William Joseph Seymour (2. 5. 1870 – 28. 9. 1922) byl černošský kazatel, který stál na počátku moderního letničního hnutí. U příležitosti 100. výročí jeho úmrtí přináší aktuální číslo časopisu Život víry virtuální rozhovor s ním.
Z jakého prostředí jste pocházel?
Byl jsem druhé z osmi dětí osvobozeného otroka a vyrůstal jsem v Louisianě (USA) ve velmi chudé rodině. Nechodil jsem do školy, číst a psát jsem se naučil sám. Byli jsme formální katolíci, ale navštěvovali jsme blízký baptistický sbor. Když mi bylo 25, utekl jsem před jižanským rasismem na sever do Indianapolisu. V metodistickém sboru jsem se obrátil ke Kristu a poznal „hnutí svatosti“.
V roce 1902 jste byl ordinován na kazatele a další tři roky jste cestoval jako evangelista. Kde jste se nakonec usadil?
V Houstonu, kam v roce 1905 přišel evangelista Charles F. Parham. Učil, že Kristův příchod je blízko, ale Bůh chce ještě předtím znovu vylít svého Ducha, jako to udělal o letnicích. Církev má očekávat požehnání „pozdního deště“. Také učil, že biblickým „důkazem“ křtu v Duchu svatém je mluvení jazyky. Pokřtění v Duchu budou mluvit jazykem, který se vyskytuje někde na této Zemi. Nadpřirozeným způsobem budou kázat evangelium, aniž by se příslušný jazyk potřebovali učit.
Mluvení jazyky – glosolálie – bylo tehdy něco nového?
Objevilo se už někdy kolem roku 1897, ale Parham o něm začal kázat v roce 1900. O rok později na biblické škole v Topece se s několika dalšími studenty modlil za Agnes Ozmanovou a ta začala mluvit čínsky, ačkoli se to nikdy neučila.
Jedním z jazyků tehdy byla i čeština. Podle jejího svědectví tam byl Čech, a když se modlila, potvrdil, že rozumí. Letniční církve považují tuto událost za první v moderní historii, kdy někdo přijal dar mluvení jazyky jako odpověď na modlitbu za křest v Duchu. Jak jste to vnímal?
Tyto projevy mě zaujaly a do Parhamovy biblické školy jsem se přihlásil. Kvůli rasovým zákonům jsem nesměl sedět ve třídě společně s bílými, tak jsem si postavil židli na chodbě a poslouchal jsem za otevřenými dveřmi.
Sám jste na této biblické škole žádnou „letniční zkušenost“ nezískal. K čemu vám to bylo užitečné?
Parham mi otevřel oči pro působení Ducha svatého, a zejména pro mluvení jazyky. Později jsme se názorově rozešli, nesouhlasil jsem s jeho učením o použití jazyků při evangelizaci ani s jeho rasismem.
Vy osobně jste se za křest v Duchu svatém dál modlil?
Už před setkáním s Parhamem mě Bůh posvětil od hříchu a vedl mě do hlubšího života modlitby. Oddělil jsem si pro modlitbu denně pět hodin. Tento modlitební zvyk jsem dodržoval tři a půl roku, až mi Duch svatý jednou při modlitbách řekl: „V duchovním životě jsou ještě lepší věci, které bys mohl mít, ale je potřeba je hledat s vírou a modlitbou.“ To velmi občerstvilo moji duši a zvýšil jsem „dávku“ na sedm hodin modliteb denně. Pokračoval jsem další dva roky, dokud na nás křest nepadl.
Jak začalo dnes již legendární „letniční probuzení“?
V roce 1906 mě skupina věřících požádala, abych u jednoho z nich doma vedl modlitební setkání. Bylo nás asi 15 (včetně pěti dětí), mezi jinými i Jennie Mooreová, která se později stala mou ženou. Pravidelně jsme se scházeli, také jsme se rozhodli postit. Po deseti dnech půstu byly naše prosby vyslyšeny a 9. dubna sestoupil Duch svatý. Bylo to náhlé jako blesk z čistého nebe, lidé spadli ze židlí na podlahu. Všichni začali promlouvat v jazycích – kromě mě. Za několik dní jsem tento dar obdržel i já.
Zpráva o tom se roznesla a pro modlitby přicházeli další. Do malého domku se nevešli, shromáždění probíhala venku a ulice byla ucpaná, takže ani nešlo projít okolo. Veranda sloužila jako pódium, až se jednoho dne pod náporem lidí probořila.
Našli jste nové místo?
Pronajali jsme si dům v průmyslové oblasti, na ulici Azusa č. 312. Původně to byla modlitebna Africké metodistické episkopální církve, pak sloužila jako sklad, prodejna náhrobků a naposledy jako stáje. Jednopatrová budova byla zchátralá, hlavní místnost v přízemí připomínala stodolu, na podlaze plno harampádí a spadané omítky, okna vytlučená. Svolal jsem brigádu, uklidili jsme, kazatelnu jsme stloukli ze dvou bedýnek a lavice jsme vyrobili z prken přitlučených na prázdné sudy.
Otevřeli jste 14. dubna 1906. Jaký byl zájem?
Shromáždění se konala třikrát denně, sedm dní v týdnu, vlastně po celý den a dlouho do noci. Dá se říct, že po více než rok probíhalo shromáždění prakticky nonstop. Dům byl stále otevřený a nikdy nebyl prázdný. Bůh prokazoval svou moc a lidé padali pod Boží mocí, sotva se přiblížili k budově. Nemocní byli uzdravováni, slepým se vracel zrak a hříšníci přijímali spasení. Už v polovině května se dovnitř všichni návštěvníci nedostali.
Jak vypadala bohoslužba?
Pravda, byla poněkud chaotická. Ze sálu se často ozývaly výkřiky a modlitby v jazycích, lidé se spontánně třásli, skákali, pobíhali kolem dokola, tancovali a padali na zem pod vlivem vše přemáhající Boží přítomnosti. Přistěhovalci mluvící německy nebo španělsky byli z úst nevzdělaných černochů oslovováni svou řečí. Návštěvníci z ciziny poznávali svoji řeč a překládali do angličtiny modlitby v jazycích. Vnější pozorovatelé nás kritizovali, v Los Angeles Daily Times vyšel článek s titulkem „Divoký Babylon jazyků“.
Vy jste ta shromáždění neřídil?
Do shromáždění se mohli aktivně zapojit všichni. Chtěli jsme, aby je vedl Duch svatý, a tak byla spontánní a neučesaná. Neměli jsme zpěvník, program ani liturgii, nedělaly se sbírky. Různí řečníci sdíleli svědectví, také přinášeli slova moudrosti a poznání. Často jsem schoval hlavu pod provizorní kazatelnu, abych…
(Z různých pramenů vybral a přeložil Jaroslav Pleva.)
Ukázka z článku, který v plném znění vyšel v časopise Život víry 2022/9.
Tématem čísla je vztah křesťanů ke stvoření. Nakolik víra ovlivňuje náš životní styl? Souvisí péče o stvoření s misií? Má evangelium význam nejen pro lidi, ale i pro zbytek stvoření? Budou zvířata v nebi? Odpovědi na otázky hledají Pavel Černý, Petr Raus a Jiří Bukovský. Mozaiku názorů doplňuje anketa mezi křesťany z různých denominací.
Život víry také přináší rozhovor s britským teologem a ekologem Davem Booklessem.
V časopise dále najdete článek o tom, jak pomoci dospívajícím, kteří mají sebevražedné myšlenky, vzpomínky na „misijní babičku“ Ludmilu Hallerovou nebo příběh čtenářky, kterou Pán Bůh místo do Francie poslal mezi žižkovské dětiz problematických rodin.
V reportážích vás autoři zavedou na misijní výjezd do Ugandy a Jižního Súdánu, na festival chval na budapešťském stadionu nebo na letošní Křesťanskou konferenci.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a zvukové podobě.
Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.
