Malým „ADRA ostrůvkem“ dostupné zdravotní péče pro chudé je provoz nemocnice ADRA v Itibu v jihozápadní Keni.
Zkusme se přenést do rovníkové Afriky, do 2 200 metrů nadmořské výšky, na čajovníkové plantáže. Kromě krás přírody nás tu však čekají i bezasfaltové silnice, komáři přenášející malárii, rozšířený AIDS, tuberkulóza, tasemnice, červi a řada dalších infekcí. Do nemocniční agendy však patří kromě zmíněných infekcí ještě běžné nemoci, úrazy, popáleniny a komplikované porody.
Přesto se najdou lidé, pro které to všechno zní natolik přitažlivě, že jsou ochotni věnovat měsíc svého času, zaplatit si dopravu a další náklady, a to vše darovat lidem, pro které je dostupnost odborné lékařské péče otázkou života a smrti.
Jedním z takových lidí je Aleš Bárta, zdravotník, neúnavná „duše“ a organizátor celého projektu Itibo. Kromě toho, že sám na místě část roku v náročných podmínkách pracuje, již téměř 20 let se mu daří oslovovat české mediky a lékaře, kteří přijíždějí, aby pomáhali lidem. Ti „na oplátku“ získávají neocenitelné zkušenosti, vytvářejí nadčasová přátelství a ve skromných podmínkách africké nemocnice rostou i lidsky. www.itibo.cz
Jak na svůj pobyt v Itibu vzpomíná praktická lékařka MUDr. Lenka Dejdarová?
Je to pro mne nová zkušenost, pracovat bez anamnézy a bez možnosti se domluvit, s lidmi, jejichž mimika je natolik odlišná, že ani emoce neumíme z jejich tváře spolehlivě přečíst. Tedy návrat k medicínským začátkům – pohled, pohmat, poklep, čich, zrak, sluch místo sofistikovaných diagnostických postupů. Laboratoř umí výborně diagnostiku infekcí včetně rychlotestů na HIV a malárii – testy jsou podobné našim těhotenským, z kapky krve známe diagnózu během 3 minut. Z běžné laboratoře tu však máme jen glykémii a moč chemicky, vše ostatní jen výjimečně.
Mačety používají místní jako pracovní nástroj i zbraň – vidíme rány sečné, bodné, tržné, usekané prsty, přeseknuté kosti předloktí. Opakujeme si po letech techniku šití a rádi asistujeme manuálně zdatnějším kolegům při větších výkonech. Operace dvou bratrů, kteří se s mačetami v ruce pohádali, trvaly celkem 8 hodin, vše pouze v lokální anestezii. Radujeme se z toho, že díky antibiotické cloně se rány dobře hojí a že z funkce ruky zůstalo co nejvíce zachováno.
Porody jsou pro nás nemilým překvapením. Máte-li představu, že domorodé ženy rodí intuitivně a hladce, nejlépe na romantickém místě v přírodě, zastavte se někdy na noční službu v Itibu. Uvidíte porody nepostupující, rodičky bývají HIV pozitivní, často jsou samy ještě dětmi, nespolupracující… Setkáváme se se všemi možnými porodními komplikacemi a obdivujeme zkušené místní „porodní báby“, jak to zvládají. Tyto zdravotní sestry umí i očkovat, zašívat a ošetřovat složité rány.
Novorozenci se neresuscitují – pokud nejsou na místě české lékařky. Inkubátory se nacházejí jen ve vzdálených nemocnicích, převoz je složitý, následná péče o rizikové novorozence nedostatečná a pro rodiny finančně nedostupná.
Zjišťuji, že častými důvody bezvědomí u pacientů je zde malárie nebo hysterie. Pacientka v hlubokém bezvědomí, rychlotest na malárii je negativní. Fyzikální vyšetření, tlak, puls, vše v pořádku. Při odtažení očního víčka se oko stáčí vzhůru – diagnóza je jasná a léčba rychlá a efektivní: čpavek, který před 100 lety fungoval i v našich zemích sice nemáme, ale čpavá dezinfekce na gáze udělá stejnou službu. Přiložíme přes nosní dírky, chvíle napětí a paní je vzhůru.
Léky pocházejí většinou z Indie za zlomek evropských cen. Skladujeme velké kanystry se sirupy pro děti a krabice s tisíci kusy tablet. Do sáčků pak lidem odpočítáváme potřebný počet tablet či odstříkáváme do lahviček příslušný počet mililitrů. Lékárna zde není a lidé doma léky nemají.
Velký zájem je o daktari wameno, tedy naše stomatology. Místní, nepravidelně dojíždějící dentistka zuby pouze trhá, takže možnost nechat si chrup ošetřit od bělochů je velmi vítaná. Dva kolegové jsou na roztrhání, více než 300 dětí prošlo díky nim zubní prohlídkou a co bylo třeba, bylo opraveno.
Se setměním se brána nemocnice zamyká – když je tma, není bezpečno, nesmíme vycházet mimo areál nemocnice, který hlídá strážce ozbrojený mačetou. Začíná noční pohotovost. Pacienti jsou přinášeni nebo přiváženi na motorkách bez ohledu na stav vědomí či vitálních funkcí. Úrazy, porody, potlučené oběti domácího násilí, bolesti břicha, dušnosti. Otravy domácím alkoholem čangou – co všechno obsahuje, nevíme, ale pacienti i po malém množství upadají do hlubokého bezvědomí, a pak i přes komplexní léčbu řada z nich umírá. Ti, co přežijí, mají trvale a těžce poškozený mozek.
Tato noční „romantika“ je často umocněna tím, že nejde proud – zkuste za svitu čelovky napichovat nitrožilní kanylu člověku s tmavou kůží, zvlášť když kolem stojí srocený dav příbuzných, kteří ho do nemocnice dopravili, a všichni s mačetami v ruce. Ve službě je v noci jen jedna keňská sestra, takže na nás je i všechna sesterská a ošetřovatelská práce.
Bylo to náročné, ale my, co jsme se z africké mise vrátili, jsme většinou „virem Itibo“ nevyléčitelně nakaženi. Vyprávíme o „naší“ nemocnici, promítáme fotky, snažíme se sehnat další fanoušky a sponzory projektu a přemýšlíme, jak to zařídit, abychom mohli do Itiba odjet znovu.
Děkujeme paní doktorce Dejdarové, že byla ochotná zavřít na měsíc svoji ambulanci, vyjednat si „volno“ v rodině a zaplatit si nemalé náklady, aby pomáhala lidem v Itibu.
Jsme vděčni i dalším desítkám mediků a lékařů, bez nichž bychom nemohli poskytnout ošetření 12 000 místním pacientům ročně, anebo jen velmi omezeně.
Děkujeme i všem ochotným dárcům, díky kterým jsme v Itibu od roku 2005 postupně vybudovali laboratoř, operační sál, porodnici, jednotku intenzívní péče, zubní kliniku, ubytovací domek pro český personál, pořídili jsme RTG přístroj a sanitku do terénu.
Pomáhat je totiž „infekční“, naštěstí zdravě.
Martina Špinková, ADRA
