Významný verš 23 – Pláč

Pláč 3:21-26 … Beru si však k srdci a s důvěrou očekávám Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá. „Můj podíl je Hospodin,“ praví má duše, proto na něj čekám. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.

Mám tu na úvod úryvek z novin, který je starý 125 let. Vyšel v Národních listech roku 1896. Mluví se v něm o „opičce“, tedy o opilosti jistého kočího, který v Praze řídil koňský povoz naložený pískem. Ale zajel příliš blízko okraje silnice a povoz se zřítil i s koněm do příkopu. Ten kočí sotva stál na nohou a nad celou tou spouští, cituji, „lamentoval jako Jeremiáš nad zříceninami Jeruzaléma“. Nakonec pomohla policejní hlídka a dva vojáci dragouni.

SOUVISEJÍCÍ – Pod taktovkou Nejvyššího

V tom úryvku se objevilo slovo lamentovat. Nevím, jestli mu rozumíte, protože se dnes už moc často nepoužívá. Lamentovat znamená naříkat, bědovat, sténat, hořce plakat. Většinou lidé lamentují nad nějakou pohromou nebo ztrátou. Třeba když před nedávnem udeřilo na Moravě tornádo, zanechalo za sebou obrovské škody a zkázu. Mnoha lidem zbyly jen oči pro pláč. Lamentovali, bědovali a naříkali nad tím, co se stalo, o co přišli, a byli plni nejistoty, co bude dál a jak to zvládnou.

Pláč Jeremiášův

Jak víte, Bible je souborem mnoha knih, přičemž jedna z nich se jmenuje Pláč nebo také právě Lamentování. Je plná nářku a bolesti, které také vyvolala katastrofa. Ten novinový článek se právě o této knize zmiňoval, když přirovnal nářek kočího v Praze k lamentování Jeremiáše nad zříceninami Jeruzaléma. Ano, tahle kniha Bible je připisována proroku Jeremiášovi, žijícímu zhruba 600 let před Kristem, který nejprve varoval lid v Judsku a v hlavním městě Jeruzalémě před pohromou, která přijde od Boha, pokud se lidé neodvrátí od svých hříchů, zločinů a modloslužby. Ale protože si lidé nedali říct, pohroma přišla: ne v podobě tornáda, ale v podobě babylonského vojska, které Jeruzalém vydrancovalo, strhlo mu zdi, vypálilo domy a zbouralo chrám a do zajetí odvedlo velkou část obyvatel.

Jeremiáš to všechno viděl a naplnila ho obrovská lítost a smutek a žal, který se nedal jen tak hodit za hlavu. Musel ven, a tak Jeremiáš pláče a hořekuje nad zkázou města a neštěstím jeho obyvatel. Hned na začátku svého spisu naříká: „Jak samotné sedí město, které mělo tolik lidu! Je jako vdova…“ (Pláč 1:1a) Přirovnává město ke vdově, ženě, která přišla o svého muže. A teď sedí sama a lamentuje nad svým hořkým osudem.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Leave this field empty if you're human:

Naděje nehasne

Nicméně, a to je asi důvod, proč je tato kniha plná lamentování a nářku v Bibli pro nás: přes všechen ten smutek prosvítá tu a tam v Jeremiášově duši naděje.

Je to jako když je zamračená celá obloha, temné mraky visí nad hlavou, ale sem tam přeci jen prosvitne sluneční paprsek nebo svazek paprsků. Přece jen je za těmi mraky slunce! Skrylo se, ano, ale neopustilo nás, nezmizelo.

A podobně to viděl i Jeremiáš. Uprostřed svých bědování vidí naději, že Bůh nakonec pomůže, zasáhne a obnoví svůj lid a to, co bylo zničeno. „Beru si však k srdci a s důvěrou očekávám Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, Jeho slitování, jež nekončí.“ Ne, Jeremiáš neobviňoval Boha a nevyčítal Mu, proč nechal zničit celé město. Věděl, že to byl trest za lidské bezbožné chování. Ale doufal, že Bůh je Bohem slitovným, Bohem, který se nehněvá věčně.

A Jeremiáš si také uvědomil, že i když lidé přijdou o chrám, o domov, o střechu nad hlavou, o jedno přijít nemusí: o svou naději v milujícího, zachraňujícího Boha. „,Můj podíl je Hospodin,‘ praví má duše, proto na Něj čekám“. Můj podíl, to, co mi skutečně patří, je můj Bůh. Není to dům v Jeruzalémě či na Moravě, není to chrám ani auto. O to všechno mohu sice přijít, ale o Hospodina nepřijdu.

A skutečně, po asi sedmdesáti letech Bůh umožnil těm lidem ve vyhnanství se vrátit domů a znovu vybudovat město, hradby, domy a chrám. A Bůh jim opět připomenul, že jednoho dne přijde Mesiáš, který je podobně vykoupí z vyhnanství z ráje, z otroctví hříchu a dá jim do srdce věčnou radost namísto smutku. A to se po pár staletích po Jeremiášovi stalo, když přišel Ježíš.

Pláč Ježíšův

A víte, že v jedné věci byl Ježíš podobný Jeremiášovi? Tak jako prorok i sám Ježíš plakal nad Jeruzalémem. Naříkal, protože věděl, že Ho tam většina lidí odmítne jako Zachránce, který přišel od Boha. Stejně jako jejich předkové si ani oni nedali říct. A tak Ježíš zvolal: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, ale nechtěli jste!“ (Lukáš 13:34) Bůh v Ježíši přišel lidi – nejen v Jeruzalémě tehdy, ale i dnes a všude – přivolat k sobě a shromáždit je pod svými křídly jako kvočna kuřátka, aby je ochránil.

Lidé v Jeruzalémě nechtěli a Ježíše nad městem naříkal: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí a sevřou tě ze všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“ (Lukáš 19:41-44) Opravdu, Jeruzalém byl asi 40 let po Ježíšově ukřižování a zmrtvýchvstání znovu vypleněn a zničen, tentokrát Římany. Chrám byl rozbořen a už nikdy nebyl postaven.

Protože chrám nevede k pokoji. Ale Ježíš ano! Ani uprostřed pohrom nás nezlomí lamentování a nářek. Vždyť v Ježíši vítězí láska a naděje.

Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 17. října 2021 Foto: Pixabay – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.