Velký Druhý

Svého času jsem se pokoušela proniknout do tajů filosofie Slavoje Žižeka. Zaujalo mě u něj mnoho myšlenek, mimo jiné také pojem velký Druhý. Velký Druhý není osoba; představuje něco jako společenské tabu, zákon, popřípadě nepsaný zákon, který je všeobecně respektován. Morální pravidlo. Respekt k velkému Druhému nás uchrání přede vším, co nemáme nahlas říkat, pokud chceme být danou společností považováni za slušného člověka.

Například před vulgární mluvou, ale i před vyslovování názorů, považovaných ve společnosti za extrémní. To, že si něco jen myslíme či představujeme, velký Druhý neřeší, on se „dozví“ jen to, co je řečeno nahlas. Pokud bychom velkého Druhého chtěli nějak zosobnit, Žižek uvádí jako příklad soudce. Před soudcem (který velkého Druhého vlastně zastupuje) je logické mít se na pozoru a jednat s ním uctivě, pokud si člověk nechce přidělávat problémy. Soudce není ani tak zástupcem státní moci, jako zástupcem práva a zákona – tedy toho, co daná společnost považuje za správné a mravné (neboť, jak je známo, ani psané zákony by neměly odporovat dobrým mravům).

Velký Druhý není totéž, co Orwelův Velký bratr. Velký bratr totiž představuje státní moc v důsledně totalitním státě, v němž je každý občan pod každodenním dokonalým dohledem úřadů. Je to celkem otevřený útlak, přičemž vůbec nezáleží na mínění většiny. Zatímco velký Druhý má blíž k veřejnému mínění, čili k mínění většiny. Povědomí společnosti o tom, co je dobré a co ne, formuje svědomí jejího příslušníka a pokud se s ním jedinec neztotožňuje, může ho vnímat jako nepříjemný tlak na svou osobu. Zkuste si otevřeně říct svůj názor ve společnosti, v níž ho devadesát devět procent lidí považuje za pohoršující či extrémistický. Někdo může považovat tlak veřejného mínění za správnou věc. Přece se říká: Hlas lidu, hlas Boží. Ale tak docela pravda to není. Nakonec, my křesťané víme, že k ukřižování Ježíše došlo vlastně v souladu s „hlasem lidu“, který volal „ukřižuj!“ (Toto samozřejmě nemá být argument proti demokracii)

Mizení velkého Druhého, tedy mizení vlivu kdysi všeobecně uznávaných představ o tom, co je slušné, je charakteristické pro postmoderní společnost, která se podle Žižeka vyznačuje též rozpadem symbolického řádu. Symbolický řád znamená společný jazyk (pojmenování co je co), instituce a sociální struktury. Většina z nás je od narození nějak začleněna do symbolického řádu společnosti, čili dostává určitou identitu (jméno, příslušnost tam či onam). Rozpad symbolického řádu vnáší do společnosti prvek chaosu. Lidé pod týmž pojmem chápou každý něco jiného a posléze nejsou schopni se navzájem domluvit.

Žižek je přesvědčen, že člověk bez symbolického řádu a bez velkého Druhého není dlouhodobě schopen existence. Že není schopen tento rozpadající se (a tudíž nevypočitatelný) svět „ustát“, protože potřebuje určité meze i určitou zpětnou kontrolu. Potřebuje zkrátka žít v řádu. Odtud pramení občasné Žižekovy výpady proti liberalismu nebo proti postmoderně.

Postmoderna, která se někdy (poněkud zjednodušeně) charakterizuje známým bonmotem „každý má svou pravdu“ nevznikla jakýmsi omylem dějin. Myslím si, že souvisí s postupným růstem lidské individuality a individualismu, který doprovázel už moderní dobu. Základním prvkem postmoderny je pluralita názorů a jejich zrovnoprávnění. To vše je doprovázeno zpochybněním dosavadního optimistického pohledu na historický vývoj západní civilizace i osvícenského pohledu na dějiny vůbec. Pluralita názorů pochopitelně rozrušuje i společné představy o tom, co je a co není mravné. Symbolický řád se rozpadá, velký Druhý mizí. Už se nemusíme bát, co si o nás řeknou naši sousedé a známí, co řekne veřejnost, když si budeme otevřeně žít podle svého. Vždyť víme, že dnes na tom koneckonců nezáleží. Každý má svou pravdu a každý si tedy může dělat, co chce. Nakonec se vždycky najde někdo, kdo s námi bude souhlasit. Jakýkoliv comming out přestává být problém. Naopak, doporučuje se. Člověk hned vypadá zajímavěji. Jeden spisovatel nazval současnost věkem narcismu. Postmoderna je doba, kdy malé soukromé pravdy pohřbívají velkou společnou pravdu, která se lidem začala jevit jako utlačující. Malé soukromé příběhy pohřbívají všechna „velká vyprávění“, která dřív bývala lidem společná, společnost se atomizuje, rozpadá se na „sociální bubliny“, z nichž každá vnímá skutečnost úplně jiným způsobem.

Rozvoj lidských individualit a individualismu nemusíme nutně pokládat za něco špatného. Vždyť i T.G. Masaryk kdysi napsal: „Normální stav společnosti politický a sociální nedá se uskutečnit bez silného individualismu, to jest bez svobodné iniciativy jednotlivců, a to prakticky znamená takový režim, který umožňuje rozvoj rozmanitých individualit, fysicky i duchovně od přírody nestejně nadaných. Nestejná je situace každého individua ve společnosti, nestejné je jeho okolí společenské, jednotlivec nejlépe dovede využít svých vlastních sil a sil svého okolí podle vlastního uznání. Rozhoduje-li o člověku člověk jiný a vede-li, je nebezpečí, že se všech sil vedeného náležitě nevyužije“.

Je pravda, že Masaryk ty věty napsal jako reakci na sovětský systém a jeho centralismus, v němž viděl nebezpečné potlačení individuální svobody. Jednalo se mu, zdá se, především o svobodnou iniciativu v ekonomické oblasti. O tom, že by někdy v budoucnu mohly být ve jménu svobody individua zpochybněny všechny základní pravdy, jimž věřil, Masaryk jistě neměl ani tušení. Ale to, že o člověku nemá rozhodovat jiný člověk a nemá ho vést, to musí v demokracii platit v každém směru. Člověk tedy logicky musí mít i právo všechno zpochybňovat.

Jak už jsem napsala výše, Žižek se domnívá, že člověk bez velkého Druhého nemůže dlouhodobě existovat, a proto také předpokládá, že tahle postmoderní doba, která je vlastně jen jakýmsi mezidobím, časem skončí a nějaký velký Druhý se zase ujme vlády. Možná má pravdu, možná ne. Mezitím ovšem probíhající rozpad symbolického řádu a zánik velkého Druhého povede pravděpodobně ke zostřené ideologické válce. Protože vzniklého vakua budou chtít využít různí jedinci či skupiny snažící se ovládnout myšlení co největšího počtu lidí. Budou chtít dát pojmům smysl jaký vyhovuje jim samotným a budou se pokoušet vytvořit nového velkého Druhého, který bude v souladu s jejich míněním a zaměřením.

Spousta lidí, včetně některých křesťanů, také touží prosadit, aby se něco nesmělo říkat nahlas. Aby se lidé báli vyslovit nehezké věci. Mnohokrát jsem slyšela v diskusích tento názor: Je třeba dosáhnout toho, aby některé názory ve slušné společnosti vůbec nebyly vyslovitelné. Čili vytvořit pozitivní tlak společnosti na svědomí jedince. S tím lze do jisté míry souhlasit. Měli bychom podporovat slušnost ve společnosti. Jenže je zapotřebí, aby těch názorů považovaných za nevyslovitelné bylo co možná nejméně. Aby lidé opravdu nemuseli provádět autocenzuru ze strachu, ale aby byla tolerována různost názorů, pokud možno i těch „méně hezkých“. Slušnost by neměla být „posvátná kráva“ až do té míry, že by bránila tomu, abychom se dověděli, co si druzí lidé opravdu myslí. Protože, pokud jsou jejich názory skutečně nedobré, je zapotřebí je přesvědčit, že nemají pravdu, nikoliv je umlčet. Neměli bychom se nikdy stavět do role velkého Druhého, před nímž je třeba mlčet.

Celý ten Žižekův koncept velkého Druhého připomíná to, čemu apoštol Pavel říká „zákon“. Sám Žižek to slovo někdy používá také. Dokonce píše i o tom, co apoštol Pavel věděl už přede dvěma tisíci lety: že zákon (byť správný) je problematický, protože vyvolává v člověku touhu po jeho překročení.

Žižek má obavy, že bez velkého Druhého (čili bez „zákona“) nebudou lidé schopni žít. Proto si myslí, že liberální demokracie nebude trvat věčně. Křesťané by se však podobným obavám mohli vyhnout. Oni sami jsou přece důkazem, že člověk žádného velkého Druhého nepotřebuje. Jsou svobodní, protože mají Krista a jeho milost. Nepotřebují se bát ani liberalismu, ani postmoderny. Víme, že vše nakonec slouží k prospěchu těch, kteří milují Boha, jak je psáno v listě Římanům. Nakonec je docela dobře možné, že proměny, kterými současná společnost prochází, přivedou mnoho lidí ke Kristu.

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

Autor: Eva Hájková Datum: 22. listopadu 2019  Foto: Pixabay – ilustrační