Velikán Hus jako člověk (část 4.)

Hus to s živým Bohem myslí opravdově, stejně jako s ním byl opravdově spojen. Již ve svém mládí, když se toto spojení jeho duše s Bohem začínalo tvořit, strčil podle svého vyprávění ruku do ohně, aby zjistil, jestli by dokázal podstoupit něco takového jako Vavřinec, který se nechal raději za živa upéct na rožni, než by zapřel Krista.

O věcech, jež se dají pochopit jen z hloubi duše, Hus nedokáže žertovat. Ublížit pravdě se mu zdá být hodno trestu smrti. Když je před vysokými školami čteno 45 Viklefových článků (které byly bez jakékoli souvislosti vytrženy z kontextu jeho spisů), jako by byly kacířské, Hus horlí proti takové nesvědomitosti: „Nedávno jste odsoudili a popravili Berlína a Vlašku, protože falšo- vali šafrán. Nezasluhují mnohem spíš upálení ti, kdo falšují Písmo?“ Člověk se tomu musí zasmát, ale velmi rád také uzná, že jsou ta slova prodchnuta opravdovos- tí, jakou sám u sebe často nenachází.

SOUVISEJÍCÍ – Velikán Hus jako člověk (část 3.)

To byla slova, a teď skutek. Když už byl svými protivníky veřejně obviněn z kacířství, král Václav ho společně s osmi žalobníky povolal k soudu na Žebrák. Tehdy žádá Hus především to, aby jeho ža- lobci souhlasili s odplatou: „Budu-li já označen za kacíře, ať jsem upálen. Jestli však nebudu, ať se po právu zapálí hranice pro vás.“ A protivníci se zalek- nou, nevědí, co odpovědět, a až po nějaké době se poradí a uvolí se vydat jednoho ze svého středu. Proč ne všechny? Když všichni obviňují Husa z kacířství, musí být také přesvědčeni, že je skutečně kacíř. Proč se tedy Husova návrhu bojí? Hus se nebál. Jim to však nešlo z duše, neměli svatou úctu před pravdou a byli příliš povrchní a mělcí, než aby dokázali pocítit, jak těžce hřeší, když někoho obviňují z kacířství a nemají k tomu dostatečné důvody.

Mít svatou úctu před pravdou je jistě něco velikého. A když tu má člověk před sebou muže prodchnutého takovou svatou úctou, tak nemůže jinak – je-li toho vůbec schopen –, než ho ctít a milovat. Svatě, prostě, otevřeně, cele a opravdově – to je Husovo jednání, ať už jde o to, jestli nám smí někdo z Říma předpisovat, jaký máme mít vztah s živým Bohem, nebo o to, jak by se mělo správně mluvit.

„Knížata, páni, rytíři, vladykové a měšťané se také mají postarat, aby česká řeč nehynula. Vezme-li si Čech Němku, ať se děti hned učí česky a nemíchají obě řeči, neboť z toho pramení závist, roztržky, doha- dy a sváry. Proto císař Karel, blahé paměti český král, přikázal Pražanům, aby učili své děti česky a na radnici (jíž německy říkají rathaus) také mluvili a podávali žaloby česky. Když Nehemjáš slyšel, jak židovské děti mluví napůl ašdódsky a neumějí hebrejsky, bil jejich rodiče. A v naší době by si zase zasloužili bičování Pražané i další Češi, kteří mluví napůl česky a napůl německy, když říkají tobolka místo pouzdro, liko místo lýko, hantuch místo ubrus, šorc místo zástěra, knedlík místo šiška, renlík místo trojnožka, pancíř místo krunýř, hunškop místo koňská ohlávka, marštale místo konírna, mazhaus místo velká síň, trepky místo boty, mantlík místo kabát, hauzsknecht místo sluha, forman místo vozka. Nikdo nedokáže popsat, kolik českých slov už popletli. Takže když pravý Čech slyší, co říkají, nerozumí jim; a odtud pramení hněv, závist, rozbroje, sváry a česká potupa.“ To napsal Hus ve své celosti a upřímnosti, a z nenávisti vůči veškeré dvojakosti v myšlení, slovech i skutcích.

Autor: Mistr Jan Hus – Didasko Datum: 25. srpna 2021 Foto: Wikimedia Commons – Jan Hus

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.