Jan 11:47-53 … Velekněží a farizeové svolali radu a řekli: „Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ.“ Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: „Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“ To však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš má zemřít za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno. Od toho dne byli tedy smluveni, že ho zabijí.
Přátelé Ukřižovaného za hříchy světa!
Mezi aktéry z pašijního příběhu bychom napočítali několik ničemů. Ale kterého z nich bychom označili za nejhoršího? Byl to snad Jidáš, oportunista a zrádce? Byl to snad Pilát, vynášející rozsudek smrti nad nevinným? Na straně obou dvou stojí vážné argumenty. Ovšem možná tím nejhorším ničemou byl někdo jiný. Co třeba takový Kaifáš – Intrikán! Bez něho by si ti první dva v pašijích Krista „ani neškrtli“.
Annáš (veleknězem v letech 6-15 po Kr.) a jeho zeť Kaifáš (veleknězem v letech 18-36 po Kr.) na obraze Jamese Tissota.
SOUVISEJÍCÍ – Vedlejší aktéři pašijí – Jidáš „oportunista“
Ano, Kaifáš hrál nejaktivnější roli mezi těmi, kdo přivodili Ježíšovu smrt. Proč ale tenhle člověk, židovský velekněz a náboženský vůdce lidu, spřádal plány proti Kristu a ukládal o Jeho ukřižování?
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Za svou pozici velekněze vděčil Kaifáš Římanům
K pochopení jeho motivů nám může pomoci, když se dozvíme, že Kaifáš se nestal veleknězem Bohem předepsaným způsobem, totiž dědičně. On vděčil za svou pozici římskému prefektovi, guvernérovi jménem Valerius Gratus, kterého pak ve funkci vystřídal Pontský Pilát. Kaifáš si svou pozici udržoval jen díky tomu, že šel na ruku Římanům, kteří tehdy v jeho zemi, Judsku, vládli.
Jako velekněz zaujímal Kaifáš tu nejvlivnější pozici, jakou mohl Žid pod římskou nadvládou mít. Jako náboženský vůdce vzbuzoval vážnost mezi lidmi a spravoval výnosy z chrámové pokladny. Protože vládl také jako předseda židovské velerady, tzv. Sanhedrinu, měl i značnou politickou moc. Užíval ty největší možnosti samosprávy, jaké jen Řím židovskému národu povolil. Ale aby měli Římané věci pod kontrolou, byli to oni, kdo si podle svého uvážení velekněze z Židů vybírali.
Kaifáš chtěl Ježíše odstranit
Kaifáš mohl kvůli hnutí kolem Ježíše z Nazaretu mnoho ztratit. Ježíš se svými zázraky získával sympatie širokých mas obyčejných lidí, jejichž loajalitu Kaifáš potřeboval. Ježíš přitom otevřeně útočil na zkaženost židovských autorit, a Kaifáš se musel bránit. Ježíš vyhnal zlodějské penězoměnce z chrámového nádvoří a ohrozil tak Kaifáše na nejbolavějším místě, na přísunu peněz. A co bylo nejhorší, jestli by v Ježíši viděli hrozbu i Římané, přidupli by si na všechny Židy. Kaifáš tím mohl o všechno přijít.
Těžko uvěřit, že velekněz – jehož úloha byla předobrazem Mesiáše – strojil úklady na Mesiášovu smrt. Mysleli byste si, že by on měl ze všech lidí nejlíp Mesiáše rozpoznat a uvítat. Ale nestalo se tak. Kaifáš užíval své pozice jen ve svůj vlastní prospěch.
Mějte také na paměti, že Kaifáš byl podle všeho saduceus (viz Skutky 5:17), tedy ve svých náboženských názorech racionalista a modernista. Nevěřil ve vzkříšení mrtvých, ani v to, že člověk má nějakou duši. Nevěřil v život po smrti, v nebe a peklo, nevěřil v anděly. Nezajímal se o hřích a spásu. Co ho zajímalo nejvíc, byl jeho vlastní prospěch v tomhle životě. Ježíšovo učení na něho nedělalo dojem. Kaifáš chtěl prostě Ježíše umlčet.
SOUVISEJÍCÍ – Zjevení poodhaleno IV
Jsme ale opravdu tak překvapeni, že se náboženští představitelé obrátili proti Ježíši a Jeho učení? Což nevidíme něco podobného i dnes? Vidíme církevní vůdce, kteří otevřeně popírají učení Božího Slova. Dokonce někteří také popírají existenci nadpřirozena, zázraků, nebe a pekla. Jsou tací, kteří zavrhují možnost vzkříšení…
Výsledek je pak stejný, jako v případě Kaifáše. Protože ztratili nebo vyprázdnili evangelium o Ježíši, zapojují se církevní činitelé více do politiky, do sociální oblasti, do komentování světového dění. Obrací se stále více k pozemským záležitostem. Znevažují základní učení o hříchu a zkaženosti člověka a o spáse z milosti; místo toho zdůrazňují to, co je samotné zajímá z hlediska společenského a světského. V té nejhorší variantě se nevědomky připojují ke Kaifášovi a snaží se „zničit“ biblického Boha, jak jen to je možné. Učí, že Bůh je jen lidská představa nebo že Ježíš je mýtus, dobrý učitel, nepochopený snílek, který byl zbožštěn. Přízrak Kaifáše žije zkrátka dál.
A tak tento bezohledný hrubián, lstivý a mazaný Kaifáš, člověk, kterému se nesmělo odporovat, obrátil proti Ježíši svůj hněv. Hodlal se zbavit Ježíše stůj co stůj.
Své intriky a úklady začal chystat už dávno před osudným pátkem. Židovští vyzvědači špehovali Ježíše téměř na každém kroku. Zaznamenávali si, co kdy Ježíš řekl a udělal. Vyptávali se Ho, pokoušeli Ho a snažili se Ho na Jeho slovech nachytat. Dělal jim všem starosti.
Kaifáš předpověděl účel Ježíšovy smrti
Konečně se sešla velerada, aby rozhodla, co udělat s Ježíšem. Kaifáš byl připraven na svůj tah, odhodlán nechat Ježíš zabít. Velerada jednala o Ježíši s mizivým úspěchem a nedošla k žádným opatřením. Všichni viděli, že ztrácí loajálnost lidu, který se dal na stranu Ježíše. Děsili se hrozby, že Řím zasáhne. Pak je Kaifáš přivedl k rozhodnutí, co udělat.
SOUVISEJÍCÍ – Zjevení poodhaleno III
„Vy ničemu nerozumíte!“, štěkal na ostatní. Moc mluvili, ale konat nekonali. Proto jim řekl, co je třeba udělat. Nezmínil přitom žádný náboženský důvod ani neprojevil horlivost pro Boží věc. Místo toho jen pragmaticky poznamenal, že je jejich vlasteneckou povinností Ježíše usmrtit. „Nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“ (Jan 11:50)
Sanhedrin – židovská velerada
„Jeden člověk“, nebo „celý národ“? Z jeho úst to znělo, jako by byly jen tyto dvě možnosti. Pro veleradu nebylo nic snazšího, než se nyní rozhodnout. Všem šlo o hodně. Vybrali si „jednoho člověka“. Ježíš musí zemřít, aby zachránil „celý národ“.
Kaifášův zlý plán fungoval. Sotva si uvědomoval, že ten plán Bůh použil k tomu, aby působil k dobrému všem lidem na zemi. Kaifáš pronesl ničemná slova intrikáře. Bůh z nich učinil slova prorocká. Kaifáš měl na srdci vraždu. Bůh měl v plánu záchranu. Velerada chtěla zabít Ježíše ze svých prospěchářských úmyslů. Bůh je nechal Ježíše zabít ze svého spásného úmyslu.
A tak slova, která vedla k vraždě Ježíše, obsahují v sobě nejúžasnější pravdu: „jeden člověk“, Boží Syn Ježíš, „zemřel za lid“. Zemřel, aby zachránil Židy, členy velerady, Římany i nás. Jeho smrt nezachránila Židy před ničivým zásahem Římanů, jak si Kaifáš přál. Za necelých 40 let rozdrtila římská vojska Židy, a to dokonce proto, že se v té době dali strhnout falešným, politickým mesiášem. Ale Ježíš zemřel jako z nebe seslaný zástupce ztracených hříšníků. Zemřel za naše hříchy, zaplatil náš zasloužený trest. To, co Kaifáš považoval za politickou nutnost, byla duchovní nutnost. Jeden člověk, Bohočlověk, zemřel za všechen lid – namísto nich a v jejich prospěch.
Tímto způsobem se ten nejhanebnější zločin, který byl kdy spáchán – ukřižování svatého Božího Syna přišlého v těle – proměnil v to největší požehnání, které bylo kdy člověku darováno – ve věčné smíření a spásu pro všechny hříšníky: abychom byli jako Boží děti shromážděni v jedno v Kristu.
Kaifáš chtěl, aby bylo po jeho, ale stala se Boží vůle
Kaifáš pokračoval ve svém bezohledném úmyslu až do konce. Nechal Ježíš násilím zatknout, falešně nařknout a soudit během nezákonného procesu. Nadával a peskoval Ježíši za to, že při tom všem jen mlčí. Jako beránek, vedený na porážku…
Když už se zdálo, že Kaifáš snad nakonec celý případ prohraje, změnil taktiku. „Zapřísahám tě při Bohu živém,“ zvolal, „abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!“ Ježíš nyní promluvil: „Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ (Matouš 26:63-64)
Ježíš je Kristus, Syn Boha i Syn člověka, a On bude mít poslední slovo. Ale Kaifáš dostane, po čem touží, rozsudek smrti nad Ježíšem. „Hle, teď jste slyšeli rouhání! Co o tom soudíte?“ Jejich výrok zněl: „Je hoden smrti.“ (Matouš 26:66) Hned nato podrobili Ježíše mnoha různým způsobům týrání, urážkám a posměchu.
Řekl jsem, že je těžké uvěřit tomu, co Kaifáš učinil. Přesto v každém z nás, jakožto hříšných potomků Adama, je také ten kaifášovský duch, který chce Ježíše odstranit z cesty. Není vždy „výhodné“ mít Ho nablízku. Zamezuje nám dělat a říkat, co je nám libo. Kazí „zábavu“. Stojí v cestě realizaci našich vášní a žádostí. Možná když sami sebe trochu více prozkoumáme, své motivy a pohnutky, také v sobě spatříme malé Kaifáše.
Naše pýcha, například, nás vede k tomu, abychom hledali uznání a chválu od druhých lidí, zatímco Ježíš nás vyzývá a vede k tomu, abychom byli pokorní, dávali přednost a sloužili jeden druhému a Jeho chválili. Chceme, aby vše bylo po našem. Ježíš nás volá, abychom vše nechali být po Jeho. Ne vždy rozumíme každému Ježíšovu učení a výroku, některé si dokonce příliš neoblibujeme. Ježíš trvá na tom, že jsou pravdivá a hodná naší víry a následování. Chceme, aby nás druzí milovali a oblíbili si nás. Někdy se obáváme, že tomu tak nebude, když se dozví, že věříme v Ježíše. Jako bychom odstrkovali Ježíše, abychom mohli uspokojit své vlastní sobecké touhy.
A proto i my děkujme Bohu, že použil ničemu Kaifáše, aby přivedl Jeho Syna na kříž. Tam Ježíš vzal na sebe naše hříchy a splatil náš dluh. Zaplatil za naši hříšnou pýchu, naše vzpurné a svéhlavé cesty, naše sobecké žádosti. On odčinil Adamovo prokletí. On zemřel za lid. A proto můžeme s nadějí vyhlížet den, ve který Ho uzříme, podle Jeho slibu, „sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými“. Amen.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 4. dubna 2023 Foto: luterani.cz – Kaifáš
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
11 Komentáře
pavel v
Kdo jsou ti „církevní vůdcové, kteří otevřeně popírají učení Božího Slova? Kdo jsou ti, kteří „dokonce také popírají existenci nadpřirozena, zázraků, nebe a pekla a kteří zavrhují možnost vzkříšení?“
Podle autora se „církevní činitelé zapojují více do politiky, do sociální oblasti, do komentování světového dění. Obrací se stále více k pozemským záležitostem.“
Já se ptám, zda se Ježíš také nezapojoval do politiky, když kritizoval politicko-náboženské vůdce Judeje, když o nich prohlašoval „slepý vede slepého – oba padnou do jámy“, když o nich prohlašoval, že jejich otcem je ďábel, když je nazýval „plemenem zmijí“. Ježíš ohrožoval jejich politickou moc, proto se rozhodli ho zabít.
Ježíš řekl: „Snáze projde velbloud uchem jehly, nežli by bohatý vešel do království věčného.“ Nenabádal Ježíš mnohokrát bohaté, aby se o svůj majetek podělili s chudými? Nezapojoval se tak do „sociální oblasti“?
Co je špatného na tom, že křesťané „komentují světové dění“? Je snad správné, aby se tvářili, že nevidí válečné zločiny, kterým jsou velmi často vystaveni i jejich bratři v Kristu? Co se myslí „pozemskými záležitostmi“, k nimž se církevní činitelé mají podle autora obracet? Znamená to, že by se církev měla obrátit zády ke společnosti a žít v jakémsi ghettu, aby se neposkvrnila světem, který „ve zlém leží“? Máme se považovat za nadřazené vůči „zkaženému světu“ jako kdysi židovská elita nebo dnes ruská věrchuška?
Něměli bychom přestat řešit banality a věnovat svou pozornost nezměrnému utrpení v zemích zasažených válkou?
Karel Krejčí
Pane pavle,
pokud by Vás opravdu na prvním místě trápilo utrpení, které provází a je důsledkem každé války (nejen na Ukrajině), pak byste v první řadě usiloval o mír nebo o ukončení konfliktu. Jeho konec, tak, jako tak, jednou nastane, protože nic zde na zemi netrvá věčně a následky budou katastrofální. Slepí vedou slepé, tak jaký může být výsledek? Jaký může být výsledek, když zde kraluje s Božím svolením ten Zlý?
Paradoxem je, že právě Vy, svým nekompromisním dělením světa na bílé a černé, příkladně přistupujete na hru toho Zlého. Jednáte přesně, jak on chce!
pavel v
Pane Krejčí,
já usiluji o mír a ukončení konfliktu. Ten bude ukončen až tehdy, kdy Rusko a Čína budou na kolenou. Co myslíte, bylo správné, že Američané a Rusové ve druhé světové válce obsadili Německo? Nebo se měli zastavit na hranicích Německa a nechat Hitlera dál vládnout? Nastává nová studená válku. Totalitní státy ji opět prohrají, ale Západ už jim nebude znovu pomáhat, aby se postavily na nohy.
Karel Krejčí
Pane pavle v,
právě proto si nyní připomínáme Kristovým ukřižováním, že On zemřel za všechny naše hříchy. Za každého z nás, za každý národ a za každou rasu. Zemřel za celý svět. Vy této „pohádce“ ovšem viditelně nevěříte a raději tančíte podle toho, jak píská vládce tohoto padlého světa. I toto je forma „křesťanství“ – bohužel.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Pane Krejčí, já usiluji o mír a ukončení konfliktu. Ten bude ukončen až tehdy, kdy Rusko a Čína budou na kolenou.“
Nejen Rusko a Čína až budou na kolenou, ale také Ukrajina, USA etc. až budou na kolenou – avšak všichni na kolenou před Ježíšem. Jinak je každý mír jen iluzorní.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Já se ptám, zda se Ježíš také nezapojoval do politiky, když kritizoval politicko-náboženské vůdce Judeje, když o nich prohlašoval „slepý vede slepého – oba padnou do jámy“, když o nich prohlašoval, že jejich otcem je ďábel…“
Ne, tímto se Ježíš nezapojoval do politiky. On totiž nekritizoval židovské nábožensko-politické vůdce za jejich kolaboraci s Římany, nýbrž za to, že neplní své duchovní poslání a znemožňují tak svému lidu spasení:
„Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože zavíráte království Nebes před lidmi; sami totiž nevstupujete, a těm, kdo by chtěli vstoupit, vstoupit nedovolujete.“ (Mt 23:13)
Právě proto, že svým jednáním popírali jednání svého praotce Abrahama, nazval je dětmi ďáblovými (J 8:39-40.44). Ježíšův spor s židovskou elitou tak evidentně nebyl sporem politickým, nýbrž duchovním.
Napsal jste:
„Nenabádal Ježíš mnohokrát bohaté, aby se o svůj majetek podělili s chudými? Nezapojoval se tak do „sociální oblasti“?“
Jestliže měly Ježíšovy výzvy vůči bohatým nějaký sociální dopad, pak to jistě nebylo jeho primárním cílem. Hlavní bylo zbavit se přítěže, jež člověku brání ve spasení. A tou přítěží je majetek (Mk 10:21; L 12:33; 1 Tm 6:9-10).
Péče o materiální pomoc chudým nebyla pro Ježíše až takovou prioritou:
„Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále.“ (Mk 14:7)
Ježíšovým hlavním cílem bylo přinést lidem věčné spasení, ne pozvednout jejich dočasnou hmotnou životní úroveň na tomto do záhuby se potápějícím světě. To naopak Jidáš se projevil jako sociální aktivista v boji s chudobou:
„Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: „Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“ (J 12:4-5)
Také motiv Jidášových orálních starostí o sociální blaho chudých se zřejmě příliš nelišil od motivace mnohých dnešních NGO bojovníků s chudobou:
„To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo.“ (J 12:6)
Napsal jste:
„Co je špatného na tom, že křesťané „komentují světové dění“? Je snad správné, aby se tvářili, že nevidí válečné zločiny, kterým jsou velmi často vystaveni i jejich bratři v Kristu?“
Špatné na tom komentování není nic, pokud tím poukazují na znamení času (Mk 13:4), že se přiblížil konec (Mt 24:6), což má povzbuzovat ostatní souvěrce k tomu, aby o to více vyhlíželi Ježíšův návrat. Křesťanským komentátorům však nepřísluší rozsuzovat mezi válečnými stranami, která z nich je v právu či není. To si nedovolil ani Ježíš v banálním sporu o dědictví (L 12:13-14). Jak by si tedy mohli dovolovat nějací mnohdy povrchní křesťanští komentátoři rozsuzovat často po staletí se táhnoucí vzájemné křivdy a resentimenty mezi různými národy, o nichž tito komentátoři nikdy nemohou mít dostatek informací, aby je mohli rozsoudit spravedlivě? Vyzývá nás vůbec k něčemu takovému Ježíš? Nezdá se. Hovoří jen o tom, že budeme svědky válek mezi národy, že o nich budeme slýchat (Mk 13:7-8). Kde však nás vybízí, abychom se do těchto světských sporů jakožto jeho učedníci jakkoli zapojovali?
Pokud jde o pomoc bratřím v Kristu ve válečných oblastech, tak ta je samozřejmě namístě, ať již formou sbírek nebo poskytnutím azylu těmto bratřím.
P. Ašer
Možná není všem čtenářům Nového zákona známo, že Kaifáš (Καϊάφας) a Kéfas (Κηφᾶς), čili apoštol Petr, jsou jen dvě rozdílné řecké transkripce téhož aramejského substantiva kéfa´ (כֵּיפָא ) = „skála“. Každý má tedy na výběr, jakou „skálu“ bude mít za svůj vzor. Zda pragmatickou falešnou „skálu“ Kaifáše nebo za Ježíše život položivší „skálu“ Petra.
pavel v
Je pravdou, že Ježíš v pravém slova smyslu politiku nedělal. Politik usiluje o získání politické moci, aby mohl realizovat své záměry. Ježíš měl také svoje cíle a pro jejich prosazení používal moc jiného druhu – tou mocí byla pravda. Jelikož politici velmi často jako zbraně používají lež a podvod, je obvyklé, že se hlasatel pravdy dostane do křížku s politickou mocí. Politik ho pak obviní, že dělal politiku (že jeho cílem bylo poškodit svého soupeře).
Tak například Donald Trump obviňuje newyorkskou prokuraturu, že ho obžalovala ne proto, že platil pornoherečce za mlčení, ale z politických důvodů, aby podkopala sympatie jeho voličů ve volební kampani. Trump zde říká to, co každý politik, který je obžalován – že proces byl zpolitizován, že cílem není nalézt pravdu, ale poškodit jeho politickou kariéru.
Pokud se člověk bez politických ambicí rozhodne mluvit pravdu, nemůže se vyhnout střetu s prolhanými politiky (ne všichni jsou však takoví). Je tedy správné rezignovat na pravdu, když se ve společnosti děje zlo? Každý, kdo se rozhodne mluvit pravdu (že císař je nahý), riskuje, že bude obviněn, že se plete do politiky.
Proč Ježíš kritizoval jen židovskou politicko-náboženskou smetánku a nevšímal si Římanů? Bylo mu lhostejné, že Židé žijí pod římským diktátem? Nemyslím si to, jelikož Bůh vyvedl Izraelity z Egypta, aby získali svobodu. Ježíš však věděl, že hlavním viníkem tristního postavení Židů je židovská smetánka. Zaprvé proto, že Římany do své země pozvala (Hasmonejci), zadruhé proto, že kvůli své touze po moci židovskou společnost rozhádala, a tím ji učinila neschopnou bránit se vnějšímu nebezpečí. Jakýkoliv odpor byl za této situace předem odsouzen k nezdaru. Proto Ježíš vyzval Židy k pasivní rezistenci vůči Římanům. To byla ona slavná věta: „Dávejte císaři, co je císařovo, a to, co je Boží, Bohu.“ Ta věta se stane více pochopitelnou, když ji přeložíme takto: „Nedávejte císaři, co je Boží!“ Tedy, nekolaborujte s Římany – dělejte jen co máte nařízeno, ale ani o chlup více.
Vzpomeňme na oslavy 1. máje. Hodně lidí šlo do průvodu, přestože komunistické ideologii dávno nevěřili. Šli tam jen proto, že to bylo konformní. Ti lidé tím vyjadřovali mentální poddanost „císaři“ (Brežněvovi). Ježíš však říká: „Jediný je váš Pán!“
P. Ašer
Ad pavel v
Ad pavel v
Napsal jste:
„Proč Ježíš kritizoval jen židovskou politicko-náboženskou smetánku a nevšímal si Římanů? Bylo mu lhostejné, že Židé žijí pod římským diktátem? Nemyslím si to, jelikož Bůh vyvedl Izraelity z Egypta, aby získali svobodu.“
Bůh vyvedl Izraelity z Egypta především proto, aby zabránil depopulaci (zničení) izraelského národa, o níž se snažil farao, který neznal Josefa (Ex 1:7-22). Ačkoli v úvodu Dekalogu Bůh prohlašuje, že vyvedl Izrael z domu otroctví (Ex 2:2), je zřejmé, že duchovně zůstali ti politicky vysvobození Izraelité nadále v Egyptě. Jejich srdce tam zůstalo (Ex 16:3). Proto všichni kromě dvou padli na poušti (Nu 14:30; Žd 4:2.11). Ovšem ani v zaslíbené zemi to nebylo o moc lepší, protože místo Boží vlády si vybrali vládu okopírovanou od okolních gójů se všemi negativními průvodními jevy (1 S 8:5.7). Zavrhli tak Boha a svobodu, k níž je povolal, a stali se tak nejprve otroky svých králů (1 S 8:11-18), později otroky králů assyrských, babylónských, perských, ptolemaiovských, seleukovských či římských císařů. Takže se skutečnou svobodou se ustavičně míjeli. A míjeli se s ní stejně i za hasmonejských králů, než se pak v důsledku mocenských bojů mezi adepty na trůn dostali pod moc Říma. Ježíši tudíž ve světle těchto dějin muselo být lhostejné pod jakou světskou vládou zrovna žijí, zvláště když jeho království není z tohoto světa.
Napsal jste:
„Proto Ježíš vyzval Židy k pasivní rezistenci vůči Římanům. To byla ona slavná věta: „Dávejte císaři, co je císařovo, a to, co je Boží, Bohu.“ Ta věta se stane více pochopitelnou, když ji přeložíme takto: „Nedávejte císaři, co je Boží!“ Tedy, nekolaborujte s Římany – dělejte jen co máte nařízeno, ale ani o chlup více.“
To nebyla pasivní rezistence vůči Římanům, nýbrž nezabývání se podružnými problémy, které by zastiňovaly problém hlavní. Primární bylo pro Ježíše přinést Židům vysvobození z otroctví hříchu (J 8:32-34), ne z otročení Římanům. Jeho cílem rozhodně nebyla obnova izraelského hasmonejského království (J 18:36; Sk 1:6-8). Kolaborace s Římany odevzdáváním daně císaři, na což jej chtěli nachytat jeho pokušitelé Mk 12:13-15), pro něj byla nepodstatná a tedy přijatelná. Neřekl: „Nedávejte císaři daň, to je kolaborace.“ Naopak císařův nárok na daň uznává jako legitimní, neboť císař podle něj má nárok na denár, který nese jeho obraz. Stejně tak má Bůh nárok na člověka, který nese jeho obraz (Gn 1:26). Podstatné je tedy odevzdat sami sebe Bohu. A pak je zcela nepodstatné, zda žijeme pod jhem Římanů nebo máme politickou samostatnost v nějakém obnoveném izraelském království.
pavel v
Souhlasím, že Ježíši šlo na prvém místě o vysvobození člověka z otroctví hříchu. Jakého hříchu? Co bylo tím hříchem? Podle mého to byla na prvém místě pýcha. Ovocem pýchy je touha po moci (moc je opojná droga, kterou se pýcha sytí). Tato touha po moci často vyústí v lež a křivdu. Ještě větším hříchem než pýcha je snad lhostejnost k utrpení bližního (sobectví). Ukazuje se, že otročení hříchu se nakonec vždy projeví ve společenských vztazích, což je politika. Politika je něco, bez čeho si nelze lidské společenství představit. Politiky prost je snad jen nějaký Robinzon na opuštěném ostrově. Když na gestapu udám souseda, že zabil nečerno pašíka, jde o politiku či nikoliv? Když budu žádat o propuštění politického vězně, který se „provinil“ jen tím, že hlásal pravdu, jde o politiku nebo jen o spravedlnost? Slovo politika slouží velmi často jako nálepka k dehonestaci, vždyť „slušný člověk“ by se něčím tak „odporným, jako je politika“ přece nezabýval, že?
Má politická svoboda z křesťanského hlediska vůbec nějakou hodnotu? To se pozná až tehdy, když o ni přijdeme. Tak například za protektorátu Češi usilovně vyráběli munici pro Wehrmacht, aby si vydělali co nejvíce peněz (dostávali prémie). Podíleli se na rozsévání smrti po Evropě. Jiní udávali své sousedy, ač věděli, že jim hrozí smrt. Také za komunismu se rozmohlo udavačství ze ziskuchtivosti. Život ve lži se stal normou – jen nepatrné množství lidí množství lidí nepodlehlo nařízenému lhaní. Politická nesvoboda je jakýmsi multiplikátorem hříchu – širokou cestou do otroctví hříchu.
Česko je v Evropě jeden z nejateističtějších států. Do velké míry je příčinou politická nesvoboda. Nejprve ta habsburská. Nevolnictví bylo u nás zrušeno až v roce 1781, zatímco v západní Evropě již ve 14. století. Církev byla jedním z úřadů nenáviděného habsburského státu a nelze se tedy divit, že ji lidé činili spoluodpovědnou za útlak. Další ranou byl komunistický teror popírající Boží existenci. Více zde: https://www.krestandnes.cz/9100-velikonoce/
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Ještě větším hříchem než pýcha je snad lhostejnost k utrpení bližního (sobectví).“
Ježíš nám ukázal, jak nebýt lhostejnými k utrpení bližního (Mt 5:42), avšak zároveň jak se nezaplétat do rodinných (L 12:13-14) a politických sporů tohoto světa (Mk 12:13-17; L 22:25-27; J 6:15). Politickou činností stejně utrpení ze světa odstranit nelze, to bude odstraněno až v Božím království u těch, kteří do něj vejdou (Zj 21:4).
Napsal jste:
„Když budu žádat o propuštění politického vězně, který se „provinil“ jen tím, že hlásal pravdu, jde o politiku nebo jen o spravedlnost?“
A chce po Vás něco takového evangelium? Jistě, vězně pro víru máme navštěvovat (Mt 25:36), avšak máme demonstrovat za jejich propuštění? Dělal něco takového Ježíš? Ne. Když v době Ježíšovy kazatelské a uzdravovatelské činnosti zatkli jeho příbuzného (L 1:36) – Jana Křtitele – nepodniknul pro jeho propuštění vůbec nic (Mt 4:12;Mk 6:14-26). Jan přitom nebyl zatčen z politických důvodů, nýbrž pro spravedlnost, neboť poukazoval na to, že Herodes Antipas přestupuje Tóru, když si vzal ženu svého bratra (Mk 6:17-18; Lv 18:16). A přesto se ho Ježíš nijak nezastal. Pouze mu nechal lakonicky vzkázat na jeho dotaz z vězení, co všichni lidé mohou u Ježíše pozorovat (Mt 11:2-6). Ani když byl Jan Křtitel ve vězení svévolně zavražděn, Ježíš na to nijak rozhořčeně nereagoval, ba ani to nekomentoval, jen chtěl být sám (Mt 14:12-13). Jestliže tedy Ježíš nežádal o propuštění ani svého příbuzného, a nadto více než proroka (Mt 11:9), jemuž evidentně hrozila smrt, proč bychom měli my jakožto Ježíšovi následovníci žádat o propouštění nějakých nám osobně cizích politických aktivistů, kteří se do vězení dostávají kvůli světským sporům?
„Kdo říká, že v něm zůstává, musí sám také žít tak , jak žil on.“ (1 J 2:6)
Napsal jste:
„Má politická svoboda z křesťanského hlediska vůbec nějakou hodnotu? To se pozná až tehdy, když o ni přijdeme… Politická nesvoboda je jakýmsi multiplikátorem hříchu – širokou cestou do otroctví hříchu.“
Politická svoboda nemá z křesťanského hlediska žádnou hodnotu. Kdyby měla, tak by o ni Ježíš a jeho učedníci usilovali. Nic takového však nečinili. Místo toho kázali, provázeni divy a zázraky, Boží království. Politická svoboda je jen dalším svodem ďáblovým, jímž chce lidem bezcennou tretkou nahradit svobodu od hříchu (J 8:32.34). Znám několik lidí, kteří za minulého režimu, kdy neměli svobodu podnikat, byli zapálenými křesťany. Když po převratu v roce 1989 politickou svobodu podnikat získali, odvedla je tato „svoboda“ od víry. Na tento svod světských starostí vyplývajících ze zdánlivé svobody koneckonců poukázal i samotný Ježíš:
„Zasetý do trní, to je ten, kdo Slovo slyší, ale starost tohoto věku a svod bohatství Slovo dusí, a tak se stává neplodným.“ (Mt 13:22)
A multiplikátorem hříchu může být stejně tak politická svoboda, jako politická nesvoboda. USA se kasají politickou svobodou, dle Vašeho tvrzení je tam 80 % křesťanů, a přesto ze své země nechali udělat novou Sodomu, která kazí celý svět. Tudíž rozmnožení hříchu není závislé na tom, zda je nebo není někde nějaká politická svoboda.