Jan 12:4-6 … Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: „Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“ To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo.
Přátelé Ukřižovaného za hříchy světa!
Pašijní příběh Ježíše Krista je celý o lidech. Ježíš trpěl a umíral za různé typy lidí. Různé typy lidí vystupovaly při Jeho utrpení a smrti. Různé typy lidí byly vedlejšími aktéry pašijního příběhu.
Dnes budeme rozjímat nad posledními dny a hodinami pozemského života Ježíše Krista, které vyvrcholily Jeho smrtí na kříži a Jeho vzkříšením. Pomocí nám přitom bude podrobný pohled na několik lidí – více či méně známých aktérů pašijních událostí. A jsme zváni, abychom se pokusili vžít do jejich situace. Představte si, že jste tam tehdy byli i vy – že jste byli součástí Ježíšova pašijního příběhu. Uvidíte sami, co nového vám to řekne o vás samých a také o Kristově láskyplné oběti za vás.
Dnes se podíváme na nechvalně známého Jidáše Iškariotského. A hned nás napadnou otázky: „Jak mohl být Jidáš jedním z důvěrných Ježíšových učedníků? Jak Ho pak mohl úmyslně zradit a předat do rukou Jeho nepřátel, aby Ho zabili? Jak to jen mohl udělat? A co se můžeme naučit od tohoto muže, který zjevně byl satanovým pěšákem?“
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Jidáš byl člověkem horlivým a ctižádostivým
Z toho, co o Jidáši Iškariotském z biblických evangelií víme, bychom ho mohli nazvat Jidáš – Oportunista. Zdá se, že byl jedním z těch lidí, pro které jde všechno hladce a kteří hledají jen ten snadný způsob, jak něčeho dosáhnout. Pravda, Jidáš se dokázal postarat, dokázal věci zařídit. Hledal však tu nejkratší cestu ke slávě, úspěchu a bohatství.
SOUVISEJÍCÍ – Zjevení poodhaleno IV
Když se Jidáš přidal k Ježíši a k Jeho dalším učedníkům, viděl v tom nejspíš příležitost být u toho, až se bude dít něco velkého. Možná si pomyslel, „Tenhle Ježíš je někdo, koho by stálo zato se přidržet. Možná, že je tím Mesiášem – tím Mesiášem (jak si tehdy mnozí mysleli), který až se objeví, stane se novým světovládcem, novým králem nové éry na zemi.“
Pak přišly zázraky, davy lidí, rostoucí počet následovníků. Jidáš spatřil část Ježíšovy moci a slávy. Byl na správné cestě. Měl před sebou zářivou budoucnost s Ježíšem!
Ostatní učedníci Jidáše mezi sebou uvítali. Snad v něm viděli schopného a obezřetného hospodáře. Učinili ho pokladníkem a správcem jejich společného měšce. Mezi ostatní dobře zapadal a sdílel jejich zápal pro Ježíše. Hnutí kolem Ježíše nabíralo na obrátkách a všechno v Jidášových očích vypadalo slibně.
Možná se podivujeme, proč Ježíš vůbec vybral Jidáše, aby se stal jedním z apoštolů, Jeho nejbližších učedníků. Vždyť to byl člověk, který by udělal vše, aby uspokojil své ziskuchtivé ambice. Proč jen Ježíš přizval k sobě tohoto politického oportunistu a potenciálního zrádce a učinil ho jedním ze svých nejbližších přátel? Jistě Ježíš věděl, co je Jidáš zač.
SOUVISEJÍCÍ – Zjevení poodhaleno III
Mějme ale na paměti dvě věci. Zaprvé, Ježíšovu pozoruhodnou lásku a slitování, ze kterého přijal i Jidáše. Ježíš přišel zachránit hříšníky – všechny hříšníky – včetně všech svých učedníků, jednoho jako druhého. Otevřel dveře spásy dokořán i pro tohoto oportunistu, který však, žel, nevyužil tuto příležitost a obrátil se na cestu zkázy.
Zadruhé, Jidáš se stal aktérem pašijního příběhu, aby se naplnila Písma. Žalmista (Ž 41:10) předpověděl, že blízký přítel Mesiáše, se kterým jídal svůj chléb, pozdvihne proti němu patu. Tím přítelem byl Jidáš.
Přesto, všechno to zpočátku vypadalo dost dobře. Jidáš byl Ježíšovým horlivým příznivcem. Nebyl zdaleka jediným učedníkem s pomýleným chápáním Ježíšovy role. Jak to ale, že se stal tak nepřátelským?
Jidáš nedokázal porozumět Ježíšovu poslání
Ambice! Byly to ambice, co pevně svíralo Jidášovo srdce. Jen si zkuste představit to rozčarování, které musel cítit, když pozvolna, krok za krokem, viděl, jak jeho ambice spojené s Ježíšem berou za své. Nemohlo to trvat dlouho, než si Jidáš konečně uvědomil, že Ježíš nikdy ani nezamýšlel založit své království zde na zemi.
Stalo se několik událostí: Jan Křtitel byl sťat, ale Ježíš ho nepomstil. Místo toho se stáhl do ústraní. Stoupající vlna popularity vedla lidi, aby z Ježíše udělali svého krále, „krále chleba“, ale On se znovu vzdaluje. Když farizeové vyzvali Ježíše, aby znamením potvrdil svou autoritu, On tu skvělou příležitost nevyužil, ale zahodil.
SOUVISEJÍCÍ – Zjevení poodhaleno I.
Místo toho Ježíš víc a víc mluvil o hanbě a smrti, která ho čeká. Víc a víc zdůrazňoval duchovní a morální stránky svého království. S blížícím se koncem několik dalších následovníků Ježíše kvůli Jeho řečem opustilo.
Jidáš to vše musel pozorovat s rostoucím zdrcením. Ne že by nutně Ježíš nenáviděl, ale začal v Něm vidět jen oblouzněného ztroskotance, oplývajícího jakousi tajemnou, ovšem špatně využitou mocí. Začal tedy plánovat, jak by mohl aspoň něco vytěžit z toho, jakým nešťastným směrem se události ubírají.
Jidášův duchovní život rychle chátral. Vrávoral na okraji a pak spadl do vábivě volající pekelné propasti. Snažil se něčeho držet, ale protože odmítal Ježíšovo učení, mohl sevřít jen nesprávně namířenou vášeň své vlastní duše. A tak odpadl.
Nejprve se snažil uspokojit své ziskuchtivé touhy tím, že pro sebe bral z pokladnice, co bylo určené na chudé. Jen stěží dokázal skrýt své skutečné cítění, když vyhuboval Marii, že pomazala Ježíšovy nohy drahým olejem. Hledal, jak vyjít z toho všeho alespoň s nějakým ziskem.
Jidáš ztratil prospěch z Ježíšovy oběti
Nakonec Satan vstoupil do Jidášova srdce a ten odešel, aby dojednal svůj hanebný čin. Ježíš bude zničen, to bylo jasné. Proč by tedy on, Jidáš, z toho nemohl něco vyzískat pro sebe?
Zamířil tedy k židovské veleradě a nabídl jim, že jim Ježíše v příhodném čase vydá. S notnou dávkou pohrdání židovští vůdci nabídli zrádci 30 stříbrných, přesnou cenu za jednoho izraelského otroka, za to, že jim Ježíše zradí. Nebylo to moc, ale Jidáš nebyl v pozici, která by mu dovolila smlouvat. Vzal to. Prodal svého Pána Ježíše, a svou vlastní duši, za cenu obyčejného otroka.
Jak víte, Jidáš si svých peněz nikdy neužil. Jeho víra zahynula, ne však jeho svědomí. Mučen tím, co provedl, pokoušel se vrátit ty peníze, ale Ježíše nehledal. Ježíš ho nikdy neopustil, nikdy ho neodsoudil, ale Jidáš se k Němu nevrátil. Ježíš měl stále pro Jidáše místo, ale Jidáš už neměl místo pro Ježíše. Peklo se o něj hlásilo, a tak plný zoufalství (a dokonce ještě dříve, než zazněl rozsudek nad Ježíšem o ukřižování) se Jidáš zřítil do věčnosti na konci provazu.
Když se ohlédneme, vidíme tu tragickou ironii Jidášova případu. Ježíš mu nabízel všechno, co Jidáš chtěl, ale Jidáš to neviděl. Jidáš toužil po slávě, společenskému uznání, vážnosti. Ježíš mu nabízel trvalou slávu coby jednoho z Dvanácti svých apoštolů, nabízel mu přátelství andělů, lásku Všemohoucího. Jidáš chtěl pozici odpovídající jeho schopnostem. Ježíš mu nabízel, že bude Božím dítětem a správcem Božích tajemství. Jidáš si přál jistotu, bezpečí a bohatství. Ježíš mu nabízel věčný život, odpuštění hříchů a bohatství nebes. Jidáš chtěl Ježíše, ale jen podle svých vlastních, pomýlených představ.
Jidáš nám zanechává ponaučení
Na Jidáše se ohlížíme se smutkem, ale nejen proto, co učinil Ježíši, ale i proto, co učinil sobě. Ohlížíme se možná s pohrdáním, ale myslím, že to brzy vyprchá, jakmile se více zamyslíme nad sebou v porovnání s Jidášem.
Což nebyly v našem životě okamžiky, kdy jsme i my stáli tam, co stál Jidáš, na pokraji duchovní katastrofy, kdy naší duší zmítaly bouře pochybností? Kdy se naše osobní touhy, ambice a svévole pokoušely odvléci nás od Ježíše? Ale Jeho hlas nás zavolal zpátky dříve, než se nám nohy podlomily a než jsme se střemhlav zřítili tam, kam kdysi Jidáš. Nebo jsme zapomněli, jak blízko hrany jsme byli i my?
A ani teď nejsme imunní vůči pochybením v Jidášově stylu. Ze své padlé podstaty jsme tělem upoutáni k našemu blahobytu zde na zemi. Zdraví a prosperita, uznání a postavení, to vše stojí vysoko v seznamu požehnání, po kterých toužíme. A někteří pomýlení kazatelé nám dokonce tvrdí, že máme a můžeme tyto věci od Ježíše očekávat! Je nadmíru snadné chtít, tak jako Jidáš, od Ježíše prospěch a úspěch v tomto světě, a přitom zapomínat, že nám už dávno daroval mnohem víc. Hledíme k zemi, a přehlížíme nebe.
Jen a pouze z Boží milosti scházíme z Jidášovy cesty a kráčíme cestou Ježíše. Máme jistotu a bezpečí: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ (Římanům 8:31) Máme vnitřní pokoj a mír: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám. … Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!“, říká Ježíš (Jan 14:27). Ve své slabosti zažíváme Boží sílu: „Všecko mohu/dokážu v Kristu, který mi dává sílu.“ (Filipským 4:13) U Ježíše máme nebeskou lásku, útěchu, sílu i moudrost, které jsou důležitější než pozemské statky a stavy.
Ježíš umíral zatížen hříchy Jidáše i hříchy našimi. Vytrpěl trest za Jidášovy nepravosti i za ty naše. Zemřel namísto Jidáše i namísto nás. Zaplatil plnou cenu za vykoupení Jidáše i nás. Avšak Jidáš nic z toho nedostal, protože odmítl Kristu důvěřovat. My z toho dostáváme všechno – ano všechno je naše – když důvěřujeme Ježíši. Amen.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 1. dubna 2023 Foto: Wikimedia Commons – Jidáš
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
5 Komentáře
Karel Krejčí
Typ „Jidášství“ se principielně projevuje v tomto padlém světě čím dál výrazněji a s větší mocí. Peníze stejně jako tehdy, stále více a více ovládají chod tohoto světa a jen opravdu slepý toto může nevidět. Je více či méně skryt v životech každého jednotlivce, stejně jako nepřehlédnutelně v politice. Je otázkou, nakolik se ve skutečnosti liší tento současný svět od doby Jidáše? Kam vlastně pokročil, nebo naopak ještě více klesl a s čím nebo s kým se obchoduje ?
Jiří Aron
Děkuji za další duchovní povzbuzení. Ježíši důvěřujeme protože víme, že je dobrý. Nikdo nikdy nebyl není a nebude jako je On.
Martin Hambálek
Díky za tento článek! Mnohým se zdá, že Jidáš byl nevinnou obětí, tento výklad vysvětluje, že to bylo trochu jinak.
Honza B.
„Ze své padlé podstaty jsme tělem upoutáni k našemu blahobytu zde na zemi. ZDRAVÍ a prosperita, uznání a postavení, TO VŠE STOJÍ VYSOKO V SEZNAMU POŽEHNÁNÍ, PO KTERÝCH TOUŽÍME. A někteří pomýlení kazatelé nám dokonce tvrdí, že MÁME A MŮŽEME TYTO VĚCI OD JEŽÍŠE OČEKÁVAT!
Komentuji pouze ZDRAVÍ.
Sk 10:38-39
Jak Bůh pomazal Duchem Svatým a mocí Ježíše, toho z Nazareta, jenž procházel zemí, ČINIL DOBŘE A UZDRAVOVAL VŠECHNY, KTEŘÍ TRPĚLI POD MOCÍ ĎÁBLA, PROTOŽE BŮH BYL S NÍM. MY JSME SVĚDKY VŠEHO, co učinil v té krajině Židů a v Jeruzalémě. A oni ho pověsili na dřevo a zabili.
Mk 16:15-18
A řekl jim: „Jděte do celého světa a vyhlašte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude zachráněn. Kdo neuvěří, bude odsouzen. TATO ZNAMENÍ BUDOU DOPROVÁZET TY, KTEŘÍ UVĚŘÍ: V MÉM JMÉNU BUDOU VYHÁNĚT DÉMONY, budou mluvit [novými] jazyky, budou brát hady [do rukou] a vypijí-li něco smrtelného, nijak jim to neublíží. NA NEMOCNÉ BUDOU VZKLÁDAT RUCE A BUDOU SE MÍT DOBŘE.“
Opravdu by mě zajímalo, co s Vámi tyto verše dělají uvnitř, když je čtete a srovnáte si to s tím, co jste napsal.
Zde máte, pane Krákoro, uvedeno, jaký Ježíš je a co dělal, a jak vypadala Jeho služba. Odešel, poslal Svatého Ducha a mají se dít stejné věci, jako když byl Pán Ježíš na zemi.
Z Ježíšových úst v Mk 16 víme, co MÁME DĚLAT a CO NÁS BUDE DOPROVÁZET a JAKÁ MÁME MÍT OČEKÁVÁNÍ.
Je požehnání v podobě zdraví zlé? Je tedy třeba lepší být démonizovaný a trpět pod démony? Proč tedy Ježíš vysvobozoval démonizované? Proč se v Něm hnula střeva milosrdenství, slitování a se soucitem a láskou uzdravil takto drcené lidi a nemocné? Jakou vděčnost to přinášelo vůči Bohu a do srdcí lidí.
Copak nemohou vést zázraky lidi ke spasení, když vidí, jak Bůh jedná, a pak člověk přijme vírou evangelium? Neoslavují Boha zázraky? Neexistuje něco jako dary uzdravení (dary, projevy Ducha). Proč je Bůh dává, když jsou tělesně spojené s touto zemí? Máme si jich snad proto nevážit. Proč se bráníme Božím darům, projevům jako je uzdravení (1.Kor 12:9)? Vždyť je to také Boží dar.
Zároveň chci říct ještě tohle. Je jedno, jaká je realita, tlak, pronásledování, a cokoliv z tohoto světa na nás. Bůh je v nás a chrání nás ve všem pro věčnost s Ním. Ale uvnitř všeho pronásledování vždycky vidíme, že Bůh nejvíc jedná. Duch slávy na nás spočívá. Evangelium kázané v moci, doprovázené zázraky, JSOU V DUCHU SVATÉM, KTERÝ SE VYLÉVÁ. TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE JEHO PŘÍTOMNOST, ZAKOUŠET JI, PŘEBÝVAT V NÍ. Dary uzdravení, jakkoliv jsou cenné, tak pominou. ALE PŘEBÝVÁNÍ PŘED BOHEM V JEHO PŘÍTOMNOSTI JE VĚČNÁ ZÁLEŽITOST – TA NEJLEPŠÍ. PRO KAŽDÉHO, KDO CHCE.
P. Ašer
Judas (Jidáš) má u Mt 10:4 aj. v Bezově řecko-latinském kodexu (5.-6. stol.) přízvisko Scariotes, z čehož někteří usuzovali, že mohl mít něco společného s radikální frakcí zélótů, kteří byli nazýváni sikariové, o nichž je zmínka i ve Sk 21:38.
Sikariové (od lat. sica = „dýka“) byli teroristé, kteří páchali na veřejnosti atentáty pomocí skrytých dýk, jak popisuje Flavius Josephus:
„Když byl venkov vyčištěn, povstal v Jeruzalémě jiný druh lupičů, tak zvaní sikariové, kteří vraždili lidi za bílého dne a uprostřed města. Ponejvíce o svátcích se vmísili do davu, měli v šatu ukryty malé dýky a těmi své protivníky probodávali. Když oběti padly, stávali se vrahové částí těch, kdo se nad tím rozhořčovali. Proto, a vůbec i protože vypadali důvěryhodně, nebylo je možno odhalit. První byl od nich zabit velekněz Jónathés; po něm jich bylo denně odpravováno mnoho. Horší nežli ta neštěstí byl strach z nich. Každý se jakoby ve válce obával smrti co chvíli. Všichni se z dálky rozhlíželi po nepřátelích a nevěřilo se již ani přátelům, když přicházeli blíže. Lidé byli zabíjeni uprostřed podezření a ochranných opatření. Taková byla rychlost spiklenců a umění, s jakým se skrývali.“ (Válka židovská II,254-257)
Pokud měl Jidáš se sikarii něco společného, je možné, že hlavním motivem jeho zrady bylo pohnout Ježíše konečně k nějakému radikálnímu činu proti Římanům a kolaborantům s nimi, což by jakožto možný zélota od něj určitě očekával. Zvláště poté, co Ježíš sám učedníky vyzval, aby si koupili meče (L 22:36-38). Ani Petr nebyl prost podobných myšlenek, když byl ochoten meč na obranu Ježíše skutečně použít (J 18:10) a ani v období po Ježíšově vzkříšení do letnic se učedníci přes Ježíšovo vyučování o Božím království (Sk 1:3) od idejí na obnovu pozemského izraelského království zcela neoprostili (Sk 1:6). Zřejmě v nich stále hlodala vůle k moci – tedy touha po tom, aby ačkoli byli svým okolím nazíráni jako nuly („lidé negramotní a idioti“ Sk 4:13), mohli dle svého tělesně pojatého Ježíšova zaslíbení (L 22:29-30) panovat nad Izraelem. Z popisů v evangeliích, ve Skutcích i v některých epištolách, je zřejmé, že učedníci se svého tělesného smýšlení zbavovali jen postupně a až posléze začínali chápat, oč Ježíšovi skutečně šlo. Jidáš tedy v tomto směru mezi nimi nebyl výjimkou. Výjimkou byl patrně jen v tom směru, že do sebe nechal vstoupit satana (J 13:27) a už nenašel cestu zpět.
Co však stojí za povšimnutí, je skutečnost, že Ježíš měl ve svém úzkém kroužku učedníků tak různorodé osobnosti jako celníka Leviho (L 5:27), alias Matouše (Mt 10:3), či naopak zélotu Šimona (L 6:15; Sk 1:13) nebo (možná) sikaria Jidáše. V úzkém společenství tak spolu žili někdejší celník, rozuměj kolaborant, a někdejší zélota, který na smrt nenáviděl Římany. Takže protiklad jako oheň a voda. Je to, jako by v jednom úzkém kroužku spolu koeexistovali Andrej Babiš spolu s Vladimírem Hučínem či Petrem Cibulkou. Jak je možné, že spolu mohli vycházet Ježíšovi učedníci s tak odlišnými kořeny? Mám za to, že jedině proto, že Ježíš politická témata neřešil a plně se soustředil na to, aby své učedníky vyučil a připravil pro Boží království, které není z tohoto světa.