Věda morálku nezajistí!

Dnes vzhlížíme k vědě víc než kdykoliv dřív. Zvykli jsme si obracet se na vědce vždy, když se objeví problém, který neumíme vyřešit, nesoulad, který neumíme urovnat, tajemství, které nedovedeme rozřešit – a věříme ve vědecké zhodnocení. Stěží se kdo uspokojí, dokud daný problém nedostane požehnání vědy.

Ale vedle tradičních oblastí vědeckého zkoumání a hodnocení jako je chemie, fyzika nebo medicína, mnoho lidí dnes vzhlíží k vědě i v morálních otázkách – a mnoho vědců a propagátorů vědy tvrdí, že na ně umí odpovědět. Asi si klademe otázku: „A dokáže věda odpovědět i na takové otázky? Dokáže věda rozlišit správné a dobré? Umí nám říct, co má hodnotu a jak máme žít?“

V době vzniku Darwinovy knihy O vzniku druhů si mnoho lidí myslelo, že evoluční věda dává odpověď na morální otázky – ukazovala, že neexistují žádná objektivně morální fakta. Stejně jako po dni následuje noc, po Darwinově teorii přišel morální nihilismus. Německý filozof Friedrich Nietsche halasně prohlásil: „Bůh je mrtev“ a nabádal lidstvo, aby se posunulo „za dobro a zlo“ do éry „nadčlověka“, v níž se tradiční morální hodnoty nahrazují nefalšovanou vůlí vládnout. Toto toxické učení motivovalo eugeniku, jeden z aspektů nacismu, a dalo vznik bezútěšnému existencialismu. Darwinismus však po několik desetiletí vedl k tomu, že na morální otázky se odpovídalo tvrzením, že na ně neexistuje odpověď.

Morálka se redukovala na prázdný sentiment.

Nová perspektiva morálky

Nedávné pokusy zakotvit morálku ve vědě se pokoušejí najít souvislost naším morálním přesvědčením a údajnou evoluční minulostí – ale jiným způsobem. Už to není temný nihilismus z doby před sto lety. Říká se, že skutečným odkazem evoluce je laskavost, spolupráce a altruismus. Tento nový a všudypřítomný pohled je patrný v tom, co přináší Sam Harris, Jerry Coyne, Richard Dawkins, PBS Nova Specials, Science Friday a populární časopisy jako National Geographic, Time a Newsweek, abychom vyjmenovali aspoň některé. Tyto zdroje se snaží zakotvit morální fakta v evolučních faktech, a tak vyvodit, že evoluce nahradila Boha jako autora morálního zákona.

Tento novátorský pohled je šitý na míru vlídnější, jemnější hodnotové sadě. Dnes je běžné slyšet, že evoluce vůbec nešla cestou agresivního, násilného, sobeckého chování, ale naopak dávala přednost spolupráci, altruismu a soucitu. Právě díky něžnosti, ne drsnému chování jsme se dostali tam, kde dnes jsme. Je to fantastická náhoda, že to, co je podle tohoto nového pohledu přirozené, přesně odpovídá pokrokovým společenským hodnotám naší doby.

Mnoho lidí – vyzbrojeno těmito argumenty – tvrdí, že věda skutečně dokáže odpovědět na morální otázky, popisují nám podmínky a příčiny lidského blaha. Taktika spočívá v přeformátování morálních otázek na otázky, které podporují rozkvět člověka, aby nám potom řekli, že právě věda je kompetentní odpovědět na tyto otázky.

Čím více se věda rozvíjí, tím více informací shromažďuje o tom, co nás činí šťastné, zdravé a naplněné, a tedy tím lépe bude dále určovat morální směr. Morální otázky jsou chápány jako poptávka po úspěšných způsobech vedoucích k tomu, aby se nám dařilo. Jakoukoli morální záhadu by mělo pak být možné vyřešit tím, že se najde cesta, která nejvíce zvyšuje lidské štěstí a blahobyt podle toho, jak je definuje věda.

Altruismus je naše skutečné evoluční dědictví a věda nám říká, jak dosáhnout našich dobročinných cílů.

Informace, ne moudrost

Tento přístup vyvolává řadu obav, ale napřed se podívejme na pozitiva. Do určité míry je pravda, že věda může poskytnout užitečný vhled do řady faktorů souvisejících s morálním rozhodováním. Pomůže nám chápat, jak se budou lidé asi chovat a uvažovat, a které osobní a okolnostní faktory jsou nejlepší pro emocionální a mentální zdraví. Psychologové a vědci zabývající se procesy poznávání nabízejí nové pohledy na to, jak se utvářejí a mění morální přesvědčení. Vědí mnoho o roli rodičů, vychovatelů, vrstevníků a dalších faktorů při utváření etického přesvědčení. Ekonomické modely jsou propracovanější a ve svých výpočtech využívají objevy z psychologie a společenských věd. Kromě toho dnes toho víme mnoho o lidském těle, o tom, jak udržovat zdraví lidí, aby nebyli nemocní, cítili se pohodlně a žili déle.

Není pochyb, že vědecký výzkum je v mnoha směrech přínosný. Ale ve všech těchto případech nenabízejí nic jiného než podmíněné imperativy: _jestliže_ chceš předejít onemocněním srdce, _potom_ musíš snížit cholesterol. Nebo _jestliže_ nechceš dostat rakovinu, _potom_ se vyhýbej toxinům. Ale to všechno jsou hypotetické výroky. Neříkají, jak má člověk žít, i když třeba nechce ničeho dosáhnout. Neříkají, čeho bychom si měli cenit, nebo čemu dát přednost, když jde o protichůdné povinnosti.

Jinými slovy věda nám dá informace, ale nedá nám moudrost. Uprostřed covidové krize pořád slyšíme: „Poslouchejte, co říkají odborníci. Ať nám věda řekne, co máme dělat!“ To však může fungovat pouze tehdy, pokud se všichni shodneme na těchto meta-otázkách ohledně toho, čeho si vážit nejvíc a jak uspořádat a vyvážit všechny obavy soupeřící o to, která je nejdůležitější. Jakmile se shodneme na cílech, pak nám věda může někdy poskytnout informace, jak jich dosáhnout – ale nikdy nám neřekne, které cíle jsou nejvyšší.

Abychom získali to, co je pro morálku nepostradatelné, musíme se řídit principy, které jsou nezávislé na našich touhách a okolnostech. Potřebujeme něco, co nám řekne, že bychom měli dělat bez ohledu na to, jak se cítíme. Člověk, který vždycky dělá, co právě chce, není morální ideál, ale hrozba pro společnost. Na to se argumentuje, že evoluce nás přivedla k altruismu, protože víc přispívá k přežití; proto bychom měli žít nesobecky a milovat bližní jako sebe sama. Nový pohled říká, že věda nám dává všechno, co potřebujeme k tomu, abychom zdůvodnili tvrzení, že láska a přívětivost jsou dobré, a že sobectví a násilí je špatné. Tyto rysy přispívají k úspěchu našeho druhu, proto jsou dobré.

Hlavní problém

Je tu však obrovská propast. Ti, kdo takto argumentují, chtějí říct, že bychom měli být altruističtí, protože to lépe podporuje rozkvět nás lidí jako druhu, ale přitom to neřeší klíčovou otázku: _„Proč bych se měl zajímat o rozkvět někoho druhého, tím spíš o rozkvět nějaké abstrakce jako „druh“? Proč by mě mělo zajímat něčí blaho, pokud to nemá přímý dopad na mě samého?_

Copak vedle našich tendencí k laskavosti a citlivosti neobjevíme v sobě někdy chamtivé, sebestředné hanebné sklony? Kdyby na to přišlo, mohl bych prosazovat svoje blaho sobeckým a zvráceným jednáním, proč bych nemohl? Snadno si představíme skupinu zrůd, které své rivaly vytěsní kvůli nedostatku čehokoli a zvítězí v evoluční hře – hře, kde vítěz je prostě ten, u koho obstojí jeho genetický materiál. Copak by se jejich sobecká, násilná nevšímavost vůči slabým nestala dobrou a správnou – protože by přispěla k jejich úspěchu na té jediné cestě, na které evoluci záleží? Znovu se tedy ptám, proč si vybrat altruismus, a ne sobectví, když _obojím_ lze dosáhnout toho jediného evolučního cíle – genetického rozmnožení?

Dobře si všimněte, že odpověď nemůže znít: „Protože to sobecké chování je prostě _nesprávné, zlé_.“ Když jediné možné ospravedlnění pro naše morální imperativy je podpora přežití skupiny, ocitáme se zpět u noční můry existencialistů – ve světě bez Boha, kde je všechno dovoleno. Nezbývá nic, na čem bychom mohli zakotvit univerzální povinnost usilovat o blaho druhých.

Morální příkaz versus chabé doporučení

Toto je silný a apologeticky užitečný závěr, protože ukazuje, že evangelium dává něco, co věda nikdy dát nemůže. Má-li pravdu evoluční naturalismus, potom navzdory morálním pocitům neexistuje žádný morální zákon, neexistují žádná morální pravda. Ale jelikož většina lidí, křesťanů i nevěřících, si myslí, že morální pravdy _existují_ – že laskavost a pomoc druhým jsou morálně výš než sobectví a násilí, a to nejen proto, že nám to pomáhá přežít, pak z toho vyplývá, že evoluční naturalismus nestačí – nemá kde vzít morální zákon, který všichni uznáváme.

Bez Boha nemohou slova „miluj svého bližního“ nikdy být závazným morálním příkazem, snad jen chabým doporučením. Objektivní základy morálky musí být položeny mimo evoluční procesy a mimo jejich dosah. I když je věda v mnoha ohledech užitečná, nedokáže vysvětlit morální otázky, dnes ani nikdy jindy. Není to jejím posláním.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor: Brad Sickler Článek byl publikován ve spulupráci s portálem The Gospel Coalition Foto: Pixabay – ilustrační