Ve stínu tvých křídel

Ve svém článku Obrazy Boha a Boží obraz jsem psala o biblickém antropomorfismu, tedy o způsobu myšlení, který o Bohu pojednává, jako by tento měl lidské tělo, a vysvětlila jsem, proč to tak je. Mezi různými částmi těla, pomocí kterých se v Bibli obrazně vyjadřuje Boží jednání (Boží pravice, dlaň, tvář, ústa, noha), ačkoli ve skutečnosti Bůh nic takového nemá, se nachází ještě jedno ústrojí, které však nemá ani člověk, ač ho mají někteří z živočichů. Jedná se o křídla.

„Nechť ti Hospodin odplatí za tvůj skutek. Ať tě bohatě odmění Hospodin, Bůh Izraele, pod jehož křídla ses přišla ukrýt!“ (Rút 2, 12)

„Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost.“ (Ž 91, 4)

O Hospodinových křídlech se Písmo zmiňuje i na dalších místech. Inspirací pro takové představy o Bohu není ani tak podoba člověka, ale spíš podoba anděla. Nejde tedy o antropomorfismus, ale spíš o něco jako „angelomorfismus“(?). Není na tom nic tak nepochopitelného, vždyť víme, že Bůh na sebe někdy brával podobu anděla, pokud se chtěl učinit viditelným. Andělé mají křídla, aby mohli být spojnicí mezi nebem a zemí – Božími posly.

SOUVISEJÍCÍ – Duše v poušti

Na vrcholku jeruzalémského chrámu pokouší ďábel Ježíše odkazem na žalm 91, 11-12 („On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil“). Byla to taková provokace: „No, pokud věříš Bohu a tomu, co je o něm psáno, tak přece můžeš naprosto cokoliv. Jistě přiletí okřídlení andělé a zachrání tě.“ Ježíš na to ďáblovi, jak víme, nenaletěl.

Člověk od nepaměti toužil po křídlech. Pozoroval ptáky při letu a občas jim záviděl. Jak krásné by bylo uletět z nepříjemných situací.  „Kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych, usadil se jinde“, zpívá se v Žalmu 55. Touha po křídlech, s jejichž pomocí je možné uniknout nebezpečí, byla vlastní lidem různých národů. Řecké báje vypravují o tom, jak Daidalos a Ikaros chtěli pomocí křídel zhotovených z ptačího peří a z vosku uprchnout z krétského labyrintu, v jehož útrobách se skrýval Minotauros – obluda vyžadující lidské oběti.

SOUVISEJÍCÍ – Díky za krásné léto!

Uletět na křídlech směrem k nebi – tato představa vždy vyjadřovala touhu po svobodě. Vždyť nad nebem nemá moc nikdo jiný než sám Bůh. V žalmu 115 se píše: „Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem.“ Lidé si tu zemi, kterou jim dal Bůh, rozparcelovali. Vytyčili a nastavěli na ní různé hranice a ploty, aby rozlišili mé a tvé, naše a vaše. Ale na nebi, na tom bylo odjakživa patrné, že lidem nepatří. Tam žádné hranice není vidět. Ačkoliv, dlužno říct, že už ani to neplatí docela. V dnešní době má každý stát svůj nenarušitelný „vzdušný prostor“ a jednou jsem se dočetla, že prý se prodávají už i parcely na Měsíci. Lidská touha vlastnit je patrně bezmezná.

V současné době mají lidé, na rozdíl od minulých dob, kdy o křídlech jen snili, k dispozici skutečné létající stroje. Přestože letadla dovedou létat ohromnou rychlostí, jejich křídla nejsou zárukou svobody.

Křídla rozprostřená nad někým symbolizují jeho ochranu. Lidové pořekadlo „vzít někoho pod křídla“ vzniklo nejspíš z pozorování, jak se ptačí mláďata ukrývají pod křídly své matky. I Ježíš používá tuto metaforu – vzít pod křídla: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“ (Mt 23, 37, Lk 13, 34) I když Ježíšova slova mají možná trochu jiný význam. Ukrýt se pod jeho křídla znamená přijmout jeho lásku a blízkost všech, kteří se u něj takto shromáždili. Zcela jistě zde nejde o fyzickou záchranu před smrtí nebo před jinou zlou událostí. Jistotu, že nebudeme trpět, nelze od Boha očekávat.

Úkryt pod „křídly“ hledali lidé též u jiných lidí. Například Rút u svého příbuzného Bóaze: „Jsem Rút, tvá služebnice. Rozprostři nad svou služebnicí křídlo svého pláště, vždyť jsi zastánce.“ (Rút 3, 9) Ženy v biblických dobách (i později) takovou mužskou ochranu nutně potřebovaly.

Představa Božích křídel je nádherným obrazem. „Ve stínu tvých křídel“ zní ještě o něco poetičtěji než jenom „pod křídly“. Stín zde jakoby umocňuje význam křídel. I on ve fyzické realitě plní jakousi ochrannou funkci, zvlášť pochopitelnou lidem, kteří poznali nesnesitelný žár slunce na pouštích. Proto byla tato metafora použita ve starozákonních textech.

„Ochraňuj mě jako zřítelnici oka, skryj mě ve stínu svých křídel“ (Ž 17, 8)

„Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel.“ (Ž 36, 8)

„Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou, k tobě se utíká moje duše. Utíkám se do stínu tvých křídel, dokud nepomine zhoubné nebezpečí.“ (Ž 57, 2)

„Když si tě na lůžku připomínám, o tobě rozjímám za nočních hlídek, že jsi mou pomocí býval, ve stínu křídel tvých plesám.“ (Ž 63, 7-8)

Stín může znamenat nejen ochranu, ale zároveň moc nad někým: „Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ (L 1,35) Bůh žádá náš souhlas, že mu chceme patřit, proto Marie odpovídá: Ať se stane, jak si přeje Bůh.

Hospodin vytýká Izraelitům: „Odcházíte a sestupujete do Egypta, ale mých úst jste se nedoptali, záštitu hledáte u faraóna, utíkáte se do stínu Egypta. Ale faraónova záštita vám bude k hanbě a utíkání do stínu Egypta k potupě.“ (Iz 30, 2-3)

Stručně vyjádřeno: Patřit Hospodinovi je sláva, protože to znamená svobodu, patřit faraónovi je hanba, protože to znamená otroctví.

Fyzická (i politická) moc, kterou disponují různí mocní světa (a nabízejí či vnucují s její pomocí lidem ochranu), je jen iluzorní mocí. Vždyť naše tělo na konci života tak jako tak propadne zkáze. Stejně tak propadnou zkáze i říše, jako byla ta faraónova.

Avšak „utíkat se do stínu Egypta“ by (čistě teoreticky) mohlo v přeneseném smyslu slova znamenat i něco jiného. Například schovat se v davu, zapadnout mezi ostatní, neprojevovat se, abychom na sebe neupozorňovali. Představme si, že v divadle sedí v hledišti diváci, jakoby skrytí ve stínu, zatímco na toho, kdo se postaví na scénu, se okamžitě zaměří všechna světla a zraky všech přítomných. Bůh nikdy nemohl chtít, aby jeho děti byly trvale neviditelné, čili aby žily v anonymitě davu. Spíše měl v úmyslu ukázat na nich svou vlastní moc. Ale – pochopitelně – ne kdy a jak budou chtít ony, ale kdy a jak bude chtít on.

Autor: Eva Hájková Datum: 20 října 2022 Foto: Pixabay – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.