Tři úvahy o evangelizaci v moderním západním světě

Při evangelizaci křesťané své posluchače vyzývají k víře, že je Ježíš spasí. Problémem je, že z věty „věř, že tě Ježíš spasí“ moderní sekulární lidé na Západě téměř každé slovo zaručeně pochopí nesprávně.

Víra? Ta je pro naivky.

Ježíš? Nemůžeme si být jisti, co vlastně řekl. A žil tak dávno, že už to pro dnešek nemá význam.

Tebe? Jestliže existuje něco jako spása, pak jistě ne pro mě. Nemyslete si, že mi můžete vykládat, co zrovna já potřebuji.

Spása? Tenhle život je vše, co existuje, tak nemá smysl být z něho „spasen“. A „spása“ také nebezpečně páchne fundamentalismem.

SOUVISEJÍCÍ – Proč postkřesťanský svět potřebuje pastory-teology?

Kam nás to vede? Výzva, abychom věřili Ježíši a dosáhli tak spasení, se dnes nejen odmítá, nýbrž dokonce vymítá jako nějaká posedlost. Mnozí si myslí, že naše evangelizace je vnucování nějaké ideologie, která se popásá na zraněných, manipuluje slabé a přináší výsady samospravedlivým a těm, kteří na ně mají nějaký právní nárok. „Církev protežuje a ukrývá pedofily a surovce, kteří vykořisťují zranitelné návštěvníky bohoslužeb, tak mi nic nevykládejte o tom, že mám věřit jejich příšernému bohovi.”

Jiní se naší evangelizaci vysmívají a tvrdí, že je to něco jako výzva k uctívání melanéské žáby (ano, vážně!). Zvládnout zvěstování dobré zprávy o tom, že Bůh je Bohem nemožného znamená zdolat – po lidsku řečeno – celou horu vzteku a předsudků.

A aby toho nebylo málo, musíme čím dál tím víc evangelizovat i věřící. Do předních dveří kostelů a modliteben dnes na Západě vchází málo nových lidí – a zadními dveřmi jich stále více vychází ven. Oslovení evangeliem potřebují obě skupiny.

Významnou částí naší výzvy dnes musí být představit skutečného Ježíše jak lidem v církvi, tak i těm mimo ni. Lze pro to z Boží milosti udělat trojí – takže do toho!

Kultivujte biblickou představu o společnosti.

Jedním z jevů, které v současnosti přispívají k odchodu křesťanů z církví a k odporu nevěřících ke křesťanskému poselství, je to, že do nás denně, od procitnutí do usnutí, energicky a účinně vtlouká svůj katechismus moderní kultura.

SOUVISEJÍCÍ – Francis Schaeffer: 4 recepty na obnovu církve

Tato kulturní katecheze k nám – jak působením na podprahové vnímání, tak výslovně – proudí prostřednictvím institucí, zábavy i zaměstnání. Je napohled kultivovaná, uměřená, a společnost ji oceňuje, A my už zkrátka jako obyvatelé tohoto světa máme svá konkrétní očekávání, naděje, sny i obavy.

Pokud se církve a přátelské kroužky křesťanů i jejich rodiny nepostarají o nahuštěné komunitní prostředí, které nabídne program odpovídající rytmu a modelované podle vzoru rozmanitých světských vlivů, zůstanou rozhodně představy světáků o tom, v co věříme, o čem sníme a jak žijeme, i nadále světské, i když třeba při takovém nedělním dopoledním programu jen sršíme biblickými pravdami.

Zoufale potřebujeme pozvednout křesťanské získávání učedníků na úroveň, o níž Charles Taylor a jiní hovoří jako o „představě o společnosti“, a přinášet tak nevěřícím názorný výklad o tom, že Bible nabízí víc než nějaké naše ideje; že jsou v ní i naše sny, city a obyčeje – a že to vše podává svým specifickým zdravým, robustním, bohatým i jemným způsobem. Přistupovat k tomu budeme v různých souvislostech různě, avšak v rámci křesťanské představy o společnosti budeme kultivovat takovou vizi učednictví, která dosáhne dvou zásadních cílů:

SOUVISEJÍCÍ – Ježíš má AIDS

Za prvé biblická představa o společnosti pomůže křesťanům zhodnotit, že nás svět útočným způsobem katechizuje po svém, a k jakým typům obav, snů, představ a nadějí nás tlačí. Pokud křesťané nemají představu, do jaké hloubky, jak důkladně a jak účinně nás světská katecheze formuje, můžeme tomu trošku napomoci, a bude to cenné. Ta nejúčinnější propaganda přece sugeruje lidem víru, že současný stav nelze změnit, že „tak se zkrátka věci mají“.

Za druhé tato biblická představa o společnosti křesťanům pomůže vypěstovat si v rámci společného obecenství vlastní, této světské katechezi konkurující způsoby uvažování, řeči i chování, které budou dostatečně hluboké, aby světu představily odlišný rytmus a model života. Nestačí se tomu naučit pouze intelektuálně; je k tomu třeba takových společenství (sborů, skupin přátel, rodin), která tím způsobem budou viditelně – a to pravidelně, opakovaně a záměrně – žít. Jinými slovy – na videu bude svět, kdežto na audiu Ježíš.

Pěstováním biblické představy o společnosti jako křesťané porosteme: budeme se svou hloubkou a lahodností natolik lišit od nevěřících, kteří nás obklopují, že to jejich navyklé myšlení zcela rozloží – přesně podle očekávání novozákonních autorů (Mt 5,16; Jan 13,35; 1 Pt 2,12; 3,15).

Naučte se v evangeliu vidět jak opak, tak zároveň i naplnění toho, oč usiluje světská kultura.

Jako křesťané jsme reprezentanty Krista tváří v tvář světské kultuře – a bývá přitom typické, že sklouzáváme k jedné ze dvou strategií. Někteří zaujímají bojovný postoj; podle nich musí být církev proti všemu, co zastává a vyznává ona kultura; každou její hodnotu musí očernit a shodit. Druhý postoj (někdy je to reakce na ten první) spočívá v představování evangelia jako přímého naplnění toho, oč usiluje kultura. V obou případech je reprezentace Písma krátkodechá a kultura se od ní chladně odvrátit hned spěchá.

SOUVISEJÍCÍ – Daniel Stegeman / 4 otázky, které je třeba zodpovědět, než dáte dítěti chytrý telefon

V 1. Korintským 1,23 (podle Českého studijního překladu) je nádherný verš s velice hlubokým vhledem do kultury: „My však hlásáme Krista ukřižovaného: Židům pohoršení, pohanům bláznovství“. Jasně tu poznáváme, že evangelium boří zažité kulturní hodnoty. Ve 25. verši však stejně jasně vidíme, že evangelium tyto hodnoty s konečnou platností naplňuje: „Co je u Boha bláznivé, to je moudřejší než lidé, a co je u Boha slabé, to je silnější než lidé.“

Takové jasné rozložení hodnot viděl Pavel v kultuře, která ho obklopovala. Co těmto pojmům „moudrost“ a „síla“ odpovídá v moderní době? O tom důležitém tématu bylo napsáno hodně, viz např. Making Faith Magnetic (Učiňme víru přitažlivou – Daniel Strange) a The Secular Creed (Krédo světáků – Rebecca McLaughlinová); zde je narychlo pár nápadů. Za dva hlavní rozpoznávací znaky, na které straně kdo stojí, můžeme snad považovat spravedlnost a svobodu, za povšimnutí však stojí i pojem svatyně (přečtěte si strhující doslov ke knize The age of Surveillance Capitalism – Věk „kapitalismu dohledu“, kterou napsala Shoshana Zuboffová; zmíněný doslov je silnou obhajobou hlubokého psychologického a sociálního významu svatyně); dále pojem odpuštění (sociální sítě nikdy neodpouštějí, nikdy nezapomínají); a konečně buřičské upřednostnění pojmu daru a milosti v biblické představě o společnosti před počtářským moderním paradigmatem trhu, zásluhy a konkurence. V každé z těchto oblastí představuje Boží zvěst pro uštvané moderní duše výzvu, ale také útěchu.

Tento model spojující protiklad s naplněním (neboli „podvratné naplnění“, jak to nazývá současný apologeta zabývající se oblastí kultury, Daniel Strange) najdeme v snad největším díle teologie pro veřejnost a kulturní angažovanosti v dvoutisícileté historii církve – v Augustinově spise O Boží obci. Jeho mistrovské dílo je vzorným příkladem zmíněného způsobu, jak Pavel doporučuje evangelium nepřátelsky naladěné kultuře.

Pomáhejte křesťanům, ať se radují v životě podle evangelia a prožívají ho tak, že si toho povšimne okolí.

Tento jemně rozlišující pavlovský postoj k moderní kultuře je nejen biblický, nýbrž přináší i radost. Objevíme-li rytmy a vzorce charakteristické pro biblické představy o společnosti, začneme-li vnímat výzvu i sladkost toho, jak Bible podvratně naplňuje nejhlubší touhy moderní společnosti a utišuje její nejhlubší obavy, vyvolá to v nás občas úžas nad tím, „jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty“ (Ř 11,33). Slábne přehrada mezi chválou a evangelizací… C.S. Lewis podotýká, že chválíme to, z čeho máme radost, a jestliže jako křesťané budeme využívat svého času, prostředků i talentů, rytmů a vzorců našeho života k tomu, abychom se radovali v Bohu, je jisté, že tím budeme lidem kolem nás zvěstovat, jak je úžasný (1 Pt 2,9).

Pravdy křesťanství se moderním lidem stanou úlevným poškrabáním tam, kde je něco svědí. Pomůžeme-li, aby si křesťané více uvědomovali tyto obdivuhodné biblické pravdy, jejich krásu a to, co mohou v dnešní době tyto pravdy vykonat pro evangelizaci, stane se to – pod svrchovaným Božím vedením – malým kouskem, který budeme moci doplnit do skládačky, jež našim bližním pomůže důvěřovat Ježíši a přijmout od něho spásu.

Neznamená to, že když využijeme těchto tří povzbuzení, přestaneme tím kázat „Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného“ (1 K 2,2)? Rozhodně ne! Právě tato zvěst umožňuje Pavlovi jeho kulturní kritiku, v níž ohromujícím způsobem zatíná do živého. Znamená to však, že když – podobně jako Pavel v 1 K 1,1 – kážeme ten bezmocný a bláznovský kříž, bereme zároveň v potaz dominantní hodnoty okolní kultury a ukazujeme, oč je Boží bláznovství moudřejší než lidská moudrost a Boží slabost silnější než lidská síla (srov. 1 K 1,25).

Autor: Chris Watkin Překlad: Ivana Kultová Zdroj: The Gospel Coalition Foto: Pixabay – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.