To, co děláte na svém telefonu, mění prožitky a očekávání všech kolem vás víc, než si myslíte.
Znovu pomalu pročítám knihu Antóna Barba-Kaye A Web of Our Own Making, jednu z nejhlubších knih posledních let o tom, jak digitální éra přetváří civilizaci. Jedním z jejích klíčových poznatků je, jak vzájemná propojenost lidí způsobuje, že se účinkům digitální revoluce nelze vyhnout. Dokonce i ti, kteří se brání životu online nebo se z něj stahují, tak činí na pozadí světa, který je jím zásadně utvářen.
Další poznatek odhaluje pokušení přetvářet a rekonfigurovat fyzické prostředí (dokonce i naše těla a vztahy) způsobem, který odpovídá tomu digitálnímu. Budoucnost není jen svět, kde všichni tráví nadměrné množství času v metavesmíru virtuální reality obývaném umělou inteligencí, ale také svět, kde je přijatelné, ba dokonce očekávané, že fyzická těla a místa budou formována a utvářena digitálními obrazy, které doufáme zachytit. Online svět nyní určuje standardy pro celý život.
Možná to slyšíte a říkáte si: To se mě netýká. Vždycky se mohu odhlásit. Nemusím se zabývat sociálními médii ani virtuální realitou. Mohu se prostě odhlásit. Bohužel, lidská kultura takto nefunguje. Televize přetvářela veřejný diskurz i pro ty, kteří nevlastnili televizi. Sociální média zredukovala politickou debatu na klipy a zvukové ukázky. I když se na živý přenos z kostela nikdy nedíváte, přítomnost kamery přenášející bohoslužbu mění zážitek všech – ať už jde o pastora, který bere na vědomí neviditelné publikum, vedoucího bohoslužby, který se přizpůsobuje pravidlům vysílání, nebo shromážděné, kteří si uvědomují, že chvíle oddanosti může být zachycena kamerou.
Nikdo není ostrov
Když se nová technologie rozšíří, nikdo nezůstane nedotčen. Brad Littlejohn v článku Narcis na veřejnosti nabízí pozoruhodný příklad. O vánočních prázdninách vzal svou rodinu na kluziště vedle Národní galerie. Všimli si skupiny mladých žen, které kluziště využívaly jako pouhou kulisu pro glamour snímky na Instagramu. Ostatní bruslaři museli uhýbat, aby se jim vyhnuli, odvracet zrak od jejich neskromnosti nebo přizpůsobovat svůj vlastní zážitek těmto samoúčelným performancím. Píše, že ony „mladé ženy začaly vnímat kluziště nikoli jako místo ve fyzickém světě, ale jako dokonalé plátno pro své digitální sebe-kurátorství. Překrucovaly to nejlepší, co v sobě měly, aby to vyhovovalo médiu“.
SOUVISEJÍCÍ – Shane Morris / Co může Jordan Peterson naučit církev o mužích a smyslu života
To, co se zdá být individuální volbou – např. pořizování selfie – mění zážitek všech ostatních. Myslíme si, že naše návyky s telefonem jsou osobní, ale když miliony lidí upřednostňují své obrazovky před okolním světem, důsledky se šíří ven. Když několikrát denně dělíte svou pozornost mezi telefon a skutečný svět, přetváříte nejen svá očekávání, ale také sociální strukturu kolem sebe.
Vaše návyky s telefonem neovlivňují jen vás. Littlejohn pokračuje a říká: „Nejenže jsme všichni museli změnit způsob bruslení, abychom se jim vyhnuli, a riskovali tak sekundární kolize, ale co je ještě zásadnější, změnila se atmosféra celého prostoru. Místo aby se člověk cítil jako součást skutečně veřejného prostoru, měl každou chvíli pocit, že narušuje něco soukromého – nebo něco, co by mělo být soukromé“.
Struktura očekávání se mění
S tímto jevem jste se pravděpodobně setkali i jinde. Jste na výletě s přáteli, užíváte si konverzaci a krásu kolem sebe – ale v okamžiku, kdy někdo vytáhne telefon, aby okamžik zachytil pro sociální média, dynamika se změní. Krajina už není jen přírodou – vše je náhle potenciálním obsahem nebo možným pozadím pro selfie. Výlet už není jen o vás a vašich přátelích – je to něco, co se dá vysílat, něco, co je možné hodnotit a diskutovat online.
Jste-li na obchodní schůzce, jakmile jeden nebo dva lidé vytáhnou telefony nebo otevřou notebooky, změní se nějak struktura očekávání v místnosti. Očekávání, že všichni budou plně přítomni a osobně zapojeni, se náhle snižuje. Rozptýlení je nyní nevyhnutelné. Dokonce i člověk, který je odhodlán nechat telefon v tašce a zůstat pozorný, bude touto změnou ovlivněn.
A co v kostele? Pokud se podíváte do uličky a uvidíte někoho, kdo uprostřed kázání projíždí Instagram, atmosféra se změní. Plná pozornost věnovaná Božímu slovu už není předpokládaným postojem, mění se struktura kolektivního očekávání. Na bohoslužbě jste se sešli s lidmi, kteří tam nejsou plně přítomni. Neosobní přítomnost, polovičaté naslouchání a roztržité zapojení se náhle stávají přípustným postojem.
Littlejohn si všímá složitého efektu: „Nejhorší je, že i ti, kteří se tomuto trendu nejrozhodněji brání, nakonec nemají jinou možnost, než se k němu buď připojit, nebo stejně trpět jeho důsledky: pokud se rozhodnu tvrdošíjně vydržet jako jediný člověk v místnosti, že se neskloní nad telefonem, bude jejich pochybným vítězstvím potěšení dívat se na skloněná temena hlav všech ostatních…“
Znovuzískání přítomnosti
Naše činy jsou propojeny více, než připouštíme, než si uvědomujeme. Když pomáhám synovi s domácími úkoly nebo si povídám s dcerou a nechám svou pozornost odplynout k telefonu, vysílám tím jasnou zprávu: Tato chvíle nevyžaduje mou plnou přítomnost. Nebo ještě hůř: Nejsi pro mě dost zajímavý. Pokud se s dětmi díváme na film, ale já se věnuji multitaskingu a kontroluji si e-mail, mění se nejen můj, ale i jejich zážitek z filmu.
Platí zde zásada z Pavlova listu Korinťanům – „všechno je dovoleno“, ale ne všechno je prospěšné; „všechno je dovoleno“, ale ne všechno buduje (1 Kor 10,23-24). „Nikdo nemá hledat svůj vlastní prospěch, ale prospěch toho druhého,“ říká. Jako křesťané jsme povinni zvažovat, jak naše osobní rozhodnutí ovlivňuje lidi kolem nás.
Nejste ostrov. Vaše telefonní návyky se nikdy netýkají jen vás. Naše digitální volby odrážejí naše priority. Naše online jednání má následky. Pokud se na sebe pořádně nepodíváme do zrcadla a pokud si nevyhradíme prostor a čas, na kterém se spolu s ostatními shodneme, že by nás neměla rozptylovat naše zařízení, budeme se plavit s proudy nepostřehnutelné, ale významné kulturní devoluce.
Volba, kterou máme před sebou, nespočívá jen v tom, zda používáme své telefony více nebo méně než ostatní. Jde o to, zda budeme plně přítomni a plně si uvědomíme kolektivní dopady našich individuálních rozhodnutí.
Podle autorova blogu přeložil a upravil David Floryk.
Datum: 31. ledna 2025 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
2 Komentáře
Karel Krejčí
Ano, životní styl, priority života, způsob komunikace a především získávání informací se mění děsivým a nekontrolovatelným způsobem. Zdravotní následky si právem vybírají svou daň. Prioritou a měřítkem úspěšnosti společnosti je finanční a materiální zabezpečení a jako „bonus“, péče o „zdravotní stav“ země. Svět si je čím dál méně vědom, že „to“ bere za špatný konec. Obrací si priority.
Upřednostňuj a následuj SVÉ potřeby a Bůh ti bude jednoduše přidán.
Josef Bong
podivný obrázek