Kdysi jsem si kupovala časopis Naše krásná zahrada. Byl to měsíčník (myslím, že stále ještě vychází). Na každé číslo jsem se moc těšila. Po přečtení jsem časopisy nevyhazovala, ale shromažďovala je. Každý ročník jsem uchovávala ve zvláštním pořadači. Ve volných chvílích jsem Naši krásnou zahradu vytahovala a prohlížela. Líbily se mi hlavně barevné fotografie, ale vracela jsem se i k některým článkům. Pamatuji si, jak mě nadchl jeden článek o modré zahradě, v níž rostou a kvetou květiny a keře převážně modré barvy. Autor článku barvitě líčil „modrou zahradu“, jíž se nic nevyrovná. Modř je uklidňující barva. Klid prý z takové modré zahrady přímo „tryská“.
Toužila jsem po klidu uprostřed zahrady, a tak jsem článek četla opakovaně, poměrně dlouhou dobu. Manžel se té mé zálibě v modré zahradě jen usmíval. Věděl, že jsem romantická duše.
SOUVISEJÍCÍ – Slunce je drahé kamení
Tehdy jsme už měli skutečnou zahradu, ale teprve krátce. Vzhledem k zaměstnání a třem dětem jsem na ni neměla dost času ani sil. Nevypadala jako ty zahrady v časopise. Ale přesto v ní byly keře a květiny, které jsme sami zasadili a které rozkvétaly, když přišel jejich čas. Ve volných dnech, pokud bylo teplo a slunečno, jsem nejraději sedávala ve stínu stromů a listovala v Naší krásné zahradě. To bývala moje oblíbená relaxace v letních měsících. Pár let mi to vydrželo.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
„Chceš-li být šťastný jeden den, opij se. Chceš-li být šťastný jeden rok, ožeň se. Chceš-li být šťastný celý život, založ si zahradu“ – zní jedno staré čínské přísloví. Existují různé citáty a přísloví o zahradě, například toto: „Kniha je jako zahrada, kterou nosíš v kapse“. Myslí se tím patrně, že kniha, podobně jako zahrada, je pro duši člověka zdrojem osvěžení.
A co naše kniha knih – Bible? Ta je nepochybně také zdrojem osvěžení duše. Ale píše se tam také něco o zahradě? Ano, zahrada je zde zmiňována mnohokrát, zvlášť ve Starém Zákoně. Hned zkraje se dočteme: „A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil“ (Gn 2, 8). Zahradu tedy člověk poznal dříve než cokoli jiného. Zahradu Eden, kterou sám nevysadil, nicméně, měl ji obdělávat a střežit (Gn 2,15). Člověk si však zahrady Eden (která je předobrazem každé zahrady) nevážil, a tak ji musel opustit.
SOUVISEJÍCÍ – Říše smrti
Někdy se slova „zahrada“ užívá jako metafory: „Zahrada uzavřená jsi, sestro má, nevěsto, uzavřený val, zapečetěný pramen“ (Pís 4,12). Zahrada se stává symbolem, je protiváhou pustiny, ale musí v ní být voda. Musí být zavlažovaná. Bývá s ní srovnávána duše. („Jejich duše bude jako zavlažovaná zahrada. Už nikdy nebudou tesknit“ – Jr 31,12). I my víme, že duše potřebuje vodu, aby mohla být jako zavlažovaná zahrada. Živou vodu, jakou nabízel Ježíš samařské ženě u studny. Jiný prorok přirovnává k zahradě Jákoba – izraelský lid: „Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí“ (Iz 58,11).
Slovo zahrada samo za sebe vypovídá, že se jedná o ohrazený či oplocený pozemek. Místo, které je pěstěno a chráněno, aby neutrpělo škodu, podobně jako vinice. I ta bývá v Bibli metaforou. U Izajáše se dočteme: „Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána“ (Iz 5,5). A žalmista se ptá: „Proč pobořils její zídky? Aby trhali z ní všichni, kdo jdou kolem?“ (Ž 80,13). A dál naříká: „Rozrývá ji kanec z lesa a spásá ji polní havěť….Spálena je ohněm, porubána.“ I v evangeliích je podobenství o vinici, v němž je mimo jiné zmíněno, že hospodář ji obehnal zdí a postavil strážní věž (Mt 21,33, Mk 12,1).
SOUVISEJÍCÍ – Ve stínu tvých křídel
Vinici i zahradu je možno chránit, ale člověk sám (jeho duše), byť se v něčem podobá zahradě, se neuchrání tím, že se oplotí či ohradí. Bůh ústy Izajáše říká: „Své hradby budeš nazývat ‚Spása‘ (Iz 60,18).
Skutečná zahrada není bezpečné místo, ačkoli může sloužit k odpočinku, vzdálení se světskému ruchu, k relaxaci, meditaci, modlitbě. Sama o sobě nemůže být bezpečná. Koneckonců – Ježíš byl zatčen právě v zahradě, kde v modlitbách trávil svou poslední noc. Bezpečí lze hledat jenom v Bohu a není to tělesné bezpečí, jak ukázal Ježíš.
Pozoruhodné je, že Ježíš byl v zahradě i pohřben a pak vzkříšen z mrtvých: „V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko“ (Jan 19, 41-42). Marie Magdalská ho po vzkříšení dokonce považovala za zahradníka. Ale možná v tomto evangelijním popisu nešlo o skutečnou zahradu, jak my dnes tomu slovu rozumíme. Tím slovem totiž Židé označovali hřbitov – „zahrada mrtvých“. A proč ne? Vždyť je to ohrazený kus země, porostlý stromy i jinými rostlinami. O pohřbení některých osob v zahradě se zmiňuje i Starý Zákon (2 Kr 21, 18 a 26). Když se nad tím člověk zamyslí, je pozoruhodné, že zahrada stála u zrodu člověka – byla místem pobytu prvních lidí, a zároveň lidem sloužila jako místo posledního odpočinku.
Na závěr dodám, že přísloví „chceš-li být šťasten celý život, pořiď si zahradu“, není tak úplně pravdivé. Máme zahradu už bezmála třicet let. Za tu dobu mnohé stromy, které jsme v zahradě vlastníma rukama zasadili, vyrostly a přinesly ovoce. Jednu dobu se mi dokonce zdálo, že mít vlastní zahradu je známka svobody, protože si v ní člověk může zasadit, co chce, a utrhnout, co chce. Ale to je jen jeden z lidských sebeklamů. Zahrada je sice celoročním zdrojem mnoha radostí, jenže sama o sobě k naplněnému životu nestačí. Skutečné naplnění musí člověk hledat jinde.
Autor: Eva Hájková Datum: 12. ledna 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
