Často máme strach z toho, že ztratíme práci, nevyděláme dost peněz, neuživíme sebe a svou rodinu apod. Křesťan přitom může důvěřovat Bohu, že se o něj postará. V Bibli jsou dokonce zaznamenaná Ježíšova slova „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe“. Proč se nám nedaří prožívat v této oblasti pokoj?
Myslím, že to záleží na naší cestě s Bohem, na zkušenostech, které s ním máme. Dneska na mnoho věcí reaguju jinak, než bych reagoval před deseti lety. Protože už mám zkušenost a vím, že Bůh se za mě postaví. Pravidelně například organizujeme vedle kostelíka, kde se jako sbor scházíme, tzv. den pro rodinu. Když jsme dělali první, měl jsem téměř panickou hrůzu z toho, že bude pršet. Bál jsem se, jak to celé dopadne, kolik bude dobrovolníků, kolik přijde lidí. Bál jsem se, abych neselhal… A dopadlo to dobře. Tehdy jsme měli rozpočet třicet tisíc, dneska už to je sto tisíc, přesto jsem daleko klidnější. I kdyby to nevyšlo, mojí modlitbou je: „Pane Ježíši, děláme to pro tebe, chceme měnit veřejný obraz církve, chceme sloužit lidem, chceme pomocí hry stmelovat rodiny, prosím, použij si to.“ Můj strach se proměnil. Vždycky asi budu mít obavy, jestli se něco nepokazí, ale už to není strach, který by mě ochromoval. I kdyby začalo pršet a nic se nepovedlo, stejně den pro rodinu uděláme i příští rok.
Měl byste nějaké další příklady ze svého života? Kdy jste se bál a co vám pomohlo se strachu postavit?
Takových situací bylo… Asi největší strach jsem prožíval, když jsme od babičky dostali darem ideální polovinu jednoho domu, kam jsme se posléze s rodinou nastěhovali. Druhou ideální polovinu domu vlastnil můj vzdálený příbuzný, cholerický starší pán. Nechtěl se se mnou o ničem bavit, přitom bez jeho souhlasu nešlo provést ani rekonstrukci. Nakonec se nám nějak povedlo se dohodnout, dům jsme rekonstruovali, ale po roce se ukázalo, že sousedovi neskutečně vadí hluk. A my jsme v té době už měli tři děti… Došlo to až tak daleko, že bouchal palicí do stěny, sprostě na nás řval. Dostával se do afektových záchvatů a nikdy jsem nevěděl, kdy přeskočí plot a začne nás ohrožovat. Nechtěl mi ani podepsat papíry o rozdělení domu na dvě bytové jednotky, abych ho mohl prodat. Bál jsem se odjet z domu a nechat tam svou rodinu, abych při návratu třeba nezjistil, že všichni leží pobodaní v nemocnici. Bral jsem také jako velké osobní selhání, že rodině nedokážu zajistit dobré bydlení.
Reklama
Jak jste se s tím vyrovnával?
Táhlo se to snad rok a půl, modlili jsme za to, postili jsme se, dělali jsme všechno, co nám kdo poradil a co nám přišlo jako dobrý nápad, ale nikam se to nehýbalo. Jednou jsem si šel zaběhat a řekl jsem v modlitbě: „Pane, už se za to nebudu dál modlit, ta míra se už navršila. Pro mě je prioritou ochránit svou rodinu. I když to prodám se ztrátou, tak to prostě prodám.“ Doběhl jsem domů a uviděl jsem, že zrovna přijel i soused. Zeptal jsem se ho: „Nechceš už zajet podepsat ty papíry, aby se dům rozdělil na dvě bytové jednotky a já tu svou mohl prodat?“ A on na to: „Tak jo.“ Něco se mezi námi a jím změnilo, úplně radikálně, jako by Pán Bůh lusknul prstem, bylo to až neuvěřitelné. Soused se mnou začal komunikovat, postavili jsme protihlukovou stěnu… Za tři čtvrtě roku jsme se dům stejně rozhodli prodat, ale prodali jsme ho v dobrém stavu a jako samostatnou bytovou jednotku. Paradoxně nás soused přemlouval, abychom zůstali. Dnes tam místo nás žije pán ve středním věku a obě strany jsou spokojené. Nakonec jedno z největších vítězství v mém životě, ale bylo to rok a půl neustálého strachu, kdy jsem vůbec nevěděl, jak to celé dopadne. Neuvěřitelně mě to zaměstnávalo, kam jsem přišel, tam jsem nad tím přemýšlel, ale východisko jsem nenacházel. Bůh se k nám ale nakonec přiznal a celou situaci změnil. Dodnes jsem se svým bývalým sousedem v kontaktu a měl jsem i příležitost mu svědčit o Bohu.
Jak tedy se strachem bojovat?
Myslím, že důležité jsou dvě věci. Zaprvé, potřebuji přistupovat k Bohu, nechat ho, aby obměňoval moji mysl a proměňoval moje nitro – skrze modlitbu, půst, rozjímání nad Božím slovem, četbu křesťanských knih na dané téma. Druhou zásadní věcí je společenství. Mít kolem sebe správné lidi – ty, kteří povzbuzují naši víru, když my sami kolísáme nebo když už vůbec nevěříme, že by se mohlo něco změnit. Mít lidi, kteří se za nás modlí, dobré přátele, kteří nám nediktují, co máme dělat, ale jsou ochotni s námi procházet těžkým obdobím a ukazovat nám světlo na konci tunelu.
Reklama
Už jste na to částečně odpověděl, ale přece jen se zeptám: Jak můžeme druhým se strachem pomoci? A jak jim rozhodně nepomáhat?
Naučil jsem se lidem neříkat, co mají dělat. Řeknu jim, co bych udělal já, ale rozhodnutí vždycky nechávám na nich a plně ho respektuji. Snažím se být jim přítelem, dávat jim prostor a hlavně vytvářet prostor Bohu, aby jim sám mluvil do života. Aby oni sami byli ochotní přijít před Boha a zjistit, co on jim v dané situaci říká. Protože když Pán Bůh promluví, tak se skutečně začínají dít věci. Pokládat jim dobré otázky, nabídnout jim modlitbu, nabídnout jim, že se s nimi budu postit nebo že se budu postit za ně, když toho nejsou sami schopni. Hledat takovou formu přátelství, kdy mě budou schopni akceptovat, nebudou to brát jako nátlak, ale zároveň je to dovede k osobnímu setkání s Bohem. Nehrát si na Boha, ale snažit se, aby v dané situaci našli Boha a jeho řešení.
Vám ve vašem strachu ze souseda někdo takto pomohl?
Řekl jsem to pár lidem, se kterými jsme se za to modlili. To jsem hodně oceňoval. Zároveň jsem neuvěřitelně oceňoval nedělní shromáždění. Vždy, když jsem přišel a hrály chvály, cítil jsem, jak to ze mě padá. Pán Bůh ze mě vždycky smýval všechno naštvání, napětí, uzavření a ublížení, takže jsem byl pořád ochoten se sousedem komunikovat a neuzavřel jsem se do sebe. Myslím si, že to bylo zásadní, že si to pak Pán Bůh použil.
Těžké pro mě tehdy bylo i to, že můj táta i švagr mi radili: „Vyřeš to jako chlap a normálně ho rozbij! Ukaž mu, kdo je chlap!“ Říkal jsem jim: „Mně to nedává smysl, čeho bych tím docílil?“ Považovali mě za zbabělce. Já bych ho samozřejmě přepral, ale věděl jsem, že by to k ničemu nevedlo. Připadal jsem si však hloupě před vlastní rodinou, uvědomoval jsem si, že v očích svého táty a švagra selhávám. Podrželi mě právě nejbližší lidé a společenství…
Autor: Lucie Vlasáková
Ukázka rozhovoru, který v plném znění vyšel v březnovém čísle časopisu Život víry (2018/3). Letniční pastor Tomáš Süss v něm mj. hovoří i o svých zkušenostech s různými formami strachu – včetně pozitivního strachu, který nám dává Hospodin. Nad tím, kde strach pramení a jak s ním pracovat, se zamýšlejí také Pavel Raus, Marek Macák, Dalimil Staněk, Karol Verčimák nebo Janette Oubrechtová.
Číslo dále přináší reportáž ze „Školy probuzení“, zamyšlení nad Biblí Davea Pattyho, virtuální rozhovor s Balthasarem Hubmaierem, příběhy čtenářů, recenze, zprávy i přehled chystaných křesťanských akcí.
Více informací o čísle najdete zde:
http://www.kmspraha.cz/knihkupectvi/casopisy/zivot-viry/zivot-viry-2018-3
Elektronické vydání (PDF): https://www.palmknihy.cz/krestanstvi/zivot-viry-2018-3-177617
Informace o předplatném: www.zivotviry.cz
