Starobylý přístav Dubrovník v těchto dnech (18.-24.7.) již podruhé hostil Letní školu teologie – setkání balkánských studentů teologie a mladých teologů z katolické, protestantské a pravoslavné církve spolu s pěticí přednášejících, mezi nimiž vystoupil rovněž český teolog Tomáš Halík. Dubrovnickou letní teologickou školu v roce 2019 poprvé uspořádal chorvatský biskup Mate Uzinić na téma „Teologie v pluralitní společnosti“. Letos se diskutovalo o „Víře (či vírách) a politice a úloze křesťanů“.
Nikoli kurz teologie, nýbrž prostor pro dialog a reflexe nad aktuální problematikou církve a společnosti – popsal biskup Mate Uzinić dubrovnickou Akademii. Pomocný biskup Rijeky a apoštolský administrátor Dubrovníku se jí sám zúčastnil jako přednášející. Kromě něj oslovili více než čtyřicítku studentů Ivan Šarčević, vyučující na Teologickém františkánském institutu v Sarajevu, sestra Teresa Forcades, katalánská lékařka, benediktinka a teoložka, pravoslavný teolog Aristotle Papanikolaou, který přednáší na newyorské Fordham University, Miroslav Volf, evangelický teolog chorvatského původu, který vyučuje na Yaleové univerzitě, a český teolog a filosof Mons. Tomáš Halík, který korespondentovi Vatikánského rozhlasu řekl:
SOUVISEJÍCÍ – Halík: Církev se musí stát místem osvobozující a uzdravující pravdy
„Jsem velmi rád, že jsem přijal pozvání a účastnil se jako lektor této letní Akademie. Zde se v nádherném prostředí Dubrovníku setkávají mladí teologové – studenti a doktorandi – z různých křesťanských církví a různých zemí bývalé Jugoslávie. Navzájem se inspirují a boří vzájemné předsudky – a to nejen předsudky mezi církvemi. Přistupuje zde ještě další dimenze – tito lidé totiž pocházejí ze států, které před třiceti lety byly ve válce a mnohé rány minulosti zůstaly v kolektivním povědomí těchto národů. Církev má být expert pro odpuštění, smíření, hojení ran minulosti. Myslím si, že to se tady právě děje. Považuji to za veliký experiment a byl bych rád, abychom něco podobného dělali také u nás – dohromady lidé z různých církví a také z různých krajů, abychom překonávali vzájemné předsudky a navzájem se obohacovali.“
Halík: Církve by se měly zříci svého egocentrismu
Prof. Tomáš Halík ve svém příspěvku naznačil možnost budování „nového ekumenismu, který by zahrnoval lidi stojící za viditelnými hranicemi církví a náboženství,“ jako kroku k utváření onoho „univerzálního bratrství, které je velkým tématem současného pontifikátu.“ Něco takového bude možné jedině tehdy, pokud křesťanské církve nepodlehnou „pokušení egocentrismu, kolektivního narcismu, klerikalismu, izolacionismu a provincialismu“. Nastal totiž čas pro mnohem širší ekumenismus, který odvážně ve všem hledá Boha. „Můžeme vnímat pandemickou postní dobu s jejími prázdnými a tichými kostely jako dočasné opatření, na které brzy zapomeneme, anebo využít ji jako kairós: příhodný moment k tomu, abychom hledali novou a širší identitu křesťanství ve světě, který se radikálně mění,“ zdůraznil český teolog a vyzval: „Učme se nově hledat a rozpoznávat Krista, jako učedníci ve Večeřadle po jeho Zmrtvýchvstání, avšak nehledejme Živého mezi mrtvými a nedejme se zaskočit tím, pokud se před námi objeví jako cizinec. Poznáme ho podle jeho ran, v lidech, zraněných životem, a podle Ducha, který přináší pokoj a zaplašuje strach. Galilea, v níž máme hledat Krista,“ podotkl Tomáš Halík v Dubrovníku, „dnes leží za viditelnými hranicemi křesťanských církví.“
„Na tento seminář byli pozváni prominentní teologové z různých církví a zemí. Pro mne to byla velká čest, že jsem se mohl účastnit a také slyšet, že tito lidé už znají některé mé knížky a myšlenky, takže jsem mohl rozvinout něco, co je součástí mé připravované knihy: je to vize budoucnosti a toho, jakým způsobem se církev změní. Stojíme v situaci, která v lecčems připomíná reformaci, a určitá reforma církve je nutná. Domnívám se, že to nemůže být jen reforma vnějších, institucionálních struktur, nebo nějaké změny v učebnicích morální teologie, či v kanonickém právu. Myslím si, že se máme inspirovat u takzvané katolické reformace v šestnáctém století, která byla reformací zvnitřku a jejími nositeli byli velcí mystikové, jako Tereza z Ávily, Jan z Kříže, Ignác z Loyoly. Soudím, že potřebujeme tento typ reformace: prohloubení spirituality, přinášení nových pohledů a nové porozumění tomu, co církev a víra mohou přinést tomuto měnícímu se světu. Snažil jsem se nabídnout řadu myšlenek a jsem velice rád, že jsem slyšel pozitivní odezvu a že to podnítilo velmi zajímavou debatu, která bude určitě pokračovat.“
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Zdroj: cirkev.cz Datum: 29. července 2021 Foto: Wikimedia Commons – Tomáš Halík
22 Komentáře
Realtoltek
Jsem rád, že existuje Svatá církev, jejíž hlavou je živý, zatím „neviditelný“ Ježíš…. a ano ten může být v každém kdo ho přijal protože je to sám Svatý duch.
pavel
V historii církve bylo období, kdy církev hlásala, že mimo církev není spásy. Dopouštěla se stejné chyby jako někteří Židé, kteří považovali svůj národ za nadřazený ostatním národům. Židé jako vyvolený národ měli být vzorem, ne aby se povyšovali. V podobenství o milosrdném Samaritánovi je postavou hodnou následování člověk patřící k národu, kterým Židé pohrdali. A naopak židovský kněz byl tím, kdo selhal. V evangeliu o posledním soudu Ježíš popisuje, jak bude „třídit“ lidi. Rozhodujícím kritériem spásy bude pro člověka soucit s trpícími, nikoliv příslušnost k nějaké církvi. A už vůbec pokrytecké svatouškovství, tedy postoj, kdy se člověk formálně hlásí k Bohu, ale neplní jeho přikázání nezištné lásky. Je paradoxem, že existují ateisté, kteří mají více empatie vůči trpícím než někteří křesťané blábolící o nutnosti ochrany naší „křesťanské kultury“ před muslimskými válečnými uprchlíky. Je zde jasná paralela s pokrytectvím farizeů a zákoníků, které tak kritizoval Ježíš. Naštěstí mezi pokrytce nepatří papež František. Ten se válečných uprchlíků zastává. Zastává se jich také dcera zachránce českých židovských dětí Nicholase Wintona. https://zpravy.aktualne.cz/domaci/nejsou-zadni-ti-druzi-uprchlici-jsou-stejni-jako-my-rika-dce/r~83603ea25ae011e5b286002590604f2e/
Konečný Fr.
Není spásy kromě v Něm. Širší ekumenismus nemůže být funkční.
Jiří Aron
„V evangeliu o posledním soudu Ježíš popisuje, jak bude „třídit“ lidi. Rozhodujícím kritériem spásy bude pro člověka soucit s trpícími, nikoliv příslušnost k nějaké církvi.“
Velmi dobře definované sociální evangelium.
Ve skutečnosti dobré skutky soucitu s trpícími, dobré skutky zastávání se uprchlíků ani skutek příslušnosti k jakékoliv církvi člověka nespasí. Jen víra v Ježíše Krista, vtěleného Božího Syna, narozeného z panny, pro naše hříchy ukřižovaného, podle proroctví Písem, třetího dne vzkříšeného a pak vzatého do nebe.
pavel v
Souhlasím, že člověka může spasit jen víra v Ježíše Krista. Ta se však projevuje činem, že děláme, co si Ježíš přál, jak je to popsáno v Jeho podobenství: „Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: `Synu, jdi dnes pracovat na vinici!´On odpověděl: `Nechce se mi.´ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: `Ano, pane.´ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ Odpověděli: „Ten první!“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Mt 21,23-32
Ujišťuji vás, že pouhé řeči nikoho nespasí.
Jiří Aron
„Ujišťuji vás, že pouhé řeči nikoho nespasí.“
Argumentační klamy typu slaměný typu Slaměný panák dobré diskusi nepomohou.
Jiří Aron
… jedno slovo tam mám navíc…
Realtoltek
Příští rok jedu v dubnu do Jordánska na pět dnů 13.4.-18.4 ( russian pilgrim residence jordan). Kdyby někdo náhodou v tomto termínu taky jel dejte vědět. V okolí je hodně památek, řeka Jordán atd…
Konečný Fr.
Tam se asi dá jet pouze s očkováním. Jinak bych o tom uvažoval.
Realtoltek
Není to pravda. Do Jordánska se dá jet bez očkování. Při příletu Vám mohou ale namátkově udělat test. Zatím mám spíše obavy z cesty zpět protože jak očkovaní tak neočkovaní musí mít před odletem test a ten je tam třeba někde udělat cca den před odletem.
Jediná země kde je momentálně povinná karanténa 14 dní jak pro očkované tak neočkované je Izrael…nejsou totiž žádní hlupáci a nepodceňují situaci a dobře ví co bude jinde na podzim. Naočkovaní šíří vir stejně jako neočkovaní a vir mutuje a mutuje. Zatím jediná výhoda očkování je slabší průběh a tedy menší zatížení nemocnic no a pak výhody vyplývající z motivace nechat se naočkovat…která už je skoro na hraně ústavnosti.
Jinak v Jordánsku funguje Uber a mají dobré ceny. Cena z letiště na Baptism site je cca 25 JOD (750kč), letišní taxi asi 2500 Kč.
Olga Nedbalová
Jan 3:16-19
16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. 17 Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen. 18 Kdo v něho věří, nebude souzen, ale kdo nevěří, je už odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího Syna. 19 A toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si více než světlo oblíbili tmu, protože jejich skutky byly zlé.
Matouš 7:21-23
21Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích. 22Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve tvém jménu démony? Nedělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků?‘ 23A tehdy jim jasně řeknu: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mě vy, kdo pácháte zlo!‘
Skutečně jediná spása je skrze Ježíše Krista. On je ta cesta, pravda a život. Ale pozor, nestačí vyznat Ježíše jen ústy. Nestačí se prohlásit pouze za Jeho učedníka. V jedné starší evangelické písni se zpívá Chvalme Boha ústy i srdci svými. Já bych si to dovolila lehce předělat na: Vyznávejme Krista ústy i srdci svými. Varování v Písmu – konečné třídění pro mě znamená – dej si pozor, abys Krista nevyznávala jen formálně. Jen podle mluvy skutečné učedníky nepoznáte. Kromě toho, že prohlašují Ježíše Krista za svého Pána a Spasitele, měli by také nést Ovoce Ducha svatého. Jinak jsou jen mrtvé výhonky, které budou při posledním soudu odřezány.
Celé Písmo svědčí o Ježíši Kristu jako jediném vykupiteli. Nelze tvrdit, že do Božího království projde i ten, kdo Ježíše Krista odmítá. Proč nakonec by vůbec měl chtít do Božího království, když jeho existenci popírá. Máme šířit pravdivé evangelium. Pokud budeme šířit evangelium falešné, svedeme lidi z cesty a místo spásy je dovedeme do věčného zatracení. Pokud odstraníme hlavní směrovku – Ježíše Krista, tak to nebude již nikdy ta správná cesta. Nelze věřit něčemu jinému než Ježíši Kristu, třeba věřit v lidskou dokonalou spravedlnost, sebeobětování, lidskost. Úhelný kámen je Ježíš Kristus a proto jsme křesťané. Pokud si budeme hledat jiné spasitele navrhuji se přejmenovat, abychom nemátli zbloudilé ovce.
Karel Krejčí
Patříme ke generaci, která žije v prostředí, ve kterém není žádný problém získat Bibli a denně se setkávat s viditelnou přítomností křesťanství – kostely, kříži, obrazy, sochami atd. To je jistě dobře, jenomže se tyto věci mohou stát a jakože stávají, určitou vnitřní hranicí, na kterou se soustředí naše duchovní nasměrování a úsilí. Ale skutečná víra v Boha-Krista, jenž je Alfou a Omegou všeho a projevuje se ve všem, je hledat a uvědomovat si tuto skutečnost za těmi viditelnými a uchopitelnými hranicemi, jak správně upozorňuje prof. Halík . Jak jinak bychom mohli prožívat Boží království již zde na zemi, kdyby tomu tak nebylo? Jak jinak bychom mohli hlásat a prožívat, že Bůh je ve svém Stvoření absolutním vládcem? Vždyť On přece v Jím určenou dobu a Jím určenými způsoby používá Satana pro předem připravené účely a stejně tak, až již ho nebude potřeba, jeho působení definitivně ukončí. Jsme to možná právě my, kdo se až příliš intelektuálně soustřeďujeme na Písmo, ale náš samotný život je od něho více či méně oddělený. V současném světovém dění můžeme pozorovat více než jindy, jak je svět ovládán strachem, právě proto, že se odvrátil a ztratil důvěru v absolutního vládce, Boha Stvořitele.
Olga Nedbalová
Pane Krejčí, já bych Písmo nezavrhovala. Kříže, kostely – to jsou jen vnější a dle mého názoru nedůležité atributy. Prvotní církev nebo tajní evangelíci za protireformace docela dobře bez kostelů obešli. Za to Písmo bylo důležité. Co se týče vycházení za hranice církve – to je zcela v pořádku. Ježíš Kristus také chodil za potřebnými a neohlížel se na žádné hranice. Ostatně přemýšlím, kde vlastně vznikla idea ohraničené církve. Evangelium je přece univerzální pro všechny bez ohledu na geografickou nebo rasovou příslušnost. Problém mám s tím, pokud se ekumenické hnutí přehoupne do podoby, že k Otci lze dojít i skrze jiné zdroje než je Ježíš Kristus. Tam nemůžu uhnout a neuhnu. Ježíš Kristus je ta Cesta, Pravda i Život.
Konečný Fr.
Doplnil bych, že muslimovi nebo atheistovi nikdy nemůžu říci, že skončí v pekle – nejsem vševědoucí, ale je třeba trvat na tom, že spása je jen v Kristu.
Olga Nedbalová
Ano, přesně tak. Jan 3: 17 Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen.
Pokud Bůh neposlal svého Syna, aby svět odsoudil, tím méně ho máme soudit my. Ale pokud se mě někdo zeptá, co si myslím o spasení, pak mohu svědčit jen o Ježíši, jako jediném Spasiteli. A modlím se moc za to, ať svědčím o Ježíši s láskou. Protože jen svědectví podané s láskou, vírou a nadějí může být účinné. Nemáme mít tvrdé srdce a dopředu odsuzovat hříšníka. Vždyť i lotr po pravici Krista je spasen. Ježíš opravdu někdy umí překvapit. Člověk si myslí, že je vše ztraceno, vidí všechno černě a najednou přijde Ježíš mezi své učedníky. Zeptá se nás: „Kde je vaše víra?“ A my se někdy bojíme a říkáme: „Pane, nejsme tě hodni, jsme příliš hříšní.“ Ale mu to nevadí. Klidně nám řekne, že přišel uzdravit nemocné. Počítá i s naší nedokonalostí, nedověrou, slabostí. Důležité je to nevzdávat a pevně věřit, že Ježíš to dokáže. Ano, skutečně Ježíš je ta správná cesta, pravda i život. A každý se o tom může přesvědčit sám.
pavel v
Pokud se někdo snaží o lidskou spravedlnost, sebeobětování i lidskost, jde v Kristových šlépějích i bez toho, že by to každému věšel na nos. Ostatně naše skutky lásky mají být činěny tak, aby o tom nikdo nevěděl a my nemohli být podezříváni z pokrytectví. Pokud budeme činit projevovat lásku (agapé, soucit) jen proto, abychom ukázali, jak jsou křesťané dobří, nebude to mít žádnou cenu.
pavel v
Toto vyjádření bylo určeno pro paní Olgu. Chtěl jsem zdůraznit, že i lidé, kteří se nehlásí k Ježíši Kristu, mohou mu být blíže než ti, kteří Ho mají plná ústa. Stejně jako biskup Václav Malý jsem si velice vážil Václava Havla a to i přesto, že to byl člověk chybující. Je paradoxem, že Havel se nepokládal za věřícího člověka a přesto byl schopen se obětovat. V říjnu 1979 se konal proces se skupinou disidentů a Václav Havel byl za podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně. Podle biskupa Václava Malého tehdy Havel dostal nabídku vyhnout se vězení a působit jako dramaturg v New Yorku, kterou se ale rozhodl přijmout pouze tehdy, kdyby byli osvobozeni i všichni ostatní členové skupiny.
Skutečnost, že tolik lidí v naší zemi odpadá od Krista je do značné míry naše vina – vina našeho sobectví, když usilujeme jen o své vlastní spasení a odmítáme se společensky angažovat. Mám na mysli angažovanost ve prospěch trpících lidí například v Bělorusku nebo Číně. V naší zemi je totiž hodně lidí, kteří s totalitou otevřeně sympatizují a totalitní vládci v Rusku a Číně se pomocí jejich prohlášení ospravedlňují. Ukazuje se, že i mrňavé Česko může mít určitý vliv na celosvětovou společenskou atmosféru. Úplnou katastrofou je pak působení kardinála Duky, jehož chráněnci se ve prospěch temných sil přímo angažují a rozbíjejí jednotu svobodného světa.
Konečný Fr.
Duka si za minulého režimu užil své a dnes bojuje třeba proti genderové ideologii a proti totalitním praktikám. Jeho kredit je nezpochybnitelný. Poznal totalitu sám osobně.
Olga Nedbalová
Pane Pavle, pokud křesťan nese Ovoce Ducha svatého, nemá zdůrazňovat sebe jako toho dobrého. Když má svědčit, tak má svědčit o zdroji tohoto dobra – Ježíši Kristu. Pokud křesťanství nebude mluvit o Ježíši Kristu a bude pouze činit dobré skutky, tak to nebude křesťanství. Sám Ježíš zdůrazňuje dvě nejvyšší přikázání a pokud někdo bude milovat bližního bez toho, aby ctil Hospodina, tak to nebude dobré. Zamyslet bychom se měli, proč někteří lidé, kteří chtějí druhým pomáhat, mají pochopení, soucit pro druhé, odmítají zvěst o Ježíši Kristu. Zda to nemůže pokřivený obraz křesťanství, kdy církve neumí předat správné evangelium. Zda falešní pastýři neodhání sami ovce, které touží po tom pravém pastýři – Ježíši Kristu. Pak ovšem není řešení odstranit zvěst o Ježíši Kristu jako jediné možné cestě za Otcem, ale řešení je zamyslet se nad stavem církve. Kristus má být chválen, připomínán, veleben. Ne pro nás, ne pro naši pýchu, ale pro obrovskou oběť Ježíše Krista na kříži o něm musíme mluvit.
Olga Nedbalová
Přidávám opravu – správně má být: Zda za to nemůže pokřivený obraz křesťanství.
Olga Nedbalová
Křesťanství bez Ježíše Krista nedává smysl. Pomáhat nemocným, vězněným, týraným může jakákoliv nezisková organizace. Mimochodem – pokud chce církevní neziskovka čerpat dotace – například OSF, ve které některé výzvy spravuje VDV – Výbor dobré vůle nadace Olgy Havlové, nesmí v rámci projektu žádným způsobem propagovat křesťanskou víru. Křesťanská víra je zde chápána jako jednostranná, potlačující práva menšin. Pokud chci čerpat cizí zdroje, tak se musím přizpůsobit. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Ale když jsem schopna pomáhat tak, že lidé děkují a říkají, to už se dneska moc nevidí, proč bych nemohla říci: „To jen díky Ježíši Kristu, On je ten zdroj, který mi dává sílu. Jen díky Ježíši jsem schopna překonat svou bývalou sobeckost, lenost a jít za hranice svých možností, fyzických i psychických. Proč se stydět za Ježíše. Z pohledu dnešního světa je třeba být decentní, pomáhejme, uzdravujme, napravujme, dávejme naději. Ale o Ježíši Kristu vůbec nemluvme. Neříkejme, že jsme byli spaseni jen Jeho zásluhou. Neříkejme, že jsme byli hříšní, ale On nás vykoupil. ALE pokud jíme Kristův chleba, musíme zpívat Kristovu píseň. Dobře, budeme pomáhat nemocným a přitom jim nesdělíme, že známe cestu, jak mohou na věky získat zdraví. Jak překonají nakonec i toho největšího nepřítele – smrt. Není to o chlubení, nejsou to prázdné žvásty, pokud křesťan šíří Kristovu slávu a Jeho učení. Naopak – ti, co Krista zapírají, říkají, že Ho vlastně ani neznají, i když jen díky Němu jsou schopni konat dobré dílo, a to jen proto, aby působili decentně a neurazili tento svět, ti jsou špatní. Ono chlubení se dobrými skutky je míněno tak, že nemusíme a nemáme například v církvi a v modlitbách zdůrazňovat, co všechno dobrého se nám podařilo. Jak jsme výteční, kolika lidem jsme pomohli. Naopak, v tichosti srdce děkujme Kristu, že On nám to všechno umožnil. Ale pokud v nás nevěřící spatří Krista, dík Jeho velké milosti, pak MUSÍME o Kristu mluvit. Jinak platí to výše uvedené, pokud nebudeme šířit Kristovo evangelium v plné pravdě, pak nejsem křesťané – následovníci Krista. Pak se můžeme nazvat třeba havlovci – následovníci Havla, když v něm spatřujeme pravdu. Já chci být křesťanem. Věřím v jediného Spasitele – Ježíše Krista. On jediný byl prokazatelně bez viny a hříchu. Tečka.
Olga Nedbalová
Včera jsem si četla 1. Korintským 13, kde se píše:
1Kdybych mluvil v jazycích lidí i andělů, bez lásky je to jen dunění zvonu, řinčení činelů. 2Kdybych uměl prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, měl všechno poznání a víru, že bych i hory přenášel, bez lásky nejsem nic. 3Kdybych rozdal vše, co mám, kdybych dal i vlastní tělo, abych se proslavil, bez lásky je mi to k ničemu.
4Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; 5není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, 6není škodolibá, ale raduje se z pravdy; 7všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží.
8Láska nikdy neskončí. Avšak proroctví – ta zaniknou, jazyky – ty umlknou, poznání – to pomine. 9Jen z části totiž poznáváme a jen z části prorokujeme; 10jakmile však přijde dokonalé, tehdy to částečné zanikne. 11Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, měl jsem dětské názory; když jsem však dospěl, s dětinskými věcmi jsem se rozloučil. 12Teď totiž vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale potom tváří v tvář. Teď poznávám částečně, ale potom poznám plně, tak jako Bůh zná mě.
13Do té doby nám zůstává víra, naděje a láska, tato trojice; ale největší z nich je láska.
Napadlo mě, že je to dokonalý návod, jak šířit evangelium. Napsal je apoštol Pavel, velmi zvláštní postava Písma. Dříve zarytý nepřítel křesťanů, jejich pronásledovatel se stává Ježíšovým učedníkem a hlavním šiřitelem evangelia. Jak zvláštní – Ježíš si povolává svého úhlavního nepřítele. Nevybírá se z řad váhavců, kteří říkají – možná něco by na tom Ježíšově učení bylo. On si vybere Pavla, který Ježíše popírá. A jaký zázrak – Pavel se změní. Z nepřítele evangelia se stává jeden z nejlepších šiřitelů evangelia. Pavel kvůli Ježíši zahazuje všechno, co dříve měl. Postavení, důstojnost, zajištěné živobytí. Vrhá se do nebezpečí, nestará se o to, co bude jíst a pít. Pozná svého pravého Pána a jde za ním. A já pevně věřím, že Ježíš si i v dnešní době umí změnit své zaryté nepřítele a odpůrce na své následníky. I dnes se dějí zázraky obrácení, kdy lidé, kteří byli dříve hluší a slepí, najednou v Ježíši spatří svého Spasitele. Nebraňme Ježíši v tomto úžasném díle a netvrďme, že k Bohu lze dojít jakkoliv. Že je to vlastně jedno, koho si zvolím za svého Spasitele. Neupravujme evangelium jen z důvodu, abychom nepohoršili tento svět. Každý si zaslouží slyšet pravdu, která ho osvobodí. Evangelium nemá žádné hranice, za které se nedá šířit. Ale evangelium je spojené s Ježíšem Kristem. On je hlavní postava. Nelze Ho vynechat. A nelze šířit evangelium bez Krista.