Tomáš Garrigue Masaryk (7. 3. 1850 – 14. 9. 1937)

Uznávaný a zbožňovaný, kritizovaný i nenáviděný, zakazovaný. Osobnost vzbuzující rozruch i dlouho po smrti, a zároveň leckdy přijímaná jaksi hladce, neproblematicky a až servilně.

Postihnout všechny podstatné rysy Masarykovy osobnosti a události, v nichž měl významný podíl, na tak malém prostoru není možné. Zaměříme se proto pouze na otázku jeho vztahu k náboženství. Nebyla to pro něj otázka okrajová, i česká otázka mu byla otázkou náboženskou. Náboženství a boji o ně rovněž věnoval nemalou část svého úsilí: „Náboženství je centrální a vůdčí silou životní, je úsilím o život nový, o nové a vyšší životní hodnoty.“ Co je tedy možné alespoň stručně říci o jeho postojích a názorech v této oblasti?

SOUVISEJÍCÍ – Aurelius Augustinus (13.11.354 – 28.8.430)

Především tato otázka pro Masaryka nebyla jen otázkou teoretickou. Naopak i zde se plnou vahou projevuje jeho osobnostní založení. Narodil se v katolické rodině a postoje svého mládí později charakterizoval jako zuřivé katolictví. Ale už v devatenácti byl vyloučen z gymnázia, protože kvůli svědomí odmítl účast u povinné zpovědi. Již tehdy u něj zrají pochybnosti o  křesťanském učení a roste odpor k církevnímu formalismu. Další dogmatické směřování katolicismu (1870 dogma o papežské neomylnosti) a jeho osobní vývoj (počítaje v to i sňatek s Charlottou Garrigue, jež byla unitářkou) ho přivedly k rozhodnutí přestoupit do reformované církve. Evangelický farář Císař, znalý jeho náboženských názorů, se odhodlal jej přijmout pouze za podmínky, že mu svědomí umožní složit Apoštolské vyznání víry. Stalo se tak v roce 1880. Z Císařova svědectví je však patrné, že měl o Masarykově evangelictví důvodné pochybnosti. Masarykova pozdější vyjádření tento pocit spíše umocňují.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Především vlivem liberálních teologů (Harnack) otevřeně a opakovaně popíral autoritu Písma jako zjevení. Rozum mu byl autoritou nadřazenou. Nejvýše oceňoval učení Ježíšovo, jejž pokládal za nejvyššího učitele náboženství, nikoliv za Božího Syna a Krista. Mnohdy se nerozpakoval použít i ostře protidogmatických vyjádření, nejdecentněji svůj náhled uvádí v Čapkových Hovorech: „Ježíš – neříkám Kristus – je mně vzorem a učitelem zbožnosti…“ Evangelia oceňuje vysoko, ale Pavlem už mu počíná deformace Ježíšova učení. Za úběžník všeho svého usilování i podstatnou hodnotu pravého náboženství napořád považuje humanitu, praktickou a činnou lásku k bližnímu. Nikoliv však humanitu bez Boha, bez zbožnosti nemůže být lidskost úplná: „Moje víra: ježíšství, láska k bližnímu, láska účinná, reverence před Bohem.“ Jde tedy o náboženství souhlasící s rozumem, svobodné a individuální, a přece sub specie aeternitatis. Tedy stále ještě před Bohem. Ale před jakým Bohem?

Autor: Robert Hart Datum: 14. září 2021 Foto: Wikimedia Commons – T. G. Masaryk Psáno pro časopis Brána

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.