Občas se potkávám s kamarádem, který se teď jmenuje Saša a byl dříve kamarádkou. Sledoval jsem jeho (tenkrát její) vnitřní úzkosti. Pak se chvíli odmlčela, načež přišel ve svém současném stavu. K jejímu rozhodování o změně pohlaví jsem tedy neměl možnost se vyjádřit. Možná se bála, že bych jí pověděl něco jiného, než co si přála slyšet, nebo se chtěla rozhodnout opravdu sama. Oba tu proměnu teď bereme jako něco daného. Ani by mě nenapadlo oslovovat ho v ženském rodě.
To někteří lidé kolem mě nechápou. Myslím, že je to proto, že s nikým takovým neudržují kontakt. Nemusím o tom přemýšlet, prostě respektuju jeho rozhodnutí, a proto ho přijímám s jeho současnou identitou. Dělám to kvůli němu, ale není to žádné divadýlko: Dělám to i kvůli sobě. Pokud si ho vážím, ze srdce ho přijímám takového, jaký je. Mám naději, že se ve své nové roli cítí lépe, ale nedovedu to úplně posoudit. Pesimistický je podobně jako před svou přeměnou.
Znám také jednu mladou dámu, kterou pamatuji jako muže. Myslím, že transgender ženy to mají trochu obtížnější. Jde u nich víc o hustotu vlasů nebo o kouty, tedy o věci, kterých si já nevšimnu, ale které ony vzájemně nepřehlížejí. V jejich málo početné komunitě je myslím dost drbů a povyšování.
Popisuju žabí perspektivu sborového pracovníka: mít bezpodmínečně rád, mít úctu k člověku, kterého stvořil Bůh a kterého Bůh ke mně poslal. Oba moji transgenderoví známí mi roli usnadnili, protože se mě v době před změnou radši nezeptali, co si o tom myslím. Co bych jim asi pověděl?
Nový zákon se staví proti praktikování homosexuality, k otázce přeměny pohlaví tam ale žádné přímé vyjádření nenacházím. Co by si o tom myslel apoštol Pavel? Pohlavní dysforie existovala patrně už v jeho době, ale technologie chirurgické a hormonální změny byla nedostupná (i nepředstavitelná). Pastorace člověka s pohlavní dysforií v prvním století tedy patrně spočívala v povzbuzení, aby se nepřekročitelné danosti snažil zvládat s vírou.
Možnost fyzické tranzice a hormonů placených ze zdravotního pojištění odstartovala prudký nárůst počtu lidí, kteří věc řeší. Znepokojivé je to i vzhledem k tomu, že mnozí dnes cítí tlak, který by většina z nich vůbec neřešila, kdyby se narodila byť jen o generaci dříve.
Saša mi vysvětlil, že vysoké procento těch, kteří stojí o tranzici, k tomu nemá reálné důvody. Je potřeba to řešit s odborníky. U něj specialista zjistil, že tranzice potřeba je a že mu to pomůže. Tohle jsem v rozhovoru se Sašou nekomentoval. Statistiky říkají, že k větší psychické stabilitě změna pohlaví některému člověku s pohlavní dysforií pomůže, ale jinému nikoli. Četl jsem svědectví lidí, kteří ve změnu vkládali velikou naději; následně byli ze začátku spokojenější, ale za pár let přišlo zklamání. Přestože existují vědecká vodítka, odborníci vědí, že je téměř nemožné předem s jistotou odlišit toho, kdo změnou dlouhodobě spokojenost získá, a toho, kdo ji nezíská.
Co bych tedy někomu, koho by zajímalo, co si myslím o změně pohlaví, pověděl? Řekl bych mu, že si ho budu vážit nezávisle na tom, jak se rozhodne. Neptal bych se ho, jestli zvažuje, že přeměnou ztratí schopnost pohlavního života a že nebude moci zplodit dítě. O tom by totiž dobře věděl a ve svém hledání a rozhodování by k tomu přihlížel nezávisle na mně.
Položil bych mu otázku…
Ukázka z článku, který vyšel v březnovém čísle časopisu Života víry. Ten se tentokrát podrobněji věnuje tématu Transgender v církvi. Otázka rodové (genderové) identity a jejího menšinového prožívání je dnes v popředí kulturních debat. Ty, jichž se tento problém osobně týká, potkáváme stále častěji ve škole, v práci, na církevních akcích i v rodinách. O transrodovém tázání věřících a o tom, jak k němu můžeme přistupovat, píše psycholog M. Macák. O pastoraci lidí s genderovou dysforií v rozhovoru mluví kazatel a psycholog D. Staněk. Téma doplňuje pohled matky „Moje dcera je teď kluk…“ i osobní svědectví L. Seilerové „Odmalička jsem chtěla být kluk“.
Jak lidem v postmoderní době předávat evangelium? Proč hned na začátku netrvat na tom, že evangelium je pravda? A jak mluvit či nemluvit o hříchu? O tom mluví v rozhovoru apologetka Julia Garschagenová – žena se zápalem pro evangelium a pro mladé křesťany a zároveň žena s evropským rozhledem.
Zamyšlení o smyslu práce přináší v úvodníku D. Frantíková; otázku Proč Bohu záleží na trpělivosti? si ve své úvaze nad Biblí klade M. Klesnil. Do Ugandy vás zavede D. Skokan v reportáži z míst, kde lidé kvůli kanystru vody a misce fazolí oslavují Ježíše.
V nové rubrice se chce tento rok Život víry ohlížet za ovocem 35 let existence Křesťanské misijní společnosti. V prvním díle se vrací na začátek článkem D. Drápala Vize jednoty na konci totality (a dnes).
V čísle nechybí ani příběhy čtenářů (Ve snech jsem procházel labyrintem; Poezie – dar, který změnil srdce), knižní recenze (Emočně zdravá spiritualita), kreslený vtip Pavla Bosmana,
zprávy o církvi u nás i v zahraničí a oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.
Autor: Tomáš Dittrich moje_dcera – foto ArtificialArtist, Pixabay
