Tomáš Coufal: Ekologie bez new age?

Když si člověk pročítá materiály různých českých ekologických sdružení, najde tam kromě zajímavých článků o recyklaci, sdílené ekonomice (např. spoluvlastnictví či půjčování aut) a praktických rad ohledně kompostování bioodpadu či montování fotovoltaických panelů na střechy nezřídka také texty o pěstování a užívání marihuany, o prospěšnosti raw, veganské (nebo rovnou makrobiotické) stravy, zmínky o „Matce Zemi“, inzeráty na kurzy meditace či chození po žhavém uhlí, nabídky „energeticky harmonizované“ vody atp. Takový pohansko-newageový guláš. A tak možná není divu, že mezi křesťany – zvláště těmi evangelikálními a pentekostálními – téma ochrany přírody příliš nerezonuje.

Naopak se v našich kruzích občas ozývají hlasy opačné: tedy že ekologie vůbec není téma, které by měla církev řešit. A jsou pro to uváděny i důvody teologické. Tím prvním je důraz na jeden z prvních Božích příkazů (nebo to bylo svolení?) směrem k lidstvu: „Podmaňte si zemi a panujte nad vším živým.“ (1M 1,28) Tenhle pokyn k lidské nadvládě nad přírodou si během historie mnozí vyložili nejen jako Boží pověření k moudrému využívání přírodních zdrojů, ale rovnou jako povolení zemi nevratně drancovat a nebrat ohled např. na ostatní živočišné druhy. Obávám se, že tento přístup je podobně mylný (a podobně tragický), jako když jsou biblické výzvy, aby se ženy podřizovaly mužům, považovány za Boží „razítko“ na domácí násilí.

Druhý „biblický“ důvod pak čerpá z opačného konce Bible: Nebesa i země přece pominou (L 31,33; Žd 1,10–12) a poté bude stvořeno nové nebe a nová země (Zj 21,1). Proč tedy věnovat péči onomu „zvetšelému plášti“, který už to má stejně „za pár“ (Ježíš přece řekl, že přijde brzy) a který bude zničen ohněm (2Pt 3,10)? Problém tohoto přístupu je v tom, že nevíme a nikdy nebudeme vědět, jak dlouho ono „brzy“ ještě potrvá. Možná Ježíš přijde dnes, ale možná se toho také nedožijeme. A máme zodpovědnost za to, jaké životní prostřední předáme svým dětem či vnoučatům – i za to, jestli už dnes naší vinou někdo jiný netrpí.

Malá odbočka: Když se v padesátých letech 20. století začal hrát rokenrol, byl tento hudební styl (a styly od něj odvozené) naprostou většinou křesťanů odsuzován jako ďábelský a hříšný. A jako nečistému se mu věřící vyhýbali. Teprve na přelomu let šedesátých a sedmdesátých (v souvislosti s probuzením kolem hnutí Jesus People) se toto tabu začalo drolit – viz slavnou píseň Larryho Normana „Why Should the Devil Have All the Good Music?“ (Proč by měla veškerá dobrá hudba patřit Ďáblu?). Než byla rocková hudba křesťany všeobecně „rehabilitována“, trvalo to sice ještě spoustu času, ale dnes už jsou bicí nástroje i elektrické kytary akceptovány takřka v celém církevním spektru – a i skrze tuto formu umění mnozí lidé přicházejí do Božího království nebo přijímají povzbuzení pro svůj život s Bohem.

Není oblast ekologie pro církev podobným bílým místem na mapě, které stále čeká na odvážné průkopníky? Samozřejmě vím o organizaci „A Rocha“ a jejích ornitologických kurzech, o Ekologické sekci ČKA či iniciativě Do kostela na kole. Přesto mám pocit, že jde o spíše ojedinělé aktivity na okraji naší pozornosti a pocit zodpovědnosti za stvoření zatím nepatří k evangelikálnímu myšlenkovému mainstreamu. Samozřejmě vím, že hlavní prioritou křesťanů je a musí zůstat zvěstování evangelia a záchrana lidských duší, které jsou (na rozdíl od přírody) věčné. Nesnažím se definovat nějaký obecně platný „životní ekologický standard“. Nevyzývám ani k založení „křesťanského Brontosaura“. Ale snad nebude na škodu, budeme-li žít s vědomím, že „Hospodin cítí s každým ze svých stvoření“ (Ž 145,9) – a tedy by ta stvoření asi neměla být lhostejná ani nám, každému osobně. Nebo opravdu musí být péče o planetu nutně spojena s hnutím new age? Skutečně chceme ekologii „přenechat Ďáblu“?

*******************

Autor: Tomáš Coufal

Foto:

Tento článek vyšel v říjnovém čísle časopisu Život víry (2018/10). Další texty řeší např. to, kolik toho vlastně potřebujeme a zda může mít s vírou něco společného třeba second hand.

Číslo také přináší rozhovor s básnířkou Ellen Makumbirofa, reportáž z festivalu United, ohlédnutí Dana Drápala za 100 lety Československa nebo zamyšlení Jiřího Bukovského nad tím, proč věříme v trojjediného Boha a co to pro nás znamená. Dále tam najdete např. příběhy čtenářů, recenze, zprávy nebo oznámení o chystaných křesťanských akcích.

Více informací na www.zivotviry.cz.