Vo svojej knihe Evangelism in the Early Church Michael Green poukazuje na to, že prudký nárast počtu konvertitov v čase raného kresťanstva bol v skutočnosti následkom práce neoficiálnych, neformálnych misionárov. (Green, str. 243) To znamená, že obyčajní kresťanskí laici, nie trénovaní kazatelia a evanjelisti, niesli úlohu cirkvi nie cez formálne kázania, ale skrze neformálne rozhovory — vo svojich domovoch, vinotékach, na prechádzkach, okolo stánkov na trhoviskách… robili to prirodzene a s radosťou… vďaka tomu, že našli poklad a chceli sa s ním podeliť s ostatnými, a to až po hranicu svojich schopností. (Green str. 243 — 244)
Z Nového zákona a iných historických dokumentov jasne vyplýva, že jedným z hlavných centier kresťanskej evanjelizácie bol oikos — z gr. dom/domov. Najsilnejšie vzťahy mali ľudia vo svojich domovoch — so svojimi pokrvnými príbuznými, sluhami, zákazníkmi a priateľmi, takže keď sa niekto stal kresťanom, jeho domov bol tým miestom, kde ho ostatní úprimne vypočuli. Ak sa hlava domu stala veriacim človekom (ako napríklad Lýdia, obchodníčka s purpurom alebo väzenský dozorca vo Filipách), tak sa celá jeho/jej domácnosť stala misijným poľom, kde sa vyučovalo a ohlasovalo evanjelium všetkých domácim členom, a taktiež susedom. Ak sa však stal kresťanom nejakí iný člen domácnosti než hlava rodiny — manželka, deti, sluhovia alebo pracovníci –, evanjelium sa šírilo menej priamo. Green načrtáva rozličné spôsoby, akými sa evanjelium šírilo v domácnostiach, a to práve na základe toho, kto bol prvý obrátený. (str. 322)
Evanjelizácia v domácnostiach bola nesmierne dôležitá, no z Biblie, ale aj zo skorých historických záznamov vieme, že jednoduché priateľstvá boli jedným z hlavných prostriedkov šírenia evanjelia. Vidíme to v prvej kapitole Evanjelia podľa Jána, keď Filip hovorí svojmu priateľovi Natanaelovi o tom, že pozná Ježiša.
Green poukazuje na to, ako Pantaenus viedol ku Kristovi Klementa Alexandrijského, Justín viedol Tatiana zo Sýrie, Octavius viedol Marcusa Minuciusa Felixa — všetko sa to dialo skrze priateľstvo a vzťah, ktoré boli v staroveku brané veľmi vážne.
Michael Green nám podáva podrobnú správu o tom, ako sa neskorší svätý Gregor dostal k viere. Keď mal Gregor osemnásť rokov, s bratom odcestovali, aby študovali právo vo vtedajšej rímskej kolónii Berytus (dnešný Bejrút). Ale na svojej ceste prišli do Cézarey v Palestíne, kde sa stretli s dobre známym a rešpektovaným učiteľom Órigenom. Presvedčil týchto bratov, aby na určitý čas zostali v Cézarey, a dovolili mu, aby ich vyučoval históriu filozofie. Zostali a na svoje prekvapenie zistili, že Órigenes si neudržuje tradičný odstup medzi profesorom a študentom, ale otvoril sa im ako priateľom. Prepojil princípy filozofie s kresťanským učením a ukázal im, ako toto učenie mení ľudský život veľmi osobným a praktickým spôsobom. Gregor zostal v Cézarey a v priebehu siedmich rokov pod Órigenovým učením získal úplné vzdelanie a počas tohto procesu konvertoval na kresťanstvo. (Green, str. 342)
Sú to neformálne, ale pevné vzťahy a rozhovory, ktoré sa v našom stále viac a viac sekulárnom svete stávajú čoraz dôležitejšími, keďže pre mnohých ľudí sa kresťanská viera stala útočnou, tak ako tomu bolo aj v prvom storočí. Tak ako vtedy, aj teraz väčšina ľudí nepríde niekam kvôli tomu, aby si vypočula na verejnosti nejakého kresťanského rečníka. Pohyb ku kresťanskej viere sa musí stať osobnejším, prirodzenejším a postupnejším. Musíme konfrontovať naučené a formálne odpovede našich priateľov a pýtať sa ich na ich zmysel, na otázky o smrti, identite a nádeji. A taktiež si musíme nájsť čas, aby sme im odpovedali na ich otázky ohľadom kresťanstva.
Ale nedávajme tomu názov „priateľská evanjelizácia“. Priatelia žijú spolu svoje životy a robia to, čo je najlepšie pre toho druhého. Ak si kresťanom, a pokiaľ sa nenecháš umlčať svojou pýchou, strachom a pesimizmom a nebudeš skrývať pred priateľmi svoju vieru, a tým pádom sa s nimi budeš deliť o osobný život, potom evanjelizácia tvojich priateľov bude pre teba niečím prirodzeným a organickým. Evanjelium je tou správou, ktorá nám hovorí, že sme úplne prijatí v Kristovi. To odstraňuje aj strach, ktorý nám bráni byť zraniteľnými pred ostatnými, a pýchu, ktorá nás vedie k tomu, aby sme svojich priateľov brali iba ako „evanjelizačný projekt“. To je neľudský prístup. Nie si ich priateľom len kvôli tomu, aby si im odovzdal dobrú správu. Zvestuješ im túto dobrú správu, pretože ich miluješ ako svojich priateľov. Čím živšie je táto prirodzená evanjelizácia prítomná v našich životoch, tým viac budeme priťahovať nových ľudí ako magnet (SK 2:47) a pomôžeme im nájsť vieru úplne dôveryhodným, prirodzeným spôsobom, ktorý prinesie ovocie.
ZDROJ: CHCEMVIAC.COM FOTO: WIKIMEDIA COMMONS AUTOR: TIMOTHY KELLER. PÔVODNÝ ČLÁNOK MÔŽETE NÁJSŤ NA REDEEMER.COM
5 Komentáře
Eva Hájková
To srovnání s křesťany 1. století se objevuje znovu a znovu. Je to přirozené, protože vždy je potřeba vracet se ke kořenům. Ale mezi námi a nimi je jeden velmi podstatný rozdíl. Zatímco oni žili v naprosto pohanském světě (v židovském taky, pochopitelně) a křesťanství bylo tehdy žhavou novinkou, my žijeme ve světě, který byl téměř dva tisíce let křesťanstvím utvářen. I když to bylo do značné míry křesťanství deformované. To nelze jen tak vymazat, jako by to nebylo. Toto (deformované) křesťanství minulých staletí do našeho světa přineslo dobré i zlé. Obojí zde dodnes reálně působí a všichni, i nevěřící, jsou tím ovlivněni, ba jsou tím formovaní. My všichni – ať věřící či nevěřící – jsme vlastně dědicové křesťanské Evropy.
Je možná lepší nemít o křesťanství předem vůbec žádnou představu než si o něm utvořit špatnou představu, které je pak problém se zbavit. Proto je asi víra intenzivněji přijímána tam, kde prakticky nejsou s křesťanstvím žádné zkušenosti, jako v Africe a v Asii.
Ano, jsem pro to nevytvářet si žádné evangelizační projekty a přenechat vše Bohu.
Jiří Aron
To máte pravdu paní Hájková. V té době ještě neexistovala spousta lidí takových, kteří jsou na křesťanství přímo nakrknutí díky těm různě deformovaným evangelizačním projektům. Mj. zažil jsem už spoustu vyučování a seminářů na tu „přátelskou evangelizaci“ z článku, může to jeden z dalších projektů.
Cílová skupina projektu pak často zažívala stažení se nás křesťanů ze vzájemného vztahu zpět, pokud z jejich strany nebyla námi očekávaná odezva.
Arnošt Kobylka
Proč bychom se měli stahovat zpět? Nejde o to tvořit přátelství pro evangelizaci, ale být ochoten se otevřít přátelství s nevěřícími. A pak jsem prostě přítelem. A chci s takovým člověk sdílet to co mám. Nejen Krista. A neopouštím ho jen pro to, že je nevěřící. Taková přátelství bývají oboustranně obohacující.
Ale je pravda, že působíme ne v nepolíbené Evropě 1. století, ale v Evropě, která se s křesťanstvím rozvedla.
Eva Hájková
V tomhle jsou věřící různí. Myslím si, že častěji se obrátí lidé, kteří jsou vnitřně silně zranění, Bůh je vlastně zachránil před tímto (pro ně nepřátelským) světem. Takový člověk pak nějakou dobu vyhledává spíš samotu, anebo společenství stejně věřících lidí. Jak jsem četla v jedné knížce, tito lidé jsou schopni vytvářet jen takové společenství, které je přímo zaštítěno Boží přítomností. Nemůžete po nich hned chtít, aby se kamarádili s nevěřícími.
Avšak dlouhodobý vztah s Bohem může uzdravit (a posílit) jeho duši natolik, že se nebojí zapojit i do společenství, které se k Bohu přímo nevztahuje, tedy například do přátelství s nevěřícím. Protože už si je jist, že Bůh bude stále s ním, a neopustí ho.
Jiří Aron
My křesťané jsme se v případech, o kterých jsem psal, stahovali proto, že v našich kampaních cílová skupina nereagovala podle vizí našich a vizí těch, kteří nám tyto akce vymýšleli a organizovali.
Jiný případ je ten váš, tedy když se nejedná o organizovaný projekt, ale o projev lásky z Boha. Když to není od srdce, nejedná se o skutečné přátelství.