Postava Girolama Savonaroly u nás není moc známá. Tento dominikánský mnich se narodil roku 1452 a v roce 1498 byl upálen. Nakladatelství Stefanos letos vydalo Savonarolův životopis z pera (či patrně spíše z počítače) autora s dlouhým jménem Théophile Geisendorf-des Gouttes. Autor je protestantský teolog a politolog, který pracoval s mládeží v rámci organizace YMCA a působil v Ženevě.
Osobně mě postava Girolama Savonaroly zajímala již během studia na bohoslovecké fakultě, o několik let dříve, než jsem se stal praktikujícím křesťanem. Během svých fakultních studií jsem přečetl dvě nebo tři obsáhlá díla o tomto muži a udělal jsem si o něm určitý obrázek, ovšem po padesáti letech mi zbyly jen dojmy a už bych si nedokázal vzpomenout na autory, které jsem tehdy studoval.
Už tehdy mě zaujala určitá podobnost Savonarolovy životní cesty s životní cestou Jana Kalvína. Samozřejmě, mezi těmito dvěma muži byly i podstatné rozdíly; Jan Kalvín považoval katolickou církev za nevěstku, zatímco Savonarola zůstával pravověrným římským katolíkem. Pokud mu jeho odpůrci připisovali nějaké hereze, bylo to naprosto účelové. Podstatný rozdíl je i v jejich konci: Jan Kalvín – na rozdíl od Savonaroly – neskončil na hranici.
Podobnost byla v tom, že oba tito muži na nějakou dobu ovládli významné město: Savonarola renesanční Florencii, Kalvín reformační Ženevu. Oba se snažili nastolit řád, který by trestal nemravnosti všeho druhu a podporoval či vyžadoval poslušnost Božího slova. Oba byli ve svém přesvědčení nekompromisní a měli to, čemu se dnes říká „tah na branku“. A oba jsou v dnešní době odsuzováni jako fanatici nenávidící umění.
Právě ty podobnosti mě zaujaly. Savonarola působil dvě až tři generace před Kalvínem. Jeho pokus prosadit Boží vládu na zemi ale nebyl ojedinělý – o pár desetiletí dříve se o něco podobného pokoušeli v Čechách husité a o generaci později například novokřtěnci v Münsteru. Případ Savonarolův je dokladem, že cosi bylo ve vzduchu – a to jak na reformační, tak na katolické straně.
Mohli bychom konstatovat, že ve všech těchto případech – jakkoli se mnohém lišily – šlo o pokus radikálně uplatnit Bibli, Boží slovo, jakožto normu života. A téměř všechny tyto pokusy skončily nějak špatně. (Slovo „téměř“ jsem použil z toho důvodu, že o něco podobného usilovala i naše Jednota bratrská, která se ovšem od uvedených pokusů lišila tím, že neusilovala o nadvládu nad nějakým městem či dokonce nad celou zemí.)
Neúspěch těchto pokusů dokládá, že legislativně nelze prosadit ani mravnost, ani zbožnost, a když se o to lidé pokusí, často teče krev a evangelium je nakonec spíše zdiskreditováno. (Mezi tyto pokusy můžeme snad započítat i zavedení prohibice ve Spojených státech v letech 1919-1933). Proto má smysl tyto pokusy studovat i dnes – toto studium doporučuji zejména evangelikálům.
Recenzovaná kniha se od jiných, které jsem o Savonarolovi četl, výrazně liší. Zatímco jiní autoři mají pro Savonarolu především odsudky a vidí v něm nepřítele krásy a krutého diktátora, Geisendorf-des Gouttes se snaží porozumět jeho vnitřnímu světu a zmiňuje i řadu dobrých vlastností. Ukazuje i na to, že Savonarola šel příkladem, byl v podstatě nezkorumpovatelný, a mnoho nepřátel si nadělal zejména svou kritikou poměrů v Římě, který byl v onom období skutečně prolezlý korupcí.
V době, kdy byl Savonarola u moci (a dlužno říci, že nevládl přímo jako diktátor a nerušil zastupitelské orgány, které ho nejprve povolaly, aby ho později sesadily a odsoudily), využil pro prosazení svých cílů děti a mládež. Zatímco dnešní mládež zejména na západě odhazuje všechna „tabu“ a svobodu vidí v nevázanosti (a je v tom podporována intelektuálními elitami), Savonarolovi se podařilo získat mládež pro prosazování přísné mravnosti. Mě osobně to vede k nedůvěře ke všem hnutím, která jsou nesena převážně mládeží.
Osobně bych si přál, aby Češi byli mravnější a zbožnější. Studium dějin mi ale brání ve snaze učinit je mravnějšími a zbožnějšími cestou legislativy. Manželská nevěra je dle mého názoru odsouzeníhodná, nicméně kdybychom ji trestali vězením, pokutou či dokonce bičováním, vůbec bychom si nepomohli. Jediná cesta, která je bezpečná, je cesta modlitby, osobního příkladu, charakterové integrity. To vše bychom patrně u Savonaroly našli. Ovšem jakmile k tomu přidal legislativu, toto vše nezamýšleně znehodnotil.
A poznámka na závěr: Kniha je opravdu krásná. Jako snad všechny knihy z nakladatelství Stefanos. Překlad Miloše Rejchrta (z francouzského originálu) je rovněž skvělý.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Dan Drápal Datum: 24. července 2020 Foto: Wikimedia Commons – Girolamo Savonarola
4 Komentáře
Realtoltek
Tento článek o Savanoroli je naprosto účelový a nepopisuje pravdivost a podstatu. Podstatou bylo to, že se tento kněz postavil proti papežovi a proti samotné katolické církvi protože viděl věci podobně jako Jan Hus.
Papež ho zcela rafinovaně, pokrytecky… skrz prostředníka vyzval ke zkoušce ohněm. ..kde bohužel neobstál ale kdyby obstál čekal by ho osud ještě horší protože by byl prohlášen za samotného ďábla.
No už několikrát jsem vyzval papeže ke zkoušce ohněm ale bohužel na to nemá lidově řečeno koule anebo spíše dobře ví jak by dopadl.
Ale kdyby snad někdy osobně přijel do naší zemičky tak ho vyzvu osobně a uvidíme jakou má víru.
Jiří Aron
Také i mně se knížka knížka líbila a díky i za ten krásný překlad. Krása mohla být způsobena tím, že kniha byla psána ještě beze spěchu, v době bez domácích počítačů, vždyť autor zemřel v r. 1953. Vnímám autorovu vnitřní lásku k této nejednoznačné postavě.
Ve srovnání s Kalvínem mi vychází Savonarola mravně výrazně lépe, protože sám nepodporoval ukrutnosti, spíš jen rozdával příkazy a zákazy.
Sám byl nesmírně statečný, nebál se napomenout samotného smilného papeže Alexandra z rodu Borgiů, neměl strach ani z vládců Florencie, Medicejských Lorenza, Piera a dalších. Zkazky o jím podporovaném ničení vzácných uměleckých děl jsou podle všeho přehnané. V osobním vztahu k blízkým byl laskavý a vřelý a měl soucit s chudými. Výborně znal zpaměti Písmo, zejména žalmy: duchovně nejvíce z celé knihy mě oslovily jeho myšlenky k Ž 51.
Savolarola miloval Krista, což se ukázalo zejména ve dnech před popravou. Jeví se mi, že v posledních dnech svého života vyznal Bohu své hříchy spoléhání se na sebe sama i svou snahu řešit hříchy Florencie politickými prostředky. Pravděpodobně se i s ním my věřící setkáme v nebi.
Za největší selhání Savonaroly považuji to, že během svého veřejného působení neučil, nekázal správně Kristovo evangelium; podle mnoha jeho citátů v knize to tak vychází. Nemyslím si proto, na rozdíl od pana Drápala, že jeho hlavní chybou bylo přidání legislativy, když mu současně chybělo něco tak podstatného. Samotná cesta modlitby, osobního příkladu a charakterové integrity rozhodně nestačí. Jsme na to slabí.
Sám náš Pán Ježíš Kristus a Bůh, náš Otec, který si nás zamiloval a v milosti nám daroval věčné potěšení a dobrou naději, nechť vaše srdce povzbudí a upevní v každém dobrém skutku i slovu. 2 Te 2,16-17
Eva Hájková
Děkuji za článek, který mě zaujal. Myslím, že si knihu přečtu. O Savonarolovi toho totiž mnoho nevím.
Kamil Skočdopole
Souhlasím s autorem, že nerozvádět se, být věrným manželce a mít fungující rodinu je lepší, než to legislativně vynucovat. Je rovněž mnohem lépe být být příkladem, než mravokárcem, který o těchto ctnostech pouze mluví.