Americký sociální psycholog Jonathan Haidt ve své knize „Úzkostná generace“ tvrdí, že dětství se nenávratně změnilo. Přestalo být formováno hrou venku, neorganizovaným časem, kdy děti mohly dělat někdy i nebezpečné věci, učily se odhadovat riziko, řešit vztahové konflikty i strategie s kamarády tváří v tvář. Dětství se do velké míry digitalizovalo a mozek, komunikace, vztahy, vzory, sny a hodnoty jsou formovány displeji přístrojů, které sofistikovaným způsobem kolonizují čas a pozornost našich dětí, a nakonec i náš čas na ně a s nimi. Již nemáme teenagery, ale screenagery. Má to ohromné dopady na psychické zdraví našich dětí, jejich odolnost, schopnost udržet pozornost, na jejich spánek, schopnost číst, obezitu, pocit osamělosti a sociální izolace (i přes obrovskou elektronickou interakci). Enormní množství času, které by mohly využít jinak, vyletí digitálním komínem.
Je otázka, co v tom můžeme udělat jako rodiče nebo jako církev. Ta v této oblasti může udělat mnoho, protože individuální terapeutická péče nejenže nemá dostatečné kapacity, ale začíná se pod tlakem aktuální potřeby hroutit. Mnoha terapeutům hrozí vyhoření nebo již dávno vyhořelí jsou. Přesto mám pocit, že řešíme spíše symptomy a následky než skutečné příčiny.
Věřím, že se digitálnímu světu nevyhneme a nemá smysl izolovat se jako američtí amišové. Přesto hluboce věřím, že Kristovo vtělení ukazuje, jak je fyzická realita zásadní pro prožívání smyslu a blízkosti. Lidský život se i s pomocí umělé inteligence bude dále digitalizovat, ale myslím, že pokud má církev být místem, kde „se z lidí stávají lidé“, pravým luxusem budoucnosti bude lidský dotyk a schopnost fyzické přítomnosti a mistrovství v tom, jak být s lidmi. Církev i křesťanství je bytostně analogové.
Pokud chceme ovlivnit, jak odolné budou naše děti, musíme překonávat vlastní lenost, s níž své potomky odevzdáváme displejům, a vtahovat je do analogové reality a komunikace, do věcí, které vyžadují překonávání překážek nebo dlouhodobý rozvoj. Ten ale (na rozdíl od nekonečného sledování negativních zpráv či příspěvků na sociálních sítích) přináší rostoucí uspokojení a smysl.
Možná už deset let ve sboru vedu službu pro otce s dětmi, které říkáme „Táto, dáš to“. Přemýšleli jsme, co udělat pro to, abychom alespoň občas opustili rytmus velkoměsta, kde otcové chodí pozdě z práce a čas dětí je od rána do večera vyplněn množstvím kroužků a doučování. Chtěli jsme vytvořit akce, kde by otcové intenzivně trávili čas se svými dětmi, ale i s jinými otci. Kde se nespěchá. Kde děti nejsou honěny na další a další aktivity, ale mohou opanovat neznámé okolí. Pouštět pneumatiku do údolí, stavět hráze na potoce a koupat se v něm, brodit se bahnem, dělat něco nebezpečného. Otcové s větší či menší úzkostí nechávají děti vymanit se z pocitu nudy a povídají si mezi sebou.
V posledních letech jezdíme každoročně na vodu, kam otcové berou děti tak od 20 měsíců; i když je to pro některé výzva, většinou to s patřičnou výbavou a stravou z domova zvládnou – a popravdě, bez maminek je vše tak nějak poklidnější. Ve sboru je to oblíbená aktivita. Otcové si užívají se svými dětmi, na akci je snadné pozvat přátele z necírkevního prostředí, děti zažijí dobrodružství a maminky a manželky si aspoň na jeden víkend mohou od svých milovaných odpočinout…
Autor: Jiří Unger Datum: 8. dubna 2025 Foto: Pexels, Pixabay
Ukázka z dubnového čísla Života víry, které se zaměřuje na téma otcovství. Být otcem je jako sjíždět divokou řeku, píše P. Plchot. Z pozice otce přemýšlí nad různými obdobími dětství a zdůrazňuje, jak je důležité být připraven. Na cestu k uzdravení zranění ze strany otce zve D. Patty. D. Novák se zamýšlí nad otázkou, jak se může nebeský Otec dívat na naše utrpení. Články popisují i osobní zkušenosti autorek s rozvodem rodičů a přijímáním druhého „táty“ nebo o vyrovnání se s pasivní přítomností otce. Nechybí ani kreslený vtip P. Bosmana.
Život víry dále přináší rozhovor s australským pastorem Richardem Kobakianem. Mluví v něm o tom, proč podle něj nejsou nedělní bohoslužby pro křesťany a jak proměnit pasivní sbor v aktivní. Dává nahlédnout i do toho, jak kloubí službu v církvi s rodinným životem.
Úvodník D. Staňka se věnuje otázce kontroly nad vlastním životem, T. Dittrich píše o problému souzení druhých. Do historie zavede rozhovor s Johnem Geddiem. Když tento misionář dorazil na ostrovy v Tichomoří, nebyli zde žádní křesťané; když odjížděl, nebyli zde pohané. Vzpomínkový rozhovor s tajemníkem KMS L. Ondráčkem připomene Pochody pro Ježíše v 90. letech.
V Životě víry najdete také informace o připravované celostátní iniciativě Alfy a Světový index pronásledování 2025. Příběhy ze života čtenářů přinášejí příspěvky „Zpřetrhané vztahy se obnovily“ a „Můžu se za vás pomodlit?“.
Tradičně nechybí ani zprávy o církvi u nás i v zahraničí a oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.
