Svět Libuše Pavelkové

Ve sváteční atmosféře se v tomto rozhovoru setkáváme s výjimečnou ženou, Libuší Pavelkovou. Její příběh připomíná vánoční oheň v krbu – plný tepla, světla a naděje. Jako maminka, babička, pěstounka a vedoucí doprovodné organizace Academia Via Familia nám odhaluje svůj pohled na život, který je bohatý a plný lásky. 

Libuško, kdo jsi? Co bys sobě řekla?
Popisovat sebe sama je vždy výzva, že ano? Žijeme se sebou většinu času, ale když přijde čas se definovat, je to vždy složité. Můj manžel, se kterým sdílím život přes 40 let, by řekl, že jsem jeho milovaná a ukecaná žena, neustále plná nápadů a projektů, většinou pro druhé. Ráda čtu a zajímám se o politické dění… Děti – mám jich sedm, některé nejsou moje biologické – by řekly, že jsem jejich oporou, uchem a fandou. A mých 12 vnoučat by asi řeklo, že jsem jejich milovaná a milující babička. Vnoučata považuji za největší pozemské požehnání. Vůbec mě nechtějí měnit! 

Vyrůstala jsem v nepraktikující katolické rodině s milujícími rodiči a dvěma staršími sestrami. I když rodiče už nejsou mezi námi, udržuji si velmi dobré vztahy se sestrami a jejich rodinami.

V 21 letech jsem uvěřila a s manželem jsme objevili nový svět. Postavili jsme rodinu na křesťanských základech, které byly odlišné od toho, co jsme kolem sebe viděli. Bylo to radostné období.

Když nad tím přemýšlím, řekla bych, že žiju spokojeně uprostřed svého lidu, jako Šunemanka. Co víc bych si mohla přát? Kromě velké rodiny pracuji s dětmi, mládeží a dospělými jako lektorka a vedu doprovodnou práci pro náhradní rodiny v Academia Via Familia (AVF).

SOUVISEJÍCÍ – Z Úštěku na Tenerife: Příběh Danielovy víry a služby

Co tě přivedlo k práci s pěstounskými rodinami a jak vidíš jejich roli ve společnosti?
Práce s pěstounskými rodinami přišla do mého života před 33 lety, kdy jsme začali spolupracovat s dětským domovem. To byl začátek mé lásky k dětem, které nežijí ve svých vlastních rodinách. Když některé z nich zůstaly na svátky či část prázdnin v domově, vzali jsme si je domů. Neptali jsme se našich vlastních dětí, jestli je chtějí mít doma. Jenom jsme přidali židle, roztáhli gauč a bylo to. Brávali jsme domů různé děti s různými příběhy… O několik let později mi jedni sourozenci oznámili, že si je vezme jedna rodina. Po telefonátu s ředitelkou domova jsme zjistili, že ta rodina chce pouze děvčátko a dětský domov nesouhlasil s rozdělením sourozenců. Tak jsme si je nakonec vzali do péče my. V té době už jsme měli doma jen 16letou dceru, místa bylo dost, zdálo se nám, že i síly byly. Již dospělé děti souhlasily, a tak jsme mezi sebe přijali nového bráchu a ségru, a pak o tři roky později ještě další sestru. Stali jsme se pěstouny a později jsme začali vzdělávat a provázet podobné rodiny. Miluji být mezi pěstouny, je to zvláštní a praštěná skupina lidí. Mísí se u nich naivní křesťanský optimismus s neskutečným sarkasmem. Víš, pokud ti není jasná Boží vůle, můžeš si být jistá, že nám Bůh v Bibli ponechal příkaz, abychom se starali o sirotky a vdovy. A pěstouni přesně toto dělají. Opuštěné děti většinou sirotky nejsou, ale přesto jsou bez milujících lidí a bez Boha na světě. Pěstouni nejsou lepšími lidmi, lepšími rodiči, ale našli někde kousek místa v srdci, o které se chtějí podělit s těmi, kteří prostě neměli to štěstí vyrůstat ve vlastní rodině.

Co tě motivovalo začít se semináři o finanční gramotnosti a jak prakticky takový seminář vypadá?
Po léta, co jsme pracovali s dětmi z dětského domova, jsem se naučila, že vždy jde o dvě věci: peníze a sex! Semináře o sexu mi vyfoukli jiní křesťané, tak mi zbývají ty peníze. Samozřejmě, že to říkám s nadsázkou, ale peníze jsou opravdu mezi lidmi zdrojem velkých problémů. Stačí se rozhlédnout, i když dnes už se sice o finanční gramotnosti mluví mnohem více. Projekt finanční gramotnosti ‚Peníze, peníze, peníze!‘ vznikl před 12 lety. Účastníci, děti z pěstounských rodin, dětských domovů a běžných rodin, se učí hospodařit s omezeným rozpočtem a získávají praktické finanční dovednosti. Pořádáme vždy dva víkendy, kde si děti od pátku do neděle hospodaří zcela samy; my jim pouze zajistíme, aby bylo teplo, svítila elektřina, tekla voda. Účastníci vytváří fiktivní rodiny, dostanou omezený rozpočet (cca 100 Kč na osobu a den), musí naplánovat, co budou vařit, nakoupit si, uvařit, sníst, uklidit, spočítat, zhodnotit. Toto je nejoblíbenější část programu. Mají v rukou peníze, které si mohou (kromě alkoholu, cigaret a energetických nápojů) utratit, jak chtějí. Každá rodina má k sobě jednoho ‚rádce‘ z dospělých, ale ten jen radí, nic za ně nedělá… a my, dospělí, máme také rodinu, která hospodaří se stejným rozpočtem a obrovským elánem. Mezi sebou totiž soupeříme, kdo chutněji navaří a nejlépe odhadne cenu jídla. Master Šéf by se od nás mohl učit! 

Kromě této oblíbené části programu děláme různé další aktivity: počítáme rozpočet naší rodiny, vybavujeme byt, dětský pokoj, “pořádáme” oslavu, oblečení na čtyři roční období apod. Všechno nejen teoreticky vysvětlíme, ale snažíme se vždycky vymyslet aktivitu, která by účastníky zaujala. Po večerech pak hrajeme různé rodinné etudy či oblíbený “teplý trůn”, což je jinak řečeno horké křeslo. Ale to už je jiný příběh.

SOUVISEJÍCÍ – Vidět a zažít církev jinak

Účastníci nám pak v hodnocení píší, že poprvé v životě jídlo nejen připravili od nákupu po úklid, že poprvé slyšeli, že se platí za odpad, že už ví, co je to vodné a stočné, že pochopili, co to je DPH a z čeho stát platí policajty a soudce. Také, že najednou chápou, kolik všechno stojí a že pořídit si dítě je tedy dost drahá záležitost!

Co bys poradila lidem, kteří se potýkají s financemi a cítí zátěž přicházejících Vánoc?
Vánoce jsou o lásce, ne o dárcích a věcech, ačkoliv každý chce někomu něco dát. Zadlužení se na Vánoce nedoporučuje. Osobní dárky jsou nejcennější. My doma před Vánoci losujeme a dáváme každý jen jeden dárek. Losuji jako stará matrona klanu já a jen já vím, kdo koho má…všem to napíšu a oni pak dárky vymýšlí a nějak je druhým dopraví (ne vždy se všichni sejdeme najednou). Po Vánocích seznam zveřejním…bývá to hezké. Máme dospělé a děti zvlášť…já samozřejmě kupuji dárek za prarodiče všem vnoučatům, ale nebývá to dárek nákladný. To je moje rada, ale jinak vím, že se třeba někde domluvili, že dárek bude do určité částky, někde si jej vyrobí…zadlužit se na Vánoce není příliš moudrá věc. Od dětí a vnoučat mě nejvíce potěší dárky, které nějak ukazují, že na mne mysleli, když to kupovali či pořizovali – v mém případě, protože mám dům plný růží, tak předmět s růžičkou…anebo obyčejný obrázek, kde jsem já a ona osoba. Nebo pytlík mých oblíbených sýrů Lučina. Někdy stačí prohledat telefon, vytisknout tu nejšílenější fotku s obdarovanou osobou a zarámovat a je to. Nebo napsat básničku, složit ji do malé krabičky a převázat mašlí.

Jaké je tvoje oblíbené teologické téma a proč tě zajímá?
Mým tématem v Bibli jsou knihy Samuelovy a knihy Královské, zvlášť postava Samuele a Davida. Také kniha Ester. Jsou zde popsáni lidé z masa a kostí, kteří jsou mi blízcí a mohu se s nimi ztotožnit. Pokud mám pocit, že mi “teologie” nějak uniká, čtu si jejich životní příběhy a znova a znova ke mně Boží slovo skrze ně promlouvá a Bůh je mi mnohem blíže. Já úplně vidím, jak Ester přemýšlí, co řekne králi, jak se bude tvářit, co bude mít na sobě, když před něj předstoupí…vždycky nad tím tak přemýšlím. To jsem se naučila při učení dětí, musíte si tam přímo “sednout” a naslouchat. 

A pokud bych měla říct opravdové velké teologické téma, tak je to jednoznačně ospravedlnění z pouhé milosti! Z toho žiji a dýchám. Čím je člověk starší, tím více poznává výšiny a hlubiny vlastní duše a bez Boha bych byla opravdu ztracená. To neříkám vůbec jako frázi. A pak se učím každý den žít s novou vděčností za tuto milost.

Jak si zachováváš svou neobyčejnou vitalitu po odchodu do důchodu?
Rodina je pro mě zdrojem povzbuzení a síly. Moje děti jsou zároveň mými nejbližšími přáteli a stále nějak cítím, že mám v jejich životě místo. Baví mě s nimi nejen si povídat, ale i diskutovat na různá těžší témata. Necítím se jimi ohrožená či zaskočená, nemusím si na nic hrát. A to mě fakt těší. 

Baví mě kolem sebe vytvářet hezké prostředí. Mám ráda krásu a řád a v praxi to znamená, že ráda uklízím, což mě fyzicky udržuje v pohybu 🙂 Máme totiž docela velký dům se zahradou!

Těší mě stále i moje práce v doprovodné organizace. Vidím smysl našeho snažení na dětech, které vyrůstají v náhradních rodinách. Jsem si jistá, že to není práce marná, i když chvílemi to tak vypadá. Každé slovo, každé pohlazení, laskavý pohled, napomenutí, povzbuzení nepřijde vniveč, ale přinese své ovoce v pravý čas! Vždyť nakonec děti, které jsme přijali do naší rodiny, přinesly největší požehnání nám samotným! 

Autor: Jiřina Gina Čunková Datum: 25. prosince 2923 Foto: Libuše Paveleková

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.