Marek 5:32-34 … I rozhlížel se (Ježíš), aby našel tu, která to učinila. Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla celou pravdu. A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“
Milovaní přátelé, kterých se dotkl Kristus –
Už několikrát jsem se přesvědčil, jak mnoho lidí má problém s představou svatosti. Zdá se jim, že být svatý, myšleno bez hříchu, bez špatnosti, bez skvrny ve své minulosti, znamená neznat pořádně nic o lidském životě. Svatý se pro některé rovná blazeovaný, odtržený a vzdálený od běžné, kruté reality každodenního života v tomto světě, který si s člověkem nebere servítky.
Narazil jsem třeba na citát jednoho indiánského šamana, se kterým se mnoho lidí ztotožňuje. “Nejsem povaleč,“ říká ten šaman, „ale nejsem ani světec. Medicinman by neměl být světec. Měl by zažít a pocítit všechny výšky i pády, beznaděj i radost, magii i realitu, odvahu i strach… Měl by být schopný klesnout tak hluboko jako brouk, ale také vyletět do výšin jako orel. Dokud nezakusil oboje, není dobrým šamanem… Nemůžeš být tak povýšenecký, tak nelidský, abys chtěl být po celou dobu čistý, tvoje duše zabalená jakoby v plastikovém sáčku. Musíš být bůh i ďábel, oboje. Být dobrým šamanem znamená být přesně uprostřed chaosu, ne vyhýbat se chaosu. Znamená to zažívat život ve všech jeho fázích. Znamená to nebát se čas od času něco zbabrat a být za hlupáka. I to je posvátné.” (Z knihy „Moudrost pokojného bojovníka Světla“.)
SOUVISEJÍCÍ – Poklad v hliněných nádobách
V tom citátu, jak jste si asi všimli, jsou provázané dvě věci: schopnost chápat těžkosti života je tu spojena s nutností hřešit, nebýt čistý, zašpinit se někdy hříchem. Člověk, zejména chce-li být šamanem, musí prý být napůl ďábel, aby mohl být lidem blíž a chápat je a pomoci jim, když je sužuje ďábel. Je tomu ale opravdu tak? Je skutečně třeba, aby lékař léčící pacienta s rakovinou, také někdy sám bojoval s rakovinou? Je třeba, aby plavčík, který chce pomoci tonoucímu, se také někdy sám topil? Je třeba, aby záchranář z horské služby také někdy visel bezvládně na laně pod útesem, který nezdolal?
My křesťané věříme v našeho Božího „šamana“, lékaře lidstva, Ježíše Krista. A věříme, že věděl mnoho o hříchu, o bezbožnosti, o sebestřednosti, neboť to vše měl během svého pozemského života stále kolem sebe. Věříme také, že Ježíš byl pokoušen, a to víc než kdo jiný. Protože plnou a maximální sílu pokušení poznáte teprve tehdy, když pokušení vytrvale vzdorujete. Tak jako sílu armády protivníka nepoznáte, když se jí hned vzdáte, ale když jí stále úspěšně odoláváte. Pak teprve na vás postupně vytasí veškerý svůj zbrojní arzenál.
Pán Ježíš zažil pokušení a chápe, jaké to je být pokoušen – k sebestřednosti, k sebeprosazování a k sebeuspokojování. Přesto Ježíš nikdy nezhřešil, je svatý nejen jako Boží Syn, ale zůstal svatý i jaký lidský syn. Svatý, tedy oddělený (zasvěcený) plně Bohu a vztahu důvěry a lásky k Němu. Svatý, tedy oddělený od hříchu a všeho, co nepochází od Boha. Oddělený od hříchu, ne však oddělený od hříšníků! A to je klíčové poznání:
SOUVISEJÍCÍ – Pravidla bez vztahu? (2)
Ježíš je oddělený od hříchu, ne však od hříšníků. Stejně tak Ježíš odděluje lidi od hříchu, ne od hříšníků.
Ježíš je oddělený od hříchu, ne však od hříšníků!
Kristus nebyl žádným „blazeovaným světcem“, jak bývá vyobrazen na starobylých obrazech. Nebyl „obílenou stěnou“ bez emocí, nebyl povýšenecky vzdálený každodennímu crkotu života. Je to vidět také na Jeho setkáních s obyčejnými i vzdělanými lidmi. Ta setkání, zaznamenaná v evangeliích, nebyla pro Ježíše příležitostí vést jakési abstraktní, učené přednášky či debaty. Ani když se setkal s „akademiky“ své doby, např. s farizejem Nikodémem (Jan 3:1f), vždy Mu šlo o osobní situaci a životní priority daného člověka, na které pak reagoval, které odkrýval, které rozbíjel, když byly mylné a škodlivé (vzpomeňte na zaslepenost bohatého mladíka, Mk 10:17f), nebo naopak je chválil, když byly bohulibé a přínosné (vzpomeňte na obětavou víru chudé vdovy, Mk 12:41f, nebo vytrvalou víru pohanské matky s posedlou dcerou, Mt 15:22f).
Ježíš zkrátka naplňoval ve svém životě, co bylo pověděno a napsáno o živém Bohu, Hospodinu. Skutečně platilo, co Ježíš o sobě a o Otci říkal: „Kdo vidí mne, vidí Toho, který mě poslal. … Kdo vidí mne, vidí Otce.“ (Jan 12:45, 14:9) A o Hospodinu je několikrát psáno, že je nablízku všem srdcím zkroušeným hříchem a trápením. Např. žalm 34, verš 19 říká: „Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán.“ Přesně to dělal Ježíš. Byl oddělen od hříchu, ale ne od hříšníků.
Dnes jsme si četli o ženě, která měla dlouhodobé trápení s krvácením (Mk 5:25f). Žádná léčba na základě tehdejších lékařských poznatků jí nepomohla. Její stav se zhoršoval. Když se ale dozvěděla, že kolem jde Ježíš, prodrala se zástupem, který Ho obklopoval, a zezadu se letmo dotkla Jeho šatu – s vírou a nadějí, že i to jí pomůže od její nemoci. A opravdu to zabralo. Proč se ale na Ježíše neobrátila přímo s prosbou o pomoc? Proč se k Němu jen přikradla a chtěla se dotknout jen Jeho pláště? Bylo to proto, že jako žena v době krvácení byla považována za nečistou a znečišťující každého, kdo by se jí dotkl ((Lev 15:19,25)). Měla proto obavu, že ji Ježíš odmítne v jejím stavu – On, čistý, se přece nebude dotýkat nečistých.
SOUVISEJÍCÍ – Pravidla bez vztahu? (1)
Ježíš poznal, že někomu pomohl, že „z Něho vyšla síla“, síla života přemáhající prokletí nemoci a smrti. Jeho reakce ale nebyla tou, kterou by reagovali „blazeovaní svatí“ Jeho doby. Otočil se a řekl: „Kdo se to dotkl mého šatu?“ A rozhlížel se, aby našel tu ženu, která to učinila. Chtěl, aby se k Němu přiznala přede všemi a svědčila o tom, jak jí bylo pomoženo. „Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla Mu k nohám a pověděla celou pravdu. A On jí řekl: ,Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!‘“
Stejně jako zbavil Pán Ježíš onu ženu jejího trápení, zbavuje nás našeho hříchu. Očišťuje nás při křtu, obnovuje nás svým slovem útěchy, odpouští nám naše selhání, odděluje nás od hříchu – činí nás svatými v Božích očích! Avšak neodděluje nás – zatím! – od hříšníků v tomto světě. Chce, abychom se jako On vyhýbali hříchu, ale nevyhýbali se hříšníkům, ať už těm zkroušeným a zdeptaným, nebo těm bohorovným a soběstačným. Ježíš z nás nedělá „blazeované světce“, ale činí z nás světlo, které se nedává pod nádobu, ale na svícen, neboť má sloužit všem v domě. (Mt 5:15)
Možná se to zdá na první pohled zvláštní, ale jediný, s kým se nemáme stýkat, je falešný bratr či sestra v Kristu – ten, který podle svých slov vydal svůj život Kristu, ale přitom dál zvesela praktikuje hřích a otevřeně žije ve stavu vzpoury proti Božímu řádu. Zde je totiž nebezpečí pro ostatní v tom, že takový „kvas“ může postupně „prokvasit celé těsto“. Proto apoštol Pavel píše křesťanům v Korintu, kteří mezi sebou tolerovali svého bez rozpaků smilnícího bratra: „Napsal jsem vám v listě, abyste neměli nic společného se smilníky; ale nemyslel jsem tím všecky smilníky tohoto světa nebo lakomce, lupiče a modláře, protože to byste museli ze světa utéci. Měl jsem však na mysli, abyste se nestýkali s tím, kdo si sice říká bratr, ale přitom je smilník nebo lakomec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte. Proč bych měl soudit ty, kdo jsou mimo nás? Nemáte soudit ty, kdo jsou z nás? Kdo jsou mimo nás, ty bude soudit Bůh. Odstraňte toho zlého ze svého středu!“ (1. Kor 5:9-13)
Je povzbudivé číst poté v dalším listu apoštola do téhož sboru o tom, že onen člověk se díky „vyobcování“ z komunity zarazil, přehodnotil svůj postoj ke hříchu, odvrátil se od něho v pokání a navrátil se do náruče Ježíše. Křesťané ve sboru ho měli opět přijmout mezi sebe zcela a bez výčitek. Pavel jim píše: „Stačí už to pokárání, kterého se mu dostalo od většiny z vás. Proto je nyní spíše třeba, abyste mu odpustili a potěšili ho, aby se takový člověk pod přívalem zármutku nezhroutil. Naléhavě vás prosím, abyste mu dokázali svou lásku.“ (2. Kor 2:6-8)
Tento příklad opět dokazuje, že hřích je závažná věc. Není to něco „přirozeného“ a „lidského“, co musíme pěstovat, abychom „rozuměli lidem a životu“. Protože hřích ten skutečný život a to skutečné lidství – jak je Bůh zamýšlel – ničí a devalvuje. Nemusíme být napůl ďábly, abychom ďábelské praktiky prokoukli a přemohli. Potřebujeme naopak někoho svatého: zdravého lékaře; plavčíka, co umí plavat; záchranáře, který nikdy nespadne z útesu. A toho nám Bůh dal: svého Syna Ježíše, abychom v Něm měli věčnou záchranu, nový život i milujícího Pána. Ježíš jediný byl oddělený od hříchu, ale ne od hříšníků. Vždyť za ně – za mě a za vás – se přišel obětovat. Víra v Něho zachraňuje. Jeho láska osvobozuje. Dejte to lidem kolem sebe vědět a zakusit. Amen.
Autor: Petr Krákora Zdroj. luterani.cz Datum: 1. července 2023 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
14 Komentáře
Karel Krejčí
Ano, být svatý, neznamená být odtažitý.
Bible je skutečně obdivuhodná kniha. Je v ní stejně jako smrt, obsažen i život – obojí dvojí. Abychom opravdu poznali skutečnou hloubku života, je k tomu potřebné stejně tak zlo, jako dobro. Poznat výšiny i propasti. Je k tomu potřebný stejně jak Zákon, tak i milost. Jedno bez druhého nemá existenci, nelze poznat. Apoštol Pavel to dostatečně odhaluje a vysvětluje v listu Římanům.
Ano, být svatý, neznamená být odtažitý, ale je třeba učinit vírou jeden skutek – zemřít a znovu se ve křtu zrodit – v Kristu Ježíši.
Též jeden citát:
„Nezemře-li člověk dřív než zemře, nezemře až zemře.“
Jiří Aron
Nevím, pane Krejčí, jestli jste plně pochopil myšlenky textu.
Abychom poznali hloubku života, není k tomu potřeba stejně zlo jako dobro – to je právě způsob myšlení onoho šamana. A tím skutkem není to co dělám já tedy zemřít a zrodit se ale uvěřit, že on Svatý za nás zemřel a vstal z mrtvých. Hlavní důraz není na nás, ale na Krista. Člověk sám může umírat jak chce a kolikrát chce, ale pokud jej Syn nevzkřísí, zůstává stále mrtvým.
Karel Krejčí
Pane Arone,
právě zmíněný citát zcela na konci mého příspěvku vysvětluje to, co máme udělat a nikdo za nás udělat nemůže, to jest osobní rozhodnutí. Onen citát právě dává odpověď na Vaší poslední větu. Ano, člověk může fyzicky mnohokrát umírat – a tak to také skutečně je – dokud během života nezemře vírou v Ježíši Kristu a stejně jako On, vstane jako znovuzrozený, opět v Kristu. A v tom je právě onen rozdíl, musí vírou zemřít v Kristu a stejně tak vírou v něm být znovuzrozen. Fyzická smrt čeká bez rozdílu každého smrtelníka a sama o sobě k Bohu ani ke Kristu nijak nepřiblíží a z duchovního hlediska tedy nemá žádný význam, což sám potvrzujete. Jestliže jsme vírou zemřeli v Kristu, stejně tak vírou jsme znovuzrozeni. Zde není žádná jiná podmínka, žádný jiný další čin ze strany Krista – vše již je dokonale připravené a čeká pouze na nás …
Jiří Aron
Děkuji za vyjasnění pane Krejčí. Teď už rozumím.
Karel Krejčí
Děkuji pane Arone za odpověď.
Odpovím tedy (nebo se pokusím) o objasnění toho, proč jsou potřebné jak „výšky tak i hlubiny“.
Protože jsme Boží děti, jako správný Otec nás tedy i vychovává. Provází nás právě oněmi výšinami i propastmi, připravuje nám různé zkoušky a dokonce jako milující Otec nás i trestá. Na úplném začátku jsme stvořeni z hlíny a na konci (v cíli) jsme právě oněmi zkouškami, utrpeními, nemocemi, neúspěchy, prohrami atd., přetvořeni ve vzácné a nadmíru cenné drahokamy. Dokonce nás Písmo ujišťuje, že na nás Bůh neklade zkoušky, které jsou nad naše síly. Všichni jsme v principu takoví marnotratní synové.
Je otázkou času, kdy každý z nás pochopí svůj bídný a beznadějný stav – a to je právě začátek oné jediné a vítězné cesty, která nás přivede zpět k našemu Otci 🙂
Petr K.
Zajímavé postřehy.
Jen bych chtěl dodat, že v kázání jsem spíš vystoupil proti představě, že poznání a porozumění oněm „hlubinám lidského života“ vyžaduje (a omlouvá) to, abychom hřešili. Neplatilo to pro Krista a neplatí to ani pro nás, v Něm znovuzrozené. „Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít?“ I když tedy do hříchu upadáme a Bůh toho využívá k naší výchově, neznamená to, že je hřích v pořádku a že je žádoucí.
Jiří Aron
Panu Petrovi i panu Karlovi. Souhlasím s panem Petrem v tom, že není Boží vůlí abychom hřešili. Ano, ať procházíme zkouškami, trápeními atd, ale ne kvůli našim hříchům. Bohu se líbí, když nehřešíme, když neskáčeme sami do těch propastí.
Karel Krejčí
Samozřejmě, že hřích není v pořádku a že není žádoucí. Abychom však mohli kralovat, musíme projít stejnými nebo podobnými pokušeními, jako prošel Ježíš. I proto se za nás u Boha přimlouvá, protože poznal sám na svém těle, jaké to je nesnadné – pro nás samotné dokonce nemožné – nehřešit. Zákon nám byl dán proto, ne abychom nehřešili, ale abychom poznali a pochopili, v jak beznadějném jsme postavení. Za tím opravdovým poznáním a pochopením, je však mnoho vzestupů a pádů …
Olga Nedbalová
Připojuji se k poděkování – jak za pravdivý komentář autorovi tak i ostatním diskutujícím. Možná někdy chvíli trvá, než se vzájemně my křesťané pochopíme. Zdánlivé rozpory jsou zřejmě způsobeny našimi odlišnými osobními zkušenostmi a také jinými slovními obraty, které používáme při popisu našeho vztahu k Pánu Ježíši.
Komentář mi velmi pomohl. V poslední době jsem velmi unavená ze světa. Nechápu světské spory, ničí mě nezájem světa o to jediné správné řešení – přijetí Ježíše Krista za svého Pána a Spasitele. Ano, bohužel některým křesťanům se hodí Pán Ježíš jako spasitel, ale mít Ježíše za svého Pána už nechtějí. Přiznám se, že jsem začala tajně toužit po oddělení se od světa, oddělit se i fyzicky, zavřít se ideálně do kláštera, být jen s Pánem Ježíšem. Nicméně jsem sama cítila, že tudy cesta nevede. Pán Ježíš nás chce mít tady, oddělené od hříchu duševně, ale fyzicky se nacházající mezi ostatními. Ve světě, který netouží po Ježíši, ale tak snadno se nechá svést tím zlým. Ale v tom světě nejsem sami. Pán Ježíš nás nenechal samotné. To, co zaslíbil, vždy plní. I když Ho někdy zapíráme, tak jako Petr, přesto se k nám trpělivě sklání a otevírá nám Písmo. Posílá k nám naše bratry a sestry ve víře. Dodává odvahu a sílu. Ježíš Kristus je konečný vítěz nad zlou mocí. My křesťané pak máme a musíme svědčit o všech velkých skutcích našeho Pána Ježíše Krista. Prosit Pána Ježíše o každodenní vedení. A pak se mohou dít zázraky. Přeji všem bratrům a sestrám v Kristu ať je doprovází Pán Ježíš nejen na prázdninových cestách.
Karel Krejčí
Paní Nedbalová,
často obdivuji Vaší upřímnost, s jakou odhalujete své nitro. Tentokrát jste mne inspirovala a připomněla, jak je důležité chodit podle ducha a ne podle těla. Tento svět opravdu není rájem, ale jeho opakem, zvláště v poslední době nám to dává najevo. Ale i to, stejně jako všechno kolem, můžeme chápat jako výzvu, jako opravdovou výzvu k jasnému poznání a pevnému rozhodnutí, že zde na Zemi opravdu není náš domov. To jistě neznamená nenávist nebo nějakou nesmyslnou izolovanost vůči světu, ale vědomou svatost – oddělenost v jeho přijímání a reagování. Jsem přesvědčen, že zde můžeme být vláčeni vším možným jako zaprodaní otroci, ale stejně tak kralovat jako kněží. Choďme tedy podle ducha, jsme přeci právoplatně vykoupeni z tohoto otroctví prostřednictvím té nejvyšší oběti, oběti Božího Syna. Kdo má ve světě vyšší hodnotu?
Olga Nedbalová
Pane Krejčí,
ano, je dobré chodit podle ducha a ne podle těla. Osobně mám navíc zkušenost, že pokud se nechám stahovat světem, jsem unavená a sama ze sebe otrávená. Pokud ovšem obrátím svůj zrak k Pánu Ježíši, naplní mě pokojem. Takový pokoj mi svět nikdy nemůže dát.
Chtěla bych ještě jen podotknout k hříchu, momentálně jsem zakusila celkem silně pokušení pýchy. Začala jsem pohrdat světem – jeho ubohostí a slepotou. Ale pořád se mi vynořoval v mysli obraz Ježíše, plačícího nad Jeruzalém. Ježíš, ač by mohl těmi kdo Ho odmítli pohrdat a říci: „Dobře jim tak, mají co chtěli,“, tak to neudělá. Pláče a lituje i ty, co by si to vůbec nezaslouží. Pochopila jsem, že opravdu nemáme světem pohrdat. Máme se sklánět a být přítomni i v utrpení a hříchu ostatních (přičemž sami ovšem nemusíme hřešit) a vnášet Ježíšovo světlo. Máte pravdu, pane Krejčí, vědomí, že tento svět není našim konečným domovem nám dodává neuvěřitelnou sílu. Činí nás nezávislé na světských věcech – slávě, majetku, zdraví….Tak jak to krásně popsal J. A. Komenský v Labyrintu světa a ráji srdce – kapitola LIII, Poutník za domácího Božího přijat:
To když já dopovím, ozve mi se z prostřed trůnu Spasitel můj Pán Ježíš a rozkošnými těmito ke mně slovy promluví: „Nebojž se, milý můj, já s tebou jsem, tvůj Vykupitel, já Utěšitel tvůj, neboj se. Aj, nepravost tvá odňata jest od tebe, a hřích tvůj shlazen. Radůj se a plésej, nebo jméno tvé mezi těmito napsáno jest, když mi věrně sloužiti budeš, jako jeden z těchto budeš. Cos viděl koli, uživ toho k bázni mé, a větší věci nad tyto uzříš časem svým. Ostříhej se jen v tom, k čemu sem tě zavolal, a jakť jsem cestu k slávě této ukázal, tak ní kráčej. Buď v světě, dokud tě tam nechávám, poutníkem, podruhem, příchozím a hostem: u mne pak zde domácím mým, právo nebešťanství tobě se dává. A protož zde obcování své míti hleď! a měj mysl ke mně co nejvýš vždycky zdviženou, k bližním co nejníž skloněnou; zemských věcí, dokud tam jsi, užívej, v nebeských se kochej; buď povolný mně, odporný a odbojný světu a tělu; ostříhej vnitř tobě ode mne udělené moudrosti, zevnitř tobě ode mne poručené sprostnosti; měj hlásné srdce, tichý jazyk: k čitedlnosti bíd bližních buď outlý, k snášení vlastních křivd otrlý; duší služ mně samému, tělem, komu můžeš aneb musíš; coť poroučím, čiň, co na tě vzkládám, nes; k světu buď neochotný, ke mně vždycky se vinoucí; v světě buď tělem, ve mně srdcem. Tak budeš-li činiti, blažený jsi a dobře bude tobě. Odejdiž již, milý můj, a stůj v losu svém až do skonání svého, užívaje potěšení, k němuž sem tě přivedl, s radostí.“
Petr Krákora
Upřímná vyznání a hluboké poznání, ohromen děkuji vám za ně!
Olga Nedbalová
Bratře Krákoro, jen bych podotkla – opravdu hluboké myšlenky pochází od Jana Amose Komenského. On měl vskutku velký dar – spojení citu pro slovní vyjádření a hluboké víry. Můj dar spočívá v tom, že si občas vzpomenu při čtení článku na na text, který by se také k danému tématu hodil jako doplněk. Bratr Jan Komenský velmi výstižně popisuje v útlé knize Labyrint světa a ráj srdce jak pošetilost světa tak i správné řešení. Být v tomto světě poutníkem, který zná svůj pravý domov a vytrvale jde k správnému cíli. Není tulák, který se jen tak bezcílně a nezodpovědně toulá životem. Není ani pošetilý blázen, který si uváže kouli (majetek, slávu, moc) k noze a pak se nemůže hnout z místa. Nedá se svést krátkým chvilkovým potěšením, ale je věrný svému manželovi/manželce. Počítá s tím, že někdy jeho stezka bude náročná (zde inspirace – Jan Heller – sbírka kázání Stezka ve skalách 🙂 Dokáže se ovšem i ve světě těšit – třeba ranním východem slunce, zpěvem ptáků, společenstvím bratří a sestrer v Kristu……
Já také velmi oceňuji kazatele, kteří se dokáží vytrvale a věrně držet Pána Ježíše a vnášet nové pohledy na texty Písma. Stejně je to zvláštní, tak stará kniha jako Písmo stále dokáže inspirovat k novým pohledům. K těmto kazatelům řadím i Vás a velmi ráda čtu všechny Vaše komentáře. A vím, že práce kazatele je velmi náročná a přitom také velmi potřebná. Přeji Vám Boží požehnání ve Vaší náročné a odpovědné práci. A všem bratrům a sestrám v Kristu opětovně přeji, ať je na jejich pouti provází Pán Ježíš. Ať se můžeme navzájem těšit a povzbuzovat v našich společenstvích a svědčit si navzájem o Ježíši Kristu – který je ta pravda, cesta i život.
Jiří Aron
Děkuji moc paní Nedbalová, že jste zase tolik dobrého přispěla, připomněla nám, že ten nejlepší průvodce světem je Ježíš. Když se díváme na Něj, je hned život v tomto hříšném světě veselejší a radostnější a laskavější. On je pramen vody živé a kdo v Něj věří, tyto prameny poplynou z jeho nitra, jak nám slíbil a je to pravda.