V nedělní škole děti slýchají příběhy z Genesis – o stvoření v šesti dnech, o prvních lidech v edenské zahradě. Na obrázcích vidí, jak se zvířata všech druhů a velikostí způsobně řadí před Noemovou archou. Některé dítě přitom žmoulá v ruce svou oblíbenou hračku – dinosaura. Kde je jeho místo v příběhu? Na základní škole pak slyší jiný příběh o počátcích světa a lidstva. Ne šest dní stvoření, ale geologické epochy. Ne Adam s Evou v zahradě, ale pračlověk, podobou a chováním někde mezi opicí dnešním člověkem, se kdesi ve východní Africe staví na zadní, zhotovuje jednoduché nástroje, rozdělává oheň, a v tlupách se vydává osídlovat další kontinenty.
Nejen školou povinné děti, ale i dospělí čtenáři Bible se chtě nechtě musejí vyrovnat s konfliktem mezi obrazem nejstarších dějin světa v první knize Bible a v současných přírodních vědách. Přitom ten druhý obraz je obecně přijímán, zatímco biblické vyprávění o stvoření bývá v učebnicích přírodopisu odbyto jako mýtus, tedy starověké vysvětlení původu světa a člověka, jež neobstojí ve světle moderní vědy.
Reakce křesťanů na nástup moderní přírodovědy je dvojí: (1) Hodnota Bible tkví v něčem jiném. Svědčí o Bohu a jeho cestách s člověkem. Připustíme-li, že svědectví o Stvořiteli k nám přichází ve formě, která odráží dobu svého vzniku, závažnost poselství celé Bible tím neutrpí. (2) Bible má pravdu ve všem. Také Gn 1-11 je třeba přiznat historickou spolehlivost. Pokud ne, celá Bible se nám rozsype pod rukama. Dnes postavíš otazník ke Gn 1-11, co zpochybníš příště?
Mikuláš Koperník
Novodobý konflikt křesťanství s přírodovědou, jehož počátek můžeme datovat prvním vydáním Darwinovy knihy O původu druhů (1859), není bez precedentu. Když Mikuláš Koperník (1473-1543) argumentoval ve prospěch heliocentrické teorie, křesťany to vesměs znervóznilo. Že by Země obíhala kolem Slunce? O tom Písmo nic neříká. Naopak, z Bible nabýváme dojmu, že středem Božího zájmu je člověk. Vše se točí kolem člověka. Kvůli němu přišel Boží Syn na svět.
Pro středověkou církev bylo pravé poznání uloženo v knihách – v Písmu a jeho komentářích, ve výnosech církevních koncilů a přehledech křesťanského učení z pera předních teologů, kteří také vstupovali do rozhovoru s řeckou filozofií. Poznání světa a člověka bylo především duchovního rázu. Bylo zjevené, zapsané, předávané a vykládané.
Koperník patřil k těm, kdo se nespokojili s tradovaným poznáním, ale odpovědi na otázky stran místa Země ve vesmíru hledali v pozorování, měření a výpočtech. Dějiny mu daly za pravdu proti učitelskému úřadu katolické církve i proti obecnému mínění. Rovněž teologům německé reformace se Koperníkova teorie jevila absurdní.
Biblický a dnešní obraz světa
Mezi čtenáři těchto řádků se patrně nenajde jediný, kdo by popíral, že Země má tvar zploštělé koule, která jednak rotuje kolem vlastní osy, jednak obíhá kolem Slunce. Výpočty astronomů se potvrdily mnoha způsoby. Zemi lze obeplout po moři, obíhají kolem ní družice. Víme o sondách vyslaných do vesmíru, o přistání člověka na Měsíci. Obrazu světa, který dnes pokládáme za zcela samozřejmý, však nic v Bibli nenasvědčuje. V perspektivě první kapitoly Genesis jsou slunce a měsíc svítilny, které Hospodin zavěsil na nebeskou klenbu. Pisatelé Bible nevěděli o Americe, Austrálii, ale i větší díl Evropy, Asie a Afriky se rozprostíral za jejich obzorem. Země se jim jevila jako disk plavoucí na oceánu, s horami jako sloupy podpírajícími nebesa, zatímco dnešní děti vyrůstají s pohledem na schéma sluneční soustavy ve školním atlase a mapu světa znázorňující rozmístění kontinentů. Z pohledu na ně je zřejmé, že Jižní Amerika s Afrikou vypadají jako díly puzzle, které do sebe zapadají, takže není těžké uvěřit, že kdysi tvořily jeden světadíl.
Stejně tak Bible nezná a ani nepředpovídá využití elektrické energie, objev mikroorganismů, antibiotik, štěpení jádra, bezdrátovou komunikaci apod. Za tyto objevy a jejich využití vděčíme rozhodnutí, k němuž se evropská civilizace dopracovala v novověku: Přírodu lze zkoumat nezávisle na učení církve. Právě toto vyčlenění přírodních věd jako samostatné sféry poznání vedlo k ekonomické a vojenské dominanci Západu – v soutěži se světem islámu, který zůstal vázán na svůj posvátný text ze 7. století, o němž soudí, že zahrnuje vše, co má člověk vědět.
Orientace na vědecké poznání ovšem také pro mnoho Evropanů znamenala rozchod s náboženstvím, protože si je zařadili do kategorie „pověra“. Věda byla racionální a přinášela hmatatelné výsledky, zatímco náboženství se jevilo jako brzda pokroku a zdroj konfliktů. Jiní však nahlédli, že víra se s vědou nemusí vylučovat. Představují různé sféry poznání.
Alternativa k babylonské ideologii
Rozpor mezi biblickou a evoluční verzí nejstarších dějin světa je očividný. Nemá smysl snažit se obojí smířit. Takovým pokusem je snaha prodloužit dny, během nichž byl podle Gn 1 stvořen svět, tak, aby obsáhly libovolně dlouhá období – třeba geologické epochy. Ovšem biblický text mluví o běžných dnech, když každý z nich ohraničuje večerem a jitrem. Ustanovuje týden o sedmi dnech, který vrcholí dnem odpočinku. Tím se dostáváme k jedné z funkcí, jež měl daný oddíl plnit: zdůvodňuje členění času, které mělo význam pro duchovní identitu židovského národa.
První kapitoly hebrejské Bible zahajují narativní oblouk, který se klene do konce 2. knihy Královské, tj. do pádu Jeruzaléma a babylonského zajetí Judejců. Národní dějiny jsou pomocí Gen 1-11 zasazeny do kontextu světových dějin – s důležitou pointou: Bůh Judejců není pouze lokální božstvo. Je stvořitelem a vládcem celého světa. To bylo třeba zdůraznit tváří v tvář světovládným nárokům Babylonské říše a jejího božského patrona.
Babylonská říše se mohla pyšnit bohatou historií a literaturou zaznamenanou klínovým písmem na hliněných tabulkách. Díky této technologii a suchému klimatu se mnohé dochovalo. V překladu Jiřího Proseckého je nám k dispozici, mj., slavná babylonská trilogie Enúma eliš, Atrachasís, Gilgameš. První dvě skladby najdeme v knize Slova do hlíny vepsaná, v jiném svazku Epos o Gilgamešovi. Pro většinu křesťanů představuje Bible jedinou literaturu starověkého Blízkého východu, s níž se setkali. Tím se komplikuje naše porozumění tomu, s jakými představami se bibličtí pisatelé potýkali. Vyrovnávali se s mýty o stvoření světa (Enúma eliš), člověka (Atrachasís), a lidském údělu či touze po nesmrtelnosti (Gilgameš).
V mezopotamské literatuře se čtenář Starého zákona setká s motivy, jež jsou mu povědomé: vítězství božstva nad personifikovaným vodním živlem, stvoření člověka z hlíny, záchrana vyvoleného jednotlivce před potopou, rostlina, jež má člověku zajistit nesmrtelnost, ale uzme ji had. Tyto příběhy byly v oběhu dlouhá staletí před vznikem Bible. Autoři knihy Genesis si však předsevzali vyprávět příběh stvoření a potopy nově a jinak – ve světle víry v Hospodina.
Mýtus?
Babylonské texty i hebrejská Bible jsou literaturou starých Semitů. Píší-li „dějiny“, pak tím nutně nemyslí totéž, co moderní historik, který si klade otázku „jak to bylo doopravdy“. V některých ohledech může být mezi starověkým a dnešním historikem shoda. Zaznamená třeba, že ten a ten panovník porazil jiného, kdy a kde se bitva konala, kam až potom sahalo panství vítězného mocnáře. Vyprávění o stvoření je však nutně jiného rázu. Kdo může vědět, jak se věci seběhly před stvořením člověka? V těchto souvislostech se používá termín „mýtus“.
Pokud bychom ale pokládali mýtus pouze za pohádku, podcenili bychom jeho funkci v tehdejší společnosti. Pro starověkého člověka byl mýtus nějakým způsobem reálný, ustavoval svět, jak jej znal – včetně institucí, jimž podléhal. Když babylonští kněží při novoroční slavnosti předčítali Enúma eliš, znovu vyhlašovali prvenství hlavního města říše a jeho božského patrona, Marduka, vítěze nad vodní příšerou Tiamat. Podobně Žalm 89 nejprve vzpomíná na Hospodinovo dávné vítězství nad vodním živlem, nad Netvorem, odtud však pokračuje k politické realitě. Hospodin ustanovuje svého pozemského zástupce, krále v Davidově linii, a dává mu autoritu nad živly.
Příběhy z Gn 1-11 bývají v odborné literatuře označovány jako „mýtus“, pro křesťany jsou však zároveň součástí Písma svatého, čímž je jim přiznána trvalá hodnota. Zjevují Boží charakter a jeho vztah k lidem. Především to, že je jediný Bůh, který stvořil svět ze svého rozhodnutí a člověku svěřuje vládu nad světem. Svět tedy není – vzdor své porušenosti – dílem nižšího boha, jak hlásaly některé sekty v počátcích křesťanské éry. Stvořených věcí není třeba se štítit. Můžeme je přijímat s díky (1 Tm 4,3). První kapitoly Genesis tedy uchovávají významná sdělení. K potírání evoluční teorie se však nehodí. Jejich původní domovinou je soutěž s babylonským náboženstvím.
Zjevné problémy v Gn 1-4
Snaha chápat příběhy z Genesis jako věrné zobrazení dějinné reality naráží na nepřekonatelné problémy. Zde jsou dva. (1) Podle Gn 1,29-30 poskytl Bůh veškeré zvěři i lidem pouze rostlinnou stravu. Kde jsou predátoři? Evidentně jde o obraz ideálního světa, v němž nemá místo utrpení. Takový svět vyhlížel Izajáš (Iz 11,6; 65,25).
(2) Ve chvíli, kdy byl podle vyprávění na světě pouze Kain a jeho rodiče, odešel do země Nód, kde založil rodinu (Gn 4,14-17). Kde vzal ženu? Ti, kdo se snaží za každou cenu zachránit integritu příběhu, tvrdí, že si vzal svou sestru, o níž se vyprávění nezmiňuje. Je to jediný způsob, jak udržet tvrzení, že Eva byla „matkou všech živých“ (Gn 3:20). Mám však za to, že příběh ukazuje jiným směrem. Jednak se Kain vydal do země Nód, tedy země, která už měla své jméno, jednak si dělá starost, že jej kdokoli může zabít. Hospodin mu jeho obavy nevyvrací. Genesis neříká, že si Kain vzal svou sestru, ačkoli jindy nepravidelnosti v intimních vztazích komentuje.
Adam
Představit čtenářům jediného otce celého lidstva se ukázalo jako teologicky potentní – tím spíše, že byl pojmenován Adam. V jeho jménu a příběhu se projeví slovní hříčka, v jakých si hebrejská Bible libuje. Adam byl vzat ze země (adámá) a do země se vrátí. Vlastní jméno prvního člověka tak reflektuje úděl člověka jako takového. Zároveň byl první, kdo zhřešil. Spojení obou motivů – smrtelník (křehká hliněná nádoba) a ještě k tomu hříšník, který svého Tvůrce popouzí k hněvu – se tak přímo nabízí (Ž 90).
Apoštol Pavel v Adamovi najde protějšek Krista, dokonalého Božího obrazu, který Adamovy nedostatky překonává. To je ovšem teologie, ne historie. Pavel načrtává panoramatický obraz dějin. Jiní Boží svědkové neměli potřebu začínat od Adama, ale mluvili přímo ke svým posluchačům. Ježíš ví o lidském sklonu ke zlému, ale nezdůvodňuje jej Adamovým selháním (Mt 7,11; 15,19).
Variabilita
Tím se dostáváme k určité variabilitě v rámci kánonu. Ačkoli v biblické řeči o Bohu, stvoření, a situaci člověka existují konstanty, pozorné studium Písma odhaluje také posuny v důrazech nebo alternativní zdůvodnění téhož. Podle Gn 2,2-3 je důvodem sabatu Boží odpočinutí po šesti pracovních dnech, Dt 5,15 zdůvodňuje den odpočinku vysvobozením z egyptského otroctví. Jób, Žalmy a Izajáš svědčí o Stvořiteli, ale nezabývají se počtem dnů, v nichž měl tvořit.
Jakým způsobem na Gn 1-11 odkazuje Ježíš? Ne jako badatel, jejž by zajímalo, jak to bylo doopravdy. Jako učitel Zákona vyzdvihuje Boží záměr ohledně manželství podle Gn 1-2. Jako prorok vyzývá k bdělosti s odkazem na nenadálost potopy. Dokazování historické spolehlivosti Gn 1-11 ze strany kreacionistů se ubírá jiným směrem.
Zatímco ve starozákonních textech o stvoření zaujímá významné místo spoutání vodního živlu, který je často personifikován jako drak, livjátan, evangelium vstupuje do světa prodchnutého řeckými představami. V tomto kontextu již mytologie starých Semitů neoslovuje. Řeč o počátcích světa se posouvá jinam – k silám, jež drží svět pohromadě, k zákonitostem, jimiž se běh světa řídí, a prvkům, z nichž se svět skládá. Je to řeč abstraktnější, skoro vědecká. Ovšem síly, o nichž je řeč, jsou vesměs duchovní povahy. V těchto souvislostech bylo nejdůležitější vyznávat, že Kristus drží prvenství před všemi mocnostmi. Není součástí stvoření, ale na stvoření světa se aktivně podílel (Kol 1,15-17).
Bůh vždy zůstává Stvořitelem, ale způsob, jakým se v Bibli mluví o stvoření, podléhá změnám. Tato skutečnost nám může pomoci přiznat platnost oběma verzím nejstarších dějin – biblickému příběhu o spáse i příběhu, který sestavují přírodní vědy.
Autor: Pavel Hejzlar Datum: 7. listopad 2024 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
32 Komentáře
Realtoltek
„Pokud by jediný Bůh měl skutečné a konkrétní jméno, jak to, že ho Ježíš nikdy jasně nepoužil, a místo toho volil označení ‚Otec‘, které spíše naznačuje vztah než konkrétní osobu? Kdyby Bůh skutečně měl specifické jméno a byl součástí Trojice, nepoužil by Ježíš to jméno přímo, aby lidem odstranil jakékoli pochybnosti a vyvaroval se nesprávným výkladům?“
Vysvětlil by ni někdo toto …tajemství.. 🙂 ? Proč Ježíš nikdy nenazval jediného Boha konkrétním jménem ikdyž věděl, že kvůli jménu budou války ??? A tedy kdyby to jméno vyslovil válkám by zabránil ???
Děkuji za odpověd 🙂
Jaroslav Rada
Děkuji za tento článek, který stručně a velmi výstižně popisuje celou problematiku rozporu mezi knihou Genesis (1-11) a současnou vědou. Zvláště pak je zajímavé srovnání Bible s babylonskými mýty o stvoření světa.
V církvi převládají dva odlišné přístupy: 1) katoličtí vědci biologové věří v evoluci a knihu Genesis berou jen jako užitečnou metaforu, a 2) protestantští kreacionisté naopak věří Bibli celoplošně doslovně, ale evoluci popírají. Existuje i třetí odlišná možnost, jak přiblížit knihu Genesis k současné vědě. Bude ale třeba předefinovat některé pojmy v Gen 1-11 tak, aby byla nalezena strukturální shoda s vědeckými poznatky. Např. Velký třesk = „Budiž světlo“, nebo země s malým z v první větě Bible neznamená planetu Zemi s velkým Z, ale celý tento svět vezdejší, čili celý náš vesmír, nebo také „prach země“ neznamená hlínu, ale proteiny, enzymy a DNA a takto hned řada věcí z Bible zaklapne se současnou vědou do sebe jako puzzle. Totiž původní Boží réma nemusí ani v Bibli přesně souhlasit s psaným Logos. Boží Slovo se stalo tělem, ne knihou.
Nejde ani tak o to znát absolutní pravdu, ale aspoň trochu přispět k tomu, aby více lidí mohlo být spaseno a nebylo zbytečně odrazováno od Písma. Článek se v závěru přiklání k názoru, že věda a Bible si musí žít své vlastní pravdy paralelně vedle sebe a je to také možné takto přijmout. Metoda hledání společných strukturálních shod, ovšem může dát knihu Genesis do těsnějšího souladu se současnou vědou tak, aniž by k Bibli něco přidávala (teorii mezer) nebo z ní něco ubírala (6 dní stvoření světa nebo fyzického Adama apod.).
Napsal jsem o tom bohatě ilustrovanou knihu „Středem světa“ a vytvořil několik podcastů na YT pod společným názvem „Středem duchovního světa“.
Karel Krejčí
Pokud nebudeme puritánsky vycházet pouze z Bible, ale budeme se zajímat o jiné cesty, též směřující ke stvoření a Stvořiteli, zjistíme, že v mnohém se s Biblí shodují a nejen to, dokonce jsou v něčem i dále. Ano, je možné, že nenápadně a účelově v mnohém kopírují Bibli, ale v tom případě pozor, toto prvenství vlastní Islám.
Pokud se budeme zajímat o ne-dualitu, přeneseme se právě do počátečních kapitol Genesis a konkrétně do zahrady Eden, kde je uvedeno, jakým způsobem jsme o ni přišli a jaké to má pro nás důsledky. Posuzování věcí na dobré a zlé je nejen nezpochybnitelná ztráta ne-duality, ale dokonce i ztráta vědomé existence v přítomnosti. Vše, co je mimo přítomnost – tedy minulost a budoucnost – je zdrojem a potenciálem právě pro ono rozsuzování věcí na dobré a zlé. Jako důkaz v Bibli máme příklad Enocha, který byl vzat k Bohu na základě skutečnosti, že s Ním chodil. To jistě neznamená, že se za ním „neopožďoval ani Ho nepředcházel“, ale chodil s Ním v přítomném čase a tudíž nepotřeboval žádné Písmo, žádná moudra, ale v každém okamžiku nepochybně byl v Bohu a On v něm. Co může být více? To je ona ne-dualita, žádná abstrakce, ale skutečně žitá realita tady a teď, bez potřeby rozsuzovat věci na dobré a zlé.
Pokud někdo odmítá tento pohled a nemůže ho „zkousnout“ protože s Biblí nelze nijak manipulovat ani „ohýbat“, je jistě pravda, ale stejně tak není. Bibli lze znát a citovat slovo od slova, ale samotné Stvoření uchopit nelze. Stejně tak ani nelze fanaticky odmítat to, co je zatím zakázané a „nestravitelné.“ To se nevyhnutelně týká všeho a tudíž i Gn 1-11.
P. Ašer
Ad Realtoltek
Napsal jste:
“Vysvětlil by ni někdo toto …tajemství.. ? Proč Ježíš nikdy nenazval jediného Boha konkrétním jménem ikdyž věděl, že kvůli jménu budou války ???“
„Vlastní jméno“ Boha implikuje polytheismus, poněvadž jím je zapotřebí odlišit ho od jiných bytostí stejného druhu. Tam, kde víme, že existuje pouze jediný Bůh, nepotřebujeme pro něj žádné nomen proprium.
„…víme, že modla ve světě není nic a že není žádný [jiný] Bůh, jen Jeden. Neboť i když jsou tak zvaní ‚bohové‘, ať už v nebi nebo na zemi – jakože jsou mnozí ‚bohové‘ a mnozí ‚páni‘ – my máme jediného Boha, Otce, od něhož je všechno a pro něhož jsme my, a jediného Pána, Ježíše Krista, skrze něhož je všechno, i my jsme skrze něho.” (1 K 8:4-6)
P. Ašer
Ad Karel Krejčí
Napsal jste:
„Pokud nebudeme puritánsky vycházet pouze z Bible, ale budeme se zajímat o jiné cesty, též směřující ke stvoření a Stvořiteli, zjistíme, že v mnohém se s Biblí shodují a nejen to, dokonce jsou v něčem i dále.“
Stavíte se tedy na pozice synkretismu? Z Vašich příspěvků nabývám čím dál více dojem, že máte blízko ke gnosticismu. A jistě Vám není neznámo, co o něm soudí Písmo, které se o něm vyjadřuje jako o světských prázdných a protikladných řečech (1 Tm 6:20).
Jsou v něčem i dále? Nečetl jste snad v Písmu ‚ne nad to, co je psáno‘ (1 K 4:6), že chcete zacházet dále než Písmo?
Ještě jasněji to vyjádřil Jan:
“Každý, kdo zachází dále a nezůstává v učení Kristově, nemá Boha; kdo zůstává v učení Kristově, má i Otce i Syna.” (2 J 9)
Napsal jste:
“Pokud se budeme zajímat o ne-dualitu, přeneseme se právě do počátečních kapitol Genesis a konkrétně do zahrady Eden, kde je uvedeno, jakým způsobem jsme o ni přišli a jaké to má pro nás důsledky.“
Jste tedy zastáncem monismu, když Vás tak irituje dualismus?
Napsal jste:
„Posuzování věcí na dobré a zlé je nejen nezpochybnitelná ztráta ne-duality, ale dokonce i ztráta vědomé existence v přítomnosti. Vše, co je mimo přítomnost – tedy minulost a budoucnost – je zdrojem a potenciálem právě pro ono rozsuzování věcí na dobré a zlé.“
Jste snad apoštolem „přítomnosti“ po vzoru Eckharta Tolleho? Přítomnost je však pouze abstrakce, kterou nikdy nemůžeme zažít, poněvadž například sluchový nebo zrakový vjem má zpoždění od několika desítek po několik set milisekund, než si ho vůbec uvědomíme. Sluchový vjem přitom zaregistrujeme dříve než vjem zrakový, ačkoli světlo je téměř milionkrát rychlejší než zvuk. Nervové dráhy pro sluchový vjem však dovedou zvukový signál do příslušného mozkového centra dříve, než nervové dráhy pro zrakový vjem dovedou do svého mozkového centra signál vizuální. Přítomnost je nám tak navždy nedostupná. Zažívat můžeme pouze minulost.
Ovšem i kdyby toho zpoždění vjemů nebylo, tak v přítomnosti nemůžeme žít, poněvadž přítomnost nemá žádný rozměr, jak napsal už Augustin:
„Podobně i v míjení času hledáme přítomnost, ale nenalézáme ji, protože to, čím se přechází od budoucnosti do minulosti, postrádá jakékoli rozlohy.“ (Augustinus: De civitate Dei XIII,11 in: Aurelius Augustinus: O obci Boží, díl I., Praha 2007, s. 428)
A pokud jde o ono rozsuzování na dobré a zlé, nevyzývá nás snad k tomuto rozsuzování sám Ježíš a apoštolové?
„Proč i sami od sebe nerozsuzujete, co je spravedivé?” (L 12:57)
“Duchovní člověk však posuzuje všechno a sám není od nikoho posuzován.” (1 K 2:15)
“Nevíte, že budeme soudit anděly? Oč spíše záležitosti tohoto života!” (1 K 6:3)
“Milovaní, nevěřte každému duchu, ale zkoumejte duchy, jsou-li z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa. Podle toho poznávejte Ducha Božího: Každý duch, který vyznává Ježíše Krista, jenž přišel v těle, je z Boha. A žádný duch, který nevyznává Ježíše Krista, jenž přišel v těle, není z Boha. To je ten duch Antikrista, o němž jste slyšeli, že přichází, a který již nyní je ve světě.” (1 J 4:1-3)
Bez rozsuzování na dobré a zlé se tedy žádný Ježíšův následovník neobejde, je to pro něj každodenní životní nutnost, nemá-li být sveden ďáblovými léčkami na scestí.
Napsal jste:
“Stejně tak ani nelze fanaticky odmítat to, co je zatím zakázané a „nestravitelné.““
A kdy a kým to bude povoleno a učiněno „stravitelným“?
P. Ašer
V článku se píše:
„V mezopotamské literatuře se čtenář Starého zákona setká s motivy, jež jsou mu povědomé: vítězství božstva nad personifikovaným vodním živlem, stvoření člověka z hlíny, záchrana vyvoleného jednotlivce před potopou, rostlina, jež má člověku zajistit nesmrtelnost, ale uzme ji had. Tyto příběhy byly v oběhu dlouhá staletí před vznikem Bible. Autoři knihy Genesis si však předsevzali vyprávět příběh stvoření a potopy nově a jinak – ve světle víry v Hospodina.“
Toto pojetí mi příliš zavání panbabylonismem, resp. Delitzschovým Babel-Bibel sporem. Jaké důsledky však s sebou nese, pokud bychom v duchu panbabylonismu akceptovali, že autoři Starého zákona jen převzali a podle svých potřeb monotheisticky upravili dřívější babylonské a jiné mýty?
Museli bychom připustit, že pokud v babylonském mýtu Enúma eliš svět tvoří Marduk tím, že rozpoltí nestvůru Tiámat, tak Židé namísto Marduka dosadili své kmenové božstvo a tím v opozici vůči tomuto mýtu deklarovali, že tím stvořitelem nebyl Marduk, ale jejich Bůh JHVH, který je skutečným stvořitelem. Nahradili tak jméno babylónského božstva jménem svého kmenového božstva, které později začali vydávat za božstvo univerzální s nárokem na celý svět. Příběh o stvoření světa by tak ztratil jakoukoli vazbu se skutečností a zredukoval by se pouze na souboj Izraelci odcizeného a etnocentricky přetvořeného antimýtu s původním babylonským mýtem, který v průběhu věků upadl v zapomenutí až do vykopání klínopisných tabulek v 19. století a později, zatímco židovský antimýtus se zachoval díky neustálému opisování svitků Starého zákona až do novověku.
Jaký motiv by navíc Izraelci měli k tomu, aby tímto způsobem ve svůj prospěch falšovali cizí mýty? David Herbert Lawrence ve své knize Apokalypsa píše, že Židé jako malý národ trpí komplexem méněcennosti, poněvadž se mocensky nemohli rovnat okolním velkým národům (Egypt, Assýrie, Babylon, ptolemaiovská a seleukovská říše, Řím). Proto jim to alespoň virtuálně „nandali“ ve svých apokalyptických spisech, kde představují své kýžené vidiny, jak budou tyto národy poraženy a poníženy jejich kmenovým božstvem JHVH.
Chceme snad mít z bible jen starověký doklad toho, jak písaři jednoho malého zakomplexovaného národa z důvodu odstranění pocitu méněcennosti a svého vlastního vyvýšení přepisují babylonské, egyptské či ugaritské mýty a vkládají do nich jména svého národního Boha a jména svých hrdinů (Noach namísto Utanapištima či Atrachasíse apod.)? To by bylo podobné, jako když si egyptský faraon Ramesse II. pro sebe uzurpoval památky předchozích egyptských králů a do jejich nápisů nechal vkládat jméno své, aby tak mohl zvětšit svou vlastní slávu. K čemu by nám potom taková kniha (bible), kde se falšují starší mýty za účelem pozvednutí nízkého sebevědomí vlastního národa, vůbec byla? Proto chtěl assyriolog Friedrich Delitzsch raději nahradit Starý zákon domácími germánskými mýty. A rovněž slavný protestantský theolog Adolf von Harnack měl za to (i když z poněkud jiných důvodů), že je chybou, jestliže protestantská církev ještě v 19. století podržela Starý zákon. Považoval to za projev církevní paralýzy.
Starý zákon by se nám tak v tomto panbabylonismem inspirovaném pojetí, které probleskuje i v tomto článku, odhalil jako pouze propagandistická literatura (srov. Israel Finkelstein), která má za úkol vyvýšit vlastní málo sebevědomý národ falšováním mýtů jiných národů a tyto národy naopak dehonestovat (např. v babylonštině se souhvězdí Orion nazývá SIPA.ZI.AN.NA = „pravý pastýř nebes“, ve Starém zákoně se Orion hebrejsky nazývá kesíl = „blázen“ viz Iz 13:10; Am 5:8; Jb 9:9; Jb 38:31) vyhrožovat jim apokalyptickou pomstou. K čemu by nám pak taková kniha byla? Bylo by to jen historický doklad minderwertigkeitskomplexu Židů, kteří nemohli vojensky ani jinak konkurovat mnohem mocnějším národům.
Židé by tak vítězili nad těmito mocnými národy jen ve své fantazii, podobně jako dnes nějací zakomplexovaní jedinci, kteří jsou v životě neúspěšní a nedokážou se prosadit, vítězí nad svými nepřáteli virtuálně v počítačových hrách.
Stejně jako zakomplexovaný jedinec, který se nedokáže prosadit v tomto „reálném“ světě, utíká do říše fantazie počítačových her, kde se může odreagovat a cítit se „kingem“, tak zakomplexovaný malý židovský národ, který se nedokázal prosadit proti těm mocným národům, které ho ujařmovaly, utíkal do říše fantazie apokalyptických vizí, kde to těm národům všechno spočítá a odplatí, respektive odplatí jim to jeho kmenové božstvo, z něhož ve své megalomanii učinil tento národ časem božstvo univerzální.
Líbí se vám takové pojetí Starého zákona ? Mně tedy ne…
Karel Krejčí
Pane Ašere,
žít v přítomnosti nelze chápat tak, že lidské tělo toho není schopno, znamená to něco úplně jiného: nedělat si starosti co bude zítra, nestavět větší stodoly, když se nám daří, pozorovat přírodu a pochopit, jak je vše dokonalé a nedělat si falešné iluze, že my jediní jsme pány svého života. Dokonce máme být v principu jako děti, to znamená, že se můžeme ve všem spolehnout na svého otce – nebeského Otce – který ví nejlépe, co je pro nás v dané situaci a čase nejlepší. To právě charakterizuje děti, radují se proto, že si nedělají starost co bude zítra a pokud ano, mají útěchu u svých rodičů.
Vaše chápání a způsob reakce na biblické pojmy je pro Vás typické. Prostě Vás to takto charakterizuje, stejně jako mě zase jiným způsobem.
Eva Hájková
Pane Krejčí,
vaše pojetí žití v přítomnosti se blíží tomu, co napsal Jacques Philippe v knížce Vnitřní svoboda:
„Jednou z nejnezbytnějších podmínek k získání vnitřní svobody je schopnost žít přítomný okamžik. Svou svobodu můžeme uplatňovat jen v přítomném okamžiku. Nad minulostí nemáme žádnou moc, nemůžeme v ní změnit ani čárku, všechno naše znovuprožívání minulých událostí, jichž litujeme a považujeme je za nezdar (měl jsem udělat to, měl jsem říct ono…) je jen honbou za větrnými mlýny – obrátit tok času nelze. Jediným možným úkonem svobody ve vztahu k minulosti je přijmout ji takovou, jaká je, a s důvěrou ji odevzdat Bohu.
Na budoucnost máme pramalý vliv. Dobře víme, že bez ohledu na naši předvídavost, plány a zajištění stačí málo a nic nebude probíhat tak, jak jsme počítali. Svůj život skutečně nemůžeme naprogramovat, lze ho jen okamžik po okamžiku přijímat.
Jedinou věcí, která nám vposledku patří, je přítomný okamžik. Je jediným prostorem, kde naše úkony mohou být opravdu svobodné. Pouze v přítomném okamžiku jsme opravdu v kontaktu se skutečností.
Pomíjivost přítomného okamžiku a fakt, že ani minulost ani budoucnost nám skutečně nepatří, lze prožívat tragicky. Pokud se však postavíme do perspektivy víry a křesťanské naděje, ukáže se nám, že přítomný okamžik je nositelem milosti a nesmírné útěchy. Přítomný okamžik je v první řadě okamžikem, v němž je přítomen Bůh: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28, 20). S Bohem se nespojujeme ani v minulosti ani v budoucnosti, ale tak, že každý okamžik přijímáme jako prostor jeho přítomnosti, jako místo, kde se nám Bůh dává…Měli bychom se naučit prožívat každý okamžik jako plnost – jako plnost existence, neboť Bůh je zde, a je-li Bůh zde, nic mi nechybí.“
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Jak už jsem napsal panu Krejčímu, v přítomnosti žít nemůžeme, poněvadž ji nemůžeme ani vnímat. Je to jen nereálná abstrakce. Je nám dostupná jen minulost, a to ještě zkreslená naším tělesným vnímáním, dle níž se pak vztahujeme k budoucnosti.
Karel Krejčí
Ano paní Hájková,
jediná skutečná pravda je přítomnost. A všechno co je před a za, již tedy přítomností být nemůže. Můžeme se pozastavit nad mnohokrát rozebíranými a diskutovanými příběhy jako například o milostném samaritánovi, kdo je můj bližní atd., nebo rozpory mezi Starou a Novou smlouvou a zjistíme, že vše dává dokonalý smysl pouze v dané situaci a čase. Ne, že by se to v jiném čase zvrátilo v lež, ale již je to v principu zkresleno naší individuální myslí, která je ještě navíc i nedokonalá.
Tento svět je prokazatelně čím dál více „vyšinutější“, protože kráčí od Boha – od přítomnosti.
Eva Hájková
Pan Ašer napsal, že podle Augustina přítomnost prakticky neexistuje: „Podobně i v míjení času hledáme přítomnost, ale nenalézáme ji, protože to, čím se přechází od budoucnosti do minulosti, postrádá jakékoli rozlohy.“
Ale proč potom Augustin řekl „Timeo Iesum transeuntem“? Což znamenalo: Bojím se, že Ježíš projde okolo mne (a já si ho nevšimnu a tím pádem nesplním Ježíšův požadavek starat se o „nepatrné“ Mt 25, 31-46). A nevšimnout si, že někdo potřebuje pomoc, může člověk třeba i proto, že (vědomě) nežije v přítomnosti, tedy není dostatečně bdělý.
Přítomnost nemusíme pojímat jako nepostřehnutelný zlomek sekundy, ale jako trochu delší interval, kdy jsme schopni vědomě vnímat, všímat si, co se děje, a reagovat na to.
Jistě to není snadné být stále bdělý. Asi to většina z nás neumí. Ani já ne. Často chodím zamyšlená. Tedy žiji buď v minulosti nebo v budoucnosti. Ale občas se zastavím a sleduji něco, co mi připadá krásné – krajinu, oblohu s mraky, hvězdy… To je podle mě také vnímání (uvědomování si) přítomnosti. I modlitba je čas, kdy si uvědomujeme Boží přítomnost.
Karel Krejčí
Pane Ašere,
pokud Vám Váš přísně vědecký pohled poskytuje reálné vysvětlení co znamená žít v přítomnosti a potažmo tedy zároveň znemožňuje – budiž, je to Vaše.
Podle mého chápání, což jsem již vlastně sdělil v předcházejících příspěvcích, žít v přítomnosti nevychází z kvalit lidského těla (padlého těla!), zda je toho schopno, či ne, protože to s tím nemá nic společného. Žít v přítomnosti podle Písma znamená, nezabývat se naší minulostí (na kterou rozhodně nikdo z nás bez výjimky nemůže být pyšný), a právě proto nás samotný Bůh nás ujišťuje, že On nám ji rozhodně připomínat nebude a stejně tak ani stavět vzdušné zámky, jak úžasně růžovou si vybudujeme budoucnost.
A základ nebo cesta pro žití v přítomnosti vychází samozřejmě z Písma, ale samotné žití v přítomnosti se již netýká Písma a jeho doktrín, ale chození v duchu tady a teď. To nemá s fyzikálními vlastnostmi a schopnostmi lidského těla nic společného.
Pokud budeme chodit v duchu a ne podle těla, nemá Satan nad námi žádnou moc.
Mirek P.
Tak nejprve ten příběh astronomický. Heliocentrismus navrhoval Aristoteles ( filozof ) , vyvracel Archimedes ( fyzik a matematik ) . Církev většinově přijala geocentrický model Klaudia Ptolemaia se sférickou zemí ( plochou Zemi křesťanům nepřisuzujte ! ). Ono biblické Slunce vychází a zapadá se v běžné mluvě používá i dnes jako srozumitelný obraz. Již scholastik a kanovník ve 14. st. Mikuláš Oresme zastával názor, že heliocentrický systém je stejně oprávněná hypotéza jako geocentrický a připravil myšlenku hybnosti tělesa. Koperník poč. 16. st. formuloval geocentrickou soustavu s kruhovými drahami, což nevycházelo. Buranštěji ho ovšem odsoudili protestanté ( Melanchton ). Takže zvítězila hybridní teorie nejlepšího pozorovatele své doby Tycho de Brahe. Teprve další velký praktik Galileo svou hádavou povahou popudil církev, když zaměňoval hypotézy s prokázanými fakty. A tak až matematik Kepler s výpočtem eliptických drah dotáhl ke konci teorii Tycho de Brahe. Že přitom nasmolili spoustu horoskopů teď ponechme jako úlitek době.
A teď ten příběh biologický. Snad každý, kdo studoval středoškolskou biologii, musí tušit, že něco tak složitého jako buňka ( natož mnohobuněčný organizmus ) se nemohlo smontovat samo. Krásně o tom přednáší význačný organický chemik James Tour. Stejně tak žádného lidoopa nenaučíte mluvit. Jak mohli přejít z výhodnější kvadrupedie na bipedii dodnes existuje řada představ ( nejpůvabnější, že si kradli žrádlo a s plnými packami se lépe utíká po dvou ). Prý nejvýmluvnější kostra Australopithecus afarensis je určitě směska kostí, v pánevní oblasti přebrušovaný ( protože prý šlo o špatně zhojenou zlomeninu ! )
Samozřejmě si jsem vědom i slabin doslovného výkladu světa dle Genesis. A stejně mi připadá logicky, teologicky a přírodovědně o fous na prvním místě. A vy, humanitní učenci, nám do toho nekecejte 🙂
Eva Hájková
Panu Mirkovi
Jak se mohl lidoop ze čtyřnožce stát dvounožcem? Jednoduše proto, protože mu to přikázal Bůh.
Proč myslet černobíle – buď to nebo to, buď Bůh nebo evoluce? Proč by nemohlo platit obojí? Bůh mohl použít evoluci jako svůj nástroj. Mohl nechat přírodu, aby se vyvíjela a zároveň mohl podle svého záměru do vývoje vstoupit a působit na tvory přímo, když to uznal za vhodné.
Mirek P.
Souhlasím s paní Evou, že přítomnost lze vnímat jako určitý kontiuální časový úsek ( např. celou hodinu matematiky se strašně nudím; poslední fáze porodu probíhá s komplikacemi ; na D1 je v současnosti uzavřen jeden jízdní pruh ). To nám k praktickému životu zcela stačí.
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste:
„Přítomnost nemusíme pojímat jako nepostřehnutelný zlomek sekundy, ale jako trochu delší interval, kdy jsme schopni vědomě vnímat, všímat si, co se děje, a reagovat na to.“
Ale interval není přítomností. Má přece svůj rozměr oproti bezrozměrné přítomnosti. Tedy zahrnuje minulost i budoucnost. Přítomnost je jen abstrakcí. Všechno co vnímáme a myslíme má zpoždění za „realitou“. Máme tedy k dispozici pouze minulost.
P. Ašer
Ad Karel Krejčí
Píšete sice o přítomnosti, ale evidentně míníte něco jiného než sensu stricto přítomnost. Spíše byste to měl proto nazývat aktuálností. Pak bych Vám v tom neoponoval.
Karel Krejčí
Ano, pane Ašere,
biblický pojem žít v přítomnosti se samozřejmě liší od vědeckého pojmu sensu stricto. Zásadní rozdíl ovšem spočívá ve výsledku, protože vědecký výklad v realitě člověka nic nemůže změnit, protože – jak dokazujete – lidské tělo toho není schopno. Avšak podle biblického pojmu žít v přítomnosti, znamená naprosto zásadní obrat, protože to znamená zužovat svou pozornost na stále se zkracující časové úseky, ve kterých nejsme vtahováni do chaosu tohoto padlého světa a stále více si uvědomujeme a zažíváme svobodu, kterou máme v přítomnosti – v Kristu. Proto je naší přirozeností a snahou vysvobodit se ze zajetí tohoto fyzického světa a stát se opět svobodnou duchovní bytostí, takovou, jako před Adamovým pádem. Ovšem obohacenou o skutečné poznání Boha, které Adam ( a samozřejmě i každý z nás) nemohl mít.
Nebuďme namyšlení křesťané a připusťme si, jak ještě málo známe a spoléháme se na Boha ….
Eva Hájková
Neexistuje-li přítomnost, proč se tedy tak hloupě říká, že člověk je někde přítomen?
P. Ašer
Ad Karel Krejčí
Napsal jste:
„Podle mého chápání, což jsem již vlastně sdělil v předcházejících příspěvcích, žít v přítomnosti nevychází z kvalit lidského těla (padlého těla!), zda je toho schopno, či ne, protože to s tím nemá nic společného.“
Pád do hříchu… Myslím si, že skutečnost, že nemůžeme okamžitě vnímat nějaké podněty, ať už optické nebo akustické, není dána pádem člověka do hříchu, ale limitní rychlostí světla a zvuku, což jsou základní přírodní konstanty, které Bůh vtělil do svého stvoření, a které se pádem do hříchu těžko mohly nějak výrazně změnit. Pádem do hříchu se sice mohla snížit rychlost přenosu vzruchu v nervové soustavě, což se patrně děje i stárnutím organismu, tudíž jeho degenerací věkem (delší reakční časy), ale rychlost přenosu vzruchu v CNS ani rychlosti světla a zvuku nebyly zřejmě nekonečné ani před pádem, takže naše vnímaní bylo zpožděno vždycky a přítomnost nám dostupná nebyla nikdy. Fotonu nebo zvukové vlně vždy trvá nějakou dobu, než doletí do našich smyslových orgánů. A ještě delší dobu trvá, než se těmito smyslovými orgány zachycené a transformované podněty dostanou po nervových drahách elektrochemickou cestou do příslušných mozkových center, v nichž teprve dojde k jejich uvědomění.
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste:
„Jak se mohl lidoop ze čtyřnožce stát dvounožcem? Jednoduše proto, protože mu to přikázal Bůh. Proč myslet černobíle – buď to nebo to, buď Bůh nebo evoluce? Proč by nemohlo platit obojí?“
A proč by mu to Bůh přikazoval? Čteme, že Bůh svými příkazy vytvořil živočichy podle jejich druhů (Gn 1:21.24-25 (למִֽינֵהֶ֗ם, לְמִינָ֔הּ), a ne že vytvořil nějaký fluidní základní druh, který by pak metamorfoval a rozkošatěl se v nespočet jiných druhů. Navíc akceptovat darwinismus znamená akceptovat myšlenku, že Bůh tvoří skrze smrt a že jeho stvoření nebylo velmi dobré (Gn 1:31), když se musí neustále měnit.
Eva Hájková
Panu Ašerovi
Ano. Všechno co Bůh stvořil, bylo velmi dobré, přesto se to mění. Ostatně, bylo dobré i to, že stvořil „všelijaké netvory“. (Gn 2, 21) Ve studijním překladu píšou „draky“. Kde dnes jsou ti velmi dobří draci? Nevím, co přesně to bylo. Slovo „netvor“ zase poukazuje na něco zlého, co ani není hodno pojmenování „tvor“.
Ostatně, Hospodin sice podle Genesis stvořil vše, ale tvory pojmenoval až člověk (Gn 2 20). Dokud je sám neuviděl a nepojmenoval, zřejmě pro něj byli jakousi „nerozlišenou fluidní masou“.
Akceptovat, že Bůh tvoří skrze smrt… A ne snad? Vždyť apoštol Pavel několikrát opakuje „zemřeli jste s Kristem“ (a budete s ním žít) Nedávno jste tu v diskusi tvrdil, že smrt je smrt, není prý žádná první a druhá. Proč neakceptovat, že Bůh tvoří i skrze smrt? Nedávno jsem četla někde větu: Kdyby neexistovala smrt, člověk by nebral život vážně.
Stvoření bylo jistě velmi dobré v té době, kdy je Bůh stvořil. Ale podle všeho Bůh stále tvoří. Stvoření není ukončeno. Viz např. „On však jim odpověděl: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ (J, 5, 17) Proč Bůh bez přestání pracuje? Jenom aby udržoval to, co už je?
V některých překladech je psáno, že Bůh si odpočinul sedmý den, v jiných, že sedmý den přestal s veškerým svým dílem. Nevím, co je správně a přesně, protože neumím hebrejsky. Pokud by si však pouze neodpočinul, ale úplně přestal tvořit, z jakého důvodu by měl být sedmý den dnem odpočinku, po kterém zase následuje práce?
Myslím si proto, že Bůh tvoří neustále. Vždyť i apoštol Pavel píše v 2 Kor 5, 17 „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ Kdo jiný stvořil to „nové stvoření“, ne-li Bůh?
Karel Krejčí
Pane Ašere,
Adam neměl o nějakých fyzikálních zákonech a fyziologii lidského těla „ani páru“ a přesto žil s Bohem v přítomnosti. Jako je to možné? No protože mezi ním a Bohem nic nestálo a neoddělovaly ho právě ani ty odborné poučky.
Mirek P.
Teď jak čtu diskusi, zjišťuji, že se musím opravit : Koperník samozřejmě navrhl heliocentrickou soustavu s kruhovými oběžnými drahami planet. To je trapas, jako když jsem u maturity zaměnil hermafrodity a gonochoristy 🙁
A jako jsem v otázce pojetí přítomnosti souhlasil s paní Evou, v otázce doslovnosti Genesis budu souhlasit s panem Ašerem. 🙂
P. Ašer
Ad Karel Krejčí
Napsal jste:
„Adam neměl o nějakých fyzikálních zákonech a fyziologii lidského těla „ani páru“ a přesto žil s Bohem v přítomnosti. Jako je to možné? No protože mezi ním a Bohem nic nestálo a neoddělovaly ho právě ani ty odborné poučky.“
Samozřejmě si to Adam asi myslel, že žije v přítomnosti, poněvadž zřejmě nefilosofoval o podstatě fungování svého těla a své psychiky, neprováděl žádné pokusy se svou nervovou soustavu. Ovšem, pokud si to myslel, tak pouze stejně jako Vy jen podléhal iluzi přítomnosti. Přírodní zákony vtělené do stvoření, které existovalo od počátku v čase, jemu ani Vám v přítomnosti zkrátka žít neumožňují. S tím se holt musíte smířit…
Karel Krejčí
Pane Ašere,
Adam si nic nemyslel ani nenamlouval co se týče přítomnosti, protože ta pro něho byla naprostá realita a tudíž jiný stav si ani nedokázal představit. Právě proto si tuto realitu nemohl uvědomovat do toho okamžiku, kdy upadl do hmoty – těla. Tím došlo k oddělení se od Boha, což je charakterizováno převzetím vlády duše nad duchem. Ano, lidské tělo – duše – nemá schopnost žít s Bohem v přítomnosti – ovšem duch ano, protože duch je pouze jeden, stejně jako vědomí je pouze jedno. Pád do hmoty nás nevyhnutelně oddělil od Boží přítomnosti, což Vy potvrzujete a proto naším cílem a posláním je, opět se stát duchovními bytostmi. To je skutečný návrat zpět k našemu nebeskému Otci.
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste:
„Ostatně, bylo dobré i to, že stvořil „všelijaké netvory“. (Gn 2, 21) Ve studijním překladu píšou „draky“. Kde dnes jsou ti velmi dobří draci? Nevím, co přesně to bylo. Slovo „netvor“ zase poukazuje na něco zlého, co ani není hodno pojmenování „tvor“.“
„Netvor“ evokuje něco zlého, ale tato konotace v Gn 1:21 není, vždyť se v tomto verši výslovně píše, že Bůh viděl, že to bylo dobré, že tyto „netvory“, kteří byli Boží tvorové, stvořil. Takže tento překlad považuji za poněkud nešťastný. Hebrejský výraz „hattaninim haggedolim“ (הַתַּנִּינִ֖ם הַגְּדֹלִ֑ים) překládá Septuaginta jako τὰ κήτη τὰ μεγάλα, tedy “velké kytovce”, podobně je tomu ve Vulgatě, která překládá “cete grandia”. Takže kralický překlad “I stvořil Bůh velryby veliké” mi připadá příhodnější než ti “netvoři”, které uvádí ČEP. Ačkoli není výslovně napsáno, co dal Bůh těmto kytovcům za potravu, dá se analogicky na základě Gn 1:30 usuzovat (neboť v těch kytovcích také musela být živá duše), že šlo také o potravu neživočišnou (možná řasy apod.?).
Jestliže studijní překlad na tomto místě překládá “veliké draky“, má to také své opodstatnění, odvozené ovšem z jiných míst Starého zákona, kde Septuaginta používá jako ekvivalent hebrejského tanin (sg.) řecké substantivum δράκων čili „drak“ (viz Ex 7:9.10.12; Dt 32:33; Jb 7:12; Ž 74:13; Ž 91:13; Ž 148:7; Iz 27:1; Jr 51:34; Ez 29:3; Ez 32:2). Na těchto místech se už s těmi draky pojí negativní konotace zlých tvorů. To však patrně souvisí s pádem celého tvorstva do hříchu (Gn 6:12; Ř 8:20-22). Toho si zřejmě byli vědomi překladatelé do řečtiny (Septuaginta), když v Gn 1:21 hebr. výraz „hattaninim haggedolim“ jako „veliké draky“ nepřeložili, asi aby tím odlišili dobu před a po pádu do hříchu.
Posléze v SZ nabývá „tanin“ (řec. δράκων) jakožto drak charakteru Božího nepřítele (Iz 27:1) či nepřítele Božího lidu, jako byli Nevúkadrecar (Jr 51:34) či egyptský faraon (Ez 29:3; Ez 32:2), a nakonec se stává přímo označení satana, který je v NZ nazýván také drakem (Zj 12:9; Zj 20:2). Tento význam však rozhodně ještě nemá hebr. substantivum „tanin“ v Gn 1:21.
Ono je to s těmi ne zcela běžnými zvířaty dost problematické. S velkými kytovci se Izraelci asi těžko běžně setkávali, zvláště když měli z moře a mořeplavby strach, jak plyne z řady starozákonních textů. Je rovněž možné, že stejným názvem byla označována různá velká zvířata, případně i superzvířata či démoni existující jen ve fantazii jako složeniny z různých částí existujících zvířat (např. babylonská Lamaštu či Mušḫuššu nebo řecká Chimaira, kentauři apod.). Proto i hebrejské substantivum „tanin“ může označovat jak velkého kytovce (Gn 1:21), tak tvora podobajícího se velkému hadu (Iz 27:1) a majícího šupiny (Ez 29:4) či nohy (Ez 32:2), posléze pak i satana, který je ovšem duchovní bytostí a zvířecí podoba je mu připisována jen symbolicky. Vždyť i z mnohem pozdějších dob máme doklady, že pro různá exotická zvířata se používaly stejné názvy. Např. „velbloud“ se do našeho jazyka dostal patrně přes gótské ulbandus z lat. elephantus ‘slon’, kterýžto název latina přejala z řeckého eléfas. Záměna slona za velblouda u Germánů a Slovanů není zas tak překvapivá – v obou případech šlo o velké zvíře, s nímž neměli osobní zkušenost. Ještě ve staročeských cestopisech se objevuje velblúd také ve významu ‘slon’. Etymologie slova ‘slon’ se zase vykládá jako přejímka z turkotatarských jazyků – srov. tur. arslan ‘lev’, ázerb., kurd., krym.-tat. aslan. Záměnu těchto dvou zcela odlišných zvířat lze vysvětlit tím, že šlo o zvířata exotická, o nichž Slované věděli jen z doslechu.
Takže ti „velmi dobří draci“, po nichž se ptáte, mohou být jakožto kytovci dodnes běžně v mořích, případně mohly některé jejich druhy vyhynout…
Napsala jste:
„Akceptovat, že Bůh tvoří skrze smrt… A ne snad? Vždyť apoštol Pavel několikrát opakuje „zemřeli jste s Kristem“ (a budete s ním žít)… Proč neakceptovat, že Bůh tvoří i skrze smrt?“
V Ř 5:12.14 se píše, smrt vešla do světa skrze Adama. To znamená, že před Adamovým hříchem ve světě nebyla. Nemohla tedy v darwinistickém smyslu smrt nesčíslných generací nejrůznějších biologických druhů, které ho prý předcházely, prvního člověka vytvořit. To by bylo v rozporu s Písmem vytvořit. Proto jsem naznačil, že Bůh nevytvořil člověka skrze něčí smrt. Smrt totiž vstoupila do světa až skrze člověka, který byl stvořen ještě před jejím vstupem do světa. Zatímco darwinismus tvrdí, že po celé věky před vznikem člověka umírali nespočetní jedinci nejrůznějších živočišných druhů, Písmo tvrdí, že smrt se na světě objevila až po stvoření člověka v důsledku jeho pádu do hříchu. Tyto dvě koncepce jsou zcela nekompatibilní, takže vylučují kompromisní „řešení“ vírou v tzv. theistickou evoluci. Platí jen buď, anebo…
A jestliže Bůh tvoří skrze smrt Ježíše ze starého člověka nové stvoření (Ř 6:2-11; 2 K 5:17), tak je to jenom Boží reakce na tu smrt duchovní (Ef 2:1) a následně biologickou, která lidstvo a celé tvorstvo skrze Adamův hřích zasáhla (Ř 5:12.14). Ale je to Boží tvůrčí zásah pouze v oblasti duchovní, ne v oblasti biologické. I znovuzrozený člověk (J 1:13; J 3:3.5) přece zatím stále podléhá biologické smrti (Ř 8:10). V oblasti duchovní tvoří tedy Bůh opravdu skrze smrt Ježíše a naši smrt hříchu (Ř 6:8.11) nové stvoření, skrze darwinisty proklamovanou smrt mnoha a mnoha druhů živočichů před Adamem však Bůh nevytvořil takto prvního člověka v oblasti biologické. Směšujete zde dohromady dvě různé věci.
Napsala jste:
„Nedávno jste tu v diskusi tvrdil, že smrt je smrt, není prý žádná první a druhá.“
Pochybuji, že bych někde tvrdil, že není první a druhá smrt, když Písmo jasně uvádí, že existuje druhá smrt (Zj 20:14; 21:8), což implikuje pochopitelně i smrt první. Můžete citovat má konkrétní slova, kde bych tvrdil něco takového, že není první a druhá smrt?
Napsala jste:
„Ale podle všeho Bůh stále tvoří. Stvoření není ukončeno. Viz např. „On však jim odpověděl: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ (J, 5, 17) Proč Bůh bez přestání pracuje? Jenom aby udržoval to, co už je?“
Biologické stvoření bylo ukončeno stvořením člověka, resp. šabbátem (Gn 2:1-2):
„Tak BYLA DOKONČENA nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne DOKONČIL Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo.”
To se však nevylučuje s tím, že Bůh skrze svého Syna své stvoření udržuje jeho mocným slovem (Žd 1:3) a že v duchovní oblasti stále tvoří ze starého člověka nové stvoření. V tomto smyslu zajisté tvoří pořád. Nepokračuje však ve svém tvoření v biologické oblasti, které bylo ukončeno po završení stvořitelského týdne, jak výše uvedeno. Mezi tím je nutno rozlišovat.
Napsala jste:
„V některých překladech je psáno, že Bůh si odpočinul sedmý den, v jiných, že sedmý den přestal s veškerým svým dílem. Nevím, co je správně a přesně, protože neumím hebrejsky.“
V Gn 2:2 je uvedeno „wajjišbbot“ (וַיִּשְׁבֹּת), doslova „a zašabbátoval“. Takže příhodnější je zřejmě překlad „a odpočinul”. Hebrejské sloveso š-b-t však znamená jak “odpočinout”, tak “přestat”. Takže ani ten druhý překlad není chybný. Toto sloveso však etymologicky souvisí se šabbátem, kvůli čemuž se mi jeví jako lepší tam tento názvuk zachovat.
Eva Hájková
Pane Ašere, potom jsem zřejmě špatně pochopila vaše slova pod článkem O smrti a umírání – díl 3.
V reakci na pana Mirka jste psal:
“Napsal jste
Gen 2,17 říká, že pokud člověk spáchá prvotní hřích „smrtí zemře“ v kraličtině. V originále je prý stejný slovní základ, takže se mluví o dvojí smrti – první je odloučení od Boha končící po čase smrtí fyzickou, druhé pak věčná smrt duchovní…“
Ne, ne, v Gn 2:17 se nemluví o žádné dvojí smrti. Vnášíte tam něco, co tam vůbec není. To je jen obvyklý způsob hebrejského vyjadřování, kdy takové zdvojení slouží ke zdůraznění něčeho jistého. Gramaticky úplně stejnou frázi „smrtí zemřeš“ (hebr. “mót tamút“: מ֥וֹת תָּמֽוּת) totiž najdeme i u zcela běžných profánních oznámeních smrti, v nichž nikdo zajisté nebude hledat nic symbolického a nebude kvůli tomuto hebrejskému idiomu spekulovat o nějaké dvojí smrti.“
Dál je to v diskusi zde:
https://www.krestandnes.cz/o-smrti-a-umirani-dil-3/?noamp=mobile#comments
Pokud jsem vás tedy špatně pochopila, omlouvám se. Nejsem sto rozumět tak složitým věcem, takže jsem nucena věřit prostě „po svém“.
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Asi jste mě vskutku špatně pochopila. Měl jsem na mysli pouze text v Gn 2:17, v němž nic o dvojí smrti není. Tím jsem však netvrdil, že druhá smrt neexistuje. O ní se v Apokalypse výslovně píše (Zj 20:14; 21:8).
P. Ašer
Ad Karel Krejčí
Napsal jste:
„Adam si nic nemyslel ani nenamlouval co se týče přítomnosti, protože ta pro něho byla naprostá realita a tudíž jiný stav si ani nedokázal představit. “
Takže chcete tvrdit, že Adam byl v Boží přítomnosti, když pojídali s Evou zakázané ovoce (Gn 3:1-7)? Kdyby byl v Boží přítomnosti, tak by ho Bůh nemusel hledat (Gn 3:8-9).
Napsal jste:
„Ano, lidské tělo – duše – nemá schopnost žít s Bohem v přítomnosti – ovšem duch ano, protože duch je pouze jeden, stejně jako vědomí je pouze jedno.“
Takže vyznáváte pantheismus? Či přesněji panpneumatismus?
Eva Hájková
Ani já si nemyslím, že duch je jen jeden. Už proto, že v Bibli se to slovo užívá v množném čísle – duchové. Andělé jsou také duchové. V evangeliích se nejčastěji vyskytuje pojem „zlí duchové“ nebo „nečistí duchové“, čili démoni. Ti také mohou vstupovat do lidí.
Sám jste se tu kdysi v diskusi zmínil o Satanově vzpouře. Nemohl by se vzbouřit, kdyby nebyl oddělený, čili neměl svobodnou vůli.
Eva Hájková
To bylo pro pana Krejčího.