Stůl Páně: tři omyly

K Večeři Páně může každý

Krátce po obrácení jsem na nedělní shromáždění přivedl kamaráda. Plná modlitebna, narváno jako při setkání disidentů v obýváku, radost z Ježíše. Ivan se vedle mne postavil do kruhu při Večeři Páně. Bylo mi hrozně. Věděl jsem, že neví, o co jde – reagoval čistě kvůli pocitům. Prosil jsem ho, aby si šel sednout, že mu to vysvětlím, ale marně. Pak už nikdy nepřišel, i když jsem ho opakovaně zval; o křesťanství ztratil zájem.

Už jako čerstvému Božímu dítěti mi bylo jasné, že Večeře Páně vyplývá ze smlouvy na život a na smrt, která je uzavřená mezi Ježíšem a jeho učedníky (resp. je součástí této smlouvy). Bez smlouvy všechny její symboly ztrácejí smysl. Pavlova hrozba nemocí, ba i smrtí z 1K 15,6 se podle mne týká ignorování smlouvy (např. negování ze smlouvy plynoucích vztahů v církvi), takže křesťanů. Negativní dopad na nevěřící účastníky Pavel nezmiňuje, ale osobně bych i přesto byl opatrný.

V posledních letech jsem se setkal s hlasy volajícími po zvaní nevěřících sympatizantů k Večeři Páně (John Mark Hicks: Pojďme ke stolu; Neil Cole: Církev 3.0; internetové články Dana Drápala): „Ježíš s neobrácenými stoloval a my ho v tom máme následovat.“ Úplně s tím souhlasím, jen nevidím souvislost s Ježíšovým stolováním s farizeji nebo s celníky a s Večeří Páně. Myslím, že jako křesťané jsme posláni k obojímu, ale nesmíme to směšovat. Na rozdíl od nízkoprahových Ježíšových hostin byla ta poslední smlouvu stvrzujícím společným jídlem pro jasně vymezenou, uzavřenou skupinu, navíc s liturgickými prvky určenými k opakování. Symbolika poslední večeře by kvůli nekřesťanským spolustolujícím ztratila smysl.

Nástroj kázně

Je-li Večeře Páně lokálním vyjádřením a stvrzením smlouvy, ze které vyrůstá církev, vyvstává vážný otazník nad účastí členů společenství, kteří smlouvu porušují. Pro uplatňování kázně ve společenství ale Ježíš ustanovil praktická pravidla (Mt 18,15–17), kde zákaz účasti na Večeři Páně nefiguruje. Takový zákaz účasti tedy nemá být jakýmsi předposledním bodem postupného uplatňování sborové kázně ani náhražkou za Ježíšem určené vyvrcholení tohoto kázeňského postupu, kterým je vyloučení z církve. Možná to ukazuje k bytostné neinstitučnosti a neformálnosti Večeře Páně a tomu, že zapojení je ponecháno na svědomí účastníků, obeznámených s obsahem smlouvy.

Památka čeho?

O Večeři Páně se mluví také jako o Památce Páně nebo o Památce Večeře Páně. Ježíšova slova z L 22,19 a 1K 11,24–25 čeští překladatelé vesměs tlumočí jednotně: „To čiňte na mou památku.“ Jaký je rozdíl mezi „Památkou Páně“ a „Památkou Večeře Páně“? Setkal jsem se se zaměňováním obojího. Myslím, že je to dáno tím, že protestanté u nás pojetí Večeře Páně většinou přejímají z tradice Jednoty bratrské: Večeře Páně je rozumově nepochopitelným společenstvím s Ježíšem Kristem. Podobné je to u římských katolíků (a vzdáleně i luteránů) – tam je ale Kristova přítomnost dána proměněním chleba a vína v Kristovo tělo a krev v rukách kněze. Jednota bratrská takové vysvětlení nepotřebovala a odmítala. K Večeři Páně přistupujeme s tímto vědomím, a jak přesně se tomu říká, neřešíme. 

Termín Památka Večeře Páně se ale někdy pojí s reformovanou tradicí, která nevysvětlitelný osobní kontakt s Kristem při Večeři Páně popírá. Nepřímost výrazu („Památka Večeře Páně“) tedy odpovídá kalvínskému přesvědčení, že tato slavnost připomíná dávný Ježíšem uspořádaný obřad. Při ní si věřící sice uvědomují, že stojí ve smlouvě s Bohem, ale nejde už o opakované stolování s Ježíšem.

Autor: Tomáš Dittrich Datum: 6. dubna 2023 Foto: Pixabay – ilustrační

Článek vyšel v dubnovém čísle časopisu Život víry, který tentokrát přináší velikonoční téma Večeře Páně. Není divné slavit brutální smrt nevinného člověka kdysi dávno na kříži? Na čem při Večeři Páně záleží, a co lze měnit? Může se slavit třeba s kokosovým mlékem a banánem? Co znamená „pít Kristovu krev“ nebo „přijímat nehodně“? Jak je Kristus při Večeři Páně přítomen? Odpovědi hledají Pavel Černý, Dave Patty, Bohuslav Wojnar a Lubomír Ondráček.

V časopise dále najdete rozhovor s misionářem Glennem Machlanem. Když Machlan přišel v 90. letech na Filipíny, viděl, jak život místních obyvatel ovlivňuje víra ve zlé duchy a zákon krevní msty. V rozhovoru vypráví o překladu Bible do domorodého jazyka minangali a o tom, jak přeložené Písmo zlomilo moc šamanů.

David Novák se věnuje Ježíšově výroku o umírání a o tom, zde se máme se skutečně svého života vzdát; Tomáš Dittrich přemýšlí o tom, jestli někdy může být správné překračovat Boží instrukce.

Do kaple na Asbury University vás zavede článek informující o vylití Ducha mezi americkými studenty, do českých věznic se podíváte s reportáží z návštěvy norského misionáře Jana Eriksena. Dojmy ze setkání přátel Izrael a konference ICEJ líčí Jitka Evanová. Dubnové výročí úmrtí Corrie ten Boom připomíná článek věnovaný životnímu příběhu holandské ochránkyně Židů a evanglistky.

Příběhy čtenářů vyprávějí o závislosti na herních automatech nebo o psu, který pomohl k návratu k Bohu. Číslo doplňují historická povídka a kreslený vtip Pavla Bosmana a recenze knih, nechybí zprávy o dění u nás i ve světě či oznámení o chystaných křesťanských akcích.

Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a zvukové podobě. 

Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.