Přání „hlavně to zdraví“ nesnáším. Naštěstí na něj lze snadno odpovědět známým bonmotem, že na Titaniku byli všichni zdraví (a k čemu jim to bylo, že?). S přáním štěstí je to podobné – „hodně štěstí“ zní dobře, ale je dost nicneříkající. Vždyť co druhým vlastně přeji, když nadšeně zpívám „Happy birthday to you“ nebo píšu na pohlednici „Šťastný nový rok“?
Většinou máme na mysli štěstí v jeho základní podobě. Mít šťastný rok v tomto pojetí znamená prožít rok v míru, bez závažných nemocí a úmrtí, s dobrým zaměstnáním a stabilizovanou rodinou. Jinak řečeno s naplněnou Maslowovou pyramidou potřeb: mít co jíst a pít, mít kde bydlet, být v bezpečí, přijat, milován, respektován a cítit se důležitý.
Na tom není nic špatného, Bůh takovéto pojetí štěstí chápe, respektuje a často nám je dopřává. Život na této planetě je od vyhnání z ráje náročný (Bůh dbá, aby nás držel „při zemi“), ale zároveň z Boží milosti může být – pro věřící i nevěřící (viz Sk 14) – poměrně snesitelný, ne-li příjemný: Přijít z práce, dobře se navečeřet, dát si sklenku vína a případně se pomilovat (to jsem si nevymyslel, to je z knihy Kazatel) jsou legitimní způsoby navození štěstí (viz Ž 104, Sk 14,17).
Šalomoun jako biblický „Purkyně“
Mít se dobře tedy není hřích. Na několik věcí je ale třeba si dávat pozor.
Zaprvé: Na dobré věci si člověk snadno zvyká a přestává si jich vážit. Jak říká doktor Vlach v Saturninovi: „Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat, a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála.“
Z Bible dobře víme, že ne osud, ale Bůh to tak někdy nevděčníkům dělává: Když Boží lid „tloustne“, má tendenci na Boha zapomínat. Nejvyšší pak nemá problém svůj lid na mráz skutečně vyhodit, aby se vzpamatoval.
Kdysi jsem četl o křesťanovi, který si Bohu stále stěžoval na brzké vstávání do práce. Jednou, když se holil před zrcadlem, k němu Bůh promluvil. Řekl mu: „Pohni rukou. Teď pohni nohou. Vidíš? Můžeš se hýbat. Mám tě nechat půl roku ležet, aby sis přestal stěžovat?“
Mít se dobře není hřích – nevděk je ale hříchem závažným. Když se máme dobře, je třeba za to být Bohu vděčný. „A když se najíš dosyta, dobrořeč Hospodinu, svému Bohu, za dobrou zemi, kterou ti dal.“ (5M 8,10)
Slavný český fyziolog devatenáctého století Jan Evangelista Purkyně byl průkopníkem vědecké metody, kdy výzkumník provádí pokusy sám na sobě – např. při zkoumání závratí se točil na kolotoči tak dlouho, až se pozvracel. „Purkyněm“ výzkumu štěstí byl geniální král Šalomoun. Výsledky svých výzkumů precizně zaznamenal v biblické knize Kazatel: Vyzkoušel postupně zábavu, alkohol, vzdělávání, intenzivní podnikání, hromadění majetku, umění, sex a slávu. Jeho nadání ve spojení s postavením krále mu umožňovalo dotahovat své „pokusy“ do extrémů – když bohatství, tak nebývalé, když sex, tak více než kdokoliv jiný. „Neupřel si nic, o co žádaly jeho oči, žádnou radost, po které zatoužilo jeho srdce.“ (Kaz 2,10)
Jak zněl Šalomounův hodnotící závěr? Byl zdrcující: Je sice lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný, ale v zásadě je to všechno k ničemu. Je to jen „neužitečná marnost a honba za větrem“.
Šalomoun nás naučil druhou a třetí zásadu: Štěstí nelze zvyšovat tím, že…
Autor: Vít Šmajstrla Foto: Štěstí, ilustrační foto Cristian Escobar (Unsplash)
MUDr. Vít Šmajstrla je gastroenterolog a internista. Je členem KS Ostrava.
Ukázka z lednového čísla časopisu Život víry, který nový ročník otevírá s příznačným tématem Kudy ke štěstí? Spisovatelka Hana Pinknerová ukazuje, jak za vším hledá Boží lásku, a vězeňská kaplanka Jana Matulíková vysvětluje, proč štěstí není konečná meta.
Téma doplňuje zamyšlení K. Coufalové o tom, „Když život není dokonalý“, nebo úvaha Š. Hlavsy nad významem slova „prosperita“. A o tématu zase trochu z jiného úhlu píše i T. Dittrich ve svém článku „Mezi humry a modlitbou“.
Nové číslo přináší i několik rozhovorů. Mladí misionáři Zdeněk a Adriana Kašpárkovi působí v Thajsku už dva roky. Zdeněk vypráví, jaké kulturní bariéry museli překonávat nebo proč se při cestě na úřady svolává modlitební skupinka. Popisuje, proč v místních křesťanských domácnostech často najdete i oltář k uctívání duchů a jak jim pomohlo narození dcery, která mezi místními „svítí jako jednorožec“.
Z Jeruzaléma komentuje aktuální situaci na Blízkém východě J. Gerloff; jak to vypadá, když do církve přijde někdo nový, popisuje D. Skokan. Knižní recenze nabízí pohled na víru v praxi několika různých brněnských osobností.
Najdete zde i příběhy ze života (o zázraku na zledovatělé silnici, boji s nemocí manžela, nebo o jednom nevšedním setkání), zprávy o církvi u nás i v zahraničí a oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.
2 Komentáře
Realtoltek
No prat nekomu do noveho roku by bylo stejne pokrytecke jako prat stastnou plavbu lidem na titaniku a vedet ze za 5 min narazi do ledovce. Clanek je dobry, nicmene se vztahuje na mit se dobre vzhledem k egu. Pokud se ma ego dobre tak to neznamena ze se ma dobre duch. To se pak treba pozna syndromem vyhoreni…tedy i nekdo kdo se ma dobre je tlacen duchem u uvedomeni si te marnivosti. Duch tak jasne rika…to neni smysl…jsi v klamu…probud se.
P. Ašer
Křesťana by neměl zajímat žádný Nový rok, ale jen nové stvoření, neboť jen na tom záleží (Ga 6:15). A samozřejmě by ho nemělo zajímat ani štěstí, které je vlastně démonem (Iz 65:11)….