Třicet let v práci potkává nemocné děti a osamělé stařečky a stařenky, ale na tváři má pořád široký úsměv. Jeho poslání je přinášet ho tam, kde je ho málo. O radostech i smutku zdravotního klauna vypráví Karel Prais.
ptala se Eva Čejchanová
Jak jste se dostal k profesi zdravotního klauna?
Byl jsem na vojně v Ružomberku na Slovensku, kde jsem četl článek o tom, že v Americe jsou klauni, kteří hrají v nemocnicích. Zaujalo mě to. V té době jsem se věnoval pantomimě i klaunskému oboru, tak jsem se rozhodl, že bych po vojně chtěl něco podobného realizovat u nás. Poprvé jsem s představou takové práce zaklepal na ředitelnu nemocnice v Ostravě v roce 1992, pár měsíců po návratu z vojny. Pan ředitel řekl, že to zkusíme – a zkusili jsme to. Za dva roky to bude třicet let, co tu práci dělám.
Zdravotní klauni ale oficiálně začali v nemocnicích pracovat až v roce 2001…
Můj projekt se jmenoval „Klauni v nemocnici“, byl lokální a byl jsem prvním klaunem v republice, který začal hrát pravidelně pro děti v nemocnicích. V roce 2001 mě oslovil Gary Edwards, zakladatel organizace Zdravotní klaun v České republice, s nabídkou spolupráce. Takže letos oslavím dvacet let v této organizaci.
Říkáte, že jste se pantomimě věnoval už na vojně. Je to dost specifický druh umění. Co Vás k ní táhlo?
Nemám umělecké školy, šel jsem vlastní cestou, chodil jsem do amatérského divadelního souboru. Věnoval jsem se divadlu a pantomimě a bavilo mě to. Můj bratr dělal různé trampské výpravy, jednou jsem s ním jel a během cesty vlakem jsme vymysleli pantomimickou etudu pro večerní program. To bylo poprvé, kdy jsem si pantomimu zkusil – a nadchlo mě to. Později jsem navštěvoval různé kurzy, workshopy, prostě všechno, co bylo dostupné. Obnášelo to i hodně cestování.
Na základní škole jste nebyl třídním klaunem?
Byl. Ne, že bych dělal opičky za zády kantora, ale kamarádství a humor byly pro mě komunikační prostředky, takže jsem sice nepatřil k nejlepším žákům, ale oblíbený jsem byl. Asi se počítalo i to, že jsem v té době hodně sportoval – reprezentoval jsem třídu ve fotbalu, volejbalu a sportovní gymnastice a byl jsem na tom pohybově dobře.
Jste křesťan. Kdy se tam, uprostřed humoru a grimas, objevil Bůh?
K víře mě rodiče vedli od dětství, vyrůstal jsem v katolické rodině a víru nejdřív přijímal skrze ně. Zhruba v patnácti letech pak přišlo mé osobní rozhodnutí ohledně víry.
Související – Stavět mosty má smysl
Víra Vás od té doby provází každý den. Jak vypadá běžný den zdravotního klauna?
Je to tak, snažím se své dny odevzdávat Bohu. Běžný den, kdy jdeme do jaké nemocnice, je předem domluvený. Dnes v ČR působí kolem devadesáti zdravotních klaunů, v našem ostravském týmu je jich jedenáct. Do nemocnice přicházíme na většinu projektů ve dvojici. Každý měsíc je plánovací uzávěrka pro příští měsíc, do té doby nabídnu své termíny, ve kterých mohu pro projekt Zdravotní klaun pracovat, a koordinátor seřadí časy jednotlivých klaunů. Týden před začátkem měsíce pak dostaneme plán, kdy hrajeme v jaké nemocnici – konkrétní oddělení a konkrétní dny. Třeba v Ostravě – pondělí hematologie, úterý pediatrie, středa ambulance. Vychází to zhruba na tři hodiny na místě. Ostravský tým hraje v deseti nemocnicích a ve třech domovech pro seniory.
Jak často vystupujete a jak se daří tyto návštěvy nemocnic financovat?
Pro Zdravotního klauna pracuji v průměru deset dnů v měsíci. Většina klaunů je OSVČ, s organizací Zdravotní klaun fungujeme na základě smlouvy o spolupráci. Organizaci podporují převážně individuální dárci, se kterými se snažíme hodně komunikovat. Dále jsou to sponzorská dary a granty, protože pro nemocnice a rodiče nemocných dětí jsou klaunské aktivity zdarma. Na hledání dalších zdrojů financování má organizace schopné lidi, takže třeba předloni bylo v nemocnicích realizováno přes 3 600 klauniád v České republice. Ta čísla jsou veliká a frekvence klauniád také. Hrajeme i o prázdninách a svátcích. Je naše stavovská čest dodržet naplánovaná představení. Bývalá opavská paní primářka dětského oddělení vždycky říkala, že popeláři a zdravotní klauni jsou jediné dvě jistoty, které každé úterý v nemocnici mají. (smích) S nemocnicemi udržujeme partnerský vztah a snažíme se, aby to bylo dlouhodobé partnerství.
Ostravský tým pokrývá nejen Ostravu, ale celý region. Hodně cestujete…
To ano, dojíždění je velkou částí naší práce. Kromě Moravskoslezského kraje, kde docházíme do 8 nemocnic, 2 domovů pro seniory a jednoho hospice a jedné LDN. Hrajeme také ve dvou nemocnicích Zlínského kraje ve Valašském Meziříčí a Vsetíně.
Jak taková klauniáda probíhá?
Přijdeme v domluvený čas na oddělení a v sesterně dostaneme vymezení prostoru, ve kterém se můžeme pohybovat. Protože na některých pokojích spí děti po operacích, někde se po operaci nesmí smát, aby si nepotrhaly stehy, někde řádí viry… v nemocnici si sami určují, kdy to bude pacientům přínosem. My pak jdeme po oddělení z pokoje do pokoje, od lůžka k lůžku. Teď už většinou prosklenými dveřmi vidíme dovnitř, ale dřív jsme zaťukali a nevěděli jsme, jestli uvnitř je kluk, nebo holka, jestli má dva roky, nebo osmnáct, jestli tam poskakuje, nebo trpí. Vždycky se zeptáme, jestli můžeme dál, to je v kodexu zdravotního klauna mezi pravidly, jak vstupovat do pokoje.V týmu je podstatná osobní připravenost jednotlivých klaunů – někdo je žongler, někdo kouzelník, muzikant, někdo umí z podnětů na místě složit smysluplnou a vtipnou písničku. Velkou část klauniády tvoří improvizace – vzniká při vstupu do pokoje, kdy se do hry zapojí třeba dveře, o kterých jsme nevěděli, že se budou samy otevírat. A pak jsou předem připravené klaunské postupy (rutiny), které nám pomáhají získat čas, abychom se zorientovali.
Stává se Vám, že Vás děti do pokoje nepustí?
Někdy se stane, že maminka řekne: „Nezlobte se, Maruška se bojí klaunů.“ My to respektujeme, v otevřených dveřích se ještě pokusíme rozehrát krátkou klaunskou situaci a někdy se to prolomí a někdy ne. Horší ale je, když už jsme na pokoji – dva živí klauni s šestiletým klukem, hrajeme jen pro něj, a musíme svádět boj o to, aby vůbec zvedl hlavu od mobilu, na kterém hraje hry. V nemocnicích vystupujete pod jménem „doktor Dudel“. Jaká je Vaše osobní připravenost?Ano, v nemocnicích máme svá „lékařská“ jména a pod nimi chodíme „na vizitu“ v kostýmech z lékařského prostředí, takže v lékařských pláštích, ale s klaunskými proprietami – na první pohled je jasné, že jsme klauni. Moje silná stránka je improvizace, z klaunských dovedností umím žonglovat a nějaké kouzelnické triky.
Mluvíte o potřebě času ke zorientování se při vstupu do pokoje. Potřebujete získat čas i na zpracování toho utrpení, se kterým se tam potkáte, ve vás samotných?
Někdy ano. Jsem v oboru dlouhou dobu, takže už jsem se naučil některé věci přijímat a zpracovávat velmi rychle. Ale některé situace jsou hodně těžké, mnohdy je to tak na hraně, že si říkám: Co tady budeme dělat?
Nakolik je to po těch letech pro vás práce, kterou jste schopen dělat jako profesionál bez ohledu na své vlastní emoce, a nakolik jste to srdcem a duší Vy, kdo se tam rozdává?
Když jsem začínal, tak jsem jen dával. A pak jsem přišel domů, jako bych složil vagon uhlí. Až později se člověk naučí i čerpat – z rozhovorů s dětmi, s jejich rodiči, z průběhu léčby, kdy vidíme, že se situace posouvá k lepšímu, prostě z radosti z práce… Aby mě dneska něco semlelo, buď by to musela být zvlášť těžká situace, nebo by to muselo mít osobní podtext.
Je možné, aby v těch krátkých kontaktech vznikl vztah s konkrétním dítětem?
Některé děti jsou v nemocnici dlouhodobě – třeba s dětmi z hematologie a hematoonkologie se známe i několik let. Léčby probíhají se střídavými úspěchy, mnohdy se děti vrací a opět jsou v nemocnici na několik měsíců. S některými se známe i šest let.
Co dobrý zdravotní klaun bezpodmínečně musí mít, a co naopak mít nesmí?
Důležitá je velká empatie – máme jen pár vteřin na to, abychom vyhodnotili, co je vhodné, a co ne. Tu mít musí. Ale je nutné umět oddělit ty dvě role – teď jsem klaun, táta jsem doma. Měli jsme v týmu maminku, která měla slzy v očích, když viděla utrpení dětí stejně starých, jaké měla doma. Ale to špatně, děti pak začnou plakat taky. Tu rodičovskou úzkost pro nemocné děti musíme nechat za dveřmi. Člověk si uvědomí, jak jsme křehcí. A další, co klaun nesmí mít, je strach, protože strach se neschová. Pokud si klaun nevěří, nemůže to dobře dopadnout, zvláště starší děti je potřeba velmi rychle zaujmout, jinak hned dají najevo, že jste trapní. (úsměv)
Jak se to dělá – nechat rodičovství za dveřmi? Jde tuto zónu „vypnout“, nebo se k tomu klaun dopracuje postupným otupěním?
Určitě bych to nenazval otupěním, to bych řekl, že by také zdravotního klauna mělo vyřadit z této práce. Umět, jak říkáte vypnout, patří k naší práci. Totéž musí zvládat lékaři, když jim při nějakém zákroku zemře dítě, hasiči, kteří tahají popálení děti z ohně… každého to zasáhne, nejsme bezcitní, spousta věcí nás zasáhne. Ale v tu chvíli to musíme ustát. Později pak máme možnost supervize – konzultace s psychologem. Pravidelné supervize nám hodně pomáhají. Někdy naše osobní situace vyústí do toho, že nejsme schopni na nějakou dobu svou práci dělat.
Stalo se Vám to?
Měl jsem těžší období. Zvládl jsem to do té míry, že jsem dokázal v nemocnicích hrát, ale byl jsem připraven práci přerušit, kdyby to nešlo. Souviselo to s tím, že naše pětitýdenní vnučce diagnostikovali leukémii. V sedmém týdnu života měla první chemoterapii. Bylo pro mě nesmírně těžké chodit na onkologická oddělení, když jsem věděl, že vnučka v Brně na jednom leží.
Co dělá smutný klaun?
To je situace, kterou popsal František Kožík v Největším z Pierotů. Je tam scéna, kdy přijde muž k lékaři s tím, jak je mu těžko. A lékař mu povídá: „Jděte tady do cirkusu, tam mají skvělého klauna.“ A muž odpoví: „Ten klaun jsem já.“ Je hrana, za kterou už nejde pracovat jako klaun.
Jak Vám v situacích, kdy se neubráníte projekci a bolest Vás zasahuje osobně, pomáhá Vaše víra?
Víra je v těchto situacích veliká výhoda. Spoustu věcí mohu odevzdat Bohu. Už když vcházím do pokoje, tak v modlitbě prosím o pomoc. Třeba jednou – dva dny po Silvestru vešel do jednoho pokoje na oddělení popálenin – byli tam tři kluci popálení od zábavní pyrotechniky. Přišli o prsty, měli rány v obličeji, jednomu byly ze zafačované hlavy vidět jen oči. Zrovna tam byla střelná modlitba potřeba. Protože už jsme v tom pokoji byli. Nemusíme být za každou cenu vtipní – to se ne vždycky podaří, ale nesmíme tam být nepatřičně. Naším úkolem je přinést tam užitek – kus světla.
Jde to vždycky?
Někdy je to hodně těžké. Jednou nám sestřička na JIP povídá: „Vy jdete jak na zavolanou, tahle rodina prožívá velkou tragédii – kluci se topili v řece, jeden zemřel a druhý je na tom hodně špatně.“ A strčila nás dovnitř. Rodiče byli v černém. Nemůžeme „plakat s plačícími“, naše mise je zpříjemnit tu chvíli dětem i rodičům, jak jen to jde. A pak je třeba dál nést v myšlenkách a osobně se za ně modlit. To pro ně mohu udělat, i když to nevědí. Ale v obou zmíněných případech se podařilo, že to byl požehnaný čas – děti i rodiče se dokázali zasmát, radovat a na chviličku zapomenout na svoje trápení.
To musí být z Vaší strany neskutečný energetický výdaj. Kde to doberete, abyste měli sílu jít do dalšího pokoje?
Na chvíli to jde odložit. Pak přijdu domů a sdílím tu tíhu s manželkou. Úplně odložit to nejde. Takže si nosíte práci domů…Ve sdílení a v modlitbách za ty rodiny určitě. Těch případů je hodně. Někdy poznáme, že se to nevyvíjí dobře. Vidíme děti po časových odstupech a je znát, když chřadnou. A na stolečku mají fotky, na kterých jsou ještě bezstarostné a v plné síle. To je pak těžké. Ale funguje to i naopak. V Opavě jsme měli chlapce, se kterým jsme prožívali radost z každého pohybu. Hrával fotbal, ale já jsem ho znal jenom jako ležícího. Něco jsme dělali s molitanovým nosem a když byl během naší čtvrté návštěvy schopen pohnout prsty, tak to byla velká radost. Sestřičky klaudiády sledují, protože s dětmi hrajeme hry a někdy přímo během nich dojde k viditelnému posunu.
Nechodíte jen po pokojích, jedním z Vašich projektů je NOS – doprovázíte děti Na Operační Sál…
V sedm hodin ráno přicházím na oddělení a s dětmi jsem celou dobu před operací – jedu s nimi výtahem a dlouhou chodbou a předávám je až přede dveřmi sálu. Tam končím. Někdy je ještě stihnu, když se na dospávacím pokoji probouzí, protože se ten den věnuji ještě dalším dětem.Pak máme projekt pro mentálně postižené děti – formou představení v zařízeních. Další je Cirkus Paciento, specifický v tom, že do zařízení chodíme týden každý den a učíme děti nebo i dospělé klaunským dovednostem – čtyři dny trénují a pátý den mají vystoupení pro personál a své blízké. Klauni jsou tam s nimi. A jezdili jsme hrát i pro děti do uprchlických táborů.
Denně plníte Ježíšova slova: „Když jsem byl nemocný, navštívili jste mě.“ Co to pro Vás znamená?
Je to pro mě hodně silné, vnímám, že můžeme rozdávat radost. Ale naplňujeme i to Slovo „plačte s plačícími“ – když se za dítětem zavřou dveře operačního sálu a maminka se sesype. A my jsme tam s ní. Už ne jako klauni, ale jako pomoc. Doprovodíme ji na pokoj, aby nebloudila, nabídneme kafe.
Celou dobu tu mluvíme o dětech, ale zmínil jste i pečovatelské domy pro seniory.
Ano, za ty jsem obzvlášť vděčný. Jsou tam velmi silné příběhy, které mě hodně obohacují. Možnost být s těmito lidmi je velká věc. Třeba v hospici, kde průměrná doba pobytu jsou tři měsíce. S někým se tam seznámím a netuším, jestli tam příště ještě bude. Je to příležitost zamyslet se nad stářím.
V čem je to diametrálně jiné než v nemocnici?
Předně – musel jsem projít školením, abych tam mohl pracovat. Protože práce se seniory prostě je jiná. I zážitky. Na jednom pokoji si s námi zazpívala paní – poprvé od smrti manžela před dvaceti lety. Na druhém pokoji byli dva muži, kde jeden vůbec nereagoval, odehráli jsme to s tím druhým, a když jsme odcházeli, tak kolegyně toho letargického pána pohladila a řekla: „My zase přijdeme,“ a jemu začaly téct slzy jak hrachy. Otevřelo se nějaké jeho vnitřní vězení. A pak jsme šli po chodbě a slyšíme: „Tady je ten můj tanečník!“ byla tam jedna z babiček, které jsem vyzval k tanci při klaunské návštěvě pár týdnů předtím. Ráda přijala pozvání na další taneček – i když to bylo na chodbě a bez hudby, a pak jsem jí nabídl rámě, že ji doprovodím do jídelny, kam směřovala. Ale ušli jsme tři kroky a ona se mě pustila. „Já vás musím doprovodit, mě to učili v tanečních,“ povídám. A ona na to: „Ale já se nechci dostat do řečí.“ A to všechno bylo za jeden den. Ty příběhy jsou hodně silné.
Jak Vaše působení v domovech pro seniory a v hospicích ovlivňuje vědomí blízké smrti?
Hodně. Uvědomuji si pomíjivost života, vnímám to pro sebe jako velkou školu, že jsem blízko lidem, kteří jsou na konci svého života nebo umírají. Ale také vnímám, že umírání není beznaděj. Jednou jsme přišli do domova a sestřička povídá: „Nezapomeňte paní Helence pochválit vlasy, dnes u ní byl kadeřník.“ Helenka byla nadšená. Řekli jsme jí, že ji příště, až bude mít novou ondulaci, někam vezmeme. Ale když jsme byli před budovou, došli jsme s kolegyní k názoru, že tady se na příště nehraje a jestli ji chceme někam vzít, tak dneska. Domluvili jsme to s vedením a jeli jsme s ní do cukrárny, s klaunským autem, my jako klauni, a ona. Byla to pro ni veliká radost, ze které čerpala několik týdnů. Když jsme tam přijeli příště, už tam nebyla.
Jak se na Vaší práci podepsala pandemie?
Mnoho nemocnic a zařízení se v první vlně zavřelo, takže jsme pro děti točili videa, skypovali s nimi, dělali programy pod okny domovů a moji kolegové realizovali klauniády z vysokozdvižné plošiny. Nyní je situace lepší a do mnoha zařízeních jsme se vrátili a stále zde pracujeme. Musíme dodržovat přísné hygienické předpisy, například musíme mít povinně respirátory, na nich máme klaunské nosy, neustále se desinfikujeme, zapisujeme kde a s kým, jak dlouho jsme hráli a dbáme místních nařízení.
Je klaun na dovolené smutný, když být veselý je jeho práce?
Asi ne, aspoň moje žena si to nemyslí. Říká, že to mám zvláštně pořešené, protože jsem čistá duše a bývám smutný málokdy. (smích) Hodně se spolu smějeme. Dovolené trávíme hodně aktivně, jezdíme na kolech, ale potřebujeme si i jen tak odpočívat, což se nám daří hodně u moře. Jsme také rádi s našimi dětmi a vnoučaty, pro které děláme tábory, vozíme je na výlety,… Ale protože máme ještě rodinný podnik – s manželkou, dětmi a dalšími lidmi provozujeme Klaunské divadlo, Báječná kola, obří hlavolamy, takže jsme schopní vytvořit na městských slavnostech, pro školy a školky různé programy, jsme spolu vlastně i v práci a na smutek není čas.
Jste klaunem skoro třicet let. Co Vám za tu dobu udělalo největší radost?
Ta radost je trvalá. Pořád mě drží. Jsem v práci, která mě baví, hraji si, raduji se. (úsměv) Z amatérské záliby to přešlo do smysluplné profesní činnosti. Jsem moc rád, že jsem součástí celého toho projektu a že mohu být v nemocnici. Jsem za tuhle práci opravdově vděčný. Naplňuje mě. Je to dar od Boha.
k portrétce:
Karel Prais (1968)
… byl prvním klaunem v České republice, který docházel do nemocnic hrát dětem, dvacet let pracuje pro organizaci Zdravotní klaun, točí pro Českou televizi Draky v hrnci a pro televizi Noe katechetický program Ovečky, přes dvacet let vymýšlí interaktivní výstavy a projekty pro děti, věnuje se také rodinné firmě Báječná kola, je vedoucím Klaunského divadla MIMO, spolupracuje s Vysokou školou báňskou na tvorbě výukových pomůcek. S ženou Janou mají 4 děti a 9 vnoučat. –
Zdravotní klaun je dobročinná organizace s národní a mezinárodní působností, která od roku 2001 pomáhá dětským i geriatrickým pacientům procházet procesem léčby s úsměvem. V České republice působí 86 profesionálních Zdravotních klaunů, kteří pravidelně navštěvují 63 nemocnic, 8 domovů pro seniory a 2 hospice.
Posláním Zdravotních klaunů je tvořit uvolněné prostředí nejen ve zdravotnických zařízeních, přinášet radost a dobrou náladu na místa, kde se jich příliš nedostává. Chceme odbourávat stres nejen pacientů, ale i jejich rodičů a příbuzných. Zkvalitňovat seniorům podzim života v domovech a v neposlední řadě těšit a vyvést ze stereotypu i samotný zdravotnický personál.
Zdroj: Časopis Brána – časopis Církve bratrské – sledujte novinky časopisu Brána na webu brana.cb.cz a na sociálních Facebook a Instagram.
