Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.
Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ Mt 11, 28 – 30
„Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon.“ Iz 42, 1 – 4
V obou textech vidíme Krista jako toho, kdo nekřičí, nevnucuje se a neupozorňuje na sebe. Na rozdíl od různých PR agentur, reklam, asertivních prodejců, někdy i náboženských či politických vůdců Kristus přichází tiše, protože netouží po lidech, kteří ho uctívají, protože jsou přemoženi jeho mocí. Výzva pro nás je jeho hlas slyšet nebo si jej nesplést s hlasem jiným.
Zároveň ale tichost, o které v textech čteme, je jedna z vlastností, která se očekává i od jeho následovníků. Na první pohled tichost vypadá jako ušlápnutost, strach z lidí, tendence stát někde v koutě a nechat na sebe plivat. Jenže nic takového nevidíme u Krista a nic takového se neočekává ani od nás. Kristus si byl moc dobře vědom, kým je, věděl, že je Božím synem, že má autoritu a moc. Jenže to mu nebránilo jít za člověkem. Pravda je totiž taková, že to jsou často lidé o sobě pochybující, vnitřně nejistí, kteří jsou zlí a hlasití. Lidé, kteří si něco skrze druhé dokazují. Příkladem mohou být dva největší vrazi v evropských dějinách, Hitler a Stalin, kteří možná svojí krutostí kompenzovali něco z dětství. Začtěme se do jejich životopisu: Oba dva byli postižení a navíc svým postižením trpěli. Hitler nedokázal od mládí systematicky pracovat a dodržovat kázeň, a proto nedosáhl maturity. Toužil stát se umělcem, pro nedostatek výtvarného talentu však nebyl přijat na uměleckou školu, z čehož se nervově zhroutil. Po smrti rodičů se protloukal ve Vídni jako nezaměstnaný bez domova. Jeho povaha byla poznamenána i tím, že jeho otec byl alkoholik, který jej surově bil. Stalinův otec byl také alkoholik, měl násilnické sklony, mlátil jak svou ženu, tak svého syna. Stalinův spolužák později vzpomínal: „Nezasloužené a kruté bití udělalo z chlapce stejně bezcitného člověka, jakým byl jeho otec“. Měl mindráky ze svých tělesných nedostatků, kterými byl malý vzrůst a špatně ohebná ruka, kterou často držel za zády.
Každý člověk má nějaké omezení. Třeba v tom jak vypadá, jakou má inteligenci, rodinu, možnosti atd. Omezení měli i Stalin a Hitler, jenže ti se za to začali mstít světu okolo nich. Jako by se na nich potvrdilo, že ti, kdo nejsou schopni se vyrovnat se svým omezením, bývají nebezpeční, protože se sobě a okolí snaží za každou cenu dokázat, že mají hodnotu.
Oproti tomu tichý člověk ví, kým je a také ví, kým není. Ježíš nepotřeboval svému okolí neustále ukazovat a dokazovat, že je Bůh, že má moc a autoritu. Někdy to lidé z něj museli spíše páčit. Jenže on o tom věděl a kdo s ním byl, tak to poznal. Tichý člověk nemusí křečovitě lpět na tom, co si o něm myslí druzí, protože mínění druhý neutváří jeho identitu. Nemá potřebu prosadit svoje mínění a názory za každou cenu. S tichostí úzce souvisí pokora, proto Ježíš říká,učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce. Tichý a pokorný člověk je člověk naslouchající, beroucí druhého vážně, člověk, který se necítí druhými ohrožen. Je to člověk, v jehož přítomnosti necítíte pocit viny, že nejste dost dobří. Především ale člověk, který ví, kým díky Bohu je a kým není a který se tím nestresuje.
Něco z toho, co zde popisuji, jsem pochopil u psů a běhání. Nemohu se zbavit dojmu, že nejagresivnější a pro běžce nejhorší jsou psi, kteří svým vzrůstem končí někde u kotníků. Naopak se moc často nestává, že by po vás vyjela třeba doga nebo vlčák. Vím, že důvodů je více, ale zdá se mi, jako kdyby malí psi potřebovali svým štěkotem ukázat na to, že na tomto světě existují i oni. Malí lidé jsou, podobně jako psi, lidmi štěkajícími, křičícími, hlasitými, lidmi potřebujícími svým pomyslným štěkotem světu sdělit, že existují.
V Matoušově textu čteme, že tiší obdrží zemi za dědictví. Jedná se o poněkud zvláštní zaslíbení. Znamená to, že jednou po smrti křesťané dostanou nějaké lukrativní pozemky, které bývají vyobrazené v některých kýčovitých křesťanských brožurkách, snažících se zobrazit ráj? Jistě ne! Zaslíbení země je starozákonní obrat, který v obecnější rovině znamená projev požehnání. Izrael získal zaslíbenou zemi a takto mu Bůh projevil přízeň. Ve Zjevení pak čteme o eschatologické dimenzi zaslíbené země: A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Zj 21, 1 – 4
Lidé, kteří jsou tiší, kteří očekávají na Boží jednání, budou těmi, kdo obdrží zemi, o které čteme ve Zjevení. Jinými slovy nám toto blahoslavenství ukazuje jak na časné požehnání, které obdrží tiší, tak i na věčnou dimenzi, která přesahuje náš život.
Když jsem přemýšlel nad tímto požehnáním a nad světem kolem nás, uvědomoval jsem si, jak nezapadá do logiky naší doby. Jak jsme učeni a tlačeni k tomu prosadit se, upozornit na sebe a být patřičně uraženi, když není po našem. Jenže ten, kdo křičí, kdo „štěká“, snad dosáhne, že se ho druzí bojí, možná se mu druzí vyhnou, ale nikdy mu nezačnou věřit. Slyšel jsem zajímavý pohled: Náš svět nebude věřit učitelům (a dodejme křesťanům), pokud nebudou především a také svědky toho, co učí. Matce Tereze stačilo říct: „Bůh vás miluje“ a celý dav tomu věřil. Víme, že v jejím životě nešlo o ni. Její energie lidi proměňovala více než její slova.
Tichý člověk nepotřebuje štěkat a okusovat kotníky druhých. Ví, kým díky Kristu je a kým není. Proto může vyznat s Žalmistou, neženu se za velkými věcmi, které nevystihnu, ale odpočívám u tebe klidně, klidně jako odstavené dítě…
Autor: David Novák Datum: 16. listopad 2024 Foto: Pixabay
Autor je předseda Rady Církve bratrské
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
