Vatikán – Cílem je, aby se už ve farnostech nehovořilo o »nich« – zdravotně postižených, ale o pouze o »nás«, píše papež František v poselství k dnešnímu Mezinárodnímu dni osob se zdravotním postižením, který se každoročně připomíná z podnětu Organizace spojených národů již od roku 1981. Papež naléhá na aktivní účast a inkluzi zdravotně postižených v církvi i společnosti a varuje před kulturou odpisu, neboť „zranitelnost přeci náleží k podstatě každého člověka“.
František v úvodu poselství vyjadřuje blízkost a podporu nositelům zdravotního postižení, kteří se kvůli pandemickým okolnostem ocitli ve výjimečně náročné situaci. „Jsme všichni na téže lodi vprostřed rozbouřeného moře, avšak pro některé lidi je plavba namáhavější, a mezi nimi jsou právě nositelé vážných zdravotních postižení“, píše. Z pandemie se odvozuje rovněž téma letošního Mezinárodního dne postižených, které zní: „Lepší rekonstrukcí směrem k postkovidovému světu, inkluzivnímu vůči zdravotnímu postižení, přístupnému a udržitelnému“. Papeže na tomto výroku zaujala poznámka o lepším budování, která mu připomněla evangelní podobenství o domu postaveném na skále či na písku (Mt, 7,24-27; Lk 6,47-49). Právě z toho podobenství rozvíjí dnešní poselství, kde hrozbu – déšť, vichřici a povodeň – zastupuje skartační kultura, kdežto pevné skále se podobá začlenění a činná účast zdravotně postižených.
Kdo je hoden žití
Kultura odpisu, která se v naší době značně rozšířila, „považuje určité části lidstva za obětovatelné ku prospěchu selekce, která upřednostňuje jeden lidský sektor hodný neomezeného žití. Lidé již v zásadě nejsou vnímáni jako prvotní hodnota, vyžadující úctu a ochranu, zvláště pokud jsou chudí či postižení“ (Fratelli tutti, 18). Ačkoli, jak papež připouští, „v posledních padesáti letech byly učiněny důležité kroky na úrovni občanských institucí i církevních společenství, na kulturní rovině častokrát přetrvávají odmítavé postoje či narcistní a utilitaristická mentalita, ústící v marginalizaci, aniž by se dbalo na to, že křehkost je všem společná. Přestože mnoho zdravotně postižených našlo cestu k dobrému a smysluplnému životu, mnozí jiní prožívají nespokojenost a leckdy zoufalství. Zranitelnost nicméně náleží k podstatě člověka, zdůrazňuje papež a vybízí k podpoře kultury života, která by ustavičně potvrzovala důstojnost každého člověka a zejména vystupovala na obranu mužů a žen se zdravotním postižením jakéhokoli věku a sociálního postavení.
Inkluze jako skála
Současná pandemie ještě více vyostřila rozporuplnost dnešní doby, podotýká František. „Virus, který nedělá rozdíly mezi lidmi, se na své devastační pouti setkal s obrovskými nerovnostmi a diskriminacemi a zvětšil je“ (Katecheze při generální audienci, 19.8.2020). Za skálu, na níž máme stavět budoucí společný domov, proto papež označuje inkluzi, již vysvětluje za pomoci podobenství o milosrdném Samaritánovi. „Inkluze či exkluze lidí strádajících podél cesty definuje veškeré hospodářské, politické, sociální a náboženské projekty. Každodenně stojíme před volbou, zda z nás budou milosrdní Samaritáni, či lhostejní kolemjdoucí“ (FT, 69). Inkluze by tudíž měla být skálou, na níž je třeba stavět programy a iniciativy občanských institucí, aby nikdo netrpěl vyřazováním. „Síla řetězu závisí na péči o jeho nejslabší články“, vyzdvihuje František.
Druhou část poselství k Mezinárodnímu dni postižených věnuje Svatý otec přítomnosti a působení zdravotně postižených osob v církvi. V prvé řadě vymáhá hledání vhodných, přístupných a pokud možno bezplatných nástrojů, které by umožnily předávání víry těmto lidem. Upozorňuje přitom na využití nových technologií a podněcuje k řádné formaci církevních profesionálů (kněží, seminaristů, řeholníků, katechetů a pastoračních pracovníků) v otázkách zdravotního postižení. Farní společenství římský biskup žádá o vstřícnost vůči nositelům zdravotního postižení, solidaritu a službu do té míry, aby již neexistovali „oni“ – tedy postižení a jejich rodiny, nýbrž farní „my“.
Autor: Vatikánský rozhlas Datum: 4. listopadu 2020 Foto: Wikimedia Commons – papež František
