Sexuální zneužívání v církvi

Jsem studentkou Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy oboru Sociální a pastorační práce. Jako absolventka tohoto oboru budu přispívat k řešení problémů, které vznikají v interakcích mezi lidmi a jejich sociálním prostředím, k prosazování společenských změn, k emancipaci lidí a jejich začlenění do společnosti. Dále cítím, že jeden z našich dalších úkolů je otevírat témata, která jsou nějakým způsobem tabuizována.

Tímto tématem je například sexuální zneužívání v církvi. Absolvovala jsem seminář, kde jsme toto téma rozebírali ze tří stran –  ze strany oběti sexuálního zneužívání, právníka a katolického kněze, který se zabývá prevencí pro agresory. Nechci tento článek směřovat nijak jinak, než že se s vámi podělím o získané informace. Není to soud ani útok na nikoho konkrétního, jenom chci toto téma představit, vyjádřit se k němu a šířit to dál!

Z příběhu, který jsem na semináři vyslechla, vytáhnu ta nejdůležitější fakta, která by mohla posloužit třeba rodičům v prevenci nebo čistě informativně. S prvním případem sexuálního zneužití se oběť setkala ve věku dvanácti let a v nepravidelných časových intervalech to trvalo až do dvaceti. Řeknete si, že je to neskutečně dlouhá doba. Proč něco neřekl? Vždyť už byl dospělý, to si musel umět říct, co chce a co ne.

Je strašně obtížné tomuto problému porozumět, pokud jste něco podobného, v mírnější formě nebo úplně jiné, nezažili sami. Pro dítě je těžké vyložit si onu nevyváženost rolí – malý chlapec vs. autorita kněze. Akt zneužívání se stane stereotypní činností a oběť si často neumí říct, co se to vlastně děje. Agresor si dítě dostává na svou stranu například skrze dárky nebo mu věnuje pozornost, kterou nenachází v rodinném kruhu, obhajuje jejich počínání jako „chválení Pána Boha“, zakáže zpověď u někoho jiného, chlácholí oběť, že ve výjimečných vztazích se dějí výjimečné věci. Často si agresor dává záležet i na tom, aby oběť dosáhla orgasmu – ten je příjemný a pro oběť nastává konflikt se zradou vlastního těla.

Co může pomoci? Myslím si, že není žádná obecně správná odpověď aplikovatelná na každého. Důležité je sesbírat odvahu a říct to někomu. Pokud se ovšem strana, které se svěřím, postaví odmítavě, neuvěří, nastává pro oběť další těžká zkouška. Uzavře se se svým problémem ještě hlouběji do sebe a nastává pro ni obrovský zmatek. Možná si kladete otázku – Proč bychom nevěřili vlastnímu dítěti? Problém nevyváženosti rolí se projevuje znovu. Pan farář má nálepku té nejvyšší autority, je absolutně nemyslitelné obviňovat někoho tak uznávaného tak zhýralým činem. Oběť už nemá sílu zkusit svěřit se znovu, zůstává se svým problémem nepochopena dál.  Zneužívání od představitelů církve má pro oběť vliv i na změnu vnímání Boha. Způsobí to nesnesitelné výčitky bytí před Bohem. Lidé začnou Boha vnímat jako agresora. Co jsem Pánu Bohu udělal, že mě tolik trestá? Může dojít taky k sebeobviňování – Je to zřejmě celé moje vina, proto mě Pán Bůh trestá. Musím to vydržet, zasloužím si to.

Co teda dělat, abychom zneužívání u dětí odhalili včas nebo abychom ho vůbec odhalili? Důležité je mluvit, otevřeně rozmlouvat i o tématech, která rodičům příjemná nejsou. V rodinách je téma sexuality vnímáno často až jako sprosté slovo nebo urážka, nadávka. Příjemné to není nejen rodičům, ale i dětem. Je to ale to nejdůležitější, co můžete udělat! Rodiče musí s dětmi mluvit o tom, co se v jakých vztazích bere za přijatelné a co už ne, které doteky už jsou za hranicí, a které jsou v normě. Dítě se potom bude mít o co opřít, když dojde k něčemu nepříjemnému, nebude se bát ozvat. Agresoři si časem vytvoří jakýsi rozvrh, kdy mají prostor pro akci – volná fara, prázdný kostel, hodina náboženství navíc, nějaká práce se kterou potřebuje pan farář pomoci – je potřeba tedy vnímat, jestli se tyto události neopakují až nezvykle často a jak se dítě chová po návratu z takovéto akce. U zneužívaných dětí roste agrese, zhoršuje se prospěch, vytvoří se jim blok z určitých činností nebo mají problém navázat vztah.

V závěru bych chtěla znovu zmínit, že to není žádné osobní vyznání nebo konkrétní soud. V rámci své budoucí profese ale cítím potřebu předat dál nabyté znalosti, vyslechnuté zkušenosti lidí, kteří si tímhle prošli a následně jejich rady, co dělat pro to, aby si žádné dítě nemuselo projít tímto peklem na zemi.

Nebojme se, mluvme, sdílejme, pomáhejme.

Autor: Alžběta Trávničková Datum: 13. listopadu 2020 Foto: Pixabay – ilustrační