Vzpomínky vězeňského kaplana Jana Kočnara
Ministerstvo spravedlnosti má nevděčný úkol dohlížet na naplňování litery zákona tvořeného nedokonalými lidmi. Spadá pod něj i Vězeňská služba ČR. Coby její zaměstnanec jsem se snažil přinášet pohled na spravedlnost, jak jej podává Písmo, 20 let jako vězeňský kaplan Věznice Heřmanice nedaleko Ostravy. Působil jsem i ve vazební věznici, do obou ještě docházím jako dobrovolník.
Na spravedlivý výměr délky pobytu za mřížemi je život krátký. Za majetkové trestné činy, byť jde o statisícové částky, se zpravidla odsuzuje k šesti letům odnětí svobody a po uplynutí poloviny trestu bývají prvotrestaní propuštěni na podmínku. Za fyzické napadení spojené s krádeží, byť jen pouhého mobilu (takzvané „el paso“ – loupežné přepadení), bývají u recidivistů i vyšší tresty. Šanci na podmínečné propuštění přitom mají menší.
Ve vazbě značná část obviněných vnímá obžalobu více či méně nespravedlivě. Zároveň vyžadují spravedlnost od soudců, dozorců i od kaplanů. U odsouzených má kaplan možnost nahlédnout do spisů a udělat si úsudek o tom, co mu dotyčný eventuálně zamlčel. Sofistikovaně se mi hájil třeba reprezentační sportovní trenér, odsouzený v podnikání s fotovoltaickými elektrárnami. A náměstek ministra odsouzený za korupci mi docela upřímně tvrdil, že chtěl státu vlastně pomoct.
Někdy si Boží spravedlnost připouštěli k tělu spíše násilníci a obyčejní narkomani. Uvedu na ukázku tři příběhy těch, kteří činili pokání a uvěřili v odpuštění svých hříchů, kterých se dopouštěli vůči Bohu a lidem. U každého z nich měla fáze setby, růstu a nesení ovoce víry jiný průběh.
Radek W.: Začalo to „gedeonkou“…
Je tomu téměř dvacet let, kdy jsem ve vazební věznici rozdával vězňům čekajícím na vynesení rozsudku Nový zákon, takzvanou „gedeonku“. Tu si ode mě vzal na celu přes „bufet“ ITAL(zavírací otvor v katru, kterým se podává jídlo)ITAL i recidivista Radek, který páchal trestné činy pod vlivem alkoholu. Namísto „koňování“ – posílání tabáku a cigaretových papírků přes mříž okna – se nyní věnoval jejímu čtení. Do jeho srdce zapadlo semínko víry.
K výkonu trestu mu byla určena naše věznice. Docházel pravidelně na bohoslužby. Po propuštění jsem měl snahu mu pomoct. Vrátil se bohužel k pití a žil s nevěřící přítelkyní. Znovu ho zavřeli, tentokrát do jiné věznice. Odtud mi psal dopisy protkané biblickými citáty. Po dalším propuštění se to opakovalo. Opět se vrátil k alkoholu a bil družku, opět šel do vězení. Vždy toho však litoval, znovu svědčil svým spoluvězňům a spolupracoval s místním kaplanem. Zas mi posílal dopisy vzbuzující novou naději. Mirek Budina, rozesílatel Emauzských biblických korespondenčních kurzů pro vězně, mu po vypršení trestu umožnil křest ponořením.
Když jeho družka nečekaně zemřela, Radek úplně propadl pití a žil jako bezdomovec. Ve stavu opilosti byl přistižen policií v přítomnosti osob, které se dopustily násilí. Byl spoluobviněn z vydírání. Jeho vyšetřování na svobodě se z důvodu covidové pandemie odložilo na později. Ubytování mu poskytlo křesťanské středisko Šance Podaná ruka (ŠPR) v Třinci, kde se věnují závislým a propuštěným vězňům. Jako recidivistovi mu hrozil vysoký trest. Přesto si našel věřící ženu, která byla ochotná s ním uzavřít sňatek a čekat na něj.
Po třech letech abstinence nastoupil v Heřmanicích zatím svůj poslední trest, osmiletý. Polovinu má za sebou. Znovu se setkáváme v kapli při mých návštěvách. Vyučil se zde v oboru elektro-slaboproud a pokračuje v silnoproudu, s výborným prospěchem. Nikdo mu nic neulehčuje. Prochází zkouškami, snaží se být trpělivý, manželce pravidelně telefonuje. Duchovně pomáhá spoluvězňům tak, jak si před nástupem předsevzal.
Lidská spravedlnost je na posouzení závažnosti trestného činu krátká. Samotný pobyt mezi dalšími pachateli k polepšení nepřispěje. Naopak narušuje to, co dobrého v člověku ještě zbylo. Jak se říká, „kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti“. Je nutno říci, že část odsouzených ani zájem o změnu svého životního stylu nemá, pokud je nezastaví přímo Kristus. A k němu kaplani vězně volají. Kaplan rozsévá evangelium, stará se o nové rostlinky. Jsem v kontaktu s řadou mužů, kteří ve vězení uvěřili. Věnuji se jim i po propuštění, někteří chodí i do našeho sboru.
Vzrůst semínkům víry ale dává Bůh. Vidět proměněné životy je radostí, stát se příjemcem lásky a vděčnosti těchto lidí je tou největší odměnou.
Ing. Jan Kočnar je emeritní vězeňský kaplan, je členem CB Ostrava.
Ukázka z článku v říjnovém čísle časopisu Život víry, který se tentokrát zaměřil na spravedlnost. Co je to spravedlnost a jak být spravedlivý? Jak se u křesťanů cit pro spravedlnost prakticky projevuje? Jsme těmi, které lidé pozvou do svého rozhodování, když si nejsou jistí, co je spravedlivé? Je trest pomstou, nebo cestou k nápravě? Měli bychom v církvi spíšeodpouštět, nebo káznit? Jaký je rozdíl mezi milostivostí lidskou a milostí Boží? Nad tématem se zamýšlejí M. Kačírek, O. Kubů, L. Ondráček a P. Kučera. Doplňují ho zamyšlení J. Plevy nad pojmem Peklo a kreslený vtip P. Bosmana.
Aktuální číslo přináší rozhovor s Františkou Goodenoughovou, Češkou žijící v Izraeli.
Manžel, pocházející z Jihoafrické republiky, ji požádal o ruku u Zdi nářků a společně přijali jako svůj úkol potěšovat židovský národ. V rozhovoru mluví o životě se sedmi dětmi v Izraeli a o tom, proč v posledních letech žijí střídavě ve starém mlýně v jižních Čechách. Reflektuje i události loňského 7. října.
Ohlédnutí za létem přinášejí reportáž z festivalu United a letní vzpomínka (s výhledem do budoucna) D. Kenningové Nebe nadosah. V časopise dále najdete úvahy T. Dittricha o roli otců nebo T. Tyrlíka o tom, proč dobří lidé trpí a zlým se daří dobře, virtuální rozhovor s kanadským evangelistou A. B. Simpsonem nebo článek D. Symona o podpoře misionářů.
Říjnové číslo doplňuje příběh nečekaně vyslyšené modlitby, recenze, zprávy o církvi u nás i v zahraničí a oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Život víry lze číst v papírové podobě, na webu nebo poslouchat ve zvukové podobě. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho předplatit.
foto archiv J. Kočnara