Ester Ledecká vyhrála. Zlato. Vnučka Jana Klapáče, pravého křídla bratří Holíků. Jako dítě jsem Klapáče obdivoval. Dnes sportovce spíše se zájmem pozoruji než obdivuji. A Ester Ledecká pozoruhodná je. Lze si o ní i o jejích pozoruhodných příbuzných dozvědět v novinách, v televizi i na internetu toho spoustu.
O Ester Ledecké ale psát nechci. Chci psát o způsobu, jak její výkon byl v živém přenosu komentován. Protože to vypovídá něco o tom, jak to mezi námi Čechy chodí.
V sobotu 17.2. jsem přišel brzo odpoledne domů z pohřbu. Byl jsem skleslý, a vlastně i docela unavený. Neb u nás nocovalo patero vnoučat, a to zpravidla znamená i jakási očekávání od dědečka. A tak přijdu domů, a rozhodnu se relaxovat u internetu. A ejhle – Česká republika má v Korei zlatou medaili! Ester Ledecká.
Tak se podívám na aktuálně.cz, a tam jsou sestřihy její jízdy s cizojazyčnými komentáři. Rychle to projedu, a hledám záznam jízdy v češtině. Na stránkách české televize je k dispozici. Pustím si to a trochu mě překvapí jistá kritičnost, kterou komentátorka během jízdy Ester Ledecké dávala najevo. Tedy on tam byl komentátor, který toho moc nenapovídal, a potom odbornice. Možná vím, kdo to je, a možná také ne. Protože na tom tak nesejde. Kdyby to byl někdo jiný, tak by to bylo asi podobné.
Reklama
Pustil bych to asi z hlavy, kdybych to večer nevyprávěl a neukazoval manželce. Jí přišlo to české komentování nějak podivně nepřejné. A tak jsme si ještě jednou pustili německý komentář. Já německy umím jenom tak trochu. Ale hned při prvním poslechu bylo patrné, jak jsou ti Němci přejně naladění. Nic velkého od Ester neočekávali. Když se rozjela, tak se bavili o tom, že jezdí i snowboard, a možná by přešli k nějakému úplně jiném tématu. Ale najednou zpozorněli. „Jede fakt pěkně.“ „A čistě!“ „Líbí se mi, jak jede!“ „Vynikající! (Hervorragend)“ „A dokáže se vrátit do ideální dráhy (korrigiert Linie).“ „No jen se na to podívej! (Schau, schau).“ „Takhle dobře ještě nikdy nejela!“ „Jenom jestli dokáže udržet rychlost.“ Ještě daleko před dojezdem jeden z nich volá „No tohle, to je superbomba! (Absoluter Knall heutigen Tages!)“. A znovu „Podívejte se na to! Podívejte se na to!“ A potom už jenom „Neuvěřitelné! Neuvěřitelné!“ „Olympijská pohádka!“ „Snové!“
Český komentář se až téměř do konce omezoval na výčet chyb. „Tady udělala chybu!“ „Najela si moc vysoko!“ „Tady ztratila ideální stopu.“ „Každá takováhle chybička se promítne do ztráty času!“ A teprve v závěru, když už z mezičasů bylo jasné, že ty chybičky zase až tak zásadní nebyly, se komentátorka odhodlala k takovému nevěřícímu, užaslému fandění: „Jeď Ester, jeď!“
Mohl bych naplnit řadu odstavců textu, který by tuhle historku rozebíral. Jak jsme málo přejní. Jak se musíme pořád dělat chytří. Jak dáváme přednost šíření informací negativních před těmi pozitivními. Jak hledáme chyby. Jak je kritičnost zaměňována s odborností. Jak se nedokážeme pro věci nadchnout. Jak kolikrát první ocenění musí přijít z ciziny. A kolik skvělých lidí u nás taková nepřejnost a nezájem v minulosti postihly. Ale nebudu to tlačit. Ta věc mluví sama za sebe.
Jenom bych chtěl na závěr říci, že si myslím, že těch sedmdesát let branického sboru byla úžasná jízda. Jo, ideální stopu jsme kolikrát neudrželi. Těch kritických komentátorů bylo také spoustu. Ale lásku, lásku tu jsme zachovali. A občas přijde někdo z ciziny a říká: „Vy nevíte, co v tom sboru máte.“ Slavit výročí sedmdesáti let budeme 13. května.
Autor: Aleš Drápal, psáno pro Bránu, časopis farního sboru ČCE Braník Foto: screenshot youtube.com Eurosport
4 Komentáře
Hever
Nechci se až tolik zastávat výkonu komentátorů v české televizi, ale …
1. komentátoři, kteří lyžování rozumějí vědí, že spojení snowboardingu a lyžování se dodnes považovalo za absurdní;
a když najednou někdo na olympiádě startuje v obou, jsou nadšení;
pro nás čechy to samotné už zázrak není, my o Ester víme;
proto byli od startu zahraniční komentátoři více nadšení než ti naši, ti naši Ester představovat nemuseli
2. ostatní od snowboarďačky očekávali, že bude ráda, když dojede do cíle a absolutně neočekávali žádný výkon a tak s nadšením komentovali veškeré lyžařské představení Ester;
my o Ester víme, že lyžovat umí, takže nás nezaskočí, když vidíme, že lyžuje skvěle;
a my taky věděli o avizované ambici stanout do patnáctého místa, což prakticky znamená u běžné lyžařky vyvarovat se jakékoliv chybě a jet co to dá
suma sumárum, naše expertka si všímala právě těch chyb zatímco zahraniční nechápali, že stále jede
že Ester jede tak brutálně rychle, že i přes několik drobných chyb dojela rychleji než ostatní, to nečekal nikdo
3. mezičasy – našim komentátorům je křivděno, že ignorovali mezičasy;
první nicneříkající mezičas je hned za startem, ten pomiňmeě
druhý je před půlkou, tam je Ester v zelených číslech a -0,18 – ale! je to čas vůči Anne Veithové, která v první půli dělala chybky a na tímto mezičasem projela až 15. nejrychlejší! A Ester? Ta zde nebyl první, druhá, ani třetí, ale až osmá! To naše expertka měla v číslech před sebou, reagovala tedy stále nepatřičně?
poslední mezičas je až kousínek před cílem a tady už se všem tajil dech
mezičasy si můžete prohlížet zde: http://live.fis-ski.com/liveal5212.htm
Aleš Drápal
Určitě máte pravdu. O tu komentátorku tu jde i nejde. Pokud vím, tak je to úctyhodná paní. Když máte nějaký dlouho se vlekoucí vzorec chování, který se vyskytuje opakovaně, tak v každém konkrétním výskytu budou nějaké specifické okolnosti, které se dají uvést jako vysvětlení. A je to v pořádku, že se uvedou. Přesto se tím hustota výskytu takového jevu nevysvětlí. To, o co mně jde, je shrnuto v tom předposledním odstavci. To ostatní slouží k tomu, abychom si uvědomili, že se to projevuje leckde. Třeba i při komentování sportu. A třeba i v tom, jak sám jednám a uvažuji a mluvím. S pozdravem, autor
manhu
Doma rádi sledujeme závody biatlonu, baví nás nevyzpytatelnost tohoto sportu, nikdy nevíš, kdo vyhraje. Jedním ze spolukomentátorů je občas Roman Dostál, bývalý biatlonista. Glosuje dění kultivovaně a hlavně, je neuvěřitelně pozitivní. Znovu a znovu nad tím žasnu a říkám si: „Chlapče, tady se uč.“ Možná je Roman Dostál jen onou pověstnou bílou vránou, ale třeba to s námi ještě není tak zlé.
Přeji zdar
Tomáš Kolář
Děkuji za glosu a musím konstatovat, že to cítím stejně. Je cosi zapšklého v národě Českém! Toho negativismu je kolem mne podezřele hodně. A tak jsem za exota, když jsem nadšený z krásného západu slunce, z toho jaký zázrak dokázali lékaři při operaci, jakou krásnou zahrádku má sousedka …. Hlásím se dobrovolně do klubu šiřitelů dobré nálady, obdivovatelů zázraků všedního dne a věčně nadšených začátečníků 🙂