Rozhovor s Danem Drápalem o jeho službě vikáře v ČCE, pronásledování ze strany státní bezpečnosti a vzniku nové denominace.
Dnes se budu bavit s Danem Drápalem o vzniku Křesťanského společenství. Ty ve svých článcích a knihách uvádíš, že tou klíčovou událostí bylo tvé obrácení, přičemž ty jsi už tou dobou působil jako evangelický farář. Můžeš to vysvětlit?
Tak aby nedošlo k nedorozumění. Když jsem se obrátil, tak to jsme o vzniku Křesťanského společenství nijak neuvažovali. Nastoupil jsem jako vikář ČCE v březnu 1977 a do té doby jsem evangelikální svět neznal. Můj pradědeček byl jedním ze zakladatelů dnešní Církve bratrské. Když jsem byl malý, tak jsme někdy s rodiči chodili do sboru Církve bratrské na Vinohradech, ale patřili jsme do sboru ČCE na Vinohradech. Když jsem studoval na fakultě, tak jsem byl posmívač a bezvěrec a evangelikály jsem neznal, ale to málo, co jsem znal, tak jsem urážel. Boží spravedlností jsem se sám stal evangelikálem a pak jsem to dostal i s úroky.
Související – S D. Drápalem ke službě žen v církvi: Jsou ženy, které mají obdarování i povolání, aby něco vedly
Při těch mých prvních kázáních v Holešovicích, ještě před mým obrácením, jsem se modlil, nechť kážu to, co chce Bůh. Boha jsem moc neznal, lépe řečeno jsem ho vůbec neznal, ale přesto jsem se modlil: „Pane, chci říct to, co chceš Ty, abych řekl.“ Psal jsem si ta kázání doslova na stroji a když jsem se pak obrátil a zpětně jsem se na ty texty díval, tak to tam již vesměs všechno bylo. Jako bych to kázal sám sobě. Když jsem se obrátil, začal jsem Bibli brát jinak a začalo vznikat to společenství na Maninách. My jsme nepředpokládali, že se dostaneme do nějaké kolize s vedením ČCE. Nicméně, jak ten sbor rostl a měnil se jeho charakter, těch třecích ploch bylo stále více a určitá záchrana byla, že přišla sametová revoluce, a že jsme se mohli oddělit od ČCE a zahájit Křesťanská společenství.
Kdy jsi začal vnímat, že ve vašem společenství prostřednictvím svého Ducha svatého pracuje Bůh?
To bylo ještě na začátku, koncem těch sedmdesátých let. V období, kdy jsem byl asi rok a půl vikářem. Tehdy se tam vytvořilo jádro budoucí mládeže, nebo těch tzv. maninských čtvrtků. To Boží působení jsme mezi námi vnímali, ale nevěděli jsme, jak se to celé vyvine.
To probuzení zasáhlo hlavně mladé lidi z prostředí církevního ale i nevěřící. Proč to podle tebe byla právě tato věková skupina?
To není úplně pravda. Samozřejmě, že ti mladí lidi převažovali, pokud bychom porovnali demografický strom obecné populace s demografickým stromem těch, kteří chodili na Maniny, tak se to rozhodně nepřekrývalo, protože těch mladých lidí bylo hodně. Přišli však i někteří starší lidé, kteří se stali součásti sboru. Třeba si vzpomínám na hudebního skladatele Svatopluka Havelku, kterému bylo přes sedmdesát a na ty maninské čtvrtky chodíval velice rád. A takových lidí bylo víc.
Samozřejmě hrála tam roli i dynamika. Já sám jsem byl mladý. Většinou se obracejí lidi, kteří jsou věkově na stejné lodi jako je gro toho sboru. Teď jsem starší člověk a není to tak, že by mezi mými posluchači převažovali mladí lidé, i když nějací se najdou. Ale je to přirozené, že mladí přitahují mladé lidi. Nebo když je sbor s malými dětmi, tak také rodiny s malými dětmi se tam budou cítit lépe. Takže ano, byli tam mladí, ale celkově jsme zasáhli všechny věkové skupiny.
I když to pronásledování v těch osmdesátých letech ze strany státní moci už nebylo v tehdejším Československu tak tvrdé, měli jste jako rostoucí společenství nějaké problémy se státními orgány? Prožívali jste nějaké pronásledování?
Určitě ano. Takový vrchol přišel počátkem prosince 1984, kdy začali chodit ráno pro lidi a odvážet je na Bartolomějskou, třeba i před prací. To bylo takové to bu-bu-bu. Smysl toho celého jsme pochopili až po pádu komunismu, kdy jsem mohl podívat na ty spisy StB, které byly na mne vedeny. Oficiálně se to jmenovalo „profylaktická akce vikář“ a cílem této akce bylo zastrašit lidi a zpomalit růst toho sboru.
Do jisté míry se jim to podařilo, protože z těch spisů se mi vysvětlilo, proč některé rodiny přestaly chodit. Tajní je prostě zmáčkli, ale v tom roce 1984 jsem nechápal, proč přestali chodit. Protože některé z těch rodin byli docela horlivé a najednou ochladli a přestali chodit. Samozřejmě nám neřekli, že za nimi byli tajní.
Takže určitý vliv to mělo, ale jen minimální. Většina lidi se nedala zastrašit a růst sboru pokračoval dál. Já sám jsem na výslechy do roku 1989 nechodil, přesto, že před oním rokem 1984 byly docela časté. Částečně to mohlo být tím, i když teď to už neposoudíme, že moje maminka pracovala pro americkou agenturu Associated Press. Bylo jasné, že kdyby mě zavřeli, tak by to druhý den bylo ve všech světových médiích. To mi dávalo určité krytí, protože v porovnání s Albánií nebo s Rumunskem tomu komunistickému režimu v Československu záleželo na pověsti. To se dalo vyčíst z těch tajných materiálů, které vedli na mého tatínka a maminku. Ministerstvo vnitra ji chtělo dát zavřít, kdežto ministerstvo zahraničí tomu bránilo. Existovala tam mezi nimi určitá rivalita. Ministerstvo vnitra běžně tahalo za silnější provaz, ale zatčení mé maminky bylo třikrát připravené a příkaz třikrát odvolaný v několika posledních hodinách.
Přesuňme se do devadesátých let, která byla z toho duchovního hlediska velmi dynamická. Otevíraly se dveře, lidé byli žízniví po duchovních věcech. U nás vznikaly nové sbory, třeba Slovo života reprezentované Ulfem Ekmanem. Ty si nejednou kázal nebo překládal před několikatisícovým zástupem. Byla tady probuzenecká shromáždění se Stevem Ryderem. Jak si vzpomínáš na tyto časy a jestli ti někdy nechybí?
Byla to velmi zajímavá zkušenost, pro nás nová. Zkušenost, kterou jsme těžko vyhodnocovali, protože jsme viděli věci pozitivní. Na shromážděních Steva Rydera a jiných skutečně docházelo k uzdravení, ale na druhé straně tam byly věci, které se nám nezdály, řeknu to tak – nevoněly Kristem. Steve Ryder nějaký vztah s námi v podstatě nehledal. On měl svého českého emisara, který žil v Austrálii. Ten v březnu 1990 přiletěl do Československa a organizoval s námi ta první shromáždění. To byl manažer bez jakéhokoliv duchovního rozměru. Zejména při zacházení s penězi ale také s fakty. To se nám taky vůbec nezdálo, a to byl také důvod, proč jsme tu spolupráci se Stevem Ryderem po dvou letech taky přerušili. Měli jsme z toho takové smíšené pocity.
Nám na Maniny ještě za komančů jezdili velmi pozoruhodní učitelé. Vzpomínám si, měl jsem jednoho přítele Angličana, ten psal doktorandskou práci o charizmatickém hnutí ve východní Evropě a toho jsem vzal na jedno tajné bytové vyučování, kde bylo asi 25 lidí a vyučoval tam jeden bratr z Texasu, který počátkem devadesátých let zahynul někde na Ukrajině. Hodně sloužil v Maďarsku, Polsku, v Československu a na Ukrajině. Ta jeho vyučování byla úžasná a pamatuji si, jak se ten můj přítel z Anglie ke mně naklonil a řekl: „Dane, to vyučování je úžasný. To my v Anglii nemáme.“
Související – S D. Drápalem o knize Zjevení: Vytržení nebylo pro církev tématem
Takže i když tam ty možnosti měli, k nám už za komančů jezdily některé výrazné osobnosti. V Československu byl třeba i Derek Prince.
Pak přišli ti velcí evangelisté, často velkohubí. Vzpomínám si na jeden newsletter Petera Youngrena, kde se psalo: „Bůh nám otevřel velké dveře ve východní Evropě. Určitě nimi projdeme.“ To jsem si říkal, že Bůh je otvíral i za diktatury. To se nemusí čekat, až ten režim padne. Bůh otevřel dveře Petrovi a vyšel ze žaláře. Bůh není omezen a Bůh tady působil i za komančů a působí i teď.
Já jsem někde četl, tuším jsi to zmiňoval i ve své knížce, že tady byla možnost spojení mezi KS a Apoštolskou církví. Jak to hodnotíš dnes, když se díváš zpátky?
Já si myslím, že ty vztahy jsou docela ideální, nevím o žádných třecích plochách. Tehdy se o tom spojení uvažovalo, ale když jsme vedli jednání, ze strany tehdejšího biskupa Rudka Bubika byla ta jednání spíše politická než duchovní. Tam šlo hlavně o to, abychom se podrobili tehdejšímu vedení Apoštolské církve a zvali pouze řečníky, které nám to vedení schválí. To pro nás bylo tak cizí. My jsme byli zvyklí si zvát různé řečníky, nejen ty, se kterými jsme stoprocentně souhlasili.
My jsme nikdy nebyli ničí kolonií. Velice plodné vztahy jsme měli s tím sborem z Berlína, který vede Wolfhard Margies. Ale nikdy jsme nebyli kolonii Berlína, ani ten sbor z Berlína se o to nesnažil. Tak to taky bylo s těmi skupinami ze Spojených států. Nás zajímalo, co můžeme duchovně přijmout, ne kdo o čem bude rozhodovat.
Já jsem měl takový pocit, že Rudek měl ze mne trošku strach. Myslím, že jsem nikdy nedal najevo, že mám vystudovanou vysokou školu, že mám nějak navrch. Já jsem si na tom nikdy nezakládal. Ani jsem si to upřímně nikdy nemyslel, že bych měl nějak kvůli tomu navrch. To, jak někdo zná Pána, není vůbec dáno tím, jakou má vysokou školu. Měl jsem ten dojem, že by brali náš pražský sbor, ale s tím postojem, že beze mne. To by samozřejmě zas pro nás nebylo přijatelné.
Vy jste v době sametové revoluce byli docela duchovně zralým sborem. Mohlo by se zdát, že máte náběh stát se československým megasborem ve velkoměstě, jako je Praha. Ale se to nestalo. Kde vidíš ty hlavní příčiny?
My jsme neměli tu ambici se stát megasborem, pro nás bylo důležité jedno proroctví, které měl Jim Goll při své prvé návštěvě Československa na jaře 1990, kdy tady byl s Maheshem Chavdou a dalšími lidmi z Kansasu. My jsme tehdy přemýšleli o koupi jedné budovy v Troji (městská část Prahy), ale to jsme už měli regionální shromáždění a ten pražský sbor byl decentralizovaný. Společné shromáždění jsme měli zpočátku dvě neděle v měsíci a pak už jen jednu. Jim Goll měl také proroctví, že to, co začalo jako nezbytnost, že jsme s počítali s tím, že bychom museli přejít do ilegality, je Božím plánem a teď, když už máme tu možnost se scházet ve větším, tak je Božím plánem, aby byla Praha poseta těmi regionálními shromážděními. Měli jsme také proroctví, že těch skupinek bude 35, to se nenaplnilo. Pro nás byly vždy důležité vztahy na mikroúrovni. To znamená, aby lidé měli domácí skupiny a společné obecenství.
Já jsem navštívil některé ty megasbory v Americe, ale když jsem tam byl, tak mě to vůbec nenadchlo. Je tam veliká mobilita a když někam přijde nějaká výrazná osobnost, tak se pak píše, jak účast na shromáždění vzrostla ze sedm set na tři a půl tisíce. Pro nás to vypadá impozantně, ale ono se jen z malé části se jedná o lidi, kteří by nalezli Krista díky tomu sboru. Většinou se jedná o lidi, kteří opustili svůj původní sbor a začali chodit do toho megasboru.
Samozřejmě jsou také výjimky, které si to uvědomují, třeba Rick Warren. Když se řekne megasbor, tak se ptám, co to je? Pokud nemá malé skupinky, tak tam ti lidé chodí jen kvůli té výrazné osobnosti, ale často ani sami neví, jak se jejich spasení projevuje v každodenním životě.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Michal Nosál Datum: 8. ledna 2021 Foto – Dan Drápal
12 Komentáře
Realtoltek
Zajímavé čtení…. „toho jsem vzal na jedno tajné bytové vyučování, kde bylo asi 25 lidí a vyučoval tam jeden bratr z Texasu, který počátkem devadesátých let zahynul někde na Ukrajině. Hodně sloužil v Maďarsku, Polsku, v Československu a na Ukrajině“
Ten pán z Texasu zažil asi vzkříšení nebeským otcem.
Jiří Kouba
No já to vnmám tak, že ještě před smrtí v letech 80-tých, ilegálně.
Jiří Kouba
„My jsme byli zvyklí si zvát různé řečníky, nejen ty, se kterými jsme stoprocentně souhlasili.“ .. tím se mi trochu vysvětluje věc, s kterou jsem tehdy měl docela problém. Já patřil k té první letniční vlně a měl blíž k tehdejšímu Rudkovi, žena taky, a když jsem na konferenci slyšel chlapíka z švédského hnutí víry vyprávět, jak se modlitba za nové auto musí doprovodit určitým fyzickým konáním, a předváděl , jak točí imaginárním volantem a řadí kvalty, tak pro mně to byla ( a stále je) magie za hranou, a když to překladatel celkem v pohodě a bez komentáře přeložil, tak jsem měl za to, že organizátoři pozvali někoho, s kým jsou zajedno v učení a tedy i v tomto.
Posluchač v lavicích si těžko odvodil, že organizátoři mají koncepci „pozvat a zkusit vše, a vybrat to, co obohatí“, a když později byly zveřejněny vcelku střízlivé komentáře na adresu určitých praktik a výroků a třeba i komentáře k rozchodu s Ryderem , tak jsem tomu nerozuměl, a v mladické horlivosti bral i jako nedostatek integrity.
Ale věci jsou vždycky složitější.
Dá-li se říci, že KS vznikly z ČCE, tak i přes radikální obrat v učení si vzaly něco z genetiky původní církve: stejně jako v ČCE je ohromná pluralita názorů, tak i KS jsou natolik decentralizované, že každý sbor je jiný i co do důrazů a kultury.
Olga Nedbalová
Přiznám se, že letniční hnutí příliš neznám. Nevím proč, ale stále mě nejvíce oslovuje tradice Jednoty bratrské (staré), Jana Husa, Jana Karafiáta, Jana Amose Komenského. Z novějších pak Jan Heller. Ale například J. A. Komenský patřil také k těm, kteří vyhledávali proroctví, což mu bylo také někdy vyčítáno. Obdivuji víru našich předků, kteří i v době protireformace dokázali hledat a hájit víru beránkovu. I přes to, že jim za tuto víru hrozila smrt. Dokázali uchovávat tajné výtisky Bible kralické. Obávám se v dnešní době, zda se až příliš nesnaží církve uzpůsobit světu. Hledat nové věřící a připravit jim zábavný program. Přizpůsobit se jejich potřebám. Jsou sbory, které osloví více mladé rodiny. Jsou sbory, kde se budou dobře cítit lidé z města. Jsou sbory, kde bude spíše starší generace. Možná to souvisí i s dnešní dobou – lidé se odnaučili vícegeneračnímu soužití. Chtějí žít raději v menší rodinné skupince, maximálně dvougenerační. Je to pohodlnější, nemusí se tolik ohlížet na potřeby ostatních. A také jsou lidé více netrpěliví. Potřebují výsledky vidět co nejdříve. Nemají čas na zdlouhavé, nudné modlitby. A odříkání? Pokání? No, to už zní skoro jako nadávka. Znám věřící, kteří stačili za svůj život vystřídat více sborů – ČCE, Jednota bratrská, Apoštolská církev, Církev bratrská…..Hledají, kde jim bude lépe. Ale, nemáme náhodou být sbory, ve kterých bude zastoupena pestrá směsice věřících? Každý má jiné nadání a jiné schopnosti, jiný temperament, jiný věk, jiné vzdělání. Ano, sice to od nás bude možná chtít více pochopení pro druhé, více trpělivosti, více budeme muset odstoupit ze svých nároků. A ze své osobní pýchy. A dozrát ve své víře. Nebát se odpovědnosti. A omlouvám se, zda už nejsem s těmi mými Jany (Komenský, Hus, Karafiát, Heller) trochu otravná 🙂
Eva Hájková
Paní Nedbalová,
Já jsem měla Jednotu bratrskou v srdci, ještě když jsem byla úplně mladá a považovala se za ateistku. Prostě mě nějak přitahovala. Nevěděla jsem ani proč.
Je fakt, že to bylo asi způsobeno Jiráskovým Temnem, které v té době (70. léta) už ovšem poněkud vyšlo z módy. Ve škole jsem se skoro styděla říct, že se mi líbí Jiráskovy romány. Učitelka češtiny totiž řekla, že se to skoro nedá číst (jak je to nudné).
Když jsem se asi před sedmi lety setkala (byť jen na internetu) s člověkem, který se představil jako kazatel z Jednoty bratrské, všecko se ve mně vzedmulo a já jsem mu napsala e-mail. A to byl počátek mé cesty k Bohu.
Představuji si starou jednotu právě tak, jak popisujete, že by to mělo být – lidé, kteří věří každý trochu jiným způsobem a všichni mají pochopení jeden pro druhého. Každý může před druhými o Bohu mluvit, i když nemá žádné teologické vzdělání.
Možná o tom jednou napíšu.
Olga Nedbalová
Už se těším, jak si to přečtu.
Dan Drápal
Ale tak to u nás přece nebylo (mám na mysli toho Švéda s autem a podobné excesy). Naopak, měli jsme myslím dostatečný screening vůči úletům. Ale určitou toleranci jsme měli. Například já mám krajně nerad takový výklad Joba, který tvrdí, že si Job za své utrpení mohl sám. A takových lidí je dnes hodně. Ale to neznamená, že bychom s někým takovým nemohli spolupracovat vůbec. Nebo třeba lidé, kteří trvají na kolektivním vedení sboru, versus lidé, kteří věří v model silného pastora. Pochopitelně bychom nenechali vyučovat nějakého mimoně, ale byli jsme ochotni naslouchat i lidem, kteří si v nějaké oblasti myslí něco jiného než my.
Jiří Kouba
Švéda s autem jsem vlastnoušně slyšel na charismatické konferenci v Pakulu, letopočet už dohromady nedám, ale byla to jedna z prvních. – Vyučování o tom, že si Job za své utrpení mohl sám, protože Job 3,25-26, si má žena přivezla z letního vyučování Jarkem Plevou.
Olga Nedbalová
Já jen chci poznamenat, že pokud ona charismatická konference se konala zkraje devadesátých let, nebrala bych Švéda tak tragicky. V té době se u nás napříč celou zemí a všemi obory projevovala jistá nadšenecká zaslepenost podpořená předpokladem – co je ze Západu, je dobré. Já jsem taky věřila panu profesorovi Klausovi jeho skvělou teorii o neviditelné ruce trhu (i když jsem teď někde četla, že ji údajně nikdy nevyslovil). Naopak jako velmi závažné vidím tvrzení, že Job si za své utrpení mohl sám (a jsem ráda, že pan Drápal s tímto nesouhlasí). Překlopeno do praxe – věřící, kterého postihne neštěstí, si za to může sám. Já naopak pozoruji, že ti nejosvědčenější, nejpevnější věřící to mají většinou v životě těžké. Jakoby skutečně Kristus věděl, že svůj kříž unesou. I u nás ve sboru jedna sestra – při špatně vedeném porodu se dítěti poškodil mozek a ona se 12 let starala o dítě, které v podstatě mělo jen fyziologické funkce. Kvůli tomu již neměla ani pomyšlení na další dítě. Pak jí syn umřel. Do roka jí umřel na mrtvici manžel. Ale ona stále pevně doufala v Hospodina. Pokud bych se chtěla někdy hroutit, tak si stoupnu před ní a zhroutím se jí do náruče. Tak je pevná. Jako skála. Také Jan Hus, Jan Amos Komenský a ostatně i Jan Karafiát – žádná procházka růžovým sadem. Navíc, pokud někoho ve sboru postihne takové neštěstí, potřebuje naši pomoc – duchovní i možná materiální. Nedokážu si představit, že bych takovému člověku měla říct – ale ty si to můžeš sám.
Olga Nedbalová
Oprava v poslední větě – ale ty si za to můžeš sám. Nejen že je to nekřesťanské, nepravdivé, ale můžeme tímto člověka dohnat do deprese a možná i k sebevraždě.
Jan Chalupnicek
Vse co se deje opravdovym krestanum, tak je vedeno primo od Jezise. Jezis je zkousi, trenuje a pripravuje na cestu, kterou zna jen ON sam. Jako na vojne. Vojaci nenosi plinky. Male deti je nosi, protoze nejsou trenovane pro tvrde podminky. Jako treba Pavel z Bible. My mame milovat Jezise vic nez svoji matku, svoje deti nebo sveho snoubence. Kdo tak necini, nemiluje Jezise. Je zajimave cist nazory lidi, krestanu z CR. Ziji v Kanade uz vic nez 52 let a kdysi jsem i vysilal cesky na radiove stanici z Equadoru. Pozdeji jsem letal do CSR a CR a kazal v nekterych kostelich a sbortech. Jsem pokrteny Duchem Svatym. Anglicky Pentecostal Church.
Olga Nedbalová
Souhlasím, já jsem dospěla k podobnému závěru. Hlavně pro sebe jsem si řekla, že pokud chci skutečně následovat Ježíše, musím přestat fňukat před každou překážkou, přemýšlet, jak ji šikovně obejít nebo se dožadovat svačiny, protože mám hrozný hlad a do toho kopce se mi hladové nechce. Také si ale myslím, že je důležité pomáhat ve sboru členům, kteří procházejí těžkým životním obdobím (třeba jim umřel někdo z rodiny). Vždyť i za apoštola Pavla se věřící modlili, mysleli na něho jak duchovně tak i materiální pomocí. A pokud takový člověk začne ztrácet víru, můžeme ho ve víře povzbudit. Mně také osobně hodně posílilo, když se za mě sestry na modlitební skupině modlily.