Se Štěpánkou a Ondřejem Krišicovými o manželství, pěstounské péči, službě mládeži a snoubencům
Jak jste se dali dohromady? Byla to láska na první pohled?
Ondřej: Asi záleží, jak od koho… (úsměv)
Štěpánka: Vůbec to nebyla láska na první pohled. Seznámili jsme se v mládeži. Byla první mládež po prázdninách, najednou se otevřely dveře, vešel Ondra, kterého do té doby nikdo neznal, a všechny holky vydechly: „Áááách…“ Mě Ondra zaujal, protože byl jiný než ostatní kluci. Měl názor skoro na všechno, dokázal ho říct a nebál se mi odporovat, což mě teda dost rozčilovalo (smích). Já jsem si ale v té době řekla, že se nebudu pořád do někoho zamilovávat a on byl zrovna ten první, u koho jsem se rozhodla to dokázat.
Jak jste tedy dospěli k rozhodnutí, že chcete strávit zbytek života spolu?
Štěpánka: Ondra za mnou jednou přišel a řekl mi, že se za mě už dva roky modlí a že mi chce nabídnout, abychom spolu chodili. To mi znělo strašně nafoukaně. Říkala jsem si: Co si vlastně myslí, to mi nabízí nějaký milodar? Ondra mi byl hodně sympatický, ale vůbec mě nenapadlo, že by se takový kluk mohl do mě zamilovat, takže mě to úplně vykolejilo. Asi dva měsíce jsem o tom přemýšlela a modlila se za to, ale měla jsem pocit, že by to nemohlo fungovat, a tak jsem ho odmítla. Dál jsme se ale vídali, na skupince, na táborech. Ondra se ke mně, i přesto, že jsem ho odmítla, choval moc hezky, já jsem ale byla pořád hodně protivná.
Po devíti měsících jsem zjistila, že na něj musím pořád myslet a že jsem se asi šíleně zamilovala. Kamarádka mi poradila, že bych mu měla říct, že jsem změnila názor. Protože jsem se styděla, rozhodla jsem se mu napsat dopis. Ondra mi pak zavolal a sešli jsme se, abychom si všechno vysvětlili, a já jsem se mu omluvila za to, jak jsem se k němu chovala. On mi odpustil – no a pak jsme spolu začali chodit.
Ondřej: Pro mě to bylo jiné, protože se mi Štěpánka líbila už od začátku a časem jsem začal přemýšlet, že bychom mohli patřit k sobě. Protože jsem si ale uvědomoval, že manželství je vážná věc, nijak jsem nespěchal v tom, že bych ji hned oslovil. Spíš jsem přemýšlel, kdy je vhodný čas. Když jsem si po delší době byl jistý, že můj postoj k ní není jen nějaká prchavá zamilovanost, tak jsem se rozhodl jí to říct.
Bylo pro tebe, Ondro, těžké prvotní odmítnutí a to, že jsi na ni musel čekat?
Ondřej: Určitě bylo. Nikdy předtím jsem žádnou dívku takhle neoslovil, takže odmítnutí nebylo příjemné. Na druhou stranu jsem chápal, že když o někoho opravdu stojím, není důvod si hned říkat, že to asi nebude ono. A že to, co k ní cítím, by mělo být schopné obstát navzdory nepříznivým okolnostem. Zároveň jsem říkal Pánu Bohu, že pokud to není od něj, tak ať ode mě city ke Štěpánce vezme. City ale zůstávaly a asi po šesti sedmi měsících jsem měl pocit, že mi Pán Bůh říká, že se mi Štěpánka do čtrnácti dnů ozve. To mi tehdy připadalo dost nepravděpodobně, ale nakonec se to opravdu stalo.
Posuňme se teď ve vašem příběhu o kousek dál. Jako docela mladí manželé jste se rozhodli pro pěstounskou péči – v době, kdy jste ještě svoje děti neměli. Jak jste na tuto myšlenku přišli?
Ondřej: Ještě předtím, než jsme se seznámili, jsem nad oblastí náhradní péče přemýšlel a říkal jsem si, že by bylo fajn nějakou část života věnovat dětem, které to potřebují. Když jsme se Štěpánkou začali spolu chodit, zeptal jsem se jí, co si o tom myslí. V té době se objevila nová možnost pěstounské péče na přechodnou dobu, která mi připadala hodně zajímavá, protože to byla forma krizové intervence.
Štěpánka: Já jsem se o náhradní rodinnou péči zajímala už na střední škole. Dost mě to lákalo i v praxi a modlila jsem se, aby mi Pán Bůh dal manžela, který pro to taky bude mít srdce. U Ondry jsem to ale nečekala, takže mě překvapilo, když s tím přišel. Zeptal se mě totiž, jestli už jsem o náhradní péči někdy slyšela, v době, kdy jsem na toto téma měla rozepsanou bakalářskou práci. V tu chvíli jsem věděla, že nás opravdu Pán Bůh dává dohromady, že to do sebe zapadlo.
O kolik dětí jste se tedy starali?
Štěpánka: Měli jsme dvě děti: Chlapečka, který k nám přišel, když mu byly tři roky, a strávil u nás asi sedm měsíců, a holčičku, kterou jsme měli od narození. Ta u nás byla devět měsíců. Dohromady to byly asi dva roky, s krátkou pauzou mezi oběma dětmi.
Ondřej: K tomu je ale potřeba připočítat i proces přípravy, který v našem případě trval něco přes rok.
Jak jste se vyrovnávali s vědomím, že máte tyto děti svěřené jen na omezenou dobu?
Ondřej: Záleží, jak k tomu člověk od začátku přistupuje. My jsme se vnímali spíš jako strejda s tetou, kteří se o ně starají. Přes všechny obtíže nám pomáhalo mít na zřeteli, že hlavním cílem je dobře je připravit pro jejich budoucí stálou rodinu a úspěšně je předat. A to, že dítě prožije šťastné chvíle a pocit, že o něj někdo stojí a nemusí být samo.
Víte, jaké byly další osudy těchto dětí?
…
Text: Kateřina a Tomáš Coufalovi
Pokračování rozhovoru najdete v říjnovém čísle mezidenominačního časopisu Život víry, které přináší téma „400 let od Bílé hory“. Může něco tak vzdáleného vrhat stín až do současnosti? Jaké změny triumf Habsburků přinesl a proč tato událost stále budí emoce? Je dnes možné dojít k uzdravení vztahů mezi protestanty a katolíky? Nad těmito otázkami přemýšlejí Tomáš Dittrich, Pavel Černý, Petr Húšť, O. Jakub Sadílek a další.
V časopise dále najdete úvodník Dana Drápala „Pošramocená pověst církve a co s tím“ a představení nové ředitelky české kanceláře kurzů Alfa Veroniky Filipové. Život víry také nabízí pohled do zákulisí natáčení nových filmů o J. A. Komenském tvůrců Lubomíra a Ivy Hlavsových a informuje o třetí mírové dohodě mezi Izraelem a Araby. Nechybí ani příběh čtenářky o Boží ochraně během autonehody a povídka Michala Klesnila o další biblické záhadě, kterou řeší slavný detektiv Sherlock Holmes.
Časopis Život víry si můžete přečíst v papírové i elektronické verzi nebo si lze všechny hlavní články poslechnout jako audio nahrávku. Více na www.zivotviry.cz.
