Nedávno jste se rozešla se stranou TOP 09, za níž jste byla zvolena do Poslanecké sněmovny. Co bylo hlavním důvodem tohoto Vašeho rozhodnutí?
Na problémy ve směřování strany TOP 09 jsem upozorňovala dlouhodobě. Tato strana má ve svém programovém desateru vyjádřena východiska, která jsou spjata s tradicí evropské civilizace vzniklé na základech křesťansko-judaistické kultury a historie. Dle mého názoru však nestačí se k něčemu proklamativně hlásit a současně v konkrétních krocích činit pravý opak. Pak se strana stává nevěrohodnou pro občany. Je mi to velmi líto, nicméně není možné nereagovat a ponechat nedořešené konflikty tak, že se neprosadí společné stanovisko, které je samozřejmě vypracováno i s ohledem na výše zmíněná východiska. To je samozřejmě obtížná a naprosto nevděčná práce. Nicméně bez ní hrozí, že rozkolísaná strana skončí v troskách. Pokud je, či přesněji řečeno byla, má kandidatura do Senátu za proklamativně konzervativní stranu nežádoucí, pak mi samozřejmě nezbývalo, než tuto stranu opustit a pokusit se oslovit občany o podporu mé kandidatury do Senátu přímo jako NEZÁVISLÁ.
Zajímavé je, že nikdo z vedení strany nezdůvodnil, proč nebyla má kandidatura do Senátu schválena, a to ani mně, ani veřejnosti. To už je ovšem v tuto chvíli nepodstatné. Vedení stany nese plnou zodpovědnost za své kroky a výsledky strany ve volbách.
Podařilo se Vám v Poslanecké sněmovně dosáhnout něčeho, z čeho se můžete radovat?
Možnost pracovat pro občany v Poslanecké sněmovně Parlamentu po dvě volební období pro mne byla především velkou poctou. Určitě je třeba se zpočátku s fungováním Poslanecké sněmovny se důkladně seznámit. Přišla jsem se zkušeností z exekutivy na úrovni kraje. Někdy jsem byla roztrpčena nad snahou ministerstev diktovat parlamentu, jak mají zákony vypadat. To jsem opravdu nepovažovala za správné. Představa, že ministři – ve vleku úředníků, ale mnohdy za nimi skrytých lobbistů – budou nekompromisně trvat na hlasování svých poslanců podle diktátu, byla pro mne velmi deprimující. Tuto zkušenost mám hluboko v sobě a jsem ráda, že o ní vím.
Během let v parlamentu jsem se věnovala především sociálním tématům. Podařilo se mi upravit důchody pro sirotky tak, jak to dlouho prosazoval veřejný ochránce práv. Podařilo se mi rovněž prosadit zvýšení odměn pro dlouhodobé pěstouny pro ohrožené a opuštěné děti, protože jich je skutečně velký nedostatek a hrozí, že celý systém po neodborných a lobbistických zásazích ze strany vedení ministerstva skončí pro tyto děti katastrofou.
Věnovala jsem se ochraně práv českých občanů v zahraničí jak v obecné podobě v návrzích zákonů, tak ve zcela konkrétním případě pomoci Evě Michalákové v její snaze získat zpět do péče své syny, odebrané norskou agenturou Barnevern. I díky tomuto se podařilo přes odpor části politiků a médií seznámit veřejnost s drastickým fungováním této agentury.
Uvidíme, jak zhodnotí kroky Barnevernu Evropský soud pro lidská práva, jenž v současnosti sleduje více podobných případů. Ano, česká veřejnost chápe zásahy do fungování rodinného života opravdu jako zásah do základních lidských práv a za to jí patří velký dík!
Novel zákonů jsem předložila v minulém volebním období devatenáct. A za úspěch považuji především to, že se mi podařilo některé – podle mne neblahé – legislativní záměry nejen zbrzdit, ale dokonce přímo zastavit. I to je práce politika, ne vše se objeví v médiích.
Vaší profesí je pediatrie. Jak dlouho jste byla dětskou lékařkou? Pozorovala jste během své praxe nějaké trendy ve výchově dětí a v jejich zdravotním stavu, zejména psychickém?
Dětskému lékařství se věnuji od atestace v této odbornosti v roce 1985. Již koncem osmdesátých let jsem ovšem během této práce narazila na politickou linku, když bylo třeba řešit nesprávně postavenou školní budovu v Prostějově- Vrahovicích.
Podařilo se nám tehdy s kolegyní upozornit v roce 1987 na negativní dopady této stavby na zdravotní stav dětí. Nebylo to zcela snadné, ale věc se vyřešila. Kromě pediatrie provozujeme s kolegy zdravotnická zařízení v oblasti diagnostiky, a to již od roku 1990.
Nyní pomáhám kolegyni v jednom venkovském obvodě. Nemohu říci, že by došlo k dramatickým změnám v komunikaci s rodiči či dětmi. Asi je to dané i místem, ale zatím se domlouváme bez problémů. S někdy překvapivými názory mladých lidí do 20 let jsem se spíše setkala při své politické práci. K mládí jistě patří revolta, proč ne. Jen je otázkou, zda všechno, co se považuje za revoltu, není spíše konformní módní chování. A statečnost se projevuje někdy tím, že se člověk dokáže postavit davu. Když přesně ví, kde se nachází pravda. Někdy ani převažující názor, byť většinou odhlasovaný, nemusí být správný. A to bych byla moc ráda, kdyby si mladí lidé uvědomili dříve, než získají zkušenosti pro ně osobně velmi bolestné. Ne všichni šiřitelé informací mají ty nejlepší úmysly.
S jakými trendy ve výchově dětí jste se během svého působení v Poslanecké sněmovně setkala?
Viditelný náraz dvou světů jsem zažila na jedné z mnoha konferencí a seminářů v Poslanecké sněmovně. Pan profesor psychologie ze Švédska, již v pokročilejším věku, nám vysvětloval, jak se změnila výchova dětí ve Švédsku za posledních třicet let a jaké jsou dnešní zcela konkrétní dopady tohoto tzv. pozitivního rodičovství. A upozorňuje nás v České republice, co hrozí.
Podle jeho výzkumu mladí lidé ve Švédsku se cítí velmi nejistí, ve výchově nebyly stanoveny mantinely a autority. Pod pláštíkem absolutního zákazu tělesných trestů v severských zemích nastal hon na biologické rodiče pro sebemenší záminky. Je to obdobné jako v již jmenovaném Norsku. Dospívající mladí lidé si z jakéhokoliv důvodu postěžují na mantinely ve výchově a sociální služby spolu s represivními složkami státu se již postarají, aby se děti měly co nejšťastněji podle svého přání, ovšem mimo svou vlastní rodinu. A tak se rodiče bojí jakkoliv své děti omezovat. Fantazie šikany je v těchto směrech nesmírná a nepředvídatelná. Pan profesor varoval, že se naše společnost nachází právě na začátku takovéhoto podivného tažení proti rodinám a dětem. A že např. Švédové již vidí, kam se za třicet let dostali. Je otázkou, zda se naše společnost, která přece jen vychází z jiného kulturně-historického zázemí, dokáže ubránit. Záměry lobbistů jsou čitelné.
Co je také velmi zajímavé, podle informací, které mám, ve Švédsku není žádoucí být úspěšný, zvláště pokud jste cizinec. Prostě není dobré na sebe jakkoliv upozorňovat, ani pozitivně. Zvláštní.
Je známo, že se angažujete v kauze paní Michalákové a víte hodně o norském Barnevernu. Máte představu o tom, jak je tato instituce vnímána v samotném Norsku?
Pokud jde o činnost Barnevernu v Norsku, seznámila jsem se s nejrůznějšími příběhy. Velmi často jde o rodiny cizinců nebo o páry smíšené. kdy jeden z rodičů je Nor. Mluvila jsem také s maminkami – rodilými Norkami. Hlavní jejich emocí je strach.
Nikdy nevíte, co se Barnevernu nebude líbit. Hodně přesný byl i dokument Děti státu paní režisérky Pauerové na ČT 2. Zde hovořily přímo pracovnice Barnevernu, mladé dívky s někdy nepříliš hlubokým vzděláním, nicméně přesvědčenými o tom, jak konají správně.
Jednou bylo u rodičů uklizeno málo, jindy zase moc. Někdy byla matka příliš veselá, jindy zase příliš smutná. Hlavně nikdy tak akorát správně podle názoru pracovnic Barnevernu. Případ norské rodiny Strand putuje u Evropského soudu pro lidská práva k tzv. Velkému senátu. Díky intervenci Slovenska a České republiky je nám tento nešťastný příběh jistě mnohem bližší. Stejně tak příběh rodiny slovensko- norské rodiny Ladických a jejich ukradené plně kojené holčičky Maxine. Maminka Maxinky prošla pěstounskou péčí a to je důvodem k posudku, že nemůže být dobrou matkou svému dítěti. A že jí- kromě Maxinky- bude odebrané i jakékoliv další dítě, které by se jí narodilo.
Bylo by dobré dát některým médiím a veřejnosti najevo, že v žádném případě nejde o nějaké tažení proti norskému lidu.
Pokud jsem přesvědčena, že dochází k porušování základních lidských práv rodičů a dětí, tak považuji za svou povinnost se ozvat. Norsko je zodpovědné za zákony, které platí na jeho území. Dokonce musí dodržovat i právo mezinárodní, pokud je dotčeno. Zodpovědné osoby v Norsku nikdy neodpověděly na dotazy Parlamentu České republiky, které jsou součástí usnesení PSP ČR. Univerzální odpověď zní: Jednotlivé případy nebudeme komentovat, podléhají utajení. Utajení natolik dokonalému, že představitelé státu nemají žádnou možnost kontrolovat činnost jednotlivých Barnevernů. A ty si mohou utajit, co chtějí. Klidně i to, že si všechna podezření vůči rodičům vymyslely. A soudní přezkumy jsou formálně vítané, reálně ovšem fungují tak, jak fungují. Dětí se rodiče v drtivé většině nedočkají. A úplně klidně i se zdůvodněním, že v nejlepším zájmu dítěte je to, že si dítě již přece po letech soudů zvyklo v nové – pěstounské – RODINĚ!
Autor: Dan Drápal Foto: TOP09
