Když Asim Hamza vyrůstal v 80. letech v komunistické Albánii, byla to třetí nejchudší země světa. Zemědělství nebylo modernizováno od 20. let 20. století. Fronty na mléko, ve kterých často stálo i 80 lidí, se tvořily dávno před úsvitem. Lékárny neměly nic jiného než acylpyrín. Elektřina téměř vůbec nefungovala. Náboženství bylo zakázáno – znamení kříže vás mohlo dostat na tři roky do vězení, vlastnit Bibli znamenalo pětiletý trest odnětí svobody.
Vládou kontrolovaná televize během dvou nebo tří hodinového vysílaní ukazovala snímky dětí hladovějících v subsaharské Africe. „Bylo nám řečeno, že se to děje všude,“ říká Hamza pro portál The Gospel Coalition. „Říkali: ‚Jste ty nejšťastnější děti na světě.‘ A my jsme tomu věřili. Byli jsme tak vděční předsedovi komunistické strany.“
Tehdy byla „Albánie spolu se Severní Koreou a Mongolskem jednou ze tří nejuzavřenějších zemí na světě,“ řekl pro TGC misionář organizace Campus Crusade for Christ Don Mansfield. V roce 1991, kdy v zemi padl komunistický režim, se stal ředitelem tamní pobočky.
SOUVISEJÍCÍ – 30 let od znovuzrození evangelikálního hnutí v Albánii
„Pamatuji si, že jsem byl na schůzce v Holandsku se všemi globálními misijními organizacemi,“ řekl Mansfield. „V tu chvíli jsem o zemi nic nevěděl. Mluvili o tom, co se tam odehrává, a já zvedl ruku. Zeptal jsem se: ‚Kolik věřících tam je?‘“
Očekával odhad nebo možná procento populace. „Znáš Sonilu?“ zeptal se jeden člověk. „Kristi?“ navrhl někdo jiný. „Maria je křesťanka.“ Lidé přicházeli se jmény, bylo jich 16,“ poznamenal Mansfield. Všichni se rozhlédli a řekli: ‚Zná někdo ještě někoho jiného?‘ Nikdo však už nereagoval.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Ale dnes by jich Mansfield mohl jmenovat stovky. Project Joshua odhaduje, že v zemi je 17 000 evangelikálních věřících. Zatímco polovina tohoto růstu přišla v prvním desetiletí, kdy byla země otevřená, míra evangelikálního růstu je stále téměř dvojnásobná ve srovnání se zbytkem světa (4,6 procenta ve srovnání s 2,6 procenty).
„Byl to pozoruhodný příběh o tom, co Bůh tady udělal,“ říká pastor a člen rady TGC Colin Smith, který vystoupil na první regionální konferenci TGC v roce 2019. „Je to úžasná změna.“
„Jsme stále malí a v očích tohoto světa nejsme významní,“ řekl starší sboru Light Church Tirana a člen albánské rady TGC Andi Dina. „Ale my máme velkého Boha a uctíváme Ho. Víme, že postaví svou církev a pekelné brány ji nepřemohou.“
První ateistický stát světa
Ještě předtím, než Enver Hodža v roce 1967 vyhlásil Albánii prvním ateistickým státem světa, bylo zde evangelikálů velmi málo. Obyvatelstvo bylo primárně muslimské (70 procent, dědictví po osmanských Turcích), následovali řecko-pravoslavní (20 procent, především podél hranice s Řeckem) a římskokatoličtí věřící (10 procent, většinou podél moře, které odděluje Albánii od Itálie).
Evangelikální křesťané – podle jednoho počtu jich bylo asi 100 – se z velké části shromáždili kolem baptistické misie ve městě Korce. Ale týden po Pearl Harboru vláda všechny americké misionáře vyhodila. (Itálie, člen Osy, tehdy okupovala Albánii.)
Zahraniční misionáři se nemohli vrátit dalších 50 let. Hodža, který se dostal k moci po druhé světové válce, nevěřil jen, že náboženství je opium lidstva. Viděl to také jako problém státní bezpečnosti – římský katolicismus znamenal vliv Itálie, pravoslaví přišlo přímo z Řecka a Srbska a islám znamenal zásah z Turecka. Povolit protestanty by znamenalo vměšování ze Západu. Nejen praktikování náboženství bylo tehdy nezákonné, ale také bylo nezákonné v Boha vůbec věřit.
Hodžovi lidi začali upálením čtyř františkánských kněží, pak proměnili mešity a kostely na továrny (minarety se staly komíny) a zastřelili staršího katolického kněze za křtění dětí. Stovky duchovních byly mučeny a vězněny po celá desetiletí, nuceni k těžké práci v dolech a k čištění kanálů. Vládní filmy, které obviňovaly duchovní z korupce a domlouvání nucených sňatků, byly vysílány znovu a znovu. Noviny se vysmívaly představitelům církve a byli označováni za zrádce.
SOUVISEJÍCÍ – V Albánii bojují proti pandemii stresu zázraky pro všechny
Nakonec se albánské hranice zavřely – jak proti demokratickému Západu, tak proti komunistickému Sovětskému svazu – aby se nikdo nemohl dostat dovnitř, aby viděl, co se děje, natož evangelizovat.
Letecky a po moři
Albert Kona vyrostl ve městě Durrës u Jaderského moře. Na jeho fotkách z dětství mu můžete spočítat žebra. Pamatuje si, jak jeho rodiče vstávali ve dvě hodiny v ráno, aby stáli frontu na chleba nebo mléko.
Jeho rodina patřila k pravoslavné církvi, i když to nevěděl. Jednoho dne, když si hrál s věcmi ze starožitného dřevěného kufru své babičky, našel část staré knihy s vytrhanými stránkami. V ní četl o Petrovi a Janovi.
Nebyl jediný, komu se dostaly do rukou biblické příběhy. Po druhé světové válce někteří američtí vojáci létali nad Albánií a vyhazovali Bible připevněné na padácích. Většinu z nich shromáždila vláda, ale jeden muž našel asi 12 kapitol z Lukášova evangelia. „Pochopil, kdo je Ježíš a co udělal,“ řekl Kona, který se s mužem setkal až po letech, když se země otevřela. „Měl pravou a jednoduchou víru.“
V roce 1985 loď organizace Operace Mobilizace (OM) zakotvila 20 kilometrů od albánského pobřeží, dostatečně daleko na to, aby byla v mezinárodních vodách. Ti na palubě vložili kopie Markova evangelia, čerstvě přeložené do albánštiny, do vodotěsných tašek. Každý pytel nafoukli vzduchem, aby plaval. Potom, když nastal příliv, hodili Bible do vody a modlili se, aby se vyplavily na břeh. V Kosovu stáli zaměstnanci OM na březích řek, které tečou do Albánie, a dělali totéž.
„To bylo asi tak všechno, co jsi mohl udělat,“ řekl Mansfield. Někteří švýcarští křesťané se při vzácné návštěvě pokusili propašovat Bible, ale když se dostali na letiště, všechny Bible, které tajně rozdali, jim byly vráceny. „Zapomněli jste si tady něco,“ řekli úředníci.
I poté, co Hodža v roce 1985 zemřel, zůstala země uzavřena. Trvalo dalších šest let, než se konečně otevřely hranice. Bylo to pět desetiletí a nikdo nevěděl, co čekat. Mansfield si vzpomíná, jak šel při své první návštěvě na pláž a lidé se od něj vzdalovali.
Pak se k němu beze strachu naklonili tři mladíci a ptali se. „Odkud jsi? Co děláš?“ „Mám tu nejúžasnější práci na planetě,“ řekl jim. „Mohu lidem říkat, jak mohou poznat Ježíše Krista.“
SOUVISEJÍCÍ – Na misii v muslimské zemi
Jeden z nich jménem Leonardo se otočil a podíval na své přátele. „Není to ani pět minut, co jsme se bavili, že musíme najít někoho, kdo by nám řekl něco o Ježíši?“ zeptal se jich užasle. Potom se obrátil k Mansfieldovi a nabídl nejjednodušší evangelizační úvod, jaký existuje: „Řekneš mi o Ježíši?“
Ohromený Mansfield sdílel evangelium s mladými muži. Teprve později ho napadlo, jak je možné, že se Leonardo vůbec mohl zeptat Ježíše. Když se ho na to optal, Leonard odvětil, že pracoval pro pobřežní stráž. Jednoho dne na pláži našel tašku na zip a uvnitř zastrčené Markovo evangelium.
„Bůh si najde svou cestu,“ říká Mansfield, který stále pláče při vzpomínce na tento příběh. „Když se Bůh chce pohnout, pohne se.“
„Řekni mi o Ježíši“
První misionáři v Albánii rychle zjistili, že Leonardova zvědavost není neobvyklá. Po 40 letech státního ateismu byl islám nebo katolicismus či pravoslaví velmi slabý. Když jeden mladý muž řekl svým rodičům, že uvěřil v Ježíše, řekli mu, že nemůže, protože je muslim – ani to nevěděl. (Zůstal u křesťanství.)
„Sníte o tom, že lidé říkají: ‚Řekni mi o Ježíši‘ a oni to udělali,“ řekla Tammy Doçi, která byla v roce 1992 na první oficiální letní misi Campus Crusade v Albánii. Řekli mi: ‚Počkej, nejdřív půjdeme za našimi přáteli.‘ Než jsme se nadáli, měli jsme na palandách nacpaných 18 holek, které chtěly slyšet o Ježíši a kladly různé otázky.“
Patrick a Alicia Havensovi byli na stejné letní misijní cestě. „Jeden kluk se na mě podíval, popadl mě za paži a řekl: ‚Hej, vy tady říkáte lidem o Ježíši?‘“ vzpomíná Patrick. „Lidé byli tak připraveni.“
„Pamatuji si jednu rodinu – vídali jsme je každý den,“ řekla Alicia. „Otec přišel a řekl: ‚Můj syn potřebuje ještě jednu lekci. Řekněte nám prosím více. Dejte nám prosím Bibli, protože chceme vědět, co je pravda.‘“
Po několika měsících se misionáři sešli. „Všichni jsme slavili obrácení nových lidí,“ řekla. „Těšili jsme se z více než 10 lidí v Maďarsku a pak ze 450 obrácených lidí v Albánii. ‚Říkali jsme si, můj Bože — tady se něco děje.‘“
Jeden z těch konvertitů byl Kona. „Prožívali jsme to, co by Jonathan Edwards nazval časem milosti,“ řekl. „Po dobu asi pěti let, kdybyste kázali velmi jednoduchou prezentaci evangelia, měli byste příští neděli v kostele 300 lidí. Lidé měli velký hlad a sbory rychle rostly.“
Některé z prezentací evangelia byly nepřesné nebo chaotické. Pravděpodobně nebyl kladen dostatečný důraz na správnou teologii. A ne každé obrácení bylo skutečné – máme takový vtip, že když spočítáte všechna rozhodnutí pro Krista učiněná v Albánii, země by byla třikrát spasena.
Někteří lidé možná podepsali kartu jen proto, aby byli zdvořilí. Nebo možná chtěli mít možnost mluvit s cizincem. Možná nevěděli, co dělají. Ale znovu, jeden z mladých mužů, který řekl, že má zájem, později pomohl vést pobočku organizace The Gospel Coalistion v Albánii.
„Viděl jsem film Ježíš,“ řekl Hamza, kterému bylo 15 let, když se Albánie otevřela. „Wow, zajímavý film, ale nic se nezměnilo.“
Hamza byl formální muslim – „to znamenalo, že mám muslimské jméno“ – a jeho známky a chování byly tak hrozné, že ho vyhodili ze střední školy. „Pomyslel jsem si: Dobře, teď, když jsem ze školy, pojedu do Řecka pracovat a budu vydělávat peníze,“ řekl. Ale místo okamžitého bohatství byl deportován zpět do Albánie pro nedostatek řádných dokladů.
Hamza v Albánii potkal chlapíka, který mu říkal o Ježíši. Ve stejnou dobu začal chodit se svou mladší sestrou na program pro děti v místním kostele. Pastorova žena si ho všimla a požádala ho, aby zůstal na programy pro teenagery. Udělal to a Bůh se dotkl jeho srdce.
Hamza začal pomáhat ve sboru, pak postupně přešel do služby. Chodil do biblické školy v Durrës; a objevil webovou stránku DesiringGod (DG). „Dalo mi to jiný, realističtější pohled na Boha.“
SOUVISEJÍCÍ – Loren Cunningham: Bůh nemá předsudky, když vás chce použít
„Všemi problémy a chybami jsme povzbuzeni, protože téměř v každém městě je alespoň jeden sbor,“ řekl Hamza. „Výzvou je pomoci věřícím, aby byli zakořeněni ve skutečném porozumění Bibli a Boha, a ne jen se z času na čas pomodlit: ‚Ó, Bože, můžeš to prosím pro mě udělat?‘“
„Mám z toho velkou radost a byl to pro mě obrovský emocionální zážitek,“ říká Colin Smith, který mluvil k asi 180 lidem shromážděným na první albánské konferenci TGC v roce 2019. „V 70. letech jsem vyrůstal ve skotském Edinburghu, v malém baptistickém sboru. Měli jsme týdenní modlitební setkání a pamatuji si, že jsem se jako teenager modlil za Albánii. Zaujalo mě to – jak může v Evropě existovat země bez známých věřících?“
„Bylo mi jasné, že nejen počet křesťanů výrazně vzrostl, ale že Pán vychovává novou generaci křesťanských vedoucích – a zejména zakladatelů sborů. A to je pozoruhodná věc,“ dodává na závěr Colin Smith z The Gospel Coalition.
Autor: Sarah Zylstra Zdroj: The Gospel Coalition Foto: Facebook VUKH Albánie
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
