Říše smrti

Léto minulo, úroda je sklizena, listí začíná opadávat, slunečního svitu ubývá, dny se krátí a noci dlouží. Naši pohanští předkové vnímali zimu jako nadvládu chladu a temnoty. A protože na podzim příroda před jejich zraky jakoby „umírala“, vláda chladu a temnoty byla pro ně zároveň vládou smrti, které se báli. Báli se pochopitelně i skutečné smrti, nejen zimního spánku, do něhož se každoročně hrouží část přírody.

Vzpomínám si na svůj dětský strach ze smrti, o níž jsem však v podstatě nic nevěděla. Hlavně jsem se bála o maminku a o tatínka, protože oni tehdy byli v mém životě tím nejdůležitějším. Rodiče měli doma knížku Věnec národních písní ilustrovanou kresbami Mikoláše Alše. V knížce byl mimo jiné otištěn text známé lidové písně Osiřelo dítě. Bála jsem se, abych také neosiřela. Nebo nezemřela. Kvůli té písničce se mi knížka tak zprotivila, že jsem ji zahrabala hluboko do málo používané skříně a na ni navršila spoustu knih, které nikdy nikdo nečetl. Když jsem tam pak něco hledala, bála jsem se, aby na mě přitom nevykoukl nemilý Alšův zpěvník s obrázkem mrtvé holčičky v rakvi, protože jsem věděla, že tam ta knížka někde je. Měla jsem však velké štěstí, které všechny děti nemají. Rodiče sice zemřeli, jako všichni ostatní lidé, ale až v době, když už jsem byla dospělá.

Smrt odjakživa byla a dosud je pro všechny lidi strašidelná. Říše smrti je říší strachu. Patří k ní různé přízraky a monstra. Slovo monstrum prý pochází z latinského „monstrare“ (=ukazovat). Monstrum se ukazuje (zjevuje) v temnotě, v šeru či příšeří. Proto se mu říká příšera. Protože strach má velké oči, jeví se nám monstrum monstrózně – zveličeně. Vypadá hrozivější než je ve skutečnosti. Co je zveličené, je nepřirozené, tak trochu umělé. Do kategorie monster bychom tak vlastně mohli zařadit i modly, které si člověk zhotovoval vlastníma rukama, aby se jich pak bál, jako by to ani nebyly neživé věci.

SOUVISEJÍCÍ – Ve stínu tvých křídel

Doménou smrti bývalo podsvětí – vše, co se nachází pod povrchem země. Hebrejci mluvili o šeolu, Řekové o Hádu. Ne, že by Hospodin neměl nad podsvětím moc, že by tam vůbec nebyl přítomen. Jak je patrné z Žalmu 139, 7-8, není místa, kde by úplně chyběla přítomnost Božího ducha: „Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.“ Hospodinova tvář tedy mohla nahlížet i do podsvětí, přesto to místo pod zemí bylo vyhrazeno vládě smrti. Hospodin je všudypřítomný, jenže mrtví už ho nevidí a nechválí („Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha.“ – Ž 115,17). Překlad B 21 mluví o říši mlčení. Bůh přeje člověku život, aby ho člověk mohl chválit. Pomáhá mu. aby mohl chodit před jeho tváří v „zemi živých“. „Kdyby mi Hospodin nepomáhal, zakrátko bych bydlel v říši ticha.“ (Ž 94,17) 

Podsvětí bylo říší (šeré) smrti, říší mlčení, říší ticha, říší stínů, říší zkázy, říší záhuby, říší tmy, zemí mrtvých, zemí zapomnění, záhrobím, temnotou, nejhlubší jámou. V biblických textech se všechny tyto výrazy vyskytují. Šlo o místo, kam sestupují mrtví. Nebo jsou tam sraženi. Rozhněvaný Bůh říká bohatému a pyšnému městu Týru: „Srazím tě s těmi, kdo sestupují do jámy, k lidu předvěkému, usadím tě v nejhlubších útrobách země jako odvěké trosky s těmi, kdo sestupují do jámy.“ (Ez 26,20)

SOUVISEJÍCÍ – Duše v poušti

Zmizení člověka do podsvětí se někdy přirovnává k jeho pohlcení, jako když někoho pohltí divá zvěř či nějaká obluda. Podsvětí (nebo též země) má chřtán, má spáry, má útroby, v nichž končí mrtví. („Avšak mne Bůh ze spárů podsvětí vykoupí, on mě přijme!“ – Ž 49,16) Ano, Bůh může člověka vykoupit z moci smrti. Prorok Abakuk přirovnává troufalého člověka k podsvětí, zmiňuje se o jeho chřtánu a nenasytnosti: „Jako víno oklame, tak neobstojí troufalý muž. Rozevírá chřtán jako podsvětí, zůstane jako smrt nenasytný, i kdyby pro sebe zabral všechny pronárody a všechny národy shromáždil k sobě.“ (Abk 2,5)  Jindy se píše ne o chřtánu, ale o branách podsvětí, jako by šlo o nějakou pevnost. V Mt 16, 18 sděluje Ježíš Petrovi, že brány pekel nepřemohou jeho církev. 

V biblickém pojetí je smrt zlem, protože má souvislost s hříchem. Ale křesťanský mystik František z Assisi ve svém Chvalozpěvu stvoření mluví celkem přívětivě o „sestře smrti těla“, jíž žádný živý člověk nemůže uniknout. Tato první smrt je tedy, podle Františkova chvalozpěvu, součástí dobrého stvoření až do konce věků. 

Jestliže Ježíš říká: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa“ (Mt 28,20), totéž by vlastně mohla říci také smrt. I ona je nedílnou součástí našeho života. Svým způsobem patří k mystériu života. Jenže smrt, která je zde na zemi s námi a které podléhá veškeré živé tělo, zároveň nemá nad námi vládnout. Vládnout nad člověkem má Ježíš, který nad smrtí zvítězil. Když smrt nemá nad námi vládnout, neznamená to, že si jí nemáme všímat, že s ní nemusíme bojovat, že pro nás neexistuje. Naopak. Musíme se jí a její říši bránit po celý svůj život. Je to mocnost, která má být poražena až jako poslední (“Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt“ – 1 Kor 15, 26).

Řekneme-li „smrt“, neznamená to vždycky totéž, tedy biologický zánik. Smrtí může být nazváno i něco, co brání životu. Každý člověk dostává do vínku určitý potenciál – nějaké schopnosti, dovednosti, vlohy a nadání – nějaké ty „hřivny“. A mimoto může dostat i různá omezení – menší či větší neschopnosti, postižení fyzická či psychická, která mohou hrát roli „koule na noze“, a proto patří do rezortu „smrti“. Každý člověk je tím vším nějak determinován. Říká se: Osud rozdává karty, my hrajeme. Někdo může hrát i s nepříznivě rozdanými kartami velmi dobře, takže nakonec vyhraje, jiný i s počátečními trumfy dopadne nakonec špatně. 

SOUVISEJÍCÍ – Díky za krásné léto!

Křesťané by možná nemluvili o osudu, ale řekli by, že „karty“, s nimiž hrajeme, rozdává Bůh. Z evangelií známe podobenství o hřivnách, s nimiž se vlastně také „hraje“. Jde o to nezakopat hřivnu, ale vytěžit z ní maximální užitek pro pána. Naopak všechna lidská omezení, nedostatky a postižení jsou tím, co brání „hře“ neboli životu. Něco, čím bychom se neměli nechat odradit od skutečného a plného života, od maximálního využití našeho potenciálu.

Když apoštol Pavel říká „zemřeli jste s Kristem“, myslí tím bezpochyby něco jiného než konec pozemského žití. Někdy ve svých listech skutečně mluví o smrti těla, jindy o smrti něčeho, co bychom mohli nazvat částí duše, popřípadě egem. Tedy té části člověka, která je zároveň součástí tohoto světa a podléhá mu (tomuto světu, který se vzdálil od Boha i od pravdy). Proto člověk, který se dívá očima světa žijícího v iluzi, nevnímá skutečnost pravdivě. Nevidí ji takovou, jaká opravdu je. Ani sám sebe nevidí pravdivě, protože žije v temnotě, jako by byl v podsvětí. Už ve Starém zákoně Bůh slibuje vysvobození z temnoty i z podsvětí. („Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“ – Iz 9, 1) A my dnes víme, kdo byl myšlen oním světlem, které svítí lidem na cestu jejich životem (J 1, 4-9). Víme, kdo je vítězem nad smrtí všeho druhu i nad celou její říší. Je to Ježíš Kristus, který otevřel lidem cestu k věčnému životu v Bohu.

Autor: Eva Hájková Datum: 5. listopadu 2022 Foto: Pixabay – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.