„Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“
(Efezským 4,31-32)
Nikdo se během života nevyhne častému zranění. Někdy ti lidé zasadí ránu i záměrně, jindy k tomu dojde náhodou. A účinek, jaký to na tebe bude mít, vyplyne u toho, jak budeš na zranění reagovat.
Odpustíš-li, můžeš vyrazit na další cestu životem a nalézt štěstí. Pokud ale zahořkneš, může ti jedno zranění zkazit celý zbytek života. Zjistíš, že hořkost je bumerang. Vždycky se vrací a zraňuje víc, než kdokoli z lidí.
O tom, jak je zahořklost ničivá, mluví jeden z prvních křesťanů – Pavel. V listě do sboru v Efezu říká: „Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“
(Efezským 4,31-32).
Zahořklost, to je jed. A protijed? Odpuštění. Pavel radí, aby ses řídil příkladem Boha, který ti odpouští v Kristu.
Existuje někdo, vůči komu jsi mohl zahořknout? Chlapec nebo děvče z dřívějšího vztahu? Šéf? Bývalá manželka, manžel? Jeden z rodičů, nebo snad tvé dítě? Některý učitel, soused či kamarád? Dovol Ježíši, aby z tebe vypláchl tu zahořklost. Řekni si: „Ne – já tomu člověku raději odpustím.“ Nech se Bohem osvobodit od hořkosti a dej ve svém srdci prostor laskavosti a soucitu.
Když Ježíš své následovníky učil, jak se modlit, pověděl jim, aby říkali: „Odpusť nám naše dluhy, tak jako jsme i my odpustili našim dlužníkům“ (Matouš 6:12, podle autorem zvoleného překladu New International Version – NIV).
Tím je v podstatě řečeno: „Pane, odpusť mi tolik, kolik já odpouštím každému jinému.“ To je tvrdé kritérium! Budeš-li se jím však řídit a odpouštět lidem právě tak, jak chceš, aby bylo odpuštěno tobě, pomůže ti to držet se od zahořklosti na hony daleko.
Možná jsi zažil opravdu hluboké zranění. Třeba si myslíš, že odpustit z vlastní síly je pro tebe nemožné. Proto potřebuješ Ježíše Krista.
Pouze Boží moc může nahradit nenávist láskou a osvobodit tě od zahořklosti, která je možná následkem hlubokých zranění.
Otázky k zamyšlení
• Znáš někoho, jehož život je poznamenán hořkostí? A někoho, kdo žije ve svobodě odpuštění? Jaký rozdíl pozoruješ v jejich životě?
• Kdy jsi zakusil svobodu, která přichází, když někomu odpustíme?
• Jakou setbu hořkosti máš v srdci? Napiš si jména všech, jimž potřebuješ odpustit, a popros Boha, ať tě při tom odpouštění zbaví zahořklosti.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Překlad: Ivana Kultová. Foto: Youtube Denní úvaha nad Božím slovem © 2020 Rick Warren. Všechna práva vyhrazena. Použito se svolením.
4 Komentáře
Eva Hájková
Děkuji.
Hezky o tom píše také A. Grün v knize Poselství shůry:
„Slyšíme-li slovo uzdravení, spojujeme je ihned s uzdravením z nemoci, s vlastním zdravím. Zdravý ale není jen ten, jehož nic nebolí, nýbrž člověk „celý, celistvý, šťastný, neporušený“. Kéž ti dá anděl uzdravení naději na vydařený, celistvý život, abys mohl akceptovat vše, co je v tobě, abys mohl přitakat všemu, čím jsi, abys mohl říct: Je to dobře tak, jak to je.
Abys to mohl prohlásit, musejí se nejdřív zahojit tvé rány. Každý z nás je s sebou vláčí. Zraňovali nás možná naši rodiče, i když to s námi mysleli jakkoli dobře. Bolí nás, nejsme-li bráni vážně ve své jedinečnosti, jsme-li ve svých potřebách a citech nějak překročeni, nenaplnily-li se naše základní potřeby – potřeba hřejivého bezpečí a lásky, potřeba spolehlivosti. Zraňovali nás učitelé, pokud nás zesměšňovali před celou třídou; kněží, kteří nám nainfikovali strach z pekla. Zranili nás přátelé, jestliže nás nechápali a zraňovali nás na nejcitlivějších místech nebo se dotýkali našich ran. Anděl uzdravení ti chce říct: tvé rány se mohou zahojit a také se zahojí. Neznamená to, že už je nebudeš cítit, ale přestanou hnisat, zajizví se. Pak už budou patřit k tobě a přitom ti nebudou bránit v životu. Nebudou z tebe vysávat všechnu tvou energii, budou ti dokonce zdrojem života. Tvé rány promění anděl uzdravení v drahocenný poklad, v drahocenné perly – podle svaté Hildegardy z Bingen. Neboť tam, kde jsi byl zraněn, budeš otevřený pro své okolí, tam budeš citlivě reagovat, až ti budou druzí vypravovat o svých ranách. Tam začneš i ty sám ožívat, protože se dostaneš do styku se svým pravým hlubinným Já. Přeji ti, aby ti dal anděl uzdravení naději, že se tvé rány zahojí, že nejsi definován součtem svých poranění, nýbrž že jsi sto žít zcela v přítomnosti, protože rány ti už v životě nebrání, naopak tě k němu spíše posilují. Kéž anděl promění tvé rány ve zdroje života, v prameny požehnání pro tebe i pro druhé.
Ať anděl uzdravení tvé rány zahojí, aby ses sám stal andělem pro druhé. Pak se budou druzí cítit v tvé blízkosti dobře. Poznají, že ti mohou své rány ukázat, že jim porozumíš a nebudeš jejich poranění posuzovat, nýbrž že je prostě přijmeš. Pocítí, že z tebe vychází jakási hojivá síla, že do nich pouze nepromítáš své rány. Mohou ti vyprávět o svých, a přitom nebudou muset mít strach, že je „oštempluješ“ jako lidi nemocné a ufňukané. Nevíš, proč k tobě lidé chodí tak rádi a proč ti tak otevřeně o sobě vyprávějí? Zřejmě tvé rány proměnil anděl uzdravení a rád by tvým prostřednictvím sdělil i dalším lidem, že jsou dobří takoví, jací jsou, že se i jejich rány mohou zahojit.“
Olga Nedbalová
Ano, také si myslím že odpuštění je velké téma. Opravdu bychom neměli zapomínat, že pokud žádáme odpuštění našich hříchů, musíme také umět odpustit. Zahořklé a tvrdé srdce potřebuje uzdravení. Já když se ke mně nechová někdo nejlépe, tak se snažím do toho druhého vcítit. Často je to tak, že ten člověk mi ani vlastně nechce ublížit, jen je hodně zraněný a tak kouše jako zraněné zvíře. Ne, nebyla jsem vždy taková. To až Ježíš mě dokázal změnit. I to je jeden z důvodů, proč tak pevně věřím. Vždyť pokud bych se řídila pouze logikou, tak nikdy nebudu umět takto odpouštět.
Eva Hájková
Určitě máte pravdu, paní Nedbalová. Člověk by se měl umět vcítit do druhého člověka. Ale já se obávám, že dnes je to ještě mnohem větší problém, než to byl dřív. Lidé jsou pro sebe navzájem čím dál tím víc nepochopitelní, čím dál tím víc různí, navzájem se lišící jeden od druhého – tím, jak se individualizují.
A co teprve, jak přibývá autistů, kteří prý se vůbec neumějí vcítit do druhých. Myslíte si o nich, že je Bůh zatratil? Nebo se domníváte, že existuje nějaký důvod, proč jsou na světě?
Olga Nedbalová
Myslím, že každé živé stvoření má důvod, aby existovalo. Vůbec o nikom bych neřekla, že ho Bůh zatratil, protože nejsem Bůh a necítím žádné oprávnění tuto věc komentovat. Vím z Bible, že jediný hřích, který nelze odpustit je rouhání proti Duchu svatému. A za lidi, co ještě neumí odpustit bych se modlila. Myslím, že tím nejvíce ubližují sami sobě.