Kniha „Luther – finále středověké zbožnosti“ profesora Jaroslava Vokouna přináší na prahu reformačního jubilea portrét německého reformátora, který proměňuje jeho tradiční obraz v českém prostředí. Autor knihy pročetl studie, vztahující se k lutherovskému bádání posledních desetiletí, a s jejich výsledky srozumitelnou a zároveň velmi hutnou formou seznamuje české čtenáře. Zdůrazňuje, že Lutherovu zápasu lépe porozumíme, budeme-li jeho texty číst v kontinuitě s předchozí tradicí, namísto hledání „bodu zlomu“ v jeho myšlení.

V našem prostředí již vstoupil v známost vliv německé mystiky na Luthera, pozdější bádání ovšem přineslo překvapivý důraz na návaznost německého reformátora na Bernarda z Clairvaux, u něhož je možné najít všechny pro reformaci zásadní důrazy na pouhou milost a ospravedlnění z víry a který byl Lutherovým milovaným autorem a „otcem ve víře“. Duchovní souručenství obou významných postav církevních dějin dosvědčuje ostatně i obálka knihy s fotografií sousoší Krista žehnajícího Lutherovi a Bernardovi, klečících pod křížem, v katedrále v Altenbergu.

Jaroslav Vokoun se v jedenácti kapitolách věnuje na základě vztahu k tradicím, na něž navazoval, Lutherovu pojetí víry, mystiky, bohoslužby, svátostí, mnišství a rodinného života, práce, čtení Písma či mariologie. Zdůrazňuje Lutherův návrat k monastické, zkušenostní teologii jako vymezení se vůči dobové podobě scholastické teologie. A ukazuje „doktora Martina“ nikoli jako průkopníka novověku, ale jako křesťana ještě hluboce spojeného se spiritualitou středověku – ostatně období, které nemáme chápat jako „temný věk“, ale jako zřejmě nejzbožnější období dějin.

Proto Lutherovo myšlení není pro autora jakýmsi světlem, vyšlým v temnotách, nýbrž spíše určitým finálem středověké zbožnosti. Ačkoli autor knihu v jejím úvodu dedikuje především katolickému čtenáři, bude její četba v kontextu českého protestantismu neméně potřebná i křesťanu evangelickému.

Největší zanícení ostatně vnímáme právě z řádek, popisujících Lutherův zápas s reformačními blouznivci. Podobné nebezpečí, jaké představuje zbožnost skutků a zásluh, totiž vidí reformátor ve spiritualismu, racionalismu a důrazu na niternost, zastiňujících tělesný a svátostný rozměr aktuálního Božího jednání. Nová kniha českého ekumenického teologa vykresluje Luthera, stojícího pevně v katolické tradici, legitimně rozvíjejícího myšlení předscholastické mnišské teologie. Luthera, který není na prvním místě reformátor církve, ale reformátor zbožnosti, pastýř a mystik. Znepokojivou otázkou pro různá církevní grémia zůstává, jak tento obraz počátku reformace spojit s oslavami jejího pětisetletého výročí. Každému čtenáři bez ohledu na konfesi lze však knihu doporučit nejen jako pramen ke studiu, ale také jako duchovní četbu.