Prostor ticha

Když jsem byla mladou maminkou, toužila jsem po tichu. Cítila jsem přímo naléhavou potřebu ticha, protože od třiadvaceti můj život dlouhá léta doprovázel dětský křik. První dvě děti se nám narodily ani ne rok za sebou. Dcerka ještě ani pořádně nechodila a už měla mladšího bratra. Spadla jsem do toho po hlavě, protože před jejich narozením jsem se nemusela prakticky o nic starat. A najednou jsem je měla ve dne v noci okolo sebe.

Nebyla jsem právě nejlepší matka. Byla jsem nervózní a bezradná matka. Nesnesla jsem, že si manžel, když přišel z práce, pustil k jídlu rádio. Rušilo mě to. Já jsem alespoň u jídla potřebovala ticho. Zpočátku se děti budily několikrát za noc. Krmení, přebalování, koupání, praní plen a dětského prádla, nákupy s kočárkem, uklízení, míchání Sunaru, vaření zeleninových polévek a kašiček…. Párkrát se stalo, že jsem vůbec nestihla pro sebe a pro manžela uvařit oběd. Prostě na to nezbyl čas. Naštěstí byl můj muž velmi chápavý. Stěžovala jsem si kdekomu, že se v noci nevyspím. Známí mi radili, ať dám děti na pár dní k babičce. Jenže to bohužel nebylo možné.

SOUVISEJÍCÍ – Nebe nad námi a v nás

Po skončení mateřské dovolené (což je poněkud nevhodné slovo pro toto období) jsem si aspoň část dne vychutnávala ticho v archivu, kam jsem nastoupila do práce. Doma však ticho nebývalo nikdy. Po několika letech nám přibyla ještě jedna dcerka. Škoda, že jsem tenkrát ještě neměla srdce otevřené pro Boha. Určitě bych všechno prožívala pokojněji. Ale zatím asi nenastal ten pravý čas.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Ach, to ponocování nad postýlkou! Všechny ty rýmy, angíny, kašel, horečky, příušnice, plané neštovice, rozbitá kolena, pořezané prstíky a jiné nehody! Kolik jen to stojí úsilí a sebezapření, než se vypiplá jeden takový človíček. A potom se něco stane a lidský život může být během jediného okamžiku zmařen. Jak křehcí jsme my lidé!

Děti jsou starost, ale také radost. Často si člověk až zpětně uvědomí, jak krásná to byla léta a jak rychle uběhla. Postupně přibývalo i toho ticha, protože starší odešli na studia, po kterých se osamostatnili. Ale já jsem si ticho ještě dlouho nějak neuměla užívat. Zatoužila jsem po lepším pracovním zařazení, snažila jsem se dohnat nedokončené vzdělání…

SOUVISEJÍCÍ – Živá voda

Před sedmi lety jsme během krátkého období (pro mě a moje blízké tísnivého až bolestného) několikrát navštívili pražskou nemocnici v Motole. V rozlehlém komplexu, jehož chodby se podobaly labyrintu (aspoň nám venkovanům se to tehdy tak jevilo), ukazovaly šipky ke dveřím zvláštní místnosti označené jako „prostor ticha“. Co to asi je? Musela jsem se tam podívat. V téměř prázdné zšeřelé místnosti bez oken nebyl nikdo přítomen a skutečně tam vládlo ticho. Asi proto, aby k člověku mohl mluvit Bůh tichým a jemným hlasem. Nebo aby člověk mohl mluvit k Bohu. Prostor ticha byl vlastně jakousi náhradou nemocniční kaple. Tehdy jsem už o Bohu přemýšlela. A postupně jsem začala poznávat pokoj, jaký nikde jinde než u něj nelze získat.  

Dnes už jsem v penzi a prostor ticha mám doma. Prakticky každý den, pokud právě nehlídám vnoučata. Jsem ráda, že mám vnoučata, a uvědomuji si, že bych je neměla, kdybych před lety nezažila to nelehké období s vlastními dětmi. Mám ráda i samotu, která otevírá prostor ticha v našem nitru. Těší mě, že mohu zažívat to vnitřní ticho, ticho modlitby a odpočinutí, jaké poskytuje Ježíš.

Autor: Eva Hájková Datum: 10. ledna 2022 Foto: Pixabay – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.