Uganda. “Jmenuji se Tonino Pasolini, jsem italský kněz a komboniánský misionář. V Ugandě už pracuji více než padesát let, přijel jsem v roce 1966. Současně jsem založil a nyní také vedu rozhlasovou stanici „Radio Pacis“, což je vlastně programové jméno. Severem Ugandy totiž dlouhá léta zmítala válka, takže jsme se rozhodli pro tento název.“

Válkou na severu Ugandy se zde míní sektářská Boží armáda odporu obávaného zločince Josepha Konnyho, rekrutující dětské vojáky. Radio Pacis promlouvalo k lidem, když Konyho ozbrojenci přepadali vesnice, znásilňovali ženy a odvlékali děti. Na rozdíl od jiných sdělovacích prostředků je totiž rozhlasový příjem velice levný a nestojí mu v cestě žádné překážky – lidé nemusejí umět číst, ani psát.

“Vysíláme už třináct let. Začali jsme na jedné frekvenci, potom jsme získali druhou vzhledem k množství jazyků, kterými se v severní Ugandě mluví, a před pěti lety jsme začali vysílat na třetí frekvenci také v Gulu, druhém největším ugandském městě. Vzhledem k tomu, že naše vysílání lze zachytit také v některých oblastech Konga a Jižního Súdánu, dosahujeme potenciálně k více než deseti milionům lidí.“

Od minulého roku však mnozí Jihosúdánci prchají do Ugandy. O mohutném exodu z nejmladšího státu světa se ve sdělovacích prostředcích příliš nemluví, nicméně v Ugandě dosáhl počet jihosúdánských uprchlíků jednoho milionu.

“Od července minulého roku přecházejí hranice s diecézí Arua, ve které pracuji, nejméně čtyři tisíce Jihosúdánců denně. Tito lidé dlouhé dny prchají buší a vyhýbají se větším silnicím a obcím ze strachu před armádou a rebely. V jejich zemi už neplatí právo ani zákony. Mnozí na cestě umírají, ale o tom se nevedou žádné statistiky. Po příchodu do Ugandy se jich ujímají agentury OSN, které nemají velké prostředky, ale, jak jsem na vlastní oči viděl, dělají dobrou práci. Shromažďují lidi v uprchlických táborech, registrují je, poskytnou jim základní vybavení, potravinové lístky a materiál pro stavbu přístřeší.“

Mezi příchozími do relativně chudé Ugandy převažují z 86 procent ženy a děti, vysvětluje o. Pasolini, což vede zejména k problémům se školní docházkou. Jaká je budoucnost těchto dětí a mladých lidí?, ptá se italský misionář. Ugandské vládě ani humanitárním organizacím totiž nestačí zdroje na zřizování nových škol pro Jihosúdánce, ačkoli v jiných otázkách je státní správa velkorysá – například uprchlíkům povoluje volný pobyt po celé zemi. Navzdory tradiční pohostinnosti a ochotě Uganďanů nicméně obrovský příliv jihosúdánských uprchlíků ve velmi krátkém časovém rozmezí vzbuzuje nemalé napětí a stížnosti ze strany místních lidí, které se Radio Pacis snaží zmírňovat.

“Začali jsme s něčím, co jiné pomocné organizace nemohou poskytnout. Sice nerozdáváme vodu a nebudujeme obydlí, ale snažíme se povzbudit něco důležitějšího, a sice naději. Pomáháme lidem pochopit, že budoucnost Jižního Súdánu není možná, pokud se z každého uprchlíka nestane tvůrce pokoje, který se smíří se svými sousedy z jiného kmene.“

Rozhlasová stanice se uprchlíkům snaží konkrétně pomáhat osvětovými programy – kupříkladu vysíláním o tom, jak si v táboře založit improvizovanou zahrádku anebo jak správně dodržovat hygienu. Hlavně se ale zaměřuje na smír mezi kmeny Dinků a Nuerů, které proti sobě bojují v Jižním Súdánu a nyní vzájemnou nevraživost přenášejí také do Ugandy:

“Jednou týdně v pětičlenném týmu dojíždíme do uprchlických táborů, které jsou někdy vzdálené několik set kilometrů. Vysíláme odtud programy formou kulatého stolu, které jsme pojmenovali „Hlasy ze sousedství“. Uprchlíci vyprávějí své osudy, čím vším si prošli a co je pro ně v současnosti nejvíc obtížné. Vzhledem k tomu, že nejvíce našich posluchačů tvoří Uganďané, pomáháme jim takto pochopit, jak se uprchlíkům daří a čím trpí. Přispívá to pak k většímu přijetí na ugandské půdě a ulehčuje to přístup do ugandských škol a nemocnic.“

Kmenová válka v Jižním Súdánu trvá už dva roky a vyhlídky na její řešení jsou mizivé, podotýká následovník sv. Daniela Comboniho a během svého krátkého pobytu v Itálii se zamýšlí se nad příčinou tohoto jevu:

“Itálie ani jiné evropské země nemají v Ugandě a Jižním Súdánu ekonomické zájmy – proč by se tedy měly starat o tamní lidi? Při debatách o migrantech v Evropě se cítím trapně, protože v porovnání s Ugandou jde o mnohem menší počty. A o Jižním Súdánu nikdo nemluví…“

Nikdo, až na papeže Františka, který návštěvu afrického státu prozatím odložil z bezpečnostních důvodů, avšak trvale upozorňuje na tamní situaci.

“Lidé z Vatikánu přijeli do Džuby, ale zjistili, že v tuto chvíli neexistuje sebemenší šance na takovou cestu, protože nelze zajistit minimální bezpečnostní záruky. Kdybych ale mohl papežovi poradit, pozval bych ho, aby se přijel podívat za námi do severní Ugandy. Tím už by ve světě vyvolal velkou pozornost…“

Soudí o. Tonino Pasolini. Dodejme, že pětidenní cestu po Jižním Súdánu a Ugandě právě ukončil anglikánský primas Justin Welby. Jak uvedl, jeho pobyt připravoval budoucí mírovou misi s papežem Františkem.

Zdroj: Radio Vaticana
Foto: Wikipedia