Na zadní obálku své autobiografie jste napsal: „Na své cestě životem jsem se přesvědčil o tom, jak pravdivá jsou slova Bible: ‚Jestliže se Hospodinu líbí jednání člověka, způsobí, že má pokoj od svých nepřátel.‘“ Vyhodili vás ze školy, vystěhovali vás z bytu, později vám vzali státní souhlas ke kazatelské službě i cestovní pas… Jak jste prožíval pokoj od nepřátel, když vám tolik ztrpčovali život?
Bylo by falešné vyznání, kdybych řekl, že mi to bylo jedno a že jsem to vítal. Byly to nervy. Pokaždé. Ale na druhou stranu – těžko to pochopí ten, kdo to neprožil – mě to bavilo. Vždycky jsem si někde uvnitř říkal: „Pane, teď jsem zvědavý, jak tohle zase vyřešíš.“ Nikdy jsem ty situace vlastně neřešil sám. Stál jsem jako Izraelci před zavřeným mořem a čekal jsem, co se stane. Proto jsem i svou knížku nazval „Po cestách a objížďkách mého života“. Ty objížďky byly velice důležité.
Vždy, když poslouchám, co prožívali křesťané za minulého režimu, říkám si, že se to zpětně snadno vypráví s nadhledem, ale přímo v těch situacích muselo být plno obav a strachu. Bál jste se?
K tomu vám můžu říct jednu zkušenost, která je spojená s překladem Slova na cestu. V roce 1978 zjišťovala „státní správa“, jak jsme tehdy říkali, kdo by se v případě změny ve vedení církve stal jejím předsedou. Dělali průzkumy mezi kazateli a mnozí navrhli moje jméno. Zavolali si mě tedy do sídla StB na Bartolomějskou (hlavní sídlo a vyšetřovna StB v pražské Bartolomějské ulici, tzv. kachlíkárna – pozn. red.) a řekli mi: „Máme zprávu, že byste měl být předsedou církve. V tom případě bude nutné a pro obě strany prospěšné, abychom byli v kontaktu a spolupracovali.“ Tři a půl hodiny na mě tlačili, já jsem odmítal. A nakonec mi řekli: „Je otázka, jestli člověk s vašimi názory vůbec může být tajemníkem církve a redaktorem státem povoleného časopisu.“ Řekl jsem jim na to: „Jestli je podmínkou, abych při práci redaktora a tajemníka dělal fízla, tak já mám dvě ruce a vždycky se nějak uživím.“
Kvůli tomu vám odebrali státní souhlas?
Ano, ale samozřejmě nemohli oficiálně říct „propusťte Drejnara, odmítl nám spolupráci“. V týdnu, kdy mě zavolali k tomuto pohovoru – bylo to na konci března 1978 – onemocněla manželka. Měla nádor na mozku a o dva měsíce později pak zemřela. Byl to rychlý proces. Do té doby jsem měl od estébáků pokoj. Když jsem se ale vrátil po pohřbu domů, měl jsem ve schránce lístek, abych se druhý den dostavil na Bartolomějskou. Pak následovaly další dva výslechy, ale nic, z čeho mě obviňovali, nemohli dokázat.
V červenci jsem měl jet do Francie na poradu redaktorů našich časopisů z celé Evropy. Přes ministerstvo školství a kultury, pod které jsme jako církve spadaly, jsem měl vyřízené všechny papíry. Den před odjezdem si mě však zavolal náčelník pasové správy, vzal můj pas, zkontroloval fotografii a pas strčil do zásuvky: „Odebíráme vám pas, na žádnou služební cestu nepojedete. Máme zjištěno, že vám zemřela manželka, změnila se vaše osobní situace a vy se z této cesty nemíníte vrátit, chcete emigrovat.“ Zavolali vedení naší církve: „ztráta důvěry, Drejnar chtěl emigrovat, okamžitě ho propustíte“.
Předpokládám, že jiné zaměstnání jste nesehnal lehko…
V bytě jsem zůstal sám s matkou, které bylo 84 let a která byla po slabé mozkové mrtvici. Intenzivně jsem hledal zaměstnání, to jsem však nemohl najít. Do našeho sboru v Praze chodila jedna komunistka, která nevystoupila ze strany jen proto, aby mohla jako stranička lidem pomáhat. Sháněla mi zaměstnání. Někdy slíbili, že mě vezmou, ale druhý den volali: „Vyřiď Drejnarovi, že ho nesmíme přijmout, StB to zakázala.“
Seděl jsem v tomto bytě, a abych nebyl příživník, tak mě známý lékař udržoval v pracovní neschopnosti. Radil mi, co mám říkat při kontrolách, aby to vypadalo, že mám problémy s páteří. Měl jsem nařízeno, že musím dodržovat léčebný režim a být doma v pyžamu. Vycházku jsem měl hodinu denně. Celou dobu tady na rohu stáli a střídali se tři, kteří mě hlídali. Kdykoli jsem vyšel, pronásledovali mě. Telefon jsem měl odposlouchávaný.
Tehdy jste začal s překladem Bible?
Z návštěvy v Americe se tehdy zrovna vrátil baptistický kazatel Miloš Šolc. Byli jsme spolužáci na fakultě, velcí přátelé, roky jsme spolu pašovali do Československa a do Ruska Bible. Dozvěděl se, v jaké jsem situaci, a přišel mě navštívit. Na tu návštěvu nemohu nikdy zapomenout. Byl spontánní, hlučný a už na schodech, když vystupoval poslední patro k mému bytu, křičel: „Tak, hochu, co je s tebou? Co jsem se to dozvěděl? Pojď, jdeme na kolena. To musíme předložit Pánu.“ Vešli jsme do bytu, a aniž bychom o čemkoli mluvili, hned si kleknul, já vedle něj. „První musíme promluvit s Pánem,“ to bylo jeho. Tak jsme tady klečeli a on se začal modlit: „Pane, děkujeme ti za cestu, kterou vedeš Jiřího. Děkujeme ti za to, kde je nyní.“ Vyjmenovával všechny moje trable a já jsem si jen v duchu říkal: „Na tohle mám říct amen? To mám děkovat za to, že jsem už tolik týdnů v takovéhle situaci?“
Vstali jsme a on řekl: „Takhle tady nebudeš sedět. Předložili jsme to Pánu, Pán to vyřeší. Něco ti vezu.“ Přivezl mi Taylorův anglický překlad Bible – The Living Bible – a předal mi ho se slovy: „To je věc, která teď letí na Západě. Je to Bible, které lidé rozumějí. Něco takového potřebujeme v češtině. Dej si dohromady spolupracovníky a pusťte se do toho.“ A tak jsme se začali scházet…
************************************
Autor: Lucie Vlasáková
Ukázka z rozhovoru, který vyšel v plném znění v květnovém vydání časopisu Život víry (2018/5), které také přináší např. výsledky dotazníkového šetření České evangelikální aliance o postojích českých evangelikálů k různým náboženským, morálním i společenským hodnotám. V časopise si můžete také přečist reportáž z misie v Kambodži, detektivní povídku, příběhy čtenářů, filmové i knižní recenze, zprávy i přehled chystaných křesťanských akcí. Více informací o časopise najdete na www.zivotviry.cz.
