Pravidla bez vztahu? (2)

Matouš 12:9-13 … Odtud šel (Ježíš) dál a přišel do jejich synagógy. A byl tam člověk s odumřelou rukou. Otázali se Ježíše: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat?“ Chtěli ho totiž obžalovat. On jim řekl: „Kdyby někdo z vás měl jedinou ovečku, a ona by mu v sobotu spadla do jámy, neuchopil by ji a nevytáhl? A oč je člověk cennější než ovce! Proto je dovoleno v sobotu činit dobře.“ Potom řekl tomu člověku: „Zvedni tu ruku!“ Zvedl ji, a byla zase zdravá jako ta druhá.

Přátelé – žijící s Bohem z Jeho milosti –

Dnes navazujeme na téma z minulého kázání, které se věnovalo otázce „vztahů a pravidel“: co je čemu nadřazeno, co z čeho vychází a co čemu slouží. Ukázali jsme si na několika příkladech, že vztahy jsou nad pravidla, protože pravidla vycházejí ze vztahů a slouží vztahům. Konkrétněji jsme se podívali na vztah Boha ke světu, neboli k tomu, čemu říkáme příroda. Říkali jsme, že právě „Boží tvůrčí pouto“ se světem, stále aktivní vztah Boha („Boha řádu“) k přírodě, vede k existenci a platnosti přírodních řádů, pravidel a zákonitostí, ale není jimi vůbec vyloučen.

Nebo by neměl být, ačkoliv se tak někdy děje i mezi námi, křesťany. Bolí nás třeba hlava nebo zub, a tak si automaticky vezmeme brufen. Přece takhle to funguje: zákonitě, přirozeně a automaticky. Ani nám nepřijde na srdce, že v pozadí všech léčebných procesů a působení je Boží aktivita. Neprosíme už v takových chvílích Boha, aby nás uzdravil; máme přece lék! A ani za objevení léků Bohu neděkujeme. Už je přece máme, tak co! Boha si necháváme až na těžší případy, na „zázraky“, až když všechno „přirozené“ selže.

SOUVISEJÍCÍ – Pravidla bez vztahu? (1)

Bůh působí, že léky „fungují“!

Ale chyba lávky! Správně se totiž říká, že „léky a lékaři léčí, ale Bůh uzdravuje“. Uzdravuje tam a tehdy, jak sám chce, často za pomoci léků a lékařů, někdy i bez nich; jindy, i kdyby se lékaři rozkrájeli a nasadili všechny léky, nic z toho nezabere. A Bůh je rád, když to s pokorou uznáme!

Bůh je svrchovaný a působí svou mocí v přírodě, a to i mimo jakékoli zákony, když to vyžaduje Jeho záměr a vztah k přírodě, případně Jeho záměr a vztah k lidem. A o tom si řekneme víc dnes.

Boží vztah k lidem

Vztahy je asi to nejcennější, co jako lidé na světě máme. Není to majetek, ani diplomy, ani postavení, ale vztahy. Jsme vztahoví, společenští tvorové a potřebujeme ke svému životu a rozvoji lidi kolem sebe, se kterými máme vztahy na různých úrovních, od těch nejintimnějších, přes pracovní až po ty obecně zdvořilostní. Někdy vztahy přejdou do stavu lhostejnosti či dokonce až nenávisti a nepřátelství.

I sám Bůh má už ve své podstatě zakomponován důvěrný vztah. Bůh vlastně nikdy nebyl sám, ani nás nestvořil proto, že by trpěl osamělostí a opuštěností. Už před stvořením světa a nás v něm byl Bůh společenstvím dokonalých vztahů, totiž společenstvím Otce, Syna a Ducha. A nás pak stvořil proto, abychom mohli být uvedeni a zapojeni do tohoto společenství Boha; abychom i my sdíleli Jeho svatého Ducha s Otcem i Synem; abychom měli užší vztah s Bohem, užší, než jsou kterékoli jiné pozemské vztahy. Dokonce to, jaký máme vztah s Bohem a Bůh s námi – do jaké míry je intimní či jen zdvořilostní, lhostejný nebo dokonce nepřátelský – se promítá do našich mezilidských vztahů, důvěrných svazků, každodenních postojů k lidem, a ovlivňuje je.

My se ale dnes ptáme na to, jakou roli ve vztahu Boha k člověku hrají pravidla? Dává Bůh lidem pravidla bez jakékoli vazby na vztah s Ním? Univerzální, neměnné zákony bez výjimek, platné pro všechny, všude a vždycky? Nebo ta Boží pravidla pro člověka vycházejí z Božího zájmu o nás a vztahu k nám a mají tomuto poutu nějak sloužit a pomáhat?

Desatero nade vše?

Možná už tušíte, kam tyto otázky vedou a jakou mají odpověď. Je ale zajímavé, že mnoho lidí, kteří Boha neznají, je přesvědčeno o tom, že Bůh musí být někdo, komu jde jen o dodržování pravidel. Nás, křesťany, považují zkrátka za ty, kteří „dodržují Boží Desatero“, a to je vše. Jako kdyby Bůh měl „Deset pravidel pro život“ a o víc Mu nešlo. Není divu, že se s takovým názorem někteří obracejí raději k východním náboženstvím a spiritualitě, protože tam to není o vnějších pravidlech, ale o vnitřním prožitku.

SOUVISEJÍCÍ – Mojžíšovo šokující přání se naplňuje!

Skutečnost je ale taková, že Bůh nemá pro člověka 10 pravidel a dost. A my, křesťané, nejsme ti, kdo vždy všechna ta pravidla plní do puntíku. Boží pravidla, zákony a nařízení vždycky odrážela Boží milující srdce, Boží touhu po obnově vztahu s člověkem, Boží vizi pro fungování společenství lidí a Boha. A křesťany jsme tedy proto, že jsme vstoupili do tohoto společenství s Bohem Otcem díky tomu, že nás vykoupil Boží Syn a že nás oslovil, očistil i obnovil Boží Duch.

Všimněte si, že ani samotné Desatero nebylo Izraelcům na poušti dáno jen tak, bez vazby na Hospodina, bez Jeho vztahu k nim. V knize Exodus čteme: „Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho…“ (Ex 20:1-4) Bůh zde tedy nejprve připomíná svůj vztah k Izraelcům: On je jejich Bůh a Zachránce. A proto(!) nemají mít jiné bohy nebo si Boha zobrazovat do podoby nějakého stvoření (jak to dělali Egypťané). Nový vztah, do kterého Izraelci vstoupili, dal povstat i novým pravidlům, ilustrujícím (nikoli plně a bezezbytku definujícím) nové fungování pospolitosti Božího lidu.

Ilustrace s adopcí

Bylo to do určité míry podobné, jako když bezdětní rodiče adoptují dítě z dětského domova. Ubezpečí je nejprve, že si ho vybrali z lásky, že ho zahrnou láskou a vším, co bude potřebovat. A proto s ním poté proberou, jak chtějí, aby to v rodině fungovalo: třeba, že si děcko bude stlát ráno postel, že když bude mít žízeň, řekne si, a dostane napít, že před spaním si dají pusu. A čím bude dítě dospívat a více vnímat láskyplné vztahy ve své nové rodině, tím bude i lépe chápat, že ta pravidla – i když se třeba časem změní (nebo právě proto!) – nebyla cílem, ale jen nástrojem pro budování vztahů a odrážela to, jaké pouto chtěli rodiče s dítětem mít.

Přitom více pravidel potřebují nezletilé děti; méně ti, kteří jsou dospělí. Více pravidel potřebují také otroci; méně ti, kteří jsou svobodní v lásce. Jsme pořád jako děti (dětinští) či otroci, když se ptáme, co se smí a nesmí; jsme dospělejší ve svobodě, když se ptáme, co prospívá, co buduje, co dává vzkvétat bohulibým vztahům mezi lidmi i mezi člověkem a Jeho Tvůrcem a Zachráncem.

Ježíš a Boží pravidla

Ano, vztah Boha k člověku je nad Boží pravidla. Pokud se tedy ta pravidla postaví nad člověka, mohou naopak vztahu škodit. Toho je dokladem i postoj samotného Ježíše k Božímu zákonu. Na jednu stranu Ježíš vyzdvihoval Boží pravidla a odhaloval jejich hloubku a dosah: nejen činy, ale i slova, myšlenky a postoje srdce jsou pravidly zahrnuty a jsou pro Boha důležité. „Z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu.“ (Matouš 12:36b) To aby si nikdo z lidí, kterým jde jenom o pravidla, a ne o vztah s Bohem, nemyslel, jako ten bohatý mladík, že „to všechno … dodržoval od svého mládí.“ (Marek 10:20)

SOUVISEJÍCÍ – Mluvení v jazycích – dar k budování v lásce

Na druhou stranu byl ale Ježíš ochoten zdánlivě porušovat Tóru, s jejími 613 micvóty (příkazy a zákazy), když šlo o to prospět člověku, jeho vztahu s Bohem a tím přinést Bohu chválu. Asi nejmarkantnějším příkladem bylo přikázání o sobotě. Ježíš uzdravoval nemocné a postižené i v sobotu, v den odpočinku, a tím ukázal, že „sobota je učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu!“ (Marek 2:27) Den odpočinku byl dán člověku jako čas pro setkání s Bohem a Božím lidem, ale protože je člověk (ne sobota!) pro Boha tak cenný, v případě nouze „je dovoleno v sobotu činit dobře“ (Matouš 12:12), i když to znamená nějakou „práci“.

Svatost je záležitostí vztahu

Přátelé –

Nevěřící svět si někdy všimne hříchu nás, křesťanů, a říká, „Ha, taky porušili Desatero! Proč by tedy Bůh (je-li nějaký) měl spasit je, a ne nás? Jsou snad oni v něčem lepší? Je to snad proto, že oni splnili ještě nějaká jiná pravidla, třeba byli pokřtěni nebo umí zpaměti Otčenáš? A když to taky splníme, budeme taky zachráněni?“

Dnešní kázání dává odpověď: Bohu nejde v první řadě o pravidla, ale o vztah! Křesťané nejsou ti, kdo vždy všechno dokonale dodržují, ale ti, kdo mají vztah s Bohem díky Tomu a skrze Toho, který – nepřesně se říká: dodržel všechna pravidla dokonale, ale přesněji – měl a má dokonalý vztah Syna k Otci.

I to, že jsme nazýváni svatí není díky našim „svatým“ činům. Svatost je vyjádřením vztahu s Tím, který je Svatý; vyplývá z toho, že jsme zachráněni Svatým, patříme Svatému a jsme odděleni pro Svatého. Máme-li tedy vztah ke svatému Bohu, vztah důvěry, a rosteme v něm, On v nás činí to, že si osvojíme a vnitřně se ztotožníme s cílem a smyslem všech Božích pravidel, kterým jsou vztahy sebedávající lásky.

Jako poslušné děti nedejte se opanovat žádostmi, které vás ovládaly předtím, v době vaší nevědomosti; ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života.

– 1. Petrův 1:14-15

Ať v nás Ježíš svým Duchem buduje stále pevnější svazek s naším Otcem v nebesích. Amen.

Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 17. června 2023 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.