Občas ke mně dolehne nějaký ohlas sporu o vztyčení repliky mariánského sloupu na Staroměstském náměstí – sloupu strženého protihabsbursky naladěným davem v roce 1918. Ač původně vychovaná v ateismu, stavěla jsem se dřív jednoznačně na tu reformační, protikatolickou stranu, doba pobělohorská pro mě byla dobou temna a jezuité pro mě byli symbolem zla. Teprve v pokročilejším věku jsem nabyla schopnosti podívat se na věc i z trochu jiného úhlu. Více z nadhledu. Ale pokusy o obnovu sloupu mi přese všechno zprvu vadily. Dnes vnímám spor o sloup stále víc jako nesmyslný.
Část křesťanů, hlásících se k římskokatolické, k českobratrské nebo k husitské tradici, vede boj o výklad minulosti. Jako by věřili s Orwelem: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“ Nejsou schopni se odpoutat od toho, co bylo. Naproti tomu řada jiných křesťanů, hlavně ti z menších denominací, vědí o historii často jen pramálo, jak čas od času zjišťuji. To taky není dobře. O dějinách bychom měli mít určitý přehled. Jak kvůli všeobecné vzdělanosti, tak s ohledem na to, že my křesťané nežijeme v žádném „bezčasí“, ale v dějinách. Křesťanství užívá pojem dějiny spásy. Bůh promlouvá v dějinách, zasahuje do dějin. Křesťané by měli znát aspoň dějiny církve, aby se z nich poučili.
Od svého počátku se církev snažila bojovat za jednotu, proti různým odchylkám, jakými byly ariánství, manicheismus, katarství, Markiónova hereze a další odstředivá hnutí. Jednota víry se udržovala duchovní autoritou a v případě, že to nestačilo, i silou. Zvlášť v době, kdy se křesťanství stalo v řadě evropských zemí prakticky jediným uznávaným náboženstvím. Jenže křesťanství, které se udržuje silou, přestává být skutečným křesťanstvím. Ulpívá na vnějších projevech, stává se kulturním náboženstvím, víceméně pouhou tradicí. Neboť přestává být důležité, čemu člověk věří ve svém srdci. Podstatným se stává, k čemu se hlásí navenek a jaké rituály praktikuje. Čím více vnucené autority, tím větší odpor proti ní vzniká. Navíc u věřících vyvstávají pochybnosti, zda vnějškově pojatá víra vede ke spáse. Proto se v minulosti znovu a znovu objevovaly pokusy o návrat ke kořenům, k tomu původnímu křesťanství.
Petr Chelčický dobře věděl, že vstup mocných tohoto světa do církve znamenalo spojení církve se světskou mocí, což se nemělo stát. Křesťané se měli řídit jen zákonem Kristovým. Většina lidí toho však není plně schopna a bez světského práva se neobejde, proto křesťané měli zůstat jen málo početnou skupinou. Něco na tom určitě je. Když čteme třeba Pavlovy listy, nezdá se, že by nějak počítal s tím, že se všichni lidé stanou křesťany. Křesťané tehdy tvořili menšinu, sůl země, žijící jinak než okolní svět. Být křesťanem žijícím uprostřed pohanského světa bylo něco úplně jiného, než být členem křesťanského národa v době, kdy se prakticky nepřipouštěla alternativa. Spojení se světskou mocí přineslo sice možnost snáz ovlivňovat myšlení velkého množství lidí, ale neslo to s sebou řadu neřešitelných problémů.
Před čtyřmi sty lety se naplno rozhořel svár katolíků a protestantů. Válka neutichala po dobu tří desetiletí. Trvala, přestože z jihovýchodu se do Evropy tlačil islám. Jan Ámos Komenský, který si během války naplno „vychutnal“ to oboustranné „křesťanské“ šílení, napsal: „A všechno toto vidí Turci a smějí se, žasnouce, v jakou jsme to upadli zvrácenost; že nečekajíce na jejich meče zabíjíme se vlastní zbraní, abychom i my zbylí brzy byli jejich kořistí. Takový zajisté (na naši potupu) byl smích Solimana, sultána tureckého, když mu (po odnětí čtyřiceti říší křesťanům po Evropě i Asii) bylo hlášeno, že křesťanští králové a státy uzavřeli smlouvu a chystají se k válce; pozdvihnuv ruku a roztáhnuv od sebe prsty, řekl: Jak málo se bojím, že tyto mé prsty srostou, tak málo se bojím toho spojení křesťanů!“
Časem byl v Evropě uzavřen náboženský mír, ale jednota církve se už nikdy nevrátila. Svého času mocensky prosazovaná snaha o obnovu náboženské jednoty obyvatelstva hluboce poznamenala dějiny naší země. Dodnes je možné slyšet dozvuky minulosti, například v podobě onoho sporu o sloup.
Naprosto neodmítám dějiny, jenom nechci vést minulé bitvy. Nemusím se stavět na jednu či na druhou stranu sporu. Necítím se v tom zavázána svým předkům. Přestože nesdílím současné vášně kolem obnovy sloupu, obdivuji českou reformaci, přesněji řečeno, zajímám se o dějiny Jednoty bratrské, která zanechala v našich dějinách nesmazatelnou stopu. Vidím na ní mnoho sympatického. Nechtěla bojovat za umělé sjednocení křesťanů, chtěla raději ukazovat příklad, jak žít. Myslím, že být tady dnes, nezabývala by se ani bojem proti sloupu. Neprosazovala se skrze mocné. Nebála se chudoby, Nikomu nic nevnucovala. Chtěla se líbit jen Bohu. Nenazývala se církví, ale jednotou, protože věděla, že je pouhou jednotkou – částečkou církve Kristovy, která se snad přece jednou obrodí. Neměla mezi sebou mnoho vzdělanců a nešlo jí tolik o prosazování správné teologické doktríny jako představitelům německé reformace, ale o bratrský křesťanský život. Přesto se podílela na šíření vzdělanosti v českých zemích. Do jejích početných škol mohly chodit i děti jiných vyznání. Její působení zde přineslo mnoho dobrého. Kéž bychom místo tahanic o minulost uměli realizovat podobný pospolitý křesťanský život, jako vedli někdejší „bratří“.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 20. ledna 2020 Foto: Wikipedie / Mari=anský sloup
28 Komentáře
Karel Krejčí
Chybou je, nesprávným způsobem posuzovat minulost přítomností. Místo toho, abychom se snažili pochopit dobu, náladu, děje a co nejvíce toho, co nám může přiblížit a co chce sdělit a připomenout ona konkrétní historická památka, děláme pravý opak. Podobně, jako starosta Řeporyjí, necitelně překrucujeme historii a zcela ignorujeme dobu, ve které ta či ona památka byla vytvořena a co má neustále připomínat.
Eva Hájková
Můžeme se snažit pochopit dobu a určitě je to správné. Ale každá doba je plná rozporů. V každé době jsou lidé, kteří stojí proti sobě, a úplně jinak chápou skutečnost. Museli bychom se zároveň snažit pochopit všechny strany, respektive porozumět úplně všem. Jenže, kdo se snaží porozumět všem, ztratí sám sebe a nakonec jeho snaha bude stejně marná.
Možná je dobré zvolit si v minulosti nějakou tradici, něco, k čemu se budeme hlásit. I když si nebudeme nikdy jistí, zda do minulosti přece jenom nepromítáme nějaké své touhy.
Má se sice žít v přítomném okamžiku, ale minulost nejde jen tak odepsat.
Arnošt Kobylka
Obávám se (alespoň podle svědectví mých příbuzných které buď Vlasovci zachránili, nebo seděli v centru povstání), že starosta Novotný, přes svoje poněkud buranské vystupování, až tak historii nepřekrucuje. K osvobození Prahy a kapitulaci Wehrmachtu v Praze samozřejmě vedla celková válečná situace a kapitulace Německa v Remeši, ale zároveň vlastní Pražské povstání zachránily jednotky ROA pod vedení gen. Buňačenka.
Padlo jich ve vlastním městě daleko více, než rudoarmějců, kteří pak Prahu dočišťovali od fanatických SSmanů a jednotlivců.
Jiří Kouba
Anežka Špičáková se tuším jmenovala ta Moravanka na Uherskohradištsku, kterou vlasovci zaživa rozřezali. Dodnes tam má památník .. Problém je v tom, že v závěru i jen vylepšovali poskvrněný profil.
Olga Nedbalová
Z historie bychom se měli také učit, abychom neopakovali neustále dokola ty samé chyby. Včera jsem se účastnila ekumenické bohoslužby. V modlitbě jsme prosili Pána o odpuštění, o smíření. A také ať nemáme pyšné srdce. Neboť jak správně uvedl katolický farář, všechny nesváry, války pocházejí z pyšného lidského srdce. To pyšné srdce člověka, který se chce vyrovnat Bohu, je na vině všech neštěstí v lidských dějinách. Kéž bychom měli srdce pokorné, tiché a otevřené přijmout našeho Pána.
Eva Hájková
Paní Nedbalová, já jsem zrovna myslela na totéž – že je třeba prosit Boha o pokorné srdce. Je to i v té písni Soudce všeho světa, Bože. Mám tu píseň odmala moc ráda. Znáte ji?
Soudce všeho světa, Bože,
před trůnem Tvým nepomůže
žádnému nádhernost jeho,
byť měl slávu světa všeho.
Jen to jedno všechno zmůže,
jen to od pekla pomůže,
když kdo, jsa pokorný, tichý,
a své vyznávaje hříchy,
před tebou své srdce níží;
k takovému hned se blíží
tvá milost, a jej podpíráš
a s láskou na něj nazíráš.
Ty hledíš k poníženému,
v srdci, v duchu sevřenému.
Ty, Pane, víš, co mi škodí,
víš také, co k dobru vodí.
Nedej mít se pyšně, hrdě,
k bližním mstitelně a tvrdě.
Nechť křivdy Tobě samému
soudci poroučím pravému.
Nechť se ani pro dary tvé,
jež propůjčuješ z lásky své,
pyšně nikdy nevypínám
a svým bližním nepohrdám.
Račiž tedy, milý Pane,
obdařiti pokorou mne,
svou milost se mnou konati,
v lásce své dej setrvati.
Olga Nedbalová
Ano, paní Hájková, mám ji moc ráda. Děkuji také za Váš krásný komentář, mluví mi z srdce.
Olga Nedbalová
Ano, paní Hájková, znám ji a ráda si ji zpívám. Děkuji Vám za krásný komentář, mluví mi ze srdce.
Jaroslav Rada
Na celé té kauze mne trápí jedna věc, nikdo se nezajímá, jaký dopad to může mít na veřejnost. Přesvěčte mne, že se o tom veřejnost nic nedozví a budu v klidu. O nás evangelikálech totiž za celých 30 let nikdo nic neslyšel (ani z médií, ani z parlamentu) a teď se máme zviditelnit protestem proti baroknímu sloupku? Místo abychom světu ukázali v čem je hřích, spravedlnost a soud podle příkazu Pána Ježíše (Jan 16:8), a tím veřejně deklarovali svou biblickou víru (což neděláme), tak se místo toho zviditelňujeme protestem proti replice barokního sloupu. Snad ne proto, aby si veřejnost řekla: „Aha, teď už vím, kdo jsou ti protestanté, to jsou ti, co se konečně rozpoměli kým jsou a začali znovu protestovat proti baroku. K nim se určitě nedám.“
K té „vnějškově pojaté víře“. My máme svou víru ukazovat svému okolí na svých skutcích (Jak 2:18) a to i na úrovni církve, ale jen na takových, které svědčí o Božím království v nás (v ní). K soudu jde sice každý sám se svými hříchy (a se svým pokáním z nich), ale do nebe pak už nikdo nemůže jít sám, ale pouze společně s ostatními. Tedy i v nebi vládne nějaký společenský řád, který by měl být na církvi před světem nějak patrný. Vždyť naše občanství by už teď mělo být v nebesích (Fil 3:20). Nic takového zatím patrno není a proto svět zatím nic takového na církvi vidět nemůže.
Jeden z aktivistů proti sloupu mi řekl, že ten protest původně vzešel z občanské iniciativy pražanů a ne z církve. Tak ať jim to zase tito občané zbourají, já bych se do toho kvůli svědectví o Kristu a jeho království raději vůbec nepletl a myslím si, že Ježíš také ne. To raději jako výtvarník napůl ironicky řeknu spolu s Werichem: „Vono to Baroko není špatný pro voko, jenže je vo voko, vokolo Baroka flinkat se bez floka (bez Boha).“
Arnošt Kobylka
On ten soud a spravedlnost je i v tom, že se umíme postavit proti rouhauhačské soše, která uráží Boha, svobodu, mrtvé oběti triumfálního katolicismu i pannu Marii.
Konečný Fr.
Postavení sloupu je vyjádřením souhlasu s vraždou českých pánů a to nemá s ekumenismem nic společného. Jako kdyby třeba někdo souhlasil s vraždou Horákové apod. To není křesťanské.
Petra R. Kaprálová (PRK)
Taky si myslím. Jednalo se o víc než jednu popravu, ale o mučednictví mnohých dalších křesťanů.
Olga Nedbalová
Obávám se, pane Konečný, že takto jednoduché křesťanství není. Po nás Bůh nechce, abychom souhlasili/nesouhlasili s vraždou někoho hluboko v minulosti. To bychom zrovna mohli začít diskutovat na téma, zda souhlasíme s vraždou Ježíše Krista. Všechny ty vraždy byly projevem lidské zvůle, i když všechny byly schváleny tehdejší platnou legislativou. Z hlediska tehdy platných právních norem byly v pořádku. Už to ukazuje na zvrácenost lidské spravedlnosti. Jediný spravedlivý soudce je Bůh a nikdo Ho nemůže nahradit. Pevně věřím, že čeští pánové, Milada Horáková a všichni ostatní, kdo byly nespravedlivě odsouzeni, jsou již na pravdě Boží. Jak krásně píše Komenský v Labyrintu světa a ráji srdce v kapitole Poutník spatřuje Boží slávu. S ostatním zástupem svatých budou stát před trůnem Božím a provolávat Mu slávu. I proto jsem křesťanem, abych se vymanila z pokřivených lidských soudů a svůj zrak upřela k Ježíši Kristu. A dávala si pozor, abych Ho svým hříchem znovu na ten kříž nepřibíjela.
Konečný Fr.
Nespravedlnost ale nesmíme pokorně přijímat, ale postavit se proti.
Otakar Vožeh
Tzv. „mariánský sloup“ stojí a padá s učením ohledně Marie. Biblicky podložený obdiv Marie nepotřebuje sloup. Nebiblické učení ŘKC ohledně Marie je jedním z důkazů neúcty ŘKC vůči Bibli jako Božímu slovu, k němuž člověk nemá nic přidávat, ani od něj nic ubírat.
Karel Krejčí
Pro pana Vožeha,
Máte pravdu, viděl jsem město, jehož ulice byly plné zpřeházeného marastu, bláta a kamení. Tečka.
Roman Loudal
Rimskokatolicka Panna Marie neni biblickou matkou Jezise Krista,proto Mariansky sloup rozhodne NE !!!
Olga Nedbalová
Moc si Vás vážím pane Vožehu a vím, že jste dozajista člověk věrný Božímu slovu. Na druhou stranu, mariánských sloupů na našem území stojí daleko více. A také se otevírají nové katolické kostely, které jsou zasvěceny různým světcům. Nevím, zda Bůh po nás chce, abychom všechny sloupy skáceli a z katolických kostelů vyházeli všechny projevy modlářství. Minimálně ale platná právní úprava ČR nám k takovým krokům nedává žádné oprávnění. Mě třeba osobně daleko více tíží, že v ČR je stále dovoleno provádět potraty. Pro mě je to legalizace vraždy. Argument, že se jedná jen o nějaký centimetrový kousek hmoty, který ještě nemá žádná práva a tušení o životě mě vůbec nepřesvědčuje. Vždyť i my jsem byli kdysi jen takovým maličkým stvořením a přesto si nás Bůh zamiloval. A kdo nám dal právo rozhodovat o tom, čí život stojí za to uchovat? Mimochodem, připadá mi, že právě v obraně nenarozeného života se daleko více angažuje ŘKC než my protestanté. Usilovně se modlím, ať nám Bůh otevře oči a ukáže, co a jak konat. A místo energie, kterou věnujeme stavění nebo boření sloupů, se raději věnovat obraně a pomoci těm, kdo v současné době trpí. V minulosti už toho asi moc nevyřešíme.
Eva Hájková
Paní Nedbalové
Ty pobělohorské popravy nebyly v pořádku ani z hlediska tehdy platných právních norem. Ani v tehdejší době nebylo běžné, když si panovník dovolil popravit za vzpouru lidi urozeného původu (modré krve). Přestože nad popravováním méně významných lidiček se vůbec nikdo nevzrušoval. Světské právo je velmi často nespravedlivé. Ale zatím nějaké musí být, dokud se lidé bez něj neobejdou. Až se všichni podřídí Kristu, bude světské právo nepotřebné. Ale myslím tím, až se lidé skutečně podřídí. Ne, že o tom jenom budou mluvit. Zatím buďme aspoň rádi, že žijeme v časech demokracie.
Jinak úplně souhlasím s vaším posledním příspěvkem. Křesťan se má především starat nikoliv o to, zda druzí správně uctívají Boha, ale o to, jak je na tom se vztahem k Bohu on sám.
Olga Nedbalová
Paní Hájková,moc děkuji za upozornění. Já už jsem to vzala dohromady i s popravou Ježíše Krista a Milady Horákové, které probíhaly dle lidského práva a dopustila jsem se tedy této nepřesnosti. Také jsem kdysi bývala tvrdým odpůrcem pobělohorského období. Ale čím více čtu Bibli, tím více se snažím hledat především Boží spravedlnost a milosrdenství. Za demokracii jsem ráda a uznávám, že byly doby, kdy byly lidská práva více pošlapávána. Ale i demokracie má své mouchy. Na nás křesťanech je identifikovat ty správné mouchy a snažit se je pomoci vychytat 🙂
Olga Nedbalová
Prosím ještě bratry a sestry v Kristu, vzpomeňte si na Bibli, Matouš 25:
34Král tehdy řekne těm po své pravici: ‚Pojďte, vy požehnaní mého Otce, přijměte za dědictví Království, které je pro vás připraveno od stvoření světa. 35Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a přijali jste mě, 36byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.‘
Náš Pán a Spasitel se nás na posledním soudu nebude ptát, jak obratně jsme argumentovali proti nebo pro sloup. Ano, možná budeme vypadat přes světskými lidmi jako neschopní jedinci, kteří neumí prosazovat svá domnělá práva. Budeme před světem za blázny, kteří ustupují. Ale co je to proti možnosti mít podíl na Království nebeském. A pokud někdo vztyčí mariánský sloup jako důkaz své pýchy, své vzpoury proti Bohu, nebojím se, že to Hospodin spravedlivě neposoudí a nevynese nad ním spravedlivý rozsudek.
Konečný Fr.
Tady nejde jenom o věřící. Je zcela správné, že protestanti řeknou co si o tom myslí. Proč by měli mlčet? Máme demokracii a zatím můžeme říci svůj názor. Proč si hrát na nějaký ekumenismus, když není respekt k názoru druhého. Proč pořádat nějaká společná shromáždění? Škoda času. Pražané i další nevěřící spoluobčané přece také mají právo ten sloup chtít nebo nechtít.
Olga Nedbalová
Máte pravdu, pane Konečný, záležitost sloupu je otázka, která by se měla řešit zřejmě referendem. Pochybuji, že vůbec nějaký protestant by hlasoval ano. A byl by klid, přijde mi zbytečné kvůli kusu kamenu dělat takové ciráty. A společné shromáždění bych nerušila. U nás máme ekumenickou skupinku Modlitby matek. Tam se společně modlíme za nenarozené děti, za ty, kdo umírají, za ty, kdo jsou opuštění. Děláme sbírky pro tyto lidi, v rámci možnosti se snažíme i pomáhat (máme všechny docela velké rodiny a není tolik času na dobrovolnictví). Hodně mě to shromáždění posiluje a věřte, že jsem u žádné katoličky zatím nevypozorovala pyšné srdce. Jsou úplně stejné jako já, někdy unavené svým hříchem, někdy unavené hříchy okolí a přesto všechny máme sílu pohlížet k Ježíši Kristu. Ta skupinka existuje jen díky ekumeně, pokud bychom trvaly jen na katolické nebo evangelické skupině, tak se nedáme dohromady, bylo by nás málo. Proto to spojení.
Konečný Fr.
Nepřítel č.1 v Evropě začíná být islám a EU se svou ideologií – neomarxismem. Vůči tomuto nebezpečí musí být jednota nejen mezi křesťany, ale měla by být i mezi politickými stranami. To ještě asi nepochopili v Milionu chvilek. Sloup působí jenom nesváry.
Olga Nedbalová
Přesně, pane Konečný, mě třeba dost vadí, že se evangelická mládež účastní Prague Pride. Jasně a na základě Bible bychom se měli vymezit proti zásadním hříchům tohoto světa. Kamenný sloup ve srovnání s ostatními hříchy mi nepřijde jako zásadní hřích, už vzhledem k tomu, že se v ČR dělají bohové ze všeho možného. Třeba božský Karel Gott :-). Vyzdvihuje se jedinečnost každého člověka, jeho právo být čímkoliv a sloužit komukoliv. Mně to přijde jako sobectví nejvyššího stupně. A nejjistější cesta do záhuby.
Olga Nedbalová
A ještě pane Konečný, byla bych hrozně nerada, pokud by mé příspěvky vyzněly jako kritika proti lidem, co ctí Písmo, kde řadím i Vás. Je jen dobře, že v církví jsou lidé kteří plní funkci „písmáků“. Někdo raději zkoumá Písmo, někdo půjde evangelizovat, někdo se zastane slabých. Všichni jsou v církvi potřeba, vždyť jsme údy jednoho Kristova těla. Každý máme jiné obdarování. Já jen toužím po tom, abychom se uměli jako církev více zastat slabých, těch co jsou bohužel i v demokracii stále bez práva, dokonce toho základního práva na život. Asi jsem s tím už otravná, ale nemohu si pomoci.
Ondřej Soběslavský
Vážím si Marie evangelií – pokorné služebnice Páně,
kdysi jsem si přivezl z Israele dřevěnou figurku, která tento postoj vyjadřuje.
Ondřej Soběslavský
Olga Nedbalová
Ano,také se mi moc líbí nádherná modlitba Marie – Lukáš 1, 46-55, posílám všem pro povzbuzení.
Marie na to řekla:
„Má duše velebí Hospodina
a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli,
neboť si všiml ponížení své služebnice.
Hle, od nynějška všechna pokolení
budou vyprávět o mé blaženosti,
neboť mi učinil veliké věci Ten, který je mocný.
Jeho jméno je svaté
a jeho milosrdenství k těm, kdo jej ctí,
trvá od pokolení do pokolení.
Svou paží dokázal moc,
rozehnal ty, kdo mají v srdci pyšné myšlenky.
Mocné svrhl z trůnů
a ponížené povýšil.
Hladové nasytil dobrými věcmi
a bohaté propustil s prázdnou.
Ujal se Izraele, svého služebníka;
pamatoval na milosrdenství –
jak zaslíbil našim otcům –
vůči Abrahamovi a jeho semeni až navěky.“