Róbert Petrilák odcestoval spolu se svojí rodinou na dlouhodobou misii na Ukrajinu. Jak jejich plány narušila pandemie? Jak proběhlo stěhování nebo jak vnímají tamní křesťanské společenství?
Můžeš uvést na začátek, co všechno předcházelo vašemu odchodu na Ukrajinu? Jak vlastně vznikl nápad zahraniční misie?
V roce 2011 jsme na konferenci pro pracovníky s mládeží prožili silné povolání do misijní služby směrem na východ, ačkoli jsme tehdy ještě netvořili ani pár.
Když jsme se vzali, věděli jsme, že jednou půjdeme na misii – a že to bude Ukrajina. Nedovedli jsme si však představit kdy, jak a kde. Koncem roku 2017 jsme díky textu „lid, který seděl ve tmě, spatřil velké světlo, a těm, co seděli v zemi a v stínu smrti, vyšlo světlo,“ (Mt 4,16) prožili, že právě nyní přichází ten čas. Začali jsme se za to více modlit a přemýšlet. V létě roku 2018 jsme pak navštívili ukrajinské město Lvov a následně spustili proces přípravy na dlouhodobou misi.
SOUVISEJÍCÍ – Manželia Petrilákovci: Boh nám dal na srdce Ukrajinu
Na začátku toho procesu jsme netušili, co všechno nás čeká a také jsme předpokládali, že to půjde celé rychleji. Že od spuštění přípravy do doby jednoho roku vycestujeme na dlouhodobou misi se vším, co k tomu patří – což se však nestalo.
První krok, který jsme potřebovali udělat, bylo začít se sdílet s naší vizí v církvi, protože bylo pro nás velmi klíčové mít silné zázemí a zastřešení dříve, než odjedeme. Je to jeden z podstatných principů pro nás – církev je ta, která vysílá (Sk 13).
Navštívili jsme tedy mnoho církevních sborů (některé vícekrát), konference – hovořili o naší vizi a také k ní zvali. Začali jsme budovat misijní podpůrné týmy, doplňovali si další misijní vzdělávání, budovali vztahy v rámci misijní komunity na Slovensku, která se formuje kolem nově vznikající iniciativy „Slovenská misijní síť“.
Jelikož mise je něco, co nemůžeme začít dělat až po příchodu do jiné země, ale začíná vždy tam, kde jsme – ve větší míře jsme vstoupili do duchovní služby především v rámci našeho sboru, což jsme nazvali misijní praxe. Jako součást naší služby jsme také přijali mobilizaci církve k naplňování velkého pověření (nejen prostřednictvím naší mise ale obecně) například prostřednictvím kurzu „Kairos.“ Velmi důležití byly pro nás naši misijní mentoři.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Na druhé straně jsme rozvíjeli také vztah s církví na Ukrajině. V tom všem jsme zažívali řadu zázraků, Boží přízeň a milost – to, že On budoval toto dílo. Dá se říci, že toto byl proces přípravy z naší strany. Boží proces v naší přípravě měl úplně jiný rozměr – ten jsme neplánovali my, ale pravdou je, že od začátku našich příprav Bůh mnoho věcí měnil a formoval spíše v našich životech – než nás uvolnil pro misijní pole. Prošli jsme mnoha údolími, která jsme v době jejich realizace vnímali pouze jako překážky a zdržování ve věci našeho odjezdu – v konečném důsledku jsme však nyní za ně vděční a nechtěli bychom sem jít bez věcí, které nás Bůh tehdy naučil.
Začátkem roku jsme velmi jasně cítili, že navzdory nevhodným pandemickým okolnostem je nyní Boží čas vycestovat.
Na hranici s Ruskem je stále nestabilní situace. Nebáli jste se? Neříkali vám na poslední chvíli, abyste tam necestovali?
Na hranicích je situace nestabilní dlouhodobě – s tím jsme počítali. Faktem však je, že specificky se situace vyostřila pár týdnů po našem příchodu a mezitím alespoň dočasně zmírnila. V lokalitě, kde se nacházíme, momentálně necítíme žádnou bezprostřední hrozbu, ale zamýšleli jsme se samozřejmě, co dělat, kdyby byla, definitivní odpověď však nemáme.
Jak proběhlo samotné stěhování? Kde teď bydlíte?
Fáze stěhování byla pro nás v pandemické době výzvou sama o sobě. Jelikož jsme chtěli vycestovat začátkem roku, v lednu jsem měl naplánovanou cestu do Lvova kvůli hledání bytu. Avšak značnou část ledna byla Ukrajina v lockdownu včetně zrušení jakékoliv mezinárodní dopravy. Začátkem února jsem tedy vycestoval sám do Lvova vlastním autem. Na prohlídky bytů jsem měl jen dva dny. Někde těsně předtím jsem zachytil informaci, že někdy hledání může trvat i měsíc. Ivka se však ve víře velmi jasně modlila za kritéria bytu a jeden z bytů zázračně splňoval všechna. Je v dobré lokalitě – nedaleko od našeho sboru, což je u formátu města, jako je Lvov, dost podstatné. Při hledání mi velmi pomohla česká misionářská rodina v Lvově.
Když jsem ukončil karanténu po návratu domů, začali jsme chystat proces stěhování. Čekali jsme na potřebné doklady z Ukrajiny pro podání víz, můj bratr měl svatbu a zároveň do určitého termínu jsme museli vycestovat – protože do našeho bytu na Slovensku již měli přijít noví lidé.
Vše tedy šlo rychle a byl to velmi náročný čas. Občas jsem se sám sebe ptal, co děláme špatně a jestli se to nedá udělat nějak jinak – když je to tak náročné, odpověď jsem nenašel – prostě to třeba vydržet. Museli jsme také řešit mnoho věcí v souvislosti s pandemií – testování, covidové pojištění.
Týden před naším odjezdem jsme obdrželi zvací dokumenty z Ukrajiny a na konec, díky Bohu, jsme velmi rychlým způsobem začátkem března ve středu dostali vízum a v pátek jsme už vyrazili na cestu. Specifickým problémem se jevila – samotná technická stránka přestěhování. Jak seženeme dodávku s řidičem, který musí počítat s rizikem, že bude pak muset být cca 10 dní doma v karanténě po návratu? Díky Bohu – jeden bratr se sám nabídl, že má dodávku a je ochoten nás zavézt – nakonec byla v tom momentě situace taková, že po jeho návratu se stačilo otestovat a nemusel jít do karantény. A hranice – přesto, že jsme nevěděli, jak dlouhá bude kontrola našich osobních věcí, prošli jsme je tak rychle jako nikdy předtím.
Je to paradoxní – když jsme koncem minulého roku spustili něco, co nazýváme „Operace O“ – operace našeho odjezdu – tak už na začátku tohoto roku jsme zjistili, že situace jako taková tomu nepřeje, mění se ze dne na den, co se týče možnosti přeshraničního cestování a návratu, zvyšují se náklady atd., ale když nastane Boží čas – On otevře všechny dveře!
Autor: Michal Nosál Datum: 17. června 2021 Foto: Róbert Petrilák s manželkou
