Charta 77 nemohla neskončit s listopadem 1989. Nedávno se po čtyřiceti letech sešli ti, kteří ji podepsali, už jen ke vzpomínání a reflexi. Zároveň nostalgická, zároveň velmi věcná konference s názvem „CH 77 vlastníma očima“ v pražské Lucerně připomínala – ironicky posmutnělými slovy jednoho z nás – muzeum s více či méně zvetšelými exempláři, přičemž průvodci – kustody tohoto muzea byli zase právě ti poněkud zvetšelí exempláři…
Setkání i konference proběhly v přátelské atmosféře – tolik dlouhých objetí mužů i žen jsem už dlouho neviděl. Obětí, tu a tam i slzička, často neposlušné, nemocné tělo. Přijelo hodně těch nepražských, kteří vždycky byli ve stínu. Byl ve všech těch setkáních znát dobrý pocit: neviděl jsem tě, brachu, dvacet, třicet, ba i čtyřicet let, ale vím o tobě, šel jsi jinam než já, ale počínal sis po celou dobu slušně, a dělal jsi určitě to nejlepší, co jsi věděl a uměl.
V závěrečném zamyšlení jsem řekl: nikdo z nás si nikdy nemyslel, že to my jsme zbourali komunistický systém, ten se zhroutil sám do sebe, imploze se tomu říká, ale my byli přímo u toho, a zařídili jsme cosi důležitého, totiž že ty úplně první kroky byly správným směrem. Že nebyly svárlivé, soutěživé, nýbrž konsenzuální, že jsme nabírali ze všech sil lidi z šedé zóny (tehdy jsme jimi mysleli odpůrce režimu, kteří se z různých důvodů pod Chartu 77 nepodepsali), a to i do nejvyšších funkcí, že jsme nepřipustili, aby se hned začala dělit moc mezi dnes ráno vzniklé supernové strany, dokud nebyly k dispozici legitimní mandáty. Ty jsme získali právě s ostatními až ve svobodných volbách v červnu 1990.
Odkaz Charty 77? To spodní patro. Pod běžnou, každodenní, pohyblivou, otravnou, nesrozumitelnou, ale nutnou politikou (samé kompromisy nad daňovými sazbami, odvody a odpisy, dávkami a dotacemi, a také nad investicemi a výběrovými řízeními, nad personálními spory…) je ještě jedno patro. Kdo ví, možná i dvě.
Tam by se to moc hýbat nemělo, mělo by to být patro stability a jistoty. Fundamenty liberálně demokratického státu. Tam jsou osvědčenými institucemi a pravidly střežena práva, zaručující důstojnost lidí jako lidí, práva občanů. Práva menšin všeho druhu a jejich příslušníků. Ta všechna musí nesporně platit, aby to horní, viditelné patro denní politiky mělo smysl, aby bylo předvídatelné a zaručovalo víc jistot než nejistot. A nejen práva občanů, ale také jejich povinnosti.
Právě v tomto spodním patře připravovali chartisté dobu, o které nevěděli, zda a kdy přijde. Dnes se příliš soustřeďujeme na tu každodenní politiku, nutně stranickou, a bývá nám z ní špatně.
Je příznačně, že dva poslední chartisté, kteří zůstali v nejvyšších státních funkcích, si dosud udrželi místa právě tam, v samých základech státu, tam, kde se střeží fundamenty práva: ochránkyně veřejných práv – ombudsmanka Hana Šabatová a předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Dělají to, co dělali už před těmi čtyřiceti lety, a tak právě proto oni dva srozumitelně vyjadřují esenci chartovního étosu: důležitější než všechna stranická politika jsou pravidla a instituce. Soutěž stran je nezastupitelná, ale práva straníků i nestraníků jako občanů jsou ještě důležitější. Je třeba je chránit.
Ukazuje se tak, že ne všichni chartisté jsou už jen exponáty muzea.
Zdroj: Institut pro křesťansko-demokratickou politiku
Foto: Wikimedia Commons
