Petr Hampl je rozporuplná osobnost. Když jeho jméno zmíním před některými svými přáteli a dokonce i příbuznými, vztyčí varovně prst a upozorní mě na některé jeho nepřijatelné názory. A je pravda, že některé jeho názory jsou nepřijatelné i pro mě.
Nicméně: Ať už jsou názory a postoje Petra Hampla jakékoli, neznám mnoho lidí – a v České republice vlastně nikoho – kdo by tak srozumitelně a dobře pojmenovával některé skutečnosti, které považuji za tragické a nebezpečné. Mohl bych zmínit odpor k migraci, ale to není to hlavní, co mě na Petru Hamplovi zajímá. V této otázce mám celkem jasno. Mé postoje jsou asi méně vyhrocené než Hamplovy, jsem celkově poněkud laskavější (alespoň to o mně někteří lidé tvrdí), ale jde o otázky, s nimiž nějak vnitřně nezápasím. Co mě trápí – a kde nemám jasno, natož pak řešení – je skutečnost, že bohatí jsou stále bohatší a chudí jsou stále chudší, a pak i skutečnost, že velké nadnárodní korporace jsou silnější než jednotlivé státy a silou svých peněz vnucují společnostem neomarxistickou agendu. Tento proces ale chápu jen jaksi mlhavě (přiznávám se, že v tom nemám příliš jasno) a ani Hamplova kniha tuto mlhu zcela nerozptýlila. Nicméně problémy alespoň pojmenovává a do určité míry popisuje i mechanismy, které jsou ve hře. Možná nejsem dostatečně vzdělaný, ale neznám nikoho, kdo by tyto věci pojmenovával a popisoval, a dokonce i nabízel určité řešení. Předem prozradím, že Hamplovo řešení nepokládám za realistické. Nepřináší-li Hampl správné odpovědi, alespoň si klade správné otázky.
Základní tezí je, že dnešnímu světu vládne „nová aristokracie“, kterou tvoří 3 – 5 procent populace (s. 18). Tato nová aristokracie (vysocí byrokraté a vysocí manažeři) „vytváří vlastní svět s vlastní morálkou, životním stylem, hudebním vkusem, stylem oblékání, kuchyní, pohledem na rodinu apod.“ (tamtéž). Hampl tvrdí, že „většina příslušníků nové aristokracie nemá žádné nebo téměř žádné kontakty s lidmi z nižších sociálních vrstev“ (s. 19).
Hampl tvrdí, že podobné rozvrstvení společnosti – tedy na aristokracii a zbytek populace – existovalo před vznikem národních států a rozvojem kapitalismu. Kapitalismus přinesl nepředstavitelný nárůst produktivity (s. 20) a rozdíly mezi vrstvami společnosti se začaly snižovat. „Sňatek knížete s pradlenou je skandálem, o kterém se mluví ještě po tisíci letech, zatímco sňatek předválečného továrníka s květinářkou je něčím sice málo pravděpodobným, ale nikoli děsivě skandálním.“ (s. 21. Zde můžete okusit nejen Hamplovy názory, ale i určitý literární humor, s kterým píše a který velmi oceňuji.) S nástupem globalizace a nové aristokracie ovšem toto sbližování a vědomí příslušnosti k jednomu národu mizí: „…manažer z pražské pobočky nadnárodní korporace nedokáže pochopit, proč by měl mít blíže k prodavačce z Nového Města nad Metují než k pasáčkovi z Mali. Ani jeden z nich není příslušníkem jeho kmene“ (s. 22). Národní stát je potenciálním centrem odporu vůči této nadřazenosti nové aristokracie (s. 28).
Hampl – podle mě pravdivě – konstatuje, že ačkoli se technologie neustále zlepšují, životní úroveň většiny obyvatel stagnuje nebo klesá. Úroveň škol se zhoršuje (s. 49).
Za období „s nejmenšími sociálními rozdíly v dějinách Západu“ považuje Hampl padesátá léta minulého století (s. 78). Byla to doba, kdy „společnost se stala celkem, kde lidé sdíleli přesvědčení, morální hodnoty a životní styl“ (s. 79).
Pak ale přišlo období, kdy „poprvé v moderních dějinách začaly univerzity produkovat tisíce naprosto nepotřebných absolventů a úřady sociálního státu začaly vytvářet programy prohlubující chudobu“ (s. 80). „Programy ‚války proti chudobě‘ vytvořily tisíce skvělých příležitostí pro lidi z vyšších tříd, ale situace chudých se přestala zlepšovat“ (s. 99). Na počátku těchto procesů napsal Friedrich A. Hayek svou knihu Cesta do otroctví, v níž popisuje počátek tohoto trendu. (Hampl mluví o „Cestě do nevolnictví“; název jeho knihy Cesta z nevolnictví je tedy narážkou na Hayekovu knihu.) K tomu se přidalo používání digitálních technologií: „V počítačovém světě je mnohem snadnější vytvářet mezinárodní komunity a fakticky se oddělit od svých spoluobčanů“ (s. 82). Jak funguje tento nový svět? „Nejvýznamnější rozhodnutí jsou často přijímána nikoli přímo v korporaci, ale v bankách a investičních fondech. Tamní manažeři už ani nepředstírají znalost toho, co podnik dělá, ale hodnotí vše podle výkazů. Přestalo záležet na lidech, přestalo záležet na strojích, přestalo záležet na kvalitě produktů. Zůstalo už jediné – bude z toho možné vyrobit správné účetní výkazy?“ (s.83). V tomto světě „i ti manažeři, kteří jsou dramaticky neúspěšní, odcházejí s dříve nepředstavitelnými zlatými padáky“ (s. 84). Pamatujete na finanční krizi z roku 2008? Ty zlaté padáky tehdy zaplatili daňoví poplatníci.
Hampl konstatuje, že „u naprosté většiny lidí je o jejich sociálním zařazení rozhodnuto už v okamžiku narození“ (s. 85). Potvrzuji: proto už „nefunguje“ americký sen, proto je u nás mizivá sociální mobilita. Platí to na obou stranách Atlantiku. Hampl dodává: Jako bychom se vrátili před průmyslovou revoluci.
Oceňuji, že Petr Hampl odmítá spiklenecké teorie. Neexistuje žádné spiklenecké centrum, které toto vše „řídí“. Je to vlastně mnohem horší: „Pár let úplné převahy progresivismu na školách a v médiích stačí k tomu, aby tisíc let vývoje bylo zahozeno a aby převládla tupá pověrčivost“ (s. 86).
V dalších částech knihy popisuje Hampl odlišnosti vývoje mezi Spojenými státy a komunistickým Československem a vysvětluje, proč vládnoucí byrokracie za komunismu nevytvořila plně rozvinutou „novou aristokracii“, a také proč a jak se Maďarsko vzepřelo globalizačním procesům. „Maďarsko je dnes asi jedinou zemí západního světa, kde se snižují rozdíly v životních šancích“ (s. 115). Máme o čem přemýšlet.
Neodpustím si jednu větičku z pojednání o odlišnosti Izraele: „Úspěšný evropský manažer je původní profesí šplhoun, úspěšný izraelský manažer je působní profesí bojovník“ (s. 118).
Kniha pak obsahuje část věnovanou generačním rozdílům. Jsou to zajímavé úvahy, k nimž se ale nemohu vyjádřit, protože s tímto tématem mám málo zkušeností. Hampl konstatuje – a dokládá řadou myšlenek od jiných autorů, sociologů a demografů – že existuje doslova „nenávist“ mezi mileniály a předchozími generacemi. Jsem asi odstíněn svou rodinou. O politice diskutuji se svými šesti dětmi a jejich životními partnery, a do značné míry i s bratrem a jeho dětmi. Zastáváme nejrůznější názory a teoreticky bych se tedy měl „nenávidět“ zejména se svým mladším synem, jenž je sympatizantem Bernieho Sanderse. Jenže vědomí, že nějak patříme k sobě, že jsme jedna rodina, má pro nás zřejmě větší význam než politické názory.
Další, rovněž velice zajímavá část, je věnována neomarxismu, který ovládl západní university. Neodpustím si alespoň jedno pozorování: „Za ‚konstrukt‘ je označováno všechno, co se nelíbí anticivilizačním extrémistům – pohlaví, láska, tradice, morálka, národ… A když je něco označeno za konstrukt, má to být co nejrychleji zničeno… Pravý opak je pravdou. Je pro nás biologicky přirozené, že se navzájem utvrzujeme v určitých pohledech a že je předáváme svým dětem“ (s. 149).
Závěr knihy je věnován rozboru rozvrstvení naší společnosti na „Aktivisty a dozorce“, kteří prosazují globalizační neomarxistickou ideologii, dále na „masové pracovníky a spotřebitele“, kteří se v novém prostředí snaží přežít, ale uvnitř jsou spíše skeptičtí, dále na „nezávislé“, mezi něž patří zejména dělníci, řemeslníci a poskytovatelé služeb, kteří vědí, že k nové aristokracii nikdy patřit nebudou, sledují jiné životní strategie a uchovávají si nezávislé myšlení, a konečně „tajní rebelové“, kteří jsou zaměstnáni v korporátním prostředí nebo ve státní správě. Nejsou k režimu loajální, ale dávají si pozor, aby nevzbudili nežádoucí pozornost. Chtějí v korporátním prostředí vydělat peníze – a pak se věnovat budování něčeho jiného.
Hampl tvrdí, že potřebujeme ideologii a vizi. S ideologií problém není – všichni tuší, že je „přirozené hájit své dějiny, svůj jazyk, svou rasu a své území“ (s. 281). Problém je podle Hampla s vizí. Vize, kterou líčí, obsahuje na prvním místě obnovu samostatného průmyslu. Ta prý poskytne tisíce nových pracovních míst. Podobně tomu bude se zemědělstvím a výrobou potravin. Součástí vize je i zmenšení rozdílů mezi Prahou, velkými městy a venkovem. Dostupnější bude i bydlení. Hampl tvrdí, že se zvýší i potěšení z práce.
Hamplova vize se mi líbí, o tom žádná. Problém vidím v tom, že by patrně bylo možné ji uskutečnit ve Spojených státech, ale ne v relativně malém státě uprostřed Evropy. Ke vzpouře proti globální aristokracii by muselo dojít v mnoha evropských státech najednou. Její zásadní porážku v jednom národním státě si nedovedu představit a nepovažuji ji za realistickou.
Přesto považuji Hamplovu knihu za nesmírně podnětnou. Nepřináší-li potřebné odpovědi, alespoň jasně a srozumitelně popisuje problém. Jsem si jist, že další myslitelé mají i díky Hamplovi na co navazovat.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Dan Drápal Datum: 25. listopadu 2020 Foto: CC Search
16 Komentáře
Konečný Fr.
Petr Hampl organizuje setkání vlastenců v Příčovech u Sedlčan – letos v srpnu byl 2.ročník. Dovedu si ho představit jako vyučujícího na vysoké škole, ale se svými názory tam nemá šanci, stejně i v ČT. To je obrázek o naší demokracii, kde se umlčují lidé vybočující z mainstremu.
pavel v
Píšete, že Hampl nemá na vysoké škole šanci. Wikipedie však píše: „V letech 2010–2014 nejprve přednášel na Vysoké škole ekonomie a managementu a poté v letech 2014–2016 působil na Filosofické fakultě UK jako výzkumný pracovník zaměřený na alternativní formy lidského kapitálu.ů
Pane Konečný, zase lžete.
A. Renjascu
Ale s jeho častými pozváními do ČT je po jeho odporu k migraci konec a v tom má pan Konečný pravdu. Jeho anabáze na VŠ se datuje do doby než se znelíbil hlavním ideologům masmédií včetně ČT. Teď pokud o něm zazní zpráva, tak je negativní a pejorativní. Prostě přestal se nechat unášet proudem a začal samostatně plavat a takové jednání dnešní levice (ona ani ta včerejší) neodpouští.
pavel v
Kdo jsou konkrétně oni ideologové masmédií? Mají tito ideologové nějaké úřady a pravomoce pro uplatňování své ideologie? Jaké?
Kým je reprezentována ona levice, která má na Petra Hampla spadeno? Jste schopen ty lidi konkretizovat, nebo jste jako Rudé Právo, když kritizovalo Chartu 77, aniž by řeklo, co se mu na ní nelíbí?
Konečný Fr.
Opravdu jsem netušil, že působil na vysoké škole, takže jaká lež? Nesmysl. Každopádně Vám doporučuji, aby jste si jeho knihu pořídil a vzdělal se. Nejdříve je třeba se s něčím seznámit a pak to kritizovat.
pavel v
Když se zmýlíte, je na místě se omluvit. Já nekritizoval Hamplovu knihu, ale vás.
Petr Adamec
Nečetl jsem knihu a tak jsem opatrný k vyjadřování. Některé otázky, které autor recenze opakuje, mi ale připadají nepravdivé event. dost zavádějící polopravdy. Například není pravda, že bohatí bohatnou a chudí chudnou. Bohatí bohatnou a chudí také, ale méně rychleji. Obama je v Americe symbol, že americký sen funguje – dítě přistěhovalců má možnost dosáhnout vrcholu. Nejsou běžné nějaké úplně odtržené elity. Aspoň v Česku mnoho ne. Většina milionářů svůj majetek vydělala a vyšli víceméně z chudého a prostého či aspoň středostavovského prostředí. A vysocí úředníci žijí v česku zcela běžně jako každý jiný a stýkají se s normálním okolím. Česko je velice rovnostářské. Nemyslím, že autor knihy popisuje pravdivě problémy. Spíš jako komunisté vytváří jakýsi utopický třídní boj – má s marxizmem společného víc, než sám tuší.
Celkové doporučení pak naprosto neproveditelné. Představa, že se třeba v Česku může vyrábět vše, co potřebujeme nebo chceme k životu, je prostě nesmyslná. Nejde to. V zemědělství to asi jde spíše, ale vše by bylo výrazně dražší. Nakonec by to asi vedlo k něčemu jako Severní Korea – uzavřený systém chudoby – ovšem i ta je podporována Čínou.
Připadá mi, že vyhrocuje problémy a nabízí spásnou (a nesmyslnou) ideologii, jak je řešit. Problém je v tom, že globalizace není ideologie, ale hlavně realita. A tuto realitu jen obtížně můžete přeměnit a vrátit vývoj zpět. Jako nepomůže rozbíjet stroje a chtít tkát jen ručně. Problémy se musí vyřešit jinak než společenskou utolií.
geras
Docela bych doporučil na YouTube pravidelné redakce Jen „DreamPrague“, Američanky žijící dlouho v Praze. V jedné kapitole se věnuje porovnání zdravotních systémů u nás a ve Spojených státech. Její středostavovští přátelé mají děs ze situace, kdy dítě by dostalo angínu . To jen pokud byste viděl vzor v tamních poměrech. -Každopádně i Vy připouštíte ty rozevírající se nůžky mezi elitou a těmi „dole“.
Jste asi dost mladý a nepamatujete doby, kdy Česko vyrábělo od lodí po letadla vlastně opravdu skoro všechno. A zdaleka ne vše se potýkalo s nižší kvalitou, kovová šasi kazetových magnetofonů se vozila do Švédska, kde k nim přidávali západní elektroniku ( v tom jsme zaostávali). Dále nezapomeńte, že v době postkovidové možná opravdu nebudeme potřebovat vše, co chceme, ale jen to, co potřebujeme k životu. A zvádli bychom i víc, to není utopie. Dováží se k nám většinou věci, které vyrobit umíme, za cenu podtrženou dotacemi. -POcit, že jsme inherentně horší než Západ, je generační markantou generace 40-, a je to blbost, jsem v průmyslu (Západem řízeném) přes 30 let a umím porovnávat.
Petr Adamec
Nejsem vůbec mladý, je mi přes 50 a za komunizmu jsem toho prožil dost. Když jsme vyráběli většinu strojírenské produkce problém byl s kvalitou. V té jsme zaostávali. Šlo to vyrábět jen za cenu toho, že to bylo napůl zadarmo a měli jsme gigantické deficity obchodní bilance – strašlivé nesplatitelné pohledávky. Rozhodně nemáme trh na to, vyrábět auta, lokomotivy, letadla, počítače, vlaky, stavební stroje….skoro nic. Fyzicky to nejde, nemáme zdroje a ani ekonomicky by to nešlo … bylo by vše třeba 5x dražší. Svět se posunul, je již jinde. A nevrátí se. Nikdy již nevyrobíme vlastní české auto bez 80% procent společných součástek. Svět po koronaviru bude jistě jiný, ale rozhodně v něm budou auta, letadla a mnoho jiných věcí. Nepůjde o skromnou ekologickou společnost samoživitelů. Tak to je… líbit se nám to nemusí.. ale je to tak.
Petr Adamec
Že by si ti Švédové nedokázali vyrobit/okopírovat kovové šasi na magnetofon??? Nebo potřebovali komunisté zoufale valuty a tak jsme jim to prodávali pod výrobní cenou? A proč chyběly zoufale valuty? Že bychom už kromě těch šasi nedokázali vyvážet do Švédska (a na západ) skoro nic? A valuty jsme potřebovali i tehdy? Co dalšího průmyslového se tam vyváželo? Pár škodovek a dál…. hodně dřeva…a dál už nic nevím. Kde jsme měli po západě servisní střediska? Kam jsme jezdili na západ na montáže? Věčná škoda, že přišli komunisté, český průmysl byl světový a měl ohromný potenciál. Ovšem začal rychle upadat. Toho, co mohlo být jinak, je mi líto nejvíc…Tatra, ČKD, Škoda Plzeň… Mohlo jít o světové značky.
Americký systém zdravotní péče je jistě šílený. Moc nechápu, proč jsou křesťané proti Obama care. Ale nevím o tom skoro nic. Systém, kde chudé nikdo neošetří. A i střední třída je na tom bídně. Třeba se stačí jen dívat američanům na zuby… tak kvalitní plomby a rovnátka jako v česku mají jen bohatí. Nůžky se rozevírají, ale ne chudnutím chudých, o to mi šlo. Levice chce zvyšovat daně a dostat Ameriku někam, kde je Skandinávie. Trump naopak daně snižoval (hlavně nejbohatším).
Když jste tak dlouho v průmyslu, nevěřím, že byste si myslel vážně, že bychom dokázali vyrábět vše bez kooperace a za nižší ceny. Snad něco okopírovat a levně vyrobit. To ale přece není vše! Náklady na vývoj úplně všeho pro zemi naší velikosti? Výrobní linky? Zbrojní systémy? Stíhačky? Dopravní letadla? Hardware? Software? Ano, třeba Švédsko si vyrábí velkou část strojírenského sortimentu. Kdo další ze zemí naší velikosti? Snad jsme na tom mohli být podobně, nebýt komunizmu. Ale bez gigantického mezinárodního zázemí ta samotná výroba nejde. Která automobilka si vyrábí všechny díly sama, nebo jen ve své zemi? Která výrobna autodílů vyrábí jen pro jeden jediný koncern? Může existovat automobilka (pokud nejde o drahý malosériový luxus), která by vyráběla jen auta pro Česko???
pavel v
Z velmocí má největší sociální rozdíly Čína, kde 10% nejbohatších má 21,6x vyšší příjem, než 10% nejchudších. V USA toto číslo činí 18,5. V Rusku 12,7. V Německu 6,9. https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_income_equality Kritika rozevírání sociálních nůžek (zvyšující se rozdíl mezi bohatými a chudými je vlastní právě levici, kam patří i neomarxisté, kteří Hamplovi tak vadí. Charakteristické je, že levice Rusko a Čínu nikdy nekritizuje. Čína nemá zdravotní pojištění. Když Číňan onemocní, hradí pobyt v nemocnici bankovní půjčkou, kterou pak musí celou postupně splatit. I když je systém zdravotního pojištění v USA předpotopní, je lepší než v Číně. Také nechápu, proč se Trump tak snažil torpédovat Obamacare, které se přibližuje evropskému zdravotnímu pojištění, ale do jeho kvalit má daleko.
Píše se tam také, že velké korporace jsou finančně silnější, než jednotlivé státy a že státům vnucují svoji agendu. S tím bych vcelku souhlasil a proto nechápu, proč Hampl a spol. chtějí rozbít EU na malé národní srtáty. Vždyť jen vemi silné uskupení dokáže oněm obřím korporacím čelit.
Konečný Fr.
Poctivější by asi bylo, kdyby jste si knihu přečetl a pak ji kritizoval, protože snadno můžete kritizovat něco co buď autor neřekl nebo myslel jinak. Hampl rozhodně není fandou neomarxismu a tím pádem ani marxismu. To máte asi falešný dojem.
Petr Adamec
Četl jsem tu minulou, tuto již číst nebudu, nestojí mi to za to. Neomarxista není, ale řeší problémy stejně, jen naopak. Krajní levice a pravice má uvažování docela podobné. Jen s opačným znaménkem. Obojí je zavádějící a nebezpečný ideologický a utopický koncept. Řešení, které je stejně špatné, jako ten kritizovaný neomarxistický recept. Naštěstí jde o nerealizovatelné nesmysly. Jenže vím z komunizmu, že žádný nesmysl není tak velký, aby ho někdo v politice neprosazoval.
Konečný Fr.
Pravice a levice stále existuje. Také spolupráce pravice s levicí je možná – taková opoziční smlouva. Pro křesťana je přijatelná levice ta, kterou reprezentuje třeba Foldyna ( soc.dem. v SPD) nebo Zeman a nepřijatelná ta, kterou reprezentuje Hamáček, Dienstbier nebo Petříček. Dialog s marxisty je možný, spolupráce ne.
Petr Adamec
JInak řečeno, je pro Vás přijatelná jen ta levice krajní. Sám uvažujete podle svých názorů v pojmech krajní pravice. Takže pro Vás ta krajní levice představuje podobné a blízké uvažování, s kterým byste našel společnou řeč. Jak jsem již psal, takový je i autor té knihy – podle Vás protineomarxistický, ale vlastně ideolog uvažující podobně.
Jsem si jistý, že se mýlíte, pokud Váš názor pokládáte za jediný možný křesťanský.
pavel v
Pane Adamče,
výstižné! Můžeme najít i paralelu v historii. Komunisté byli extrémní levicí, nacisté pak byli označováni za extrémní pravici. Ve skutečnosti mezinimi nebyl téměř žádný rozdíl. NSDAP znamená Národně socialistická německá dělnická strana. Co měly obě společné? Vševládný stát byl vším, jedinec ničím. Byla to v obou případech restaurace středověké despocie s občany jako nevolníky.