Loni jsem jako svůj příspěvek napsal článek o tom, proč bychom se měli modlit: protože modlitba je mocná a účinná. Spíše častěji než vzácně ale zjišťujeme u sebe zápas s opačnou stranou rovnice: s tím, že se nemodlíme, že se modlit nechceme, nebo že je pro nás prostě problém modlit se pravidelně. Koneckonců – zeptáš-li se většiny křesťanů, řeknou ti, že jednou stránkou chození s Bohem, která pořád volá po vylepšení, je jejich modlitební život. Pocit, že jsme už v modlitebním obecenství se svým nebeským Otcem „za vodou“, nemáme nikdo; ale jen málokdo z nás si dá tu práci a uvažuje, proč tomu tak je. Očividně se nad tím – poctivě řečeno – trošku zamýšlíme spíš tehdy, když je pro nás modlení obtížné a pereme se s tím. Zde je pět nejdůležitějších důvodů, proč se nemodlíme:
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Svého „partnera v rozhovoru“ nevidíme. Bůh je neviditelný; je to duch. Je sice všude, ale nemůžeme se mu dívat do očí, slyšet jeho odpovědi a jednat s ním tak, jako podle své zkušenosti komunikujeme s kýmkoli jiným. Co se dá dělat – modlitba je aktem víry. Ničeho se při ní nemůžeme chopit pomocí smyslů. Někdy míváme zkrátka pocit, že jsme sami, že mluvíme „do stropu“. Samozřejmě tomu tak není, ale tak nám to nalhává náš tělesný zrak. Ježíšovo hledisko, jímž odpovídá na tenhle náš důvod, proč se nemodlíme, zní: důležité není to, co vidíme my, nýbrž co vidí Bůh! (Matouš 6,6: „Modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“) Bůh vidí i tehdy, když my nevidíme – to je přece úžasná motivace pro modlitbu, ne?
Jsem přitom tak nesvůj!
Bůh je svatý, kdežto my ne. Předstoupit před Toho, jenž ví a vidí vše, před nímž je vše jako na dlani, a nemít při tom trošku pocit, že nejsme ve své kůži, může být pro nás známkou toho, že plně nechápeme význam jeho svatosti. Kdo z nás touží ocitnout se před Spravedlivým v poskvrněném šatě – viz Izajáš 64,5 Modlit se znamená chodit ve světle a před světlem, i když nás špiní hřích a poskvrna. Lékem na takovou nechuť nechat vyjít svou hříšnost najevo je ovšem právě evangelium. Jak praví Jan ve svém prvním listě: „Zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.“ (1. Janův 2,1) Povšimni si v tomto verši a okolním kontextu toho spojení: Kristova modlitba za nás, jeho spravedlnost – a naše schopnost předstoupit před milostivého Boha v nebi. Všelékem na naši poskvrněnost ve srovnání s Boží dokonalostí je naše svatost v Kristu. Utíkejme se tedy k svatému Otci v modlitbě – oděni ve svatost jeho syna.
Neříkáme to sice, ale je to podle nás ztráta času.
Správně, nahlas to nikdo neřekneme, protože to je nevíra v moc a užitečnost modlitby jako vyšitá. Přiznáme-li si to ale poctivě, straší tahle pochyba v pozadí naší mysli tehdy, když se modlitbě nevěnujeme soustavně. Tak nějak si myslíme, že Bůh neodpoví – že se svými milostmi škudlí. Nebo že modlitba nefunguje, že se tím stejně nic nezmění. Možná Bůh slyší, ale rozhodně to nevypadá na to, že by ta naše ubohé modlitbičky měly příliš velkou cenu. Snad se zaplétáme do teologických kliček a myslíme si, že Bůh je tak jako tak svrchovaný, tak co na tom vlastně záleží, zda se modlíme nebo ne – on si stejně bezohledně pojede podle toho, co se zlíbí jemu. Ale do tváře všem těmto námitkám letí Slovo! To mluví o jeho štědrosti – dává nám přeci Krista – a říká ještě víc: nedá nám snad bohatou měrou všechno? (Římanům 8,32) Mluví o tom. Že Pán nás v Kristu zcela jistě slyší, a nakonec vyslyší (Marek 11,24). A Jakub říká, že nedostatek máme proto, že neprosíme s vírou (Jakub 4.2-3), ale že v opačném případě určitě dostaneme (Jakub 1,5-6). Sám Bůh tuto naši třetí rýpavou námitku a výhradu usvědčuje ze lži.
Je snazší předstírat, jak jsme zbožní, než doopravdy žít zbožně.
Je opravdu svůdné předstírat před přihlížejícím světem život ve víře místo toho, abychom měli s tím neviditelným Pánem živoucí, živý a trvalý vztah. Modlitba v soukromí je taková zkouška lakmusovým papírkem: ukazuje, do jaké hloubky věříme ve své obecenství s Kristem. Farizejové rádi stavěli svůj modlitební život na odiv, a dočkali se za to přísného pokárání (Matouš 6,5, 23,14). I když třeba máme daleko k pokrytectví, které Ježíš odsuzuje, je pro nás pravděpodobně snazší modlit se s a před jinými, než abychom se modlili v soukromí. Spoléháme se na to, že nám bratří a sestry pomohou upevnit naše obecenství s Ježíšem, nebo je veřejná platforma jediným místem, kde se modlíme? Připomeňme si Matouše 6,6 a Jana 9,31, kde nás Ježíš vroucně zve k obecenství s Pánem v soukromí a ujišťuje nás, že Pán naše modlitby slyší a vyslýchá.
Nemohu po něm chtít, aby se mi pletl do mých věcí.A zase: určitě nikdo nejsme tak zabednění, abychom si to takhle výslovně pomysleli, natož abychom to říkali nahlas. Ale ve své tělesnosti k modlitbě často takhle přistupujeme. Chceme, aby se dála naše vůle. Izraelci si kdysi mysleli, že si mohou Boha takhle zavřít do truhly (1. Samuelova 4), a příliš dobře se to pro ně nevyvinulo (natož jak to dopadlo!). Podobně nás varuje Jakub, že se nesmíme modlit za něco, čeho chceme použít pro své vlastní cíle (Jakub 4,3), neboť takový sobecký přístup ukazuje, že s Bohem jednáme jako s nějakým džinem nebo ještě hůře, jako když se pohané snažili manipulovat se svými bohy. Raději hledejme blaho v něm (Žalm 37,4) a modleme se podle jeho vůle (1. Janův 5,14), pak nís jistě vyslyší a dá nám, po čem touží naše srdce!
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Keith Evans Datum: 5. listopadu
profesor biblického poradenství na Bohosloveckém semináři Reformované presbyterní církve (RPTS); pastor a otec čtyř úžasných dcer: Audrey, Evangeliny, Aliany a Aimee.
Zdroj: Gospel coalition, překlad Ivana Kultová, ilustrační foto Unsplash
