Jste asi jediný manželský pár, který znám, kde je žena o hlavu větší než muž. Jak jste se dali dohromady?
Ida: Bylo to na biblické škole. Martin přišel do nultého ročníku, měl vlasy skoro po pás, byl takový… zvláštní (smích). Když ho viděla kamarádka, vyděsila se, protože ho znala z xchatové místnosti (internetové diskusní fórum), kde deptal křesťany svými otázkami. Pamatuji si, že když říkal svůj příběh (byl takový dobrodružný), seděla jsem tam a říkala si: Tohle je přesně ten člověk, se kterým si nebudu nikdy mít co říct. Můj příběh je strašně obyčejný, byla jsem taková normální, nic jsem nevyváděla, žádné dobrodružství mě netáhne… Pak jsme ale zjistili, že máme společný humor, to mě překvapilo. Řekla jsem tehdy nějaký přiblblý vtip a on se mu zasmál, jediný ze skupiny. Když to pak vypadalo, že bych o něm třeba mohla i přemýšlet, hrála se hra, kde jsme se stavěli na židle podle velikosti, a já jsem si říkala: Proč jsem si vybrala kluka, který je úplně nejmenší ze všech? (smích)
Martin: Stali jsme se přáteli, rozuměli jsme si. Vždycky jsem Idu rád poslouchal. Tím, že jsem byl takový divoký, hledal jsem někoho, kdo mě zpomalí, kdo bude klidný, abych mohl chvíli jen sedět, nic nedělat a jen se smát. Kvůli té výšce jsme to nikdy nechtěli dát dohromady, ale to přátelství bylo tak funkční a tak zřejmé, že na nás lidé kolem nás tlačili: „Jejdamane, jestli je u někoho zřetelné, že to bude fungovat, jste to vy dva!“ Tak jsme se nechali dotlačit, abychom do toho šli… (úsměv)
Měli jste za sebou rozdílné příběhy, odlišné rodiny. Každý si s sebou nese určité modely vztahů, které odpozoroval doma…
Martin: Naše původní rodiny byly komplikované, takže jsme se vědomě snažili vytvořit si svůj vlastní společný svět.
Ida: Hodně věcí jsme si museli říct a nahlas jsme se o tom bavili, jak co budeme dělat.
Martin: Snažili jsme se předem definovat napětí, která jsme byli zvyklí pozorovat, a předem si připravit strategie, jak na ně budeme reagovat, až se do nich dostaneme, abychom je dokázali rovnou odzbrojit.
Manuál na konflikty
Je vůbec možné mít na všechno předem připravený postup?
Ida: Ne, vždycky vás něco překvapí. Konflikty jsme jako děti vždycky prožívali strašně těžce. Takže když dojde na konflikt, snažíme se ho uzavřít, a když je klid, téma znovu otevřeme a racionálně ho rozpitváme. Opravdu jsme seděli a já jsem říkala: „Když se stane tohle, nevím, co mám dělat. Dej mi manuál!“ A Martin: „Dobře, udělej tohle. Zkusíme, jak to zafunguje.“ Stejně tak já jsem mu říkala, co má dělat, když jsem uražená. Že potřebuju čas to zpracovat, ať se nesnaží věc vyřešit hned.
Martin: Věděl jsem, že pokud se budeme hádat, tak se rozvedeme, takže jsme se snažili nehádat.
Dobře se pohádat ale někdy může být i užitečné, ne?
Martin: To umíme až poslední dobou, zdůraznit tón. Ten pocit bezpečí už je po těch letech natolik silný, že to zvládneme, ale v prvních letech to pro nás byla natolik nebezpečná půda, že jsme se rozhodli radši vytvořit odstup: Vznikne nějaká situace – končíme a vracíme se k ní po několika hodinách či dnech. A hlavní pravidlo je: Žádný konflikt se neřeší po 22. hodině.
Ida: Ani žádné větší téma. Když mám hlavu jako pátrací balon z nějakých dětských hádek nebo problémů ve škole, Martin mi řekne: „Miláčku, na toto téma už je pozdě. Řekneme si to zítra.“
„Co mám s tvou modlitbou udělat?“
Máte tři děti, vedete sbor, kromě toho pracujete v církvi i mimo ni. Každá z těchto oblastí života si žádá své – čas, energii… Není mezi nimi někdy napětí?
Ida: Napětí je vždycky. Asi jsme přijali to, že určitá úroveň napětí je normální, a přestali jsme se kvůli tomu cítit špatně. Někdy rodina ustoupí službě a jindy služba ustoupí rodině. Chci v tom ale mít klid, že to nejsou dvě konkurenční prostředí, která se přetlačují, ale je to náš život, který musí být dlouhodobě k žití. Nemůžu jít do svého minusu příliš dlouho, nemůžu zachraňovat svět a u toho děti vláčet za sebou… Když si všimneme, že má některé nějaký deficit, snažíme se to řešit. Praktická věc je i to, že se snažíme nesoupeřit mezi sebou. Když mi Martin řekne, že se nějaké dítě cítí v nějaké oblasti špatně, nepřeberu si to tak, že jsem špatná matka a on je lepší otec, protože si toho všiml, a já ne. Čelíme všemu společně.
To vyžaduje hodně vzájemné komunikace.
Ida: Snažíme se o věcech pořád mluvit a hledat nové funkční modely. Naše děti navíc mají odlišné povahy, každý potřebuje něco jiného. Důležité je nenechávat věci, aby „nějak dopadly“. Musela jsem se naučit hodně mluvit. Byla jsem člověk, který radši něco vydrží, zatne zuby a vyčká, že se to třeba vyvrbí… Martin mi jednou řekl: „Tak mi prostě řekni, co chceš!“ A já: „Co to je za blbou otázku, to je přece zřejmé!“ Ale ono to není zřejmé.
A kolikrát, když jsem se modlila, jsem měla pocit, že mi i Pán Bůh říká: „Co mám s tou tvou modlitbou udělat? Když se budeš modlit za světový mír, co přesně čekáš, že se stane?“ I v komunikaci s Bohem jsem se učila pojmenovat, co chci a co se mi nelíbí a jak se to má změnit.
„Nečekej, že z tebe budeme nadšení…“
Společenství v Kolíně, kam jste nedávno přišli, bylo v té době ve složité situaci…
Martin: Sbor byl v krizi, jeden z pastorů odešel za nelehkých okolností a byly zde různé postoje k tomu, co se stalo. Samozřejmě dost odlišné. I přátelé nám otevřeně říkali: „Hele, jsi tu už čtvrtý pastor. Pokud očekáváš, že z tebe budeme nadšení, tak nebudeme.“
Měli jste celkem jasnou představu, jak by měl sbor vypadat. Něco takového se snáze realizuje „na zelené louce“ než v zavedeném společenství. Vyskočit ze zajetých kolejí bývá složité…
Martin: Dlouho jsme snili o tom, že založíme nový sbor, ale nakonec jsme přijali úlohu revitalizace. V praxi to znamená, že nově definujeme každou oblast. Ptáme se: Co je to evangelizace? Co je to pastorace? Kdo je pastor? Kdo je žena pastora? Jaká je úloha staršovstva? Proč a jak se modlíme? Jaká je role duchovních darů? Jak sloužíme společnosti? Taky se ptáme: Funguje to dnes? Rozumí tomu nevěřící lidé? Rozumí tomu věřící? Tomu jsme věnovali náš první rok.
Jaká je podle Pencových v dnešní době role pastora? Na co by se měla církev zaměřit? Co podle jejich zkušeností nejvíc zajímá nevěřící, když přijdou do sboru? Jak a za co se modlí? Další část rozhovoru najdete v únorovém čísle mezidenominačního časopisu Život víry.
Tématem tohoto čísla je manželství. Co znamená „být jedním tělem“? Je sex hřích, nebo posila? Biblickému pohledu na manželství se věnuje L. Ondráček, J. Pražáková, T. Dittrich a další.
Vydání také přináší příběhy čtenářek (Když už spolu spíme, proč to měnit?, Ve vězení svého těla), virtuální rozhovor s J. Ch. Blumhardtem – luterským farářem, který bojoval s démony, vyprávění o misijní cestě do Indonésie, biblická zamyšlení, zprávy nebo kalendář chystaných křesťanských akcí.
Kromě papírové a digitální verze nyní Život víry ve spolupráci s Rádiem 7 nabízí i audio verzi.
Více na www.zivotviry.cz.
