V českém překladu byla vydána knížka „Láska vítězí“ (Biblion, Praha 2020). Jejím autorem je Rob Bell, který působil v Grand Rapids, kde sloužil jako pastor v rostoucím megasboru Mars Hill Church. V tomto sboru se setkávalo více než deset tisíc lidí. Rob Bell publikoval tuto knihu v roce 2011. Jeho kniha vyvolala na americké scéně tak velkou kontroverzi, že Rob Bell musel opustit své pastorské místo a začal působit v médiích a jako cestující lektor. O tom, co způsobilo tuto kontroverzi, může se nyní český čtenář přesvědčit na vlastní oči.
Rob Bell reaguje na domácí scénu, kde řada křesťanů a sborů má příliš jasno ve věcech nebe a pekla. Mnozí si dovolují kádrovat druhé lidi a posílat je na zmíněná dvě místa, jako kdyby to bylo v jejich kompetenci. Rob Bell nemohl unést takové kádrování a posílání nejrůznějších lidí (např. Gándhího) do pekla. Eschatologie, učení o posledních věcech člověka, je pro některé křesťany tak jasné, že se tváří, jako kdyby seděli v nebeském štábu a jejich úkolem bylo rozhodovat o tom, co má Bůh s druhými lidmi po jejich smrti udělat. Myslím, že proti těmto eschatologiím by se i nejeden z nás vzbouřil, protože to znamená zasahovat do pravomocí Stvořitele. Jsou lidé, a nakonec je můžeme objevit občas i na naší křesťanské scéně, kteří přesně vědí, kdo patří do pekla a hrůzy tohoto místa dovedou barvitě líčit až to připomíná to, co zaznívalo v hrůzyplných klášterních kázáních zachycených v knize „Jméno růže“ Umberta Eca. Jedním velkým pokušením je zmenšovat svěřený základ apoštolů a proroků a druhým nešvarem je, tento základ svévolně rozšiřovat a snažit se Bohu vyrvat jen částečně poodhalená tajemství.
Rob Bell se ve své knize vehementně postavil proti kádrování lidí a snažil se ukázat, že evangelium je „mnohem lepší zprávou, než jsme čekali“. V mnohém je jeho kniha osvěžující a varující před vstupováním do Božích kompetencí. Velmi správně také ukazuje, že věčný život není odletem do jiné galaxie, protože Nový zákon zvěstuje druhý příchod Ježíše Krista na zem. Proto záleží na tom, jak na této zemi žijeme, jak se o ni staráme, protože tato země bude jednou obnovena. Důležité je pochopení bohatství evangelia. Bell říká, že evangelium není jen vstupenkou do nebe, ale je pozvánkou k spoluúčasti v nikdy nekončícím proudu radosti a kreativity.
Bell také směřuje k agnosticismu ve věci budoucnosti těch, kteří neměli možnost slyšet pozvání evangelia, nebo ho slyšeli silně deformované. Až potud není problém s Robem Bellem souhlasit a přijmout jeho dobře myšlené výzvy k dalšímu přemýšlení. Vždyť je to vážné varování před farizejským odsuzováním druhých lidí. Problém Bellova přístupu nastává, když se v knize objevují zpochybnění existence pekla. Z textů o tom, že Ježíš Kristus zemřel na kříží za všechny, vyvozuje Bell, že tedy všichni jsou vlastně vykoupeni. Bůh chce, aby všichni byli spaseni. Cituje např. ze 2K 5,19: „Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění…“ Jenže text pokračuje dál a čteme „…a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!“ Proč nám Bůh přikázal zvěstovat toto smíření a člověk se má dát smířit? Mám problém s Bellovým způsobem argumentace, protože celá řada jím citovaných biblických textů je vytržena ze souvislosti a text je sice čtivě, ale příliš lehce nadhozený. Nedozvíme se, jak Bell rozumí klíčovým textům. V celé knize není citován žádný jiný autor a není uveden ani žádný křesťanský směr.
Vděční můžeme být za otevření nesmírně důležitých témat, do kterých Rob Bell vpadne s celou vehemencí své osoby a jistě mu velmi jde o to, aby potěšil všechny ty, kteří byli odrazeni obrazem přísného Boha, který připravil hořící peklo, kde bude pláč a skřípění zubů. Na jedné straně je jasné, že je třeba znovu otevírat nesnadné biblické texty a nově usilovat o jejich odpovídající interpretaci. Na druhou stranu je vážnou otázkou, jestli nás má motivovat a řídit přijatelnost věrouky církve pro současného člověka. Demytologizační pokusy se již vícekrát objevily v dějinách církve, zasvítily a většinou rychle zapadly.
Bell ve své knize dochází ke zvláštní interpretaci kříže. Podle něj tradiční křesťanský výklad vede k tomu, že nás vlastně Ježíš zachraňuje před svým hrůzyplným Otcem. Ve skutečnosti přece Bůh sám poslal svého Syna, je to Boží spasitelná akce. V nastíněné Bellově koncepci není místo pro spravedlnost a soud. Někteří o Bellovi napsali, že provádí „hermeneutickou gymnastiku“. Jistě jsou v knize zajímavé důrazy. Např. tvrzení, „peklo si děláme sami“. Křesťanské odsuzovače druhých považuje za staršího bratra z podobenství o Marnotratném synu a v tom má jistě pravdu. Bell odmítá věčné trápení odsouzených. V tom není sám. Takový teologický postoj zaujímaly různé postavy církevních dějin od patristiky až po současnost. Tomuto pohledu se říká anihilacionismus, protože se kloní k vrstvám Písma, které naznačují, že po odsouzení nastane zničení těch, kteří setrvali ve svém životě u zla. Např. „ohnivé jezero“ naznačuje totální destrukci. Jsou to závažné otázky a vše se v člověku bouří, že by trest mohl trvat věčně. Tyto otázky zůstávají pro nás jakoby v mlze a my lidé je stejně zcela nepochopíme. Univerzalismus spásy, ke kterému tíhne Bell, je těžké obhajovat. Snažili se o to mnozí. Na rozhraní 2. a 3. století církevní otec Origenés došel k tomu, že všichni budou zachráněni, a nakonec se Bohu poddá i Satan. Toto učení prázdného pekla církev nikdy neakceptovala.
Po erupci kladných i záporných reakcí na Bellovou knihu se situace uklidnila. Kladným přínosem byl nový zájem o eschatologické otázky Božího soudu a věčného života. Rob Bell nakonec nezměnil dogmatiku žádného církevního proudu. Jak církev katolická, tak církve pravoslavné i církve protestantské, zůstaly u klasických kréd prvních pěti století. Dál opakovaně vyznávají „sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé“.
Bell peklo úplně nepopírá, ale posunuje ho do pozemského života. Říká, že si peklo děláme sami a sami se trestáme odmítnutím Boží milosti a lásky. Podle něj méně lásky znamená v životě větší peklo. Mnozí bychom si přáli, aby všichni lidé nahlédli, že zákony a vůle našeho Stvořitele platí a že je třeba se k nim vracet. Boží láska je nesmírná, ale není jedinou charakteristikou našeho Stvořitele. Malou analogií může být výchova dětí, které jsou rodiči nesmírně milovány, přesto mohou nastat chvíle, kdy přijde trest a jsou i případy, kdy děti z domu odejdou na cestu zla a nevrátí se jako Marnotratný syn. Ježíš Kristus hovořil o pekle velmi často. A neměl na mysli jen jeruzalémskou hořící, čadící a zapáchající Gehennu, jak to předkládá Bell. Několik závažných slov o pekle najdeme v nedávném článku Davida Nováka na tomto webu. Pro C. S. Lewise, N. T. Wrighta či Tima Kellera a mnohé další křesťanské myslitele nebylo eschatologické peklo jen alegorickým obrazem.
Havlovské heslo naší sametové revoluce obsahovalo spojení „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Láska bez pravdy může být pouhý rozplizlý sentiment. Pravda bez lásky je strašná a může zabíjet. V Ž 85,11 je napsáno: „…spravedlnost s pokojem si dají políbení“. Pokoj je spojen se spravedlností.
Bellovu knihu o vítězství lásky jsem si rád přečetl. Ano, musíme se více učit milovat druhé, pomáhat, sloužit, ale nesmíme potlačovat pravdu. A ke zjevené pravdě patří také soud. Proč nepřijmout Kristovu oběť za hřích a naději věčného života? Bůh je láska a jeho láska vítězí. Bůh je ale zároveň také spravedlnost. Proto pro nás pozemšťany není dobré eliminovat to, co nám Bůh zjevil o soudu a pekle. Některé části Písma svatého zůstávají ve zvláštním napětí vedle sebe. Když jednu část odejmeme, ta druhá ztrácí vyváženost, protiklad, dialektické napětí. Vykládejme, interpretujme a aplikujme Bibli, ale nevynechávejme to, co se dozvídáme o Boží spravedlnosti a konečném soudu. Jestli ovšem něco Písmo říká pouze v náznacích, pak nám sluší agnosticismus, a to platí především v úsudcích o věčném určení druhých lidí. V některých důrazech je Bellova kniha nepochybně varováním, abychom se nesnažili Bohu vyrvat tajemství soudu. Raději pracujme na tom, aby co nejvíce lidí mělo jistotu, že na soud nepřijdou. Je zajímavé, že v posledních letech Bell napsal další knihy a jak se zdá, křesťanství nezahodil a možná se opět trochu více vrátil ke klasickému křesťanství. Svým provokativním způsobem předkládá např. myšlenky o úžasné Boží svatosti a proč i my lidé bychom měli tuto svatost zrcadlit. V 1K 4,5 je napsáno moudré slovo: „Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí.“
Autor je emeritním předsedou Ekumenické rady církví Datum: 25. listopadu 2020 Foto: Biblion – Láska vítězí
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
16 Komentáře
Karel Konečný
Podle mého názoru komentář popisuje psychické problémy věřících lidí, obrácených především k svému pyšnému egu.
MC
Smiř se s Bohem, nebo zemřeš! Vážně?!
Natolik jsme si zvykli celou Bibli vykládat z perspektivy spasení nebo zatracení, že kvůli tomu řadu užitečných míst zcela přehlížíme. Například, když Pavel mluví o tom, že se Bůh usmířil se světem…
2Kor 5:19 “Neboť Bůh byl v Kristu, když smiřoval svět se sebou a nepočítal lidem jejich provinění, a uložil v nás to slovo smíření.”
častou reakcí bývá zdůraznění následujícího verše…
2Kor 5:20 “Jsme tedy Kristovi vyslanci a Bůh jako by vás skrze nás vyzýval. Na místě Kristově prosíme: Smiřte se s Bohem.”
Tedy, Bůh se sice se světem smířil, ale když se svět nesmíří s ním, má problém. Bůh se nadále hněvá a nakonec všichni nesmíření skončí v zatracení.
Opravdu? Zkusili jste se někdy zamyslet nad tím, proč Pavel tato slova adresuje lidem, kterým ještě o pár odstavců dříve píše:
2Kor 1:1 “Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, a bratr Timoteus církvi Boží, jež je v Korintu, se všemi svatými, kteří jsou v celé Achaji… “
A v jeho prvním dopisu adresovaném těm samým lidem dokonce uvádí ještě smělejší slova:
1Kor 1:3-7 “Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista. Stále za vás děkuji svému Bohu za Boží milost, která vám byla dána v Kristu Ježíši: Neboť v něm jste byli ve všem obohaceni, v každém slovu i v každém poznání, tak jak bylo mezi vámi utvrzeno svědectví Kristovo, takže nemáte nedostatek v žádném daru milosti…”
Takže ke smíření nevybízí nevěřící svět, ale věřící v Korintu. Toto místo tedy zjevně nespadá do té otřepané kategorie spasen vs. zatracen.
O čem je tu tedy řeč? Zkusím napsat, co tam vidím já a sami posuďte.
Na úvod uvedu, že z jiných Pavlových dopisů vidím, že když používá slovo všechny, nedělá rozdíly.
Ř 5:18 “A tak tedy: jako skrze provinění jednoho člověka přišlo na všechny lidi odsouzení, tak i skrze spravedlivý čin jednoho člověka přišlo na všechny lidi ospravedlnění k životu.”
S tím, že odsouzení z Adama přišlo skutečně na všechny lidi, mnoho lidí problém nemá. Naopak s tím souhlasí. Ovšem druhá část prohlášení říká to samé, když Pavel uvádí, že na všechny lidi skrze Ježíše přišlo ospravedlnění k životu. Není zde uvedeno, že zatímco Adam se podepsal na všech, Ježíš jen na některých – kteří to “přijali” – takže nepochybuji, že stejný význam slova všechny je zachován také v dopise Korintským.
2Kor 5:14-15 “Protože jeden zemřel za všechny, tedy všichni zemřeli. A on zemřel za všechny, aby ti, kteří žijí, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel a vstal z mrtvých.”
Ježíš tedy zemřel za všechny, a to víme a souhlasíme. Ale zde se říká, že díky tomu všichni zemřeli, aby všichni žijící, žili pro toho, kdo za ně zemřel a vstal z mrtvých. Všichni znamená všichni.
2Kor 5:16-17 “A tak od nynějška nikoho neznáme podle těla. Ačkoli jsme i znali Krista podle těla, nyní ho již takto neznáme. Proto je-li kdo v Kristu, je nové stvoření. Staré věci pominuly, hle, je tu všechno nové.”
Tato pasáž je vykládána mnoha způsoby, ale dovolte mi předložit, jak ji chápu já, přičemž opět vycházím z Pavlových prohlášení, s jednou výjimkou z listu Petra.
Protože všichni zemřeli, všichni žijí pro něj, nikoliv z lidské perspektivy, ale z perspektivy toho, který jim daroval ospravedlnění k životu. Z perspektivy toho, který je znovuzrodil, či chcete-li, znovu zplodil vzkříšením Ježíše, a setřel rozdíly.
1Pet 1:3 “Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás podle svého velikého milosrdenství znovu zplodil k živé naději vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých,”
Gal 3:28 “Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.”
Tedy všichni žijí pro něj, kvůli němu a v něm, ačkoliv to mnozí sami neví a dokonce to mnozí ani nepřijímají. Nikoliv však kvůli Bohu – tedy, že by jeho smíření odmítali nebo jej nechtěli – ale kvůli tomu, jak zle a zkresleně bylo po celá staletí toto smíření mnoha lidmi představováno. Ale nechci předbíhat, takže koukněme co Pavel říkal v Aténách.
Sk 17:24-28 “Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, je pánem nebe i země a nebydlí ve svatyních zhotovených rukou ani si nedává sloužit lidskýma rukama, jako by něco potřeboval; on dává všem život, dech i všechno. Učinil z jedné krve všechno lidstvo, aby přebývalo na celém povrchu země; ustanovil jim nařízená období a hranice jejich přebývání, aby hledali Boha, zda by se jej snad mohli dotknout a nalézt ho, a přece není od nikoho z nás daleko. Neboť v něm žijeme, pohybujeme se a jsme‘”
Vidíte, “Neboť v něm žijeme, pohybujeme se a jsme‘” neříkal Pavel křesťanům, ale místním lidem, kteří do té doby o Kristu neslyšeli ani slůvko. A budu pokračovat…
2Kor 5:16-17 A to všechno je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a dal nám službu smíření. Neboť Bůh byl v Kristu, když smiřoval svět se sebou a nepočítal lidem jejich provinění, a uložil v nás to slovo smíření.
Všimněte si, že toto vše je z Boha, který nás se sebou smířil. Není to pouze z Ježíše, který podnikl partyzánskou akci Bohu navzdory. On sám to udělal. Proto hesla typu, “Ježíš nás zachraňuje před trestem rozhněvaného Boha” jsou vyjádřením naprostého nepochopení toho, co se Bůh už na počátku rozhodl udělat. Nebo je to prostě jen prachobyčejná účelová lež, která se snaží jednu skupinu vyvýšit nad druhou, aby ji mohla “kolonizovat.”
Kol 1:19-22 “neboť se Otci zalíbilo, aby v něm (Ježíši) přebývala veškerá plnost a aby skrze něho smířil všechno se sebou a způsobil pokoj skrze krev jeho kříže — aby [ skrze něho ] smířil vše jak na zemi, tak v nebesích. I vás, kteří jste kdysi byli odcizeni a myslí nepřátelští ve zlých skutcích, nyní smířil ( ve svém lidském těle ) skrze svou smrt, aby vás před sebou postavil svaté, bez poskvrny a bez úhony,”
Vidíte? Bůh se tak rozhodl, a tak to udělal. Smířil se se světem a přestal lidem počítat hříchy. Ne jen věřícím, ale lidem. Ostatně, jak sám opakovaně říká, nikdy s lidmi na základě hříchů nejednal (Ž 103:10, 1Kor 13:5). Takže, pokud se vás podařilo přesvědčit, že v tom není žádná spravedlnost, můžete se upokojit. Právě to, že spravedlivý zemřel za nespravedlivé, tu spravedlivou odplatu za hřích zaplatilo tak, že už žádný dluh nezůstal.
2Kor 5:20-21 “Jsme tedy Kristovi vyslanci a Bůh jako by vás skrze nás vyzýval. Na místě Kristově prosíme: Smiřte se s Bohem (nebo dejte se s Bohem smířit nebo přijměte toto smíření.) Toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.”
Pavlovi nebylo za těžko sdělit Korintským svůj úsudek, když jim řekl, co vše se stalo s nimi, a co vše se stalo se světem. Když jim sdělil všechny výše uvedené skutečnosti a vyzval je, aby to přijali a nechali se s Bohem smířit. Dalo by se také povědět, že je vyzval, aby přijali, že tak, jako se Bůh smířil se světem, smířil se také s nimi. A znovu říkám, psal to věřícím Korintským. Proč? Možná proto, že právě oni měli problém sebe vidět jako smířené, jako srovnané s Bohem. Možná, že na sebe stále koukali jako na hříšné staré stvoření, které se Bohu nějak musí zavděčit.
A ani dnes tomu není jinak. Mohu potkávat věřící, kteří druhé horlivě vyzývají, aby se usmířili s Bohem, ale sami toto smíření nežijí. Sami mají stále pocit nehodnosti, oddělenosti od Boha, sami jsou stále vláčeni svou snahou si Boží přízeň zasloužit, a co víc, sami ani nemají jistotu v tom, jestli se Bohu vůbec líbí. Na druhou stranu odsuzují, vyhrožují, a povyšují se, jako by kvůli své víře byli něco víc, než ti, které se tak horlivě snaží dotlačit k této jejich prapodivné verzi smíření – “hříšníku, Bůh se s tebou sice usmířil, ale pokud se s ním neusmíříš ty, bude tě stíhat zuřivým hněvem. Proto hned teď přijmi Ježíše, který tě přišel zachránit před trestem rozhněvaného Boha, a ten se může začít vylévat každým dnem!!!” Možná jste se setkali s mírnější verzí tohoto sdělení, ale snad v tom vidíte tu absurditu. Bůh, který se sám rozhodl smířit s každým na zemi i v nebi, a také to udělal, stále brunátně drží hněv, div mu nepraskne v hlavě žilka. Zkuste se na to podívat ze svého pohledu. Někdo vám ublíží a vy mu přesto odpustíte. Opravdu a ze srdce, ne tzv. po křesťansku alias odpouštím ti, protože jsem křesťan, a ten by měl odpouštět, ale nikdy ti to nezapomenu. Takže vy jste odpustili, už nic proti tomu člověku nedržíte a on tomu přesto nevěří a dál žije v tom přesvědčení, že žádné odpuštění není, ba dokonce nemá zájem se ani omluvit. Změní vás to? Začnete opět brunátnět a chystat pomstu, protože ten grázl si neváží vaší velkorysosti mu odpustit? Nebo prostě žijete svobodní s vědomím, že až se ten dotyčný ukáže, tak mu to prostě jen projevíte? Žel teologie “spravedlivého trestu” dokáže i z těchto míst udělat zvláštní mutaci smířeného a zároveň nahněvaného Boha.
Takže, i na základě toho, jak těmto místům rozumím, jsem se rozhodl, že se nechám smířit s Bohem, ačkoliv jsem věřící už téměř 30 let. A čím více o tomto tématu přemýšlím, tím větší pokoj a skutečné odpočinutí žiji. Nabývám více svobody, a o to větší svobodu jsem schopen dát i druhým. Ono totiž jedním z produktů porozumění tomu, co znamená, že se Bůh smířil se mnou, je to, že jsem se smířil sám se sebou. Nepotřebuji už tedy sobě či druhým stále něco dokazovat. Jsem spokojený s tím, kdo jsem, jaký jsem a také s tím, co dělám. Vždyť, pokud Bůh učinil vše nové, pokud setřel rozdíly, pokud proti mně už nic nedrží, a nic mi nepřičítá, tak kdo jsem já, abych stále něco vymýšlel či hledal. Potažmo, abych z toho ještě ke všemu udělal jakousi pokornou přednost. A to není vyjádřením, že bych si myslel, že jsem tak úžasný, že bych už nic nepotřeboval měnit. Vím, že mám nedostatky. Není to tedy ani vyjádřením rezignace či neochoty se měnit. Je to vyjádřením důvěry, že veškeré další změny, které se v mém životě uskuteční, nebudou vycházet ze snahy nakrmit tu nenasytnou bestii jménem nespokojenost, ale budou stát na základě té spokojenosti a smíření, které již mám.
Na závěr si tedy dovolím napsat, považuješ-li se za Božího vyslance, skrze kterého by Bůh měl vybízet ostatní ke smíření, přijmi, že jsi smířen. Nechej se smířit, protože pak tu výzvu skrze tebe skutečně udělá Bůh, aniž bys musel otevřít svou pusu. Tvůj smířený život bude tou výzvou. Žel, řada těch, které jsme se kolikrát takto zarputile snažili s Bohem smířit, si to smíření užívala spontánně daleko více nežli my.
Karel Krejčí
No tak to je velmi „odvázaný“ názor. Stačí si přečíst pár závěrečných kapitol knihy Zjevení a především kapitolu 19 počínaje jedenáctým veršem. Opravdu je a také bude Bůh s každým smířený nebo obráceně – bude každý smířený s Bohem?
A. Renjascu
Žel děláte přesně to na co upozorňuje autor článku. Berete jen pár veršů na kterých stavíte svou teologii, potom berete ještě méně těch dalších s kterými se vypořádáváte a ignorujete drtivou většinu těch oddílů Písma, které vaši teologii rozporují.
Mám dojem, že univerzalismus není evangeliem křesťanů v Mosulu, Tikrítu či Alepa, není ani evangeliem křesťanů Súdánu, Sýrie či KLDR a ani nebylo evangeliem křesťanů Pergama, Smyrny či Filadelfie, ale jde o evangelium plného bříška. Takovéto učení vždy prosperuje v místech, kde došlo k názorové a hodnotové dezorientace společnosti, tam, kde dochází k zamlžení hranice mezi dobrem a zlem a kde schází schopnost pojmenovat věci a jednání pravými jmény a to je přesně to co se děje v dnešní západním světě. Žádný křesťan ve výše zmiňovaných oblastech, který trpěl či dokonce mučednickou smrti zemřel pro Krista aniž jej zapřel si zcela jistě nemyslel a nemyslí, že by tato oběť byla zbytečná a že si ji mohl ušetřit, protože stejně bude spasen děj co děj, ale věděl, že jeho oběť a víra má smysl i odměnu. Univerzalismus je plivnutim do tváře těmto mučedníkům.
Jinak neznám až tak detailně situaci v USA, ale nemám pocit, že křesťané v ČR přistupují k nevěřícím stylem „ber a nebo chcípni“, ale vidím u mnohých touhu předat známost Krista druhým lidem a často dlouholeté modlitby za jejich záchranu. Mám pocit, že věty typu ber nebo zemři se používají pouze pro obhajobu tohoto jiného evangelia než, že by vystihovaly realitu myšlení znovuzrozených lidí. Takoví lidé si totiž uvědomují milost kterou přijali a mají touhu ji druhým předávat a ne ji zamlčovat. Až na jediný případ jsem za svých třicet let od znovuzrození nezažil, že by nějaký křesťan ve vztahu k nevěřícím strašil tyto lidi peklem. Pokud už jej zmiňoval, tak spíše pro zdůraznění veliké milosti, kterou nám Bůh nabízí.
Otakar Vožeh
A.Renjascu : Díky za tento příspěvek. Universalismus je výsměchem oběti Ježíše Krista.
Lubomír Ondráček
Výborná recenze. Věcná, vstřícná, poukazující na pozitivní věci a současně jasně konfrontující důrazy odporující celkové zvěst Bible. Díky Pavle.
Eva Hájková
Karel Čapek si možná kdysi také představoval, že láska zvítězí. Když jsem byla malá, líbily se mi jeho pohádky. Tady je z jedné úryvek:
„Když kouzelníka dovedli do šatlavy, dali mu kus plesnivého chleba a ve džbánku smrduté vody. Než kouzelník jen seděl a usmíval se, a jeho oči zářily víc a více. O půlnoci se zvedl a mávl rukou. Tu zazněla sladká hudba a vzduch zavoněl jakoby tisícem květů. A skutečně, hle, na pustém žalářním dvoře rázem vyrostly houštiny kvetoucích růží, trsy lilií zvedly své kalichy k bílému měsíci, rozkvetly záhony macešek a konvalinek, kvetoucí kalina a pivoňka houpaly těžkými květy, hloh rozvil se bíle a rudě a v jeho koruně se rozezpíval slavík.
Tu procitl ve své kobce odsouzený vrah, a žhář na svém tvrdém loži si vytíral spánek z očí; trestaný rváč se udiven zvedal, zloděj vykřikl úžasem a podvodník, který tu odpykával svou vinu, sepjal ruce nechápaje, co se to stalo. Neboť chladné a vlhké stěny žalářní se rozevřely a rozklenuly v podobě štíhlého, půvabného sloupoví; nečistá lože trestanců pokryla se bělostným lnem, nebylo tu již závor a mříží, nýbrž několik kamenných schodů vedlo přímo do kvetoucí zahrady.
„Franto,“ zabručel vrah na žháře, „spíš?“
„Nespím, člověče,“ řek! žhář, „ale mám fantas; zdá se mně, že už nejsem v kriminále.“
„Hoši,“ zvolal rváč, „myslím, že jsem zrovna zemřel a dostal se do nebe!“
„Do nebe,“ vykřikl podvodník, „je nějaké nebe pro mne? Ale i já mám krásný sen, jako bych snad v ráji byl.“
„To není sen,“ povídá zloděj; „hoši, to se dá všechno hmatat; hmatám zrovna na liliový květ. Ach, kdybych si jej směl utrhnout!“
„Jen si utrhni,“ zazněl mocný a vlídný hlas, a u trestanců stál kouzelník v bílé říze. „Je pro tebe, příteli!“
„Pane,“ ptal se žhář ostýchavě, „vy jste tady jako žalářníkem?“
„Jsem trestanec jako vy, kamarádi,“ odpověděl kouzelník. „Odsouzen jako vy. Ta zahrada je pro nás. Pro nás jsou pod stromy prostřeny tabule. Pro nás zpívá slavík a kvetou růže Pojďte večeřet!“
Všichni zasedli k bohatému stolu a počali hodovat. Kouzelník obsluhoval je vzácnými jídly a vínem. Když naléval vína podvodníkovi, sklopil tento oči a řekl tiše: „Ne, pane mně ne!“
„Proč nechceš vína?“ tázal se kouzelník.
„Protože si ho, pane nezasloužím. Ochudil jsem mnoho, mnoho lidí. Ach pane, jak bych se mohl radovat z vína?“
Tu zazářily oči kouzelníkovy, ale on sám neřekl ničeho a obsluhoval ostatní. Když naléval pohár vrahovi, zachvěla se vrahova ruka a několik krůpějí rudého vína skanulo na ubrus.
„Pane,“ zvolal vrah zoufale, „proč mi to víno připomíná krev? Ach, že jsem prolil krev nevinnou! Běda mně nejbídnějšímu!“
Kouzelník neřekl ničeho, ale jeho oči zaplály ještě jasněji. Když naléval víno rváčovi, vykřikl tento: „Pane, co já mám s vínem? Ubíjel jsem lidi z bujnosti a zchromil jsem je ze svévole; uhodil jsem ruku, která mi nabízela přátelství, a týral jsem ty, kteří mne milovali nejvíce!“
Světlo rozestřelo se po tváři kouzelníkově, ale on sám neřekl ani slova, obrátil se k zloději a podával mu mísu nejkrásnějšího ovoce. „Ber si, příteli,“ řekl srdečně, „je tvoje.“
„Pane,“ zvolal zloděj, „bral jsem, co mi nenáleželo; dovolte, abych si nevzal, co mi snad náleží!“
Kouzelník se jasně usmál a přistoupil ke žhářovi: „Vezmi si ty, prosím tě,“ řekl mu, „osvěží tě to.“
„Pane můj,“ bránil se žhář, „zapálil jsem krov nad hlavou těm, kteří mi prokázali dobrodiní; jsou teď žebráky a prosí o skývu chleba. Ach, kdybych mohl raději osvěžit ty, kterým jsem ublížil!“
Tu rozzářily se oči kouzelníkovy jako hvězdy, a on sám se vysoko vztyčil a řekl: „Hoši, po léta jste hladověli a žíznili; po léta jste nepocítili sladkosti na jazyku a radosti v srdci. Proč byste neměli ted1 jíst a pít, hodovat a užívat radosti? Vezměte si ze všeho, je to vaše!“
Ale v té chvíli bylo slyšet v zahradě jakoby šum mnoha kroků, a k hodujícím blížil se zástup chudáků, chromců a žebráků.
„Můj bože,“ vykřikl podvodník, „tady jdou ti, které jsem ochudil!“
„A já,“ zvolal vrah polozděšen a poloradostně, „vidím tu toho, koho jsem zavraždil!“
„Probůh,“ ozval se rváč, „ti chromí a poranění jsou, pane, ti, kterým jsem ublížil!“
„A tady jste, vy všichni,“ zvolal zloděj u vytržení, „které jsem kdy obral!“
„Běda,“ vykřikl žhář, „tady těm žebrákům jsem, pane, kdysi spálil krov nad hlavou!“
Tu vyskočil podvodník a začal nosit jídla a vína těm, které kdysi ochudil; vrah roztrhal ubrus, poklekl k tomu, kterého byl zavraždil, obmyl jeho rány svými slzami a ovazoval je; rváč nalil vína a oleje na rány těch, kterým ublížil; zloděj sebral zlaté a stříbrné stolní náčiní a vnucoval je těm, které byl okradl; a když to viděl žhář, zaplakal a řekl: „Běda, co já dám vám, žebráčkové, které jsem připravil o všechno?“ A rázem otrhal všechny květy v zahradě a nasypal je žebrákům do náručí.
Když podvodník nasytil a napojil ty, které ochudil, když vrah zavázal rány zavražděného a rváč ošetřil poraněné, když zloděj obdařil okradené a žhář ověnčil hadry žebráků, sami nepožili ničeho, ale dovedli své hosty do paláce, uložili je k spánku na bíle prostřená lůžka a sami ulehli vedle nich na tvrdou zem.
Jen kouzelník zůstal v zahradě s rukama sepjatýma a očima zářícíma jako hvězdy. Sladký, pokojný spánek snesl se nad vězením.
Tu zaduněly těžké rány a do dveří šatlavy vkročil žalářník. „Vstávejte, lotři,“ rozkřikl se, „už tři dny spíte a nemůžeme vás probudit!“
Trestanci rázem procitli. I viděli, že leží na zemi vedle svých tvrdých, nečistých loží; vzdušné sloupy se zase změnily ve vlhké zdi žalářní a z pustého dvora zmizelo vše, co by se podobalo kvítku či rozkvetlému stromu; jen na podlaze leželo ještě něco lupenů růžových a liliových.
„Tři dny že jsme spali?“ divil se vrah.
„Cože!“ zvolal žhář, „byl to jenom sen?“
„Pane žalářníku,“ ptal se zloděj, „nebyl tu snad někdo krom nás?“
„Byl tu ten,“ bručel žalářník, „co ukradl královu kočku. Tři dny stál ve své cele bez hnutí a oči mu zářily jako hvězdy. Dnes ráno zmizel, když si odpykal svůj trest. Byl to nějaký čistý ptáček! Než se ztratil, přikouzlil našemu ctihodnému soudci, Doktoru Korpusoví, oslí uši. Ale teď hybaj, lumpové, vstávejte!“
Tak se začal zas trestancům bývalý život v šatlavě. Avšak něco se přece změnilo: smrdutá voda ve džbáně chutnala jim navždy nejsladším vínem, plesnivý chléb změnil se v jejich ústech v chuť nejlahodnější, líbezná vůně květů vanula šatlavou, a v noci, když uléhali, pokrývalo se jejich lože bělostí nejčistší. Každé noci pak se rozestřel nad vězením spánek míru bez výčitek a utrpení.“
K. Čapek: Velká kočičí pohádka
A. Renjascu
Tak jsem si poslechl diskuzi nad knihou Láska vítězí, kterou pořádal vydavatel knihy Biblion a musím říct, že jsem byl zklamán. Ne, že by tam nezazněly zajímavé momenty či myšlenky, ale celkově to bylo nějak „ploché“, neinspirující a dosti rozvláčné. Přesto si dovolím pár poznámek.
1) Nazvat něco diskuzí a pak si tam pozvat hosty, kteří se jednohlasně poplácávají po zádech a ujišťují se jak jsou dobří naznačujíc, že jsou to právě oni, kdo dokáží o těchto věcech přemýšlet z nadhledu, je dosti zcestné. Diskuze k jakémukoliv kontroverznímu tématu vyžaduje formát obhájce vs oponent. Toto bylo setkání přátel u táborového ohně. Na tom není nic špatného, ale pro veřejnost to má stejný význam jako nostalgické prohlížení starých fotografií vlastní rodiny.
2) Před zahájením „diskuze“ je krátké video, kde autor knihy Rob Bell sděluje, že podprahovým sdělením evangelia, tak jak jej zvěstujeme, je myšlenka, že Ježíš nás přišel zachránit před Bohem a co, že to má být za Boha, když nás před ním musí někdo zachraňovat. Tento výrok vypadá jako zajímavý důsledek zvěstování evangelia, ale při pečlivějším zamyšlení zjistíte, že autor knihy se tím dopouští pouze slovní ekvilibristiky typu: „dokáže Bůh stvořit suchou vodu?“, popř. „dokáže Bůh stvořit předmět, který by sám neuzvedl (pokud ne, tak by se prokázalo, že není všemohoucí a pokud ano,tak by opět prokázalo, že není všemohoucí)“ a tím si připravuje půdu, která mu umožní sdělit důvod sepsání knihy. Realita je ovšem taková, že evangelium, tak jak jej zvěstujeme a tak jak nám bylo zvěstováno přeci jasně sděluje, že Ježíš nás nepřišel zachránit před Bohem, ale před hříchem, před jeho důsledky a před otcem lži a jeho anděly. K tomuto námi zvěstovanému evangeliu, by se ovšem tato kniha psala, když ne obtížněji, tak zcela určitě jinak. To platí i pro vtip vyřčeným jedním z účastníků „diskuze“, kdy zmiňoval, že Ježíš nás chce zachránit před tím co nám sám chce udělat. Je to typické zaměňování příčiny a důsledku bez respektování skutečnosti, že Písmem od počátku až do konce prosvítá existence svobodné vůle jak stvoření, tak i jeho Stvořitele. Bůh je ten, kdo tuto svobodnou vůli respektoval jak v Edenu, tak i po celou historii.
3) Autoři diskuze kritizovali, že mnozí křesťané vytvářejí „svůj“ obraz Boha, ale celá diskuze prokázala, že ani její účastníci v tom nejsou vyjímkou, Vždyť i oni sami nám, tím co sdělovali, popisovali toho „svého“ Boha a žel až na vzácné vyjímky to činili bez použití Písem. Celé mi to připomínalo filozofování místo hledání v Boha v Písmu, které nám zjevuje jaký je a kým On je. Tvrzení L. Targosze, že Bůh je Láska, ale nikde v Písmu není sděleno, že on je svatost, ale pouze svatý, tak je opět hraní se slovy. Písmo přeci říká, že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. To není o svatosti, to není o podstatě? Měl tady autor výroku na mysli žárovku? Tvrdit, že Bůh je láska a ne svatost znamená tvrdit, že láska je jeho podstata, zatímco svatost je „pouze“ vlastnost, možná takový dar, který Bůh během věčnosti někde posbíral.
4) Během diskuze zaznělo, že o tomto tématu je třeba diskutovat a účastníci byli pohoršeni“, že pro některé křesťany jsou na některá témata tabu. Budiž, ale pak můžeme příště uspořádat diskuzi o tom, zda satan nakonec není dobrák, který nás svým činem chtěl pouze přivést k vyššímu dobru a nebo můžeme diskutovat o tom, zda Hospodin není pouze jedním z bohů popř. kolik cest k Bohu ještě vede. Můžeme tak vzít celé Písmo a všechny věci, které se nám jeví jako zjevené pravdy začněme zpochybňovat a fragmentovat. Určitě je to možné, ale je to účelné? Podívat se někdy na to čemu věřím novým pohledem a nechat tyto pravdy občas otočit na grilu může být užitečné, ale nikoliv pokud je to samoúčelné. I tak je důležité mít při tomto grilování na zřeteli celou radu Boží a nevystřihovat z Písma fragmenty jen proto, abychom mohli položit „zajímavé“ otázky či zpochybnit to co jsme již poznali (Fi 3/15-16).
5) Když už se probíralo toto „kontroverzní“ téma, tak mi tam chyběly některé otázky. třeba rozbor toho, proč Ježíš říká o Jidášovi, že by pro něj bylo lépe kdyby se vůbec nenarodil. Měl by tento výrok smysl pokud by byl Jidáš – možná zemřel ve stejný den jako Ježíš – za pár dní v nebi a byl spasen? A pokud znamenal tento Ježíšův výrok věčné zatracení, tak jak se to shoduje s tí, že Bůh je láska. Nevyvolalo by to v účastnících „diskuze“ opět pohoršení? Dále by mohli třeba odpovědět na otázku proč se Ježíš na kříži obrací ke zločinci činícímu pokání a slibuje mu vstup do nebe, zatímco k druhému zločinci, který svých hříchů nelituje se v době jeho velkého utrpení obrací zády.
6) Nelíbilo se mi zesměšňování či zlehčování modlitby přijetí Ježíše, která tam zazněla. Pokud to však v diskuzi zaznělo, byť krátce, tak bych očekával, že se někdo k tomuto tématu vyjádří. Je důležitá tato modlitba či není, když se zlehčuje.
7) Hodně se hovořilo o Boží lásce k člověku, ale trochu mi chyběla odpověď na Boží lásku obecně. Miluje Bůh celé své stvoření? Pokud ano, tak je to vůbec slučitelné s Boží láskou poslat satana a jeho anděly do hořícího jezera a nechat je tam na věky věků? Copak tyto bytosti nic necítí? Copak nemají svobodnou vůli? Je možné tyto bytosti trápit na věky věků a lidi z tohoto en bloc vynechat? Nebude autorům diskuze vrtat hlavou, že když Bůh toto jednou učiní bytostem, které jsou nám podobné přítomností citů i svobodnou vůle, že to bude moci učinit komukoliv jinému.
8) Trochu mi v tom povídání o Boží lásce chybělo zamyšlení nad hříchem. Účastníci „diskuze“ jsou zřejmě přesvědčení na základě svého přemýšlení o Bohu, že není slučitelné s jeho povahou posílat lidi do pekla. Ale rozumíme my lidé vůbec tomu co je to hřích? Jsme schopni ve svém poškození rozpoznat jeho skutečnou hrůzu a ničivý potenciál.
9) Myslím, že k tomuto tématu patří také otázka mučednictví a nesení kříže. Má toto jednání vůbec význam, pokud by nebe bylo tak či tak? Má smysl hledět na to, jak ubíjejí někoho, kdo je blízký mému srdci, když zapření Ježíše by jej mohlo zachránit? Copak by se Bůh mohl zlobit? A má cenu nést každý den svůj kříž pokud hedoné ma stejnou odměnu a stejný výsledek? Chce mi někdo z účastníků diskuze tvrdit, že všichni lidé kteří zde nepoznali Krista a Boží lásku žijí nešťastný život, zatímco ti co jej poznali se koupou ve štěstí?
10) Jedna z mála věcí se kterými jsem se mohl jednoznačně ztotožnit bylo zamyšlení L. Targosze na tím, že nemůžeme pro druhé chtít spravedlnost a pro sebe milost. Platí jedno nebo druhé, buď spravedlnost pro mne i pro druhé či milost pro mne i pro druhé. Toto tvrdím jž mnoho let, ale na rozdíl od L. Targosze se domnívám, že je to sdělení spíše pro člověka než pro Boha. On si jistě s tímto napětím poradí (Iz 55/9).
Na závěr snad jen to co jsem již uvedl v předchozím příspěvku. Netvrdím, že otázka spasení a „pekla“ je jednoduchá a ani nevím kde skončí Gándhí, ale na universalistické učení o neexistenci či časově ohraničené době pekla bych život svých blízkých nevsadil. Protože pokud je život věčný, tak bude zřejmě věčné i peklo.
Olga Nedbalová
Velice přínosný příspěvek, pane Renjascu. K bodu 9 – mučednictví. Pamatuji si, že jako dítě, když jsem viděla film o Janu Husovi, tak jsem si říkala, proč neodvolal své učení? Proč se nechal upálit? Nyní jsem pochopila proč. Jan Hus, tak jak mnoho ostatních, šel za Ježíšem. Obětoval možná nějakých 30 let světského života, ale získal život věčný. Jestli bych té oběti byla schopna já sama, opravdu nevím. Kdysi jsem nad tím hodně přemýšlela a pak jsem si řekla, že si prostě zkusím otevřít Bibli. A tam jsem četla:
Ježíš se ujal slova a řekl: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“ Matouš 11,28-30
Pochopila jsem, že není mým úkolem spekulovat, jaký kříž mi bude naložen a zda ho unesu. Je to v rukou Ježíše. On nám navíc pomáhá kříž nést. Nikdy nám nenaloží tolik, abychom to neunesli.
K diskusi o pekle jsem se už vyjádřila vícekrát a stále si myslím, není naším úkolem interpretovat Bibli tak, abychom její části oddělávali, různě převyprávěli a hledali si skulinky.
A. Renjascu
Váš krátký výklad Matouše je vynikající a inspirující. Myslím, že jste přesně vystihla smysl tohoto sdělení
Olga Nedbalová
Pane Renjascu, jenom trochu poopravím, nedělala jsem výklad Matouše, nejsem biblista nebo kazatel. Bibli beru jako živé slovo od Boha. Jsem ráda, že jste mi mou myšlenku odsouhlasil. Já na zdejší diskuse chodím i proto, abych si zde ověřila, zda dané věci z Písma chápu správně. Myslím si, že je moc dobře, když člověk může sdílet svou víru s jinými bratry a sestrami v Kristu. Mohou se navzájem povzbuzovat, napomínat (varovat) a prokazovat si lásku.
Jiří Aron
Děkuji za Vaše zajímavé postřehy z diskuse, pane Renajascu. Knihu jsem nečetl a proto jsem se, předevčírem, zkusil podívat se na záznam, viz https://www.youtube.com/watch?v=8TdqYWEveCQ. Po necelé hodině jsem to vzdal – přišlo mi to, podobně jako Vám v bodě 1, že si účastníci navzájem lichotí („děkuji za ta moudrá slova“, „pěkně se nám to tady odpichuje“, časté uznalé pokyvování hlavami, pochvalná mimika atd. atd.). Nikdo se neodvážil vyjádřit, že má aspoň v něčem, částečně jiný názor, než druzí v diskusi nebo, dokonce, než pan Bell.
K Vašemu bodu 3: pan Targosz ve 24:07 se velmi mýlí. Přece Bůh je v Bibli TAKÉ „milující svatost, milující spravedlnost“ – např. Ř 3,21 – 26; Luk 14,15,-24; Lk 18,9-14 atd. Neměli bychom se pokoušet použít jako výchozí jednu z Božích dokonalostí, lásku, pro ty ostatní z Jeho dokonalostí; v tomto případě tedy jaksi snížit Boží svatost a Boží spravedlnost. Hrozí nám pak potíž, že si uděláme o Bohu jen svou vlastní představu a tedy Jej nepoznáme plně, v celé Jeho dokonalosti.
I mě zatahalo za uši úvodní video s argumentačním klamem typu slaměný panák, že miliony a miliony lidí slyšely, že podstatou křesťanství je, že Bůh nás pošle do pekla, pokud neuvěříme v Ježíše, stejně ty dva vtipy na podobné téma okolo 17. minuty, viz Váš bod 2. Podstatná část diskuse se týká tématu, aby křesťané nepoužívali motivaci strachem pro přijetí evangelia, což mi přijde, v dnešní době poněkud, archaické. Zná prosím někdo z diskutujících nějakého konkrétního, žijícího kř. autora či kazatele, kterého se výtka „nemotivuj strachem“ týká? Vždyť drtivá většina těchto se ze všech sil snaží ani slůvkem nedotknout se žádného svého ani potencionálního posluchače, jak věřícího, tak nevěřícího. Církevní korektnost?
Nepochybuji o tom, že spousta lidí věří, že pro sepsání té knížky vedl pana Bella dobrý důvod, abychom na nevěřící nedštili oheň a síru pekla, ale říkali o Boží lásce. Obávám se však, že podobně jako se přihodilo diskutujícím, ani pan Bell nedokázal spojit víru v Boží svatost rovnocenně s Boží láskou a současně s pravdivým a upřímným pohledem na hrůzu našeho hříchu.
Jen tak přece může dávat Kristovo evangelium smysl: když tma zůstane tmou a světlo světlem. „Na počátku bylo Slovo a to slovo bylo u Boha a to slovo bylo Bůh. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je. V něm byl život a ten život bylo světlo lidí. A to světlo ve tmě svítí a tma jej nepohltila.“ Jan 1
Miloš Machát
Pane Renjascu, díky za váš komentář.
Olga Nedbalová
Myslím, že zvítězí láska k Bohu – miluji Boha, proto Ho chci respektovat. Nechci zarmucovat Ježíše svou pýchou, nemilosrdností, tvrdým srdcem. Nechci, aby se trápil. Protože Ho miluji.
Eva Hájková
Svatý Vincenc také řekl: Mě nezajímá nebe ani peklo. Já mám rád Krista.
Olga Nedbalová
V tom mohu souhlasit, mě také nezajímá, jak bude nebe vypadat, jaké budu mít tělo, co a jestli vůbec budu jíst….Hlavně, že tam bude Ježíš.