Vatikán – Papež František v pátek vyzval k reformě výuky teologie na katolických školách. Řekl, že studenti by se měli učit o dialogu s judaismem i islámem a celkově by měla panovat větší svoboda v teologickém bádání, informovala agentura AP.
Papež výzvu učinil během přednášky na jezuitské teologické univerzitě v italské Neapoli. Následuje po letošním podpisu společného dokumentu s imámem káhirské univerzity Al Azhar, považované za sídlo hlavy sunnitského islámu, který vyzval ke společnému boji proti extremismu. Katolíky s muslimy nadto označil za bratry.
Hlava katolické církve dále uvedla, že dialog a partnerství s muslimským světem jsou nezbytné pro „vytvoření mírové existence, i když tu jsou obtížná období způsobená fanatickými nepřáteli dialogu“. Katoličtí studenti by se podle něj měli učit kultuře, jazyku a způsobu myšlení židů a muslimů, aby „lépe pochopili a naplnili náš vztah“.
Po teologicky doktrinálních pontifikátech Jana Pavla II. a Benedikta XVI. František podle AP zdůrazňuje potřebu „kráčet společně“ s mezikonfesními partnery a často v žertu uvádí, že teologové by měli přemítat na opuštěném ostrově, zatímco náboženští vůdci by neměli polevovat v úsilí o dialog.
Ve svém projevu přednášeném spatra papež vyzval také k praktičtějšímu, shovívavějšímu a svědomím vedenému přístupu k ožehavým teologickým problémům, jako je otázka připouštění ke svatému přijímání u rozvedených a poté civilně sezdaných lidí.
„Teologická svoboda je nezbytná,“ řekl František. „Bez možnosti zkoušet nové cesty nevytvoříte nic nového.“ Rozlišil však mezi svobodou potřebnou pro teologické bádání a potřebou teologické přesnosti při kázáních věřícím.
Vybídnul rovněž k revizi toho, jak se teologie dnes vyučuje. Uvedl, že by se měla více soustředit na dialog a flexibilitu. Změny by měly přimět laiky – především ženy -, aby se častěji přihlašovali ke studiu tohoto oboru.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Autor: ČTK Foto: Wikimedia Commons – papež František
20 Komentáře
Karel Krejčí
Ano, nepochybně největším fanatikem byl sám Kristus, který zcela zbytečně zemřel na kříži. Kdyby Jej Bůh poslal na zem v době panování papeže Františka, jistě by si tento unáhlený a zbytečný akt nechal Františkem vymluvit … Cožpak nevede křesťanství a islám ke stejnému cíli?
Eva Hájková
Pane Krejčí, ale přece nemůžete doopravdy čekat, že se všichni obyvatelé světa stanou křesťany (ve smyslu náboženském). Není potom dobré vyzývat k tomu, aby křesťané žili v míru s nekřesťany? Proč by s nimi nemohli vést dialog? Jsou-li naše argumenty silnější než argumenty našeho protějšku v dialogu, nemusíme se vůbec bát je vynášet na světlo, že o ně přijdeme. Pokud si budu jista svou pravdou, není pravděpodobné, že si nechám vnutit cizí názor.
Konečný Fr.
Dialog také může být ztráta času a slepá ulička. Proč se řídit papežem?
Eva Hájková
„Dialog není nikdy luxusem, který si nemůžeme dovolit“, napsal jeden nedávno zemřelý psycholog.
Myslím, že dialog je cesta k budoucnosti. Lidé ho používali už před papežem a budou ho používat i po něm.
Otakar Vožeh
Dialog – tedy rozhovor – je určitě v pořádku, ale jen do jisté míry. I ten nejupřímnější rozhovor jeve své podstatě zavádějící tím, že dává naději na nějakou „zlatou střední cestu“, na kompromis. Pokud se tedy jedná o rozhovor mezi křesťany a zastánci nějakého ze světových nábožetsví, nemá smysl a je ztrátou času . . . a uvádí mnohé lidi do neexistují naděje a na scestí. Těch pokusů a podobné rozhovory bylo v dějinách tolik, že kdyby měly smysl, tak už by to někde bylo vidět. Jsme však svědky pravého opaku.
Karel Krejčí
Papež úspěšně pokračuje v díle, které započal jeho předchůdce Jan Pavel II. Jeho vize o naplnění soužití mnoha náboženství s křesťanstvím a přivést je pod „křídla“ jednoho Boha – čímž jej degradoval na úroveň šamanů a čarodějů – se mu sice zcela nezdařila, ale ve Františkovi má následovníka, který tuto krásnou vizi jistě dotáhne do úspěšného konce. Je ale zjevné, že „loutkoherec“, který realizoval své záměry skrze Jana Pavla II, musel poněkud změnit taktiku a zvolit způsoby již daleko sofistikovanější. Nejideálnější způsob, jak odstranit rozdíl mezi křesťanstvím a islámem je snaha o jakousi průměrnost. Toto pojetí tvořilo i základ prosazení myšlenky multikulturalismu. Co může světu přinést větší obohacení, než „bezproblémové“ soužití lidí, vyznávající různá náboženství a vzájemně se „tolerující“? Tato vize však není ve své podstatě nic jiného, než náboženský Babylonismus, ale ve skrytější formě. Mezi „průměrným“ křesťanem, muslimem nebo jakýmkoli vyznavačem jiného náboženství, neleží podle přesvědčení papeže žádná podstatná překážka navzájem se tolerovat. To je právě onou taktikou „loutkoherce“, jak skrze Františka navenek smazat a zakrýt skutečné rozdíly. Kristus zemřel na kříži za celé stvoření a všechny lidi, bez rozdílu náboženství. Avšak právě tím Kristus rozděluje svět na ty, kteří v Něho věří jako v Božího syna a ty, kteří Jej takto odmítají. Bůh Svého Syna nikomu nevnucuje. Jestliže je něco ve své podstatě falešné, nelze to zakrývat průměrností, kde je tato faleš nejlépe skrytá a nejméně viditelná.
Paní Hájková, bohužel, Vaše vize se od té papežovy příliš neliší, i když nepochybuji, že to v jádru myslíte dobře.
Eva Hájková
Asi je má představa o Bohu opravdu jiná než ta vaše, pane Krejčí. I když tu vaši představu si nějak neumím představit. Jestliže Kristus zemřel na kříži za celé stvoření a všechny lidi, bez rozdílu náboženství, pak budou samozřejmě všichni spaseni, ať Krista odmítají nebo ne. Pokud ho odmítají zde na zemi, přijmou ho až ve smrti.
Můj manžel také nevěří, přesto se nikoliv tolerujeme, ale milujeme. Já jsem přesvědčena, že mi ho seslal Bůh. Před několika dny jsem mluvila s jednou křesťankou, jejíž manžel právě zemřel. Byl také ateista, i když v poslední době prý to vypadalo, že už jím není. Jen nechtěl o své víře mluvit, dokud si nebude úplně jistý. Viděla ho, když umíral a z výrazu jeho tváře, na níž se odrážel pokoj a jakési světlo, nabyla přesvědčení, že manžel vidí Boha, který ho k sobě přijímá.
Jan 16 23-24 „Budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná“.
Tak já bych, pane Krejčí, nebeského Otce samozřejmě poprosila, aby byly úplně všem (celému lidstvu) odpuštěny jejich hříchy a aby všichni nalezli konečnou spásu, i když ji, bohužel, možná nenaleznou už zde na zemi. A divím se, že Boha o totéž neprosí všichni křesťané, nýbrž někteří se radují jen ze své vlastní spásy.
Karel Krejčí
Paní Hájková, z Vaší představy je zřejmé, že to nejpodstatnější, co je naším úkolem zde na zemi, prostě to tu nějak přetrpět – v podstatě jedno jak – a Kristus se pak sám postará o naší konečnou spásu, se kterou se prostě nemůžeme minout. Žádné Boží soudy neexistují – to jsou jen pověry, naopak, Kristovo vykoupení je prostě něco, na co máme nárok, který nám nemůže nikdo upřít, ať jsme se v životě dopustili čehokoli. Všechno je to pouze taková iluze, fikce a strašení – a papež to dělá velice dobře … To jenom Bible je chybně napsaná.
Eva Hájková
Pane Krejčí, a co když spásu chápeme špatně? Původní význam toho slova (ve Starém zákoně) byl jiný. Ano, také existovala jakási představa, že lidé budou jednou bydlet v domě Hospodinově. Jistě. Ale Židé se kdysi posmrtným životem moc nezabývali. Spása byla také něco pozemského. Jednou jsem o tom psala článek, kdy jsem použila následující věty:
„Vykoupení, záchrana, spása – to jsou pojmy, které spolu úzce souvisí a jejich obsah lze vykládat různě. Spása původně neznamenala něco, co nastane až po smrti. Staří Hebrejci chápali spásu jako stav, který nám Bůh poskytuje už tady na zemi, žijeme-li s ním ve smíru. Spása v sobě zahrnovala myšlenku Boží osvobozující moci, která láme pouta pozemského útlaku a Božímu lidu dává svobodu. Spása se tedy týkala jak duchovního, tak i tělesného dobra. Měla znamenat vykoupení celého člověka (tedy i těla) a vlastně i celého tvorstva. Spása původně byla z tohoto světa. Spásu své zemi slibovali hebrejští, a pak i helénští králové. Myslelo se tím dlouhé období míru a blahobytu. Zásluhy za takové období spásy se přičítaly Bohu (a také lidem, kteří ho poslouchali).
Jenže časy se měnily a spása se postupně začala jevit jako něco, co se vymyká běžnému stavu společnosti. Jako by se její těžiště tím více přesouvalo na onen svět, čím bylo jasnější, že období spravedlnosti a pokoje na zemi je nedosažitelné. Nakonec všichni začali toužit jen po spáse v tomto smyslu.“
Takže, co stojí v Bibli, to se dá všelijak vykládat. A každý si to může vyložit po svém. Ostatně, není jenom Bible. Existuje také Duch svatý, který nám napovídá, co máme dělat.
Eva Hájková
Chcete snad tvrdit, že papež se Duchem svatým neřídí?
Otakar Vožeh
O spáse není možné mluvit bez toho, abychom věděli od čeho jsme spaseni, když věříme v zástupnou oběť Ježíše Krista. Určitě je spása již pro tento život, ale je především spásou od následků pádu prvních lidí. Jedním těch následků je duchovní i fyzická smrt každého člověka. Duchovně se může znovu narodit již nyní a teď, fyzicky k tomu dojde až při vkříšení. Dávat přílišný důraz na židovské chápání spásy je zavádějící. Jejich chápání spásy bylo součástí ukřižování Ježíše Krista – nepoznali v Něm Mesiáše, Božího Syna.
Otakar Vožeh
To, že Ježíš Kristus položil svůj život jako zástupnou oběť skutečně za všechny lidi, ještě vůbec neznamená, že všichni lidé jsou nebo budou spaseni. Písmo je v těchto věcech jasné. Samozřejmě, že někdo může uvěřit v Ježíše Krista na smrtelné posteli, ale kdo v Krista neuvěří, je pod Božím odsouzením k věčnému odloučení od Boha, k zatracení. Vždyť už proto sdílíme evangelium se všemi lidmi.
Eva Hájková
Tohle se mi líbí: „Jeden člověk, který trpěl celý život řekl před svou smrtí Bohu: „Můj Bože, jestli existuješ, odpouštím ti.“ Líbí se mi představovat si Boha, jak naslouchá této modlitbě (protože toto je modlitba). Vážně se usmívá, bez ironie. S vážností přijímá člověkovo odpuštění. Rozpomíná se, jak na sebe s chvěním bral lidské utrpení a smrt Beránkovu (Zj 13,8). Pokorně otevírá svou náruč, aby se do ní trpící a upokojený syn mohl vrhnout.“
http://www.cestanahoru.org/blog/?p=729
Karel Krejčí
Paní Hájková, Starým zákonem nám naopak Bůh dokazuje naší hříšnost, ze které nemáme možnost uniknout, napravit se, vyléčit a pod. Tělo zůstane zase pouze tělem. Teprve Ježíš Kristus naplnil za nás ten Zákon, který by jinak nebyl schopen žádný člověk beze zbytku naplnit a vzal naše hříchy na sebe. Tak Bůh naplnil spravedlnost, kterou nemůže nikdo zpochybnit. Stejně tak, jako Ježíš Kristus zemřel na kříži a vstal z mrtvých, tak i my musíme vodním křtem vědomě pohřbít své hříšné a nenapravitelné tělo a vírou a proměnou mysli budovat tělo nové – duchovní. Vaší představu o láskyplném, moudrém, příkladném a všestranně charakterním člověku nepochybně naplňoval Nikodém, a přesto mu Ježíš sdělil, že se musí podruhé narodit. Být dobrým člověkem je jedna věc a být znovuzrozen, věc druhá.
A co se týče té druhé otázky, zda se papež řídí Duchem svatým nebo ne? Zmínil jsem se už jednou, že v Duchu svatém žádnou moc nemá a uvedl jsem odkaz na video, kde Duch svatý konal skutečné zázraky. Papežovy aktivity zaměřené do světa, za cílem urovnávat různé nábožensky, národnostně, politicky a pod. motivované konflikty, setkávají se s pochybným výsledkem právě proto, že zde v podstatě žádnou moc nemá. Toho si je nepochybně vědom každý státník, ale i sám papež. Pokud by však jednal v moci Ducha svatého, neexistovala by žádná moc ani síla, která by mu v tom mohla zabránit. Ať si tedy každý udělá obrázek sám …
Eva Hájková
Nedá se nic dělat, musím tu zopakovat, že na věčné zatracení nevěřím. Nevěřím na ně v tom smyslu, pokud má být spojeno s nějakými věčnými muky. Na smrt, z níž není návratu, samozřejmě věřím. Pokud je tedy tím zatracením smrt, tak to mohu přijmout. Spousta lidí stejně nic jiného než smrt ani neočekává. I když já v sobě přece jenom chovám jakousi naději na tu Boží náruč.
Pokud mě kvůli tomu někdo nebude považovat za křesťanku, prosím, je to čistě na něm. Já se nevnucuji. Nicméně existují křesťané, kteří si myslí totéž, co já.
Že konal zázraky Ježíš, tomu věřím. Ale že je koná někdo dnes, tomu moc nevěřím, dokud nějaké neuvidím. Samozřejmě, zázrakem lze nazvat leccos, když to slovo použijeme jako metaforu.
Působení Ducha svatého si asi představuji trochu jinak než vy. Myslím si, že na něj nikdo nemá patent. Že působí i mezi nekřesťany. Koneckonců věřím, že působí i ve mně, protože já jsem se dřív všeho neskutečně bála. Bála jsem se i projevit svůj názor, ale teď už se nebojím. Kdo jiný by to mohl způsobit?
Myslím, že je zapotřebí si některé věci vyjasnit.
Eva Hájková
Taky mě těší, že František podpoří, aby ženy studovaly teologii, i když nechce, aby byly svěceny na kněze.
Protože si myslím, že ženy do teologie vnesou jiné prvky než muži.
Karel Krejčí
Zde, v této diskusi je vidět, jaký rozdíl je jíst ovoce ze stromu života a ze stromu s plody poznáním dobrého a zlého. Jak naznačil pan Vožeh, diskuse je sice potřebná, ale jen do určité míry. Je to ono porovnávání argumentů a jejich posuzování, které jsou dobré a které zlé. Výsledkem bude „zlatá střední cesta“, ze které se bude nejvíce radovat – had. To je ona podstata, která nás odvrací od Boha – dokážeme si poradit sami, my víme nebo se společnou diskusí dopracujeme k tomu, co je dobré a co zlé, je zbytečné spoléhat se na Boha. To je ona lest, která panuje tomuto světu – a především papeže nevyjímaje.
RD
Vše přesně dle Svatého písma. Falešný pastýř co nevidět skončí i s jeho falešnou doktrínou.
Eva Hájková
Život samozřejmě zvítězí nad smrtí, diskuse nediskuse. A Bůh je život.
Eva Hájková
Před třemi lety jsem si přečetla tuto básničku: „Smrť a život stály polem, podivný boj vedouc spolem.. Života pak umřev vůdce, vládne živý po té půtce“.
http://denikreferendum.cz/clanek/22635-smrt-a-zivot-v-uzasnem-souboji
Dlouho mi trvalo, než jsem to pochopila.